Výprava k Lurským jezerům, Albánie

Peškopi (Peshkopi) je malé město v pohraničních horách, po vzhledné a čisté Korče a makedonské eleganci jsme se ocitli v jiném světě. Centrum města vypadalo jako arabském tržiště. Původně jsme se tu chtěli projít, odpočinout si a zajít pak na oběd, rozhodl jsem se ale rychle dokoupit zásoby a rychle zmizet. Důvodem bylo „rozbalené“ auto od albánských celníků, ještě jsme ho pořádně nepřeskládali, a když jsem viděl prostředí, do kterého jsme přijeli, nechtěl jsem provokovat a riskovat, že auto někdo „navštíví“. Prašnými ulicemi jsme se šroubovali nahoru skrz město, cestou jsme ještě koupili rychlé občerstvení a mizíme v horách.

Zastavil jsem u pumpy pro benzin, dali jsme si kávu a diskutovali o tom, co dál. Chtěl jsem vidět „slavné hadí zákruty“ Černého Drinu, které jsem vídal na obrázcích, pokračováním mohla být cesta na Lurská jezera nebo na sever do Kukës a dál do údolí Valbonë.

O Lurských jezerech jsem četl zajímavé reference. Krásná jezera v divoké a nepřístupné přírodě byla velmi lákavým cílem, na druhou stranu nám to vezme minimálně den a čas putování se chýlil ke konci. Babo raď.

Nejdříve tedy Drin a pak uvidíme. Nad Peškopi uhýbáme vlevo do Arrasu, chvíli se zdá, že to tak strašné nebude. Jak ale pokračujeme blíž ke vsi, cesta se zhoršuje. Vyptávám se obyvatel, jak se dostaneme blíž k řece, ukazuji, že chci fotografovat. Posílají nás po štěrkové cestě dolů do údolí, moc se mi to nezdá, nic zajímavého vidět není. Daleko pod vsí se na břehu potoka najednou zjevila jakási stavba, nápis na rezavé ceduli hlásil, že jde o bar kafé. Vybíhají nějací hoši, mávám na ně a snažím se vymámit, jak dál. Naprosto nechápali, co tu pohledáváme a proč nás zajímá řeka. Pořád nás posílali na Luru k jezerům, co prý ale tady? Vracíme se zpět do místa, kde nám vesničané ukazovali cestu na Luru. Bylo půl jedné, chvíli váháme… nakonec jedeme.

Ježkovy oči, rozbahněné rigoly od traktorů je cesta skrz ves a „výpadovka“ do Lury? Tudy se přeci projet nedá! Stále ale kývají a ukazují tím směrem se slovy „Lura, Lura“. Mapa nám jinou variantu nenabídla. Buď se otočíme a jedeme do Kukës, nebo zkusíme dojet k jezerům. Kousek zkusíme, v nejhorším se vrátíme.

Opatrně se kolébáme úzkou cestou a napříč dírami, abychom nezapadli. Auto odíráme o osekané větve keřů, cesta se zužuje, míjíme první usedlosti, kde stojí menší auta. Když tu jezdí místní, my to musíme projet taky.

Projíždíme vesničku Fushë-Çidhën a najednou se ocitáme blízko nad řekou. To je snad ono! Krajina je tu pěkná, zkusím něco vyfotografovat. Tradiční ploty z větví a pichlavých popínavých rostlin mi však nedávají šanci dostat se na vhodnější místo, musím se smířit s tím, co je.
V dálce vidím most, podle Míši je to ten, co nás dovede na cestu k Luře na druhé straně řeky. Jiný tu prý není. U mostu jsou děti pasoucí kozy, hned jsou u nás a snaží se na naše otázky najít odpověď. Jeden chlapec asi ve škole dával pozor a chlubí se několika anglickými slovy. Potvrzuje nám, že cesta na druhé straně vede do Lury, pak se zvědavě podíval na nás, na auto, na most a cestu naproti. Pokrčil rameny, zasmál se, opřel o hůl a čekal. Chápu to tak, že nás čekají potíže. Jdu se podívat až k mostu, zda k němu sjedeme a most i přejedeme. Procházím se po něm, zdá se, že vydrží, udělám ještě pár záběrů a vracím se k autu s vědomím, že tenhle úsek při zvýšené opatrnosti zvládneme.

Stále ještě máme možnost se otočit a jet rovnou na sever.

Pokračování příště

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz