Albánie a Makedonie

Na konci června, dva dny po státnicích jsme startovali na náš spontánní trip. Původním impulsem byla levná letenka do Makedonie, Skopje za 3800 se srbskými aerolinkami s přestupem v Bělehradě. Zavolali jsme si, sešli se a společně zarezervovali letenky přímo z hospody. Zajímavosti, který bychom měli navštívit, nastínila Petra a asi dvakrát proběhl hromadný  brainstorming ve Woodoo, kde pracuje Jonáš. Jediným zádrhelem před odletem byla absence vařiče, se kterým jsme počítali. Nevadí. Tak máme o jeden úkol na cestu navíc.

Let proběhl standardně, na letišti ve Skopje jsme směnili eura na Makedonský denáry a šli čekat na autobus do centra města. Vyšel tak na 60 korun. Info o ubytování a ani vlastně o ničem moc dalším kromě nějakejch autobusovejch spojení jsme neměli. Vylezli jsme s krosnama z autobusu, jen jsme se rozhlídli a u křižovatky asi 150 metrů napravo byl hostel Amigo, tak jsme ho šli zkusit. Cena byla 500 denárů za osobu/noc, což nám přišlo v pohodě vzhledem k lokaci. Pan domácí a jeho syn byli bezproblémloví, wifi tam byla. Vybalili jsme věci a vydali se na průzkum okolí. Měli jsme chuť na nějakou místní ňamku. Mapu města jsme neměli, takže jsme se vydali prostě doprava. Bylo tam docela mrtvo, ale aspoň jsme si mohli začít zvykat vklidu, třeba i na azbuku. Došli jsme na místo, kde už byly i otevřený podniky, ve většině ale nevařili, podávali hlavně kávu. Pak se nám přecejen poštěstilo, objednali jsme lahev červenýho, dvě mísy makedonskýho salátu a šišky z mletýho masa - taky plnou mísu a domácí chleba s chilli ... No  pecka. Pak jsme šli probádávat okolí, posedávali jsme u řeky a sledovali ten podvečerní ruch. Šli jsme dál podél tý řeky, místy jsme se i báli, viděli jsme slumy ve východoevropském podání. Dokoupili jsme alko i nealko pití, jídlo, rozšlápli švába, zahráli kulečník a šlo se spát.

Úkol na den č. 2 byl jasnej. Prozkoumat i levou stranu od hostelu Amigo, kde bylo historický centrum a při tý příležitosti jsme měli i sehnat vařič a pončo pro Jonáše. Chvíli jsme hledali, ale nakonec našli. Vařič supr, pončo neměli, outdoor shop byl spíš cyklo, ale tak co.

Cestou zpět v příšerným pařáku jsme zbodli makedonskej hambáč a salát, že to ani Tomík nemohl sníst, haha. Zjistili jsme, jak se dostanem do NP Mavrovo k jezeru Mavrovo autobusem, šli si sbalit a vyjeli jsme minibusem vstříc novým dobrodružstvím. V půli cesty, tak po hodině a půl, nás přesadili do většího busu a asi tak za další hodinu jsme byli v Mavrovo. Tam jsme si dali na pěkným zápraží pivo a víno a kochali se výhledy na přírodu, místní lidi a potulný psy. Něco jsme pokoupili k jídlu a šli hledat místo na spaní, který bylo jen kousek po směru autobusu a doleva z kopce k jezeru. Tam byl pěknej plácek, jen trochu to tam páchlo rybinou, no něco pro mě.

Rozdělali jsme stany, kluci měli plachtu jednoho a tyčky jinýho stanu, to jim to pěkně začalo. Ukuchtili jsme míchaný vejce, kluci rozdělali oheň, přidal se k nám místí pes - fena, kluci jí pojmenovali Pátek. Dali jsme si víno a šli spát. V noci začla bouřka. Člověk se nemohl nesmát, když si vzpomněl na kluků pofiderní stan. Netrvalo dlouho a začli pobíhat s čelovkama a hlasitě nadávat. Měli holt trochu mokro.

Další ráno jsme vstali rozumně, ale start nám chvíli trval. Pak jsme se sháněli po mapě a nějakých informacích. Info centrum bylo až za hospodou, kde jsme se chtěli ještě zastavit, a tak jsme se trochu vraceli. Sice tam nemluvili nijak skvěle anglicky a mapa byla, no, k ničemu, ale byli jinak hrozně příjemní. Málem se k nám cestou přidal zas jinej pes. V té hospůdce jsme dotočili vodu, dali si něco malýho, aby na nás pani hospodská tak zle nekoukala, a vyrazili jsme po silnici docela slušnej kus v pěkným vedru. Jakejpak div, že i když jsme stopovali, tak čtyřem lidem nikdo nezastavil. Tak po dvou hodinách chůze až kamioňák, ke kterýmu jsme se všichni naskládali do kabiny. Ten nás vyhodil u zatáčky přes řeku, kudy už se šlo k nejvyšší hoře Makedonie, Golemu Korab. Měli jsme před sebou ještě pěknej kus, bylo vedro a plnou polní na zádech, já asi 16 kg, kluci přes 20. Jdeme fakt dobu údolím podél řeky. Cestou se zdržujeme, protože nemůžeme odolat lesním jahodám. Blbost, byly fakt dobrý, ale tím věčným skláněním a klekáním jsme se dost unavili a ještě nám to vzalo dost času. V místě kde jsme obědvali, u takový příjemný svatyňky po levý straně, jsme mysleli, že už tam tak do dvou hodin budeme. No a ani ne. Za ty dvě hodiny jsme minuli policejní stanici… Starej rozpadlej barák, ani nevypadlo, že tam někdo žije. A přece nás po chvíli přišli zkontrolovat. Byli jsme hotoví, chtěli jsme už složit bágly, ale dost nekompromisně nás poslali ještě na výpravu dál, prej abychom další den ten Korab líp stihli.  Už jsme se docela plahočili, když jsme konečně našli plácek, o kterým jsme si mysleli, že je to právě ten, kterej ten policista popisoval. Bylo to u řeky a u silnice za svodidly v takovým koutě krytým skálou. Plácek na stan tu byl i ohniště. Jupí. Fakt to bylo fajn, rozbalili jsme stany, něco ukuchtili, zlehýnka popili a šli chrnět. Jony odmítl spát v nepovedeném stanu a upřednostnil spaní pod širákem ve svém letním spacáčku. No prej mu byla zima…

Další den jsme opět vstali celkem rozumně, ale ty starty máme prostě nějaký dlouhý. Je pravda, že jsme se rozhodli některý věci v táboře nechat, abychom si ulehčili cestu vzhůru. Kluci ty věci chvíli uklízeli někam za řeku, aby je nikdo nenašel. Byli jsme asi deset minut na cestě, když jsme zjistili čas. Půl jedný… Nejdřív jsme viděli mega velkýho černýho stočenýho hada vedle cesty, zrovna když se tam Tomík natahoval pro jahody. Správně, pořád jsme se jich nenabažili. Pak jsme konečně, až tak po hodině, minuli policejní stanici (druhou), kterou zmiňoval ten policajt z minulýho dne. Z toho místa značili na vrhol asi 4 hodiny, takže dohromady jsme říkali tak 7. Pak jsme si všimli bouřkovejch mraků, ptám se, jestli když náhodou stoupne voda v řece, ty věci, který jsme tam ukryli, zůstanou v "suchu" ve smyslu jako že tam prostě zůstanou. No a prej ne. To kluky nenapadlo. Takže Tomík, kterej se vyznačuje nevídanou energií rozhodl, že si vyběhne vrchol napřed, seběhne dolů a věci zachrání, zatímco Jony někde počká na nás dvě loudalky. Sám to navrhl, nikdo s tím neměl problém, takže jsme pokračovali v cestě.

Společně jsme ještě byli u chatrče bačů, kteří nekoukali moc vlídně, ale Jonymu prej nabídli domácí smetanu a ten neodolal. Pak nám Kluci utekli dle plánu. S Peťou jsme měly skvělý kochací tempo, aspoň jsme stíhaly fotodokumentovat. Setkaly jsme se i poměrně blízce se zmijí růžkatou, která se nám na cestě proplazila mezi nohama. Tak po dvou hodinách slušnýho treku jsme konečně myslely, že vidíme vrchol. No, ten to nebyl. Těsně u něj jsme měly potyčku s pár ovčáckýma psama. Jo, hlavně, že jsme měly ty klacky, o kterejch jsme se předtím dost bavily. Pěkně se jich na nás asi 5 rozeběhlo, a tak nás vyhnali trochu mimo trasu, no ale o kus dál jsme se zase napojily. Bača tam s nima byl, ale  z nějakýho důvodu ho ta situace vůbec nevzrušovala. Zašly jsme za horizont a opět jsme se domnívaly, že vidíme vrchol. Byl teda hustej, skrytej v mracích, tyčil se vážně majestátně. To už jsme ale začaly pochybovat o tom, jeslti to vůbec stihneme. Na chvíli jsme si sedly, že posvačíme a pokocháme se výhledem, protože tam už to začalo vypadat docela rozeklaně, začalo mi to připomínat trochu Skotsko nebo Wales.

Najednou nám volá Jonáš, aby zjistil, kde jsme, no a nezněl moc dobře. Měly jsme na ně prej počkat na místě. Přiběhl Tomík, že už byl nahoře, a že naším tempem je to ještě tak na dvě hodiny. Myslím, že bylo kolem pátý, půl šestý. Ta hora, co jsme myslely, že to byla, to samozřejmě nebyla. Mezitím přišel i Jony a bylo mu zle. Dost zle. Zašly jsme se s Petrou podívat asi 80 m za skálu, jak je ten kopec teda daleko. Když jsme se vrátily k báglům Jony byl na čtyřech a zvracel. V ten čas a ve dvou tisících metrech nic moc. Tak jsme se hromadně rozhodli, že půjdeme všichni dolů. Kluci prej taky měli potyčku se psama. Smáli jsme se tomu do chvíle,  než jsme je tak za 15 minut viděli právě na cestě, kudy jsme potřebovali jít. Jony se kymácel  ze strany na stranu, jevil známky apatie. Psi běželi naším směrem. Vysápali jsme se na nějakou stráň a shodli jsme se, že počkáme, až odejdou z dohledu. Obejít je nebylo kvůli děsnejm stržím moc možný, i nás by to vyšťavilo, a to nemluvím o Jonym, nehledě na to, že bychom se mohli ztratit nebo někam zhučet. Naivně jsme se vydali po cestě směrem k tábořišti (vzdálený ještě tak 2,5 hodiny cesty). Kdo by to byl čekal, psi byli za horizontem a hned se za náma zas vydali. Donutilo nás to k běhu a situace začala bejt dost nepříjemná. Rozhodli jsme se, že obejdeme takovej masívek z druhý strany a ty psy bychom logicky měli přejít.

Dostali jsme se z trávníku na kamenný suťovisko, ještě prosvícený zapadajícím sluncem.  Asi deset čísel od nohy mám zas tu svini. Teda tu zmiji růžkatou. Rozklepaly se mi kolena, když Tomík zmínil to nahřátý kamení, a že jich tam určitě bude. No super. V nejhorším tu jenom zhebneme, že jo. Jak tak jdeme, začne se nám otvírat ohromnej prostor před náma, v dáli vidíme řeku, jinak dost strmej sráz se sem tam vyčuhující skálou. No asi abychom si pospíšili, jakmile by tam přestalo svítit, už by toho nebylo moc vidět a bylo by to fakt o držku. No aspoň ty zmije zalezou. Si vyber.  Sráz dolů nás nelákal. Ten nahoru taky ne, ale přišlo nám to jako lepší nápad, chtěli jsme přece obejít ten masívek. A tak jsme se začli sápat, sice po nohách ale drobných kamenech - nepříjemný a po docela strmým svahu. Šlo se cik cak tak 20 minut, shodli jsme se na tom, že v nás docela proudí adrenalin, byli jsme zadejchaní, zpocení, ale ten krpál jsme docela vyběhli, I Jony běžel jako bodnutej včelkou.

Když mělo dojít ke slavnému obejití a zjištění, že ti psi už tam nejsou, tak k němu nedošlo. Slezli jsme nějak z takový malý skalky, jinak to nešlo a vydali se zas po pěšině už v dáli napojující se na naší stezku. No a co čert nechtěl, zas tam byli (ti psi) a jak jsme udělali krok dopředu, tak se na nás zas rozlítli. Už jsme jevili známky vyčerpání, nasranosti a drobného zoufalství, názoryo budoucích krocích ve skupině se v tu chvíli začaly dost lišit, v ten samej moment jsem dopila poslední lok vody z camel bagu a hlavou mi prolítly myšlenky o nocování tam (totální nesmysl).  Nakonec jsme se domluvili a z posledních sil jsme se zpět vysápali na tu skalku a čuměli dolů ze srázu, na kterej jsme se před cca 6 minutama tak pracně vydrali. Na štěstí byl dole kus od té řeky bača, začali jsme na něj zběsile mávat rukama. On zahvízdal a zamával holí. Bylo nám všechno jedno. Tou strží jsme šli dolů direkt. Hlavně už jsme chtěli bejt z toho pekla pryč.  Jonymu už začalo bejt tak dobře, že dokonce hodil vtípek o tom, že na bačích je nejlepší to, že mluvěj vždycky skvěle anglicky. No zaplať pánbůh že Tomíkoví zbyla energie a využil svých teatrálních schopností při komunikaci s bačou. Tomu se nás nejspíš zželelo a šel s námi a stádem ovcí pěknou štreku. Po psech, kteří nám křížili cestu bez ostychu vrhal kameny ve velikosti dětský hlavy. Psi jen poodběhli dál. Když už byla v dohledu salaš, předal nás druhýmu bačovi a ten nás svedl na cestu pod Salaší. Sedli jsme si tam a vydejchali se. Začali jsme si uvědomovat totální únavu. Nohy nás pekelně bolely.

Poslední hodina k tábořišti probíhala, co se mě týká, v takovým polostavu vědomí vs. nevědomí. Postavili jsme stany, uvařili nějakou rejži s polívkou, vypili pár kapek becherovky, kterou jsme vezli na úplatky. Petra nadhazovala ještě, že bychom to zkusili vyjít znovu druhej den, když už jsme kvůli tomu v Makedonii, ale mě už bylo jasný, že mě nahoru v nejbližší době nikdo nedostane.

I další den se ozývali nadšenci pro druhý pokus o výstup. Za mě to bylo jasný - ne, Tomík už tam byl a Jony se moc netvářil. Tak jsme se vydali dlouhou cestou zpět k silnici, opět v pařáku, nicméně aspoň trochu z kopce. V nejlepším případě jsme se ten den měli dostat k jezeru Ohrid na jihu země. Když jsme došli k hlavní silnici, nějakým veselým způsobem jsme se rozdělili na tým A - Já a Tomík a tým B - Petra s Jonym a stopovali jsme. Tým A měl štěstí a hned jsme jeli. Asi půl hodiny do vesnice, tam jsme byli domluvení, že se znovu sejdeme a pak znovu pojedeme. Abychom se případně neoddělili na moc velkou vzdálenost. Vše bylo podle plánu a dojeli jsme do města Debar. Tam jsme se prošli a dali si supr salát, po těch dnech mimo civilizaci jen na rýži to bylo dost fajn. Byli jsme všichni pěkně červení od sluníčka, ale bylo nám dobře. Číšník z tý hospody nás pak doprovodil na nádraží. Nemůžeme si pomoct, ale místní nám připadaj fakt v pohodě. Kluci nás nechali na nádraží, mezitím jsme s Péťou obvolaly známý a projely fotky. Kluci nám přinesli obrovskou lahev plnou vína a sobě pár piv. Po cestě autobusem jsme se prdli do nálady ale nic dramatickýho. Pro některé jedince v autobuse to bylo ale nevhodné a pohoršeně se na nás dívali a odsedávali si.

Přijeli jsme do městečka Struga a odtamtud se musí k Ohridu taxikem. To jsme provedli a  hned když jsme vystoupili jsme zastavili takovej hippie pár a ten nám doporučil místo k bydlení za 5E na noc i se snídaní. Byl tam supr kolektiv a moc příjemný místo kousek od centra města. Vydali jsme se tedy do města. Zjistili jsme, že po osmý večer neseženeme alkohol mimo jedno tajné místo, které nám ale každý stejně nakonec vyzradil a nenápadně nás tam nasměroval. Po vynaložení trochu úsilí jsme to místo našli a koupili několik lahví vína. Jony ten večer moc nepil, za to my jo. Byla ale I legace, večer jsme strávili na zaparkovaných loďkách poslouchajíc příboj a náše hlasitý výkřiky smíchu.

Druhej den ráno mi bylo fakt zle. Zůstala jsem tak do tří v posteli. Jony, Tomík a Péťa mě přehlasovali, abychom zůstali ještě jeden den. Pokračovali tam, kde se předchozí den skončilo, šli se koupat do jezera a uživat si města. Já jsem se pak taky vyhrabala z brlohu a šla je najít a taky zkusit koupání v Ohridu. To bylo naprosto skvělý. Připadalo mi to tam, jak někde v Itálii. Na večer jsme se šli projít na hrad a kostel na kopci, který by rozhodně návštěvník Ohridu neměl opomenout.

 

Na další den nám Filip, provozovatel ubykace zařídil výhodnej transfer do Tirany přímo od hostelu. Než přijel řidič taxiku, dali jsme ještě poslední procházku po městě a pomalu se sbalili na cestu. Za čas pobytu jsme se seznámili s dalšími ubytovanými a Filipovou maminkou, které jsme dost neradi opouštěli. Když pro nás čtyři se čtyřma krosnama přijel golf, tak jsme se mírně pochechtávali. Kupodivu řidič krosny do kufru narval. I tak Jony vepředu a já, Petra a Tomík vzadu jsme se následující asi tři hodiny mačkali jak sardinky. Že venku bylo tak 35 stupnů, nešla klimatizace a z nás teklo jak z volů dodávám jen pro lepší dokreslení představy. Řidič nám vyprávěl o historii Albánie jakmile jsme přejeli hranice a dal nám nějaké základní info. Všude byly vidět industriální pozůstatky a taky nespočet bunkrů. Ptali jsme se na základní slovíčka a řekl nám jen, že albánština je naprosto nesmyslnej jazyk ať se to neučíme, no a tak jsme celou dobu tam vydrželi jen s "faleminderid" - děkuji. V Tiraně byl poněkud nezvyklej systém autobusovejch zastávek, sám řidič moc nevěděl, kde nás vysadit. Potřebovali jsme na sever, do Škodaru. Zastavil u silnice u bandy místních, kteří taky nevypadali, že by věděli, my byli trochu vyjukaní, ale najednou jsme viděli bus do Škodaru míjící naše auto, řidič auta začal zběsile mávat a bus zastavil. Během asi tak 40ti vteřin jsme vyběhli z auta, vyplatili řidiče taxi, přenesli batohy, domlouvali cenu cesty busem, loučili se s řidičem, do toho autobus už s půlkou naložených našich věcí začal odjíždět, bez nás. Trochu panika, ale přibrzdil, my už skoro za jízdy naskakovali a modlili se, že jsme v tom chaosu nenechali něco v autě u řidiče, kterýho už nikdy neuvídíme. Jak jinak, než že jsme budili malé pozdvižení.

V autobusu bylo naprosto úchylný vedro, tekl nám všem pot v krůpějích po obličeji a vlastně všude. V Albánii v autobuse funguje výběrčí peněz a míst. Najde vám místo, neváhá vzbudit spícího člověka a posunout ho, aby všichni bezpečně seděli a pak jednoho po druhém obejde kvůli placení. Jízda je pak hodně plynulá a řidič se soustředí jen na jízdu. Chtělo se nám na záchod a zároveň jsme byli šíleně žízniví, s sebou jsme měli asi půlku teplýho piva pro nás čtyři.

No co, do Škodaru jsme to vydrželi. U výstupu z busu, kde jsme vyházeli náš náklad nejdřív na hromadu a potřebovali jsme se vůbec pořádně nadechnout, se na nás seběhli místní taxikáři a začali nám nabízet odvozy za šílené prachy. Jeden z nich nám nabídl ubytování v centru za 7 eur na noc osobu. Šlo o North of albania travel & hostel. Bylo to vše skvělý, doporučil nám hospodu na večeři, nabídl nám rakii na uvítanou, pozval nás na pití a hlavně nám dal spoustu cenných rad, co se týkalo dopravy do Tethu a Valbony. Dokonce nám sehnal odvoz jeepem za  dobrý peníze na následující ráno. 

Ráno jsme si přivstali, Andy, náš ubytovatel, nás odvedl k jeepu a frčeli jsme do Tethu. Cesta byla náročná hlavně její druhá část, náš řidič byl hodně mladej kluk, trošku nervák, ale přežili jsme to. Výhledy byly naprosto skvělý. Andy nás telefonicky varoval ještě před hady a medvědy. V sedle, kterým jsme projížděli, jsme si dali kávičku a pak jsme pokračovali v cestě. Takhle strmý srázy tak blízko silnice jsem ještě neviděla, to bylo pěkně šílený. Měla jsem staženej zadek a husí kůži, ble. Stan jsme rozložili na zahradě u maminky kluka, co nás vezl, protože za pokoj si řekli dost peněz. Nakonec jsme objevili kemp, a tak jsme se přesunuli tam, k umývárkám a hospůdce, taky proto, že přišla solidní bouřka. Večer jsme poseděli s místníma,  klukům a Pétě se to protáhlo do noci, prej bránili čest Čechů.

Další den jsme si naplánovali Blue eye - atraktivitu zdejšího okolí. Po cestě jsme potkali dost hadů, i zmiji růžkatou, opět. No akorát jsme tam nedošli, protože jsme se sami mylně v půli cesty přesvědčili o tom, že jdeme blbě. Nevadí, tak jsme koukli aspoň na vodopád a ten byl fakt skvělej. V infocentru (vzdáleně ho to připomínalo) se nám vysmáli a my konečně získali tak trochu povědomí o tom, kde se co nachází.

Následující den jsme se chtěli vydat na nejvyšší horu - Maja Jezerce, no ale špatná morálka ve skupině nám v tom zabránila, šlo o trek asi na 15 hodin a vycházet jsme měli před šestou ráno. Aspoň se nám skutečně k Blue eye podařilo dostat tento den a úsek, kterej jsme měli jít znovu, jsme projeli dodávkou, kterou jsme si stopli. Paráda. Zastavili jsme se v hospůdce cestou, vypili zas nějakou rakii a vydali se k Blue eye. No teda byla to docela štreka plus jako každý den asi 40 stupňů na sluníčku. Ale výhledy krásný, všechno skvělý. Když jsme tam došli, odvážlivci se zchladili koupelí v jezírku, ostatní (já) studeným mokem. Potkali jsme ještě skupinu Čechů, tak byla docela legrace a asi na hodinu a půl jsme se tam zasekli a poseděli. Cesta zpět nás čekala pěkně dlouhá. Tomík nám utekl, měl dost energie, my s Jonym jsme u místních pořídili ještě zeleninu, sýr a ochutnali jsme podmáslí. Jony si s jedním malým klukem vyměnil čepici, tak má suvenýr. Měli jsme zas štígro a auto nás opět svezlo až do vesnice.

