Klasiky jižního Peru

Translate

Jižní Peru

Na jih Peru a jeho největší cestovatelské klasiky jsem dostal rodinný doprovod. Maminka se sestrou dorazili na dva týdny, takže jsem se zase po čase pořádné  umyl, oholil, zasypal a vyrazilo se.

Čekala nás hlavní Lima, pouštní oáza Huacachina, klasické Cuzco, megaultraturistické Machu Picchu a Arequipa. Na závěr jsem si ještě střihnul sólově jednu šestitisícovku, jezero Titicaca a odjel do Bolívie.

Město králů

Hlavní město Peru bylo založena v roce 1535 po názvem Ciudad de los Reyes neboli Město králů. Název se neuchytil a postupně se mu začalo říkat místním jménem kečuánského původu - Lima. Lima byla založena jako hlavní město a zůstala jím dodnes.

Dlouhá místokrálovská historie je ve městě dobře patrná. Takhle monumentální a honosnou architekturu jsem neviděl od Mexika. Historické centrum je nacpané kostely a koloniální architekturou ve skvělém stavu, ačkoli zrovna v téhle části bydlí spíš chudší populace. Kromě památek jsme zajeli i do moderních a uměleckých čtvrtí Miraflores a Barranco. Pobřežní park na pomezí bohatých částí San Isidro a Miraflores mi upraveností a čistotou dost připomněl Vancouver. Lima má totiž skoro 9 milionů obyvatel a tak není nouze o sociálně naprosto odlišné části města.

Oáza Huacachina

Písečné duny a oáza Huacachina leží přímo na cestě z Limy do Cuzca a tak to byla příjemná zastávka na dvaadvaceti hodinové štrece. Je to teda turisťárna, ale pěkná. Dali jsme si tam kávu, vylezli na dunu a zkoukli sandboardisty. Jenom na fotku na samo-poušť jsme zapomněli.

Ty si ale Cuzco

Asi není moc lidí, co by jelo do Peru a vynechali Cuzco. Před příchodem španělských šiřitelů křesťanské lásky bylo tohle město centrem mocné Incké říše a dodnes bývá označováno za historické hlavní město Peru. Na památkovou ochranu Španělé zpočátku moc nehleděli, Cuzco bylo poctivě vyplundrováno a mnoho inckých staveb a chrámů zničeno. I tak něco zbylo a dnes je Cuzco a jeho okolí dosti zajímavou kombinací incké a španělské architektury a kultury. Centrum města je nádherné a výstavní, protože i v koloniálních dobách bylo centrem španělské moci v Andách a po většinu času velmi prosperovalo.

Posvátné údolí Inků

Posvátné údolí Inků neboli v kečuánštině 'Willka Qhichwa' leží z Cuzca jen přes kopec a jak název napovídá mělo v incké říši speciální postavení. Protéká jím řeka Urubamba a je plné památek z dob dávno minulých i obyčejných peruánských vesniček. Hlavním lákadlem jsou zbytky pevností Písac a Ollantaytambo, ale je tam toho o dost víc. Právě za druhou zmíněnou pevností Posvátné údolí končí, ale Urubamba teče dál a po pár desítkách kilometrů dorazí až pod Mekku jihoamerického turismu.

Ultimátní ultramegasuperhit

Machu Picchu ve mě od začátku vyvolávalo rozporuplné pocity. Zhruba už od přečtení knihy Obrázky z dějin zeměpisných objevů v 10 letech jsem chtěl všechny incké památky navštívit. Na druhou stranu mě trochu odrazovala ta šílená mánie, která okolo tohoto konkrétního místa vypukla v poslední době. Machu Picchu se přezdívá Ztracené město Inků, protože španělští dobyvatelé se k němu nikdy nedostali a pro svět ho objevil až v roce 1911 americký cestovatel Hiram Bingham. Jenže, jak by řekl klasik Bosák, dnes má Machu Picchu ke ztracenosti stejně daleko jako tučňák patagonský k předsedovi OSN.

Nicméně pokud se Vám podaří zapomenout na ty davy turistů a celý ten šílený turistický kolotoč okolo, tak zjistíte, že to místo má skutečně svoje silné kouzlo. Dech beroucí přírodní scenérie se zelenými štíty a zbytky staveb, to vše několik set metrů nad údolím řeky Urubamba, je dohromady něco, co se skutečně jen tak nevidí.

Arequipa

Arequipa je se svými 800 000 obyvateli druhé největší město Peru, ale historické centrum je příjemně malé a krásné. Největším pokladem je dominikánský klášter Santa Catalina, který byl po staletí takovým malým městem ve městě a částečně jím zůstává dodnes. Uzavřený areál má vlastní uličky, náměstíčka, vyhlídku a všechno, co místní jeptišky potřebovaly a potřebují k životu.

Krom klášter je Arequipa vyhlášená i v rámci vyhlášené peruánské kuchyně, čili jsme okusili něco z místního gastronomického rohu hojnosti.

Zařaď tam šestku

Jak jsem již naznačil v úvodu, po odjezdu maminky a sestry jsem se vypravil na sopku Chachani tyčící se přímo nad Arequipou. Už od začátku jsem měl v plánu vylézt na nějakou šestitisícovku a tady jsem se k tomu konečně dostal. Nebyl to žádný horolezecký majstrštyk, neb Chachani takhle v listopadu už nemá prakticky žádný sníh, ale zase přespat v kráteru v šesti tisících za úplňku se taky nepoštěstí každý den.

Titicaca

Bájné jezero Titicaca a jeho lákadla jsem si nechal až na úplný  konec. Navštívil jsem Puno, plovoucí ostrovy Uros a na úplný konec i dva ostrovy, které neplují, ale nabízejí možnost autentické 'homestay'- Amanataní a Taquile.

Město Puno na březích Titicaca je vcelku obyčejné a nijak moc šaramantní, takže jsem se tam nezdržel a vyrazil na ostrovy. Ty první byly plovoucí rákosové a říká se jim Uros. Původně si lidé z etnika Uros začali stavět rákosové ostrovy, aby unikly agresivním sousedům na souši. Pak na nich už zůstali, živili se rybolovem a ptákolovem a dost podobně žijí jejich potomci až dodnes.

Na Amantaní jsem strávil noc u Franciscy ve skromném domě, ve kterém žije i se svými třemi dcerami. Zbyl čas i na výstup na místní kopec a návštěvu nedalekého ostrova Taquile.

Už zase do Bolívie

V Bolívii jsem už kdysi byl, ale ani na chvilku mě nenapadlo jí na mojí cestě vynechat. Jednak stále leží vcelku na mé cestě na jih a navíc se mi tam onehdy před šesti lety v prosinci líbilo vskutku nemálo. Také jsem se těšil, že poprvé budu moci porovnat moje staré zážitky s těmi novými. A v neposlední řadě chci říkat, že "na vánoce jezdívám do Bolívie" a tvářit se u toho jako Eskymo Welzl, ale to je snad jasné.

 

 

Více textu i fotek na https://cestokombinat.exposure.co/jizni-peru.

Instagram @matruc