Další den jsme se vydali směrem do údolí Valbony. To byl krásnej trek, akorát jsme vyrazili až okolo půl druhé. Zase jsme se ale potkali se super slovenskou trampskou bandou. Cestou jsme se zastavili dvakrát v takových horských bufetech a občerstvili jsme se. Bylo celej den krásně a k večeru zase začalo pršet. Ze sedla nás doslova sehnala přicházející bouřka. V tom druhým zařízení jsme se zahřívali horským čajem, kterej bůh ví, co byl zač. Nikdo z nás pak nemohl spát a bylo nám po něm docela zvláštně. Do Valbony jsme dorazili až za tmy, šli jsme tak 45 minut jen s čelovkama a z údolí jsme toho teda moc neměli.

Přespali jsme ve stanu na zahradě jednoho hotelu  a ráno suprově vychytali bus do Bajram Curi a Fierzé, odkud vyjížděl trajekt do Kukés myslím. Bus jsme obsadili spolu s bandou Slováků a bylo opět veselo. Následná plavba byla úžasná, trvala asi tři hodiny, dalo se občerstvovat, spát, fotit, pít a jinak relaxovat. Suprově jsme si odpočinuli. Cesta minibusem zpět do Skodaru byla úmorná, zase vedro, žízeň a žádnej vzduch v buse. Na večer jsme se šli projít po městě, směrem k pevnosti a dál. Zase jsme si nemohli nevšimnout slumů na kraji města. V Albánii nejsou žádnou zvláštností žebrající cikánský děti a těhotný ženský, na který je teda žalostnej pohled. Naštěstí si nic nedovolí a nejlepší způsob řešení nepříjemných situací je jejich ignorace.

Na další den byla naplánovaná návštěva moře, kterýmu jsme věnovali celý odpoledne. Bylo zas nádherně, pláže čistý, voda taky, vše perfektní. Busy tam jezdí z centra Skodaru i zpátky v pravidelných intervalech.

Další den bych označila za nejblbější, protože se nám Tomík a Petra nevrátili z tahu. S Jonym jsme dvakrát jeli policejním autem, a ten den třikrát byli v nemocnici, jak jsme ty dva po městě naháněli. Večer jsme se zase všichni sešli relativně zdraví. Původně jsme chtěli zpět do Skopje jet přes Kosovo, ale to se bohužel nestihlo. Další den ráno jsme se sbalili a k Andyho úlevě nadobro opustili Skodar a jeli jsme do Tirany. Tam jsme si dali dobrou baštu za poslední albánský peníze, koupili jsme lístky na bus do Skopje a vyjeli. Ta cesta byla hodně náročná. Trvala tak tisíc hodin. Dorazili jsme až někdy v půl dvanáctý v noci a už jsme se viděli jak nocujeme na autobusovým nadraží. Ale hostel Amigo nezklamal a ubytoval nás. To bylo něco ulehnout do postele po tý náročný cestě. Den před odletem byl hodně oddychovej, šli jsme se najíst do hospůdky, kde jsme byli první den, pokoupili jsme lístky na autobus na letiště, šli se projít na zbytky pevnosti, večer jsme si zahráli kulečník a celkem rozumě jsme šli spát. Další den běželo vše podle plánu, na letišti akorát nebalili kufry do těch plastovejch folií, ale my si poradili. Večer jsme se sešli na Žižkově ve Steak housu a na dlouhou dobu dopředu spolu naposled povečeřeli a popili.

 

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora