Nikaragua, země julkánů a vezer.

Do Nikaraguy jsem se vážně těšil. Největší středoamerická země toho totiž na papíře nabízela až kam: aktivní i neaktivní sopky ke slezení, koloniální León a Granadu k navštívení, obří jezero se žraloky ke koupání, pacifické pláže k surfování, karibské k zevlování a taky marxisty k pozorování. Nikaragua má totiž dlouholetou levicovou tradici a i současný prezident Daniel Ortega je stejného ražení. Ostatně Ortega osobně v roce 1979 svrhával posledního diktátora z klanu Somozů a kromě jedné delší přestávky z let 1990-2006 je u moci dodnes. To jen tak pro fanoušky moderní historie, kterých jsou tu jistě davy.

K samotnému pobytu jen tolik: Surfování odpadlo, protože inštruktor pošťák Vondra si přerazil kotník a nakonec nedorazil. Dorazil však Mrňous a i s ním ty 4 týdny vydaly na celý sborník zážitků. Kromě jezer, měst a sopek jsme ještě okusili kávu v kopcovité krajině okolo Jinotegy, prolezli kaňon jak z Vinnetoua a dva dny se ponudili na pacifickém pobřeží. Po Mrňousově odletu jsem to ještě napálil na tři dny na pobřeží karibské, aby (až se mi jednou promítne celej muj posranej život) bylo na co koukat.

HIC EST LEÓN

Na sraz s Mrňousem jsem dorazil pouze o tři dny později. To jde. Historický León byl se svou bílou katedrálou, kostely, uličkami a skejťáky vcelku příjemnou destinací. Až na to vedro. Ve dne bylo 38°C ve stínu a vlhkost jako prase. V noci se ochladilo na nějakých dvaatřicet, ale i tak jsme se potili více méně 24 hodin denně. Nevím, co na to Zákopčaník, ale já tvrdím, že nejtepleji bylo ve Lvu. Město jsme si prohlédli, kostely navštívili, Flor de Caña popili a vyrazili o dům dál. Tak slunce v duši.

MÁMO, JÁ CHCI VIDĚT LÁVU

Z Leónu to je kousek hned na několik sopek a my jsme si vybrali tu jménem Telica, protože se u ní dalo v pohodě přespat v přírodě a hlavně jsme si mohli splnit (můj) dětský sen a vidět pravou lávu. Telica je totiž sice aktivní, ale ne tolik, aby se na ní nedalo vylézt a nakouknout do kráteru. Prostě terno. No a přes drobné komplikace jsme se k vrcholu nakonec skutečně dostali. Nebudu tu rozvádět, jak jsme se cestou nahoru ostudně ztratili, protože důležitý jsou nějaký body a je už jedno jak. Lávu jsme viděli a kráter to byl teda pořádný.

GRANADA SE DÁ

Granada je jedno z vůbec nejstarších sídel založených evropskými imperialisty na celém americkém kontinentu. Na březích jezera Nikaragua bylo založeno pouhých 32 let po prvním příjezdu Kryštofa K. do Nového světa a od té doby je jedním z center země. S Leónem se po desetiletí prala o status nejdůležitějšího města v zemi, než se jim v polovině 19. století vysmála Managua. Díky bohaté historii, krásně zachovalé koloniální architektuře a skvělé poloze se postupně se stala hlavním městem cestovního ruchu a tím je i dnes.

O turisty v Granadě skutečně nouze nebyla ani v nejmenším, ale ty stáda ovcestovatelů se pohybují po dobře předvídatelných trasách, takže se jim dá docela lehce uniknout. Když jsme si půjčili kola a vyrazili okolo blízké a populární laguny Apoyo jen tak po polních cestách, nepotkali jsme více méně nikoho.

O MĚ TEPE OMETEPE

Isla Ometepe je už při pohledu na mapu celkem jasný cíl. Je to ostrov osmičkoidního tvaru s párem sopek ležící v obřím jezeře Nikaragua, kde skutečně žijí endemitní sladkovodní žraloci. Ti tam uvízli, když se kdysi jezero Nikaragua oddělilo od moře, a místo vyhynutí se nechali evolucí přešít na sladkovodní. Ze dvou sopek jsme si k pokoření vybrali samozřejmě tu vyšší a zadarmo to tedy nebylo. Patnáct set metrů nahoru na Volcán Concepción a stejné množství dolů v tropickém vedru nám dalo zabrat. Já třeba během asi šestihodinového výletu vypil přes litr a půl vody, na konci přes dva litry piva a na záchod nešel za celý den ani jednou. Fakt.

Přes všechen turismus má ostrov hodně uvolněný ráz a rozhodně to není takový gringo peklo jako třeba Granada. Na ostrově žijí, rybaří a farmaří normální vesničané a kolem dokola krouží jen pár stařičkých autobusů, většinou narvaných k prasknutí. A když zrovna žádný nejede, tak se běžně stopuje.

KAFE A KAŇON

Po návštěvě Ometepe nám už došla trpělivost s neustálým pocením a rozhodli jsme se jet objímat banánovníky na místní Vysočinu - do kraje okolo měst Jinotega a Matagalpa. Potní žlázy si skutečně odpočinuly a navíc krajina to byla místy nádherná - zelené kopce pokryté tropickou vegetací a políčky s banány a kávou. Jako neznalého chlapce z města mě překvapilo, že se tu obě plodiny pěstují zcela pohromadě a promíchaně.. Až později jsem zjistil, že tu nemají bordel v setbě, nýbrž že se kávovník i banánovník skvěle doplňují. Na polích tu pěstují i tabák, ale sehnat místní vyhlášené doutníky se nám nepodařilo. To bylo jediné velké neštěstí, které se nám přihodilo.

Druhou zastávkou na severu byl kaňon u města Somoto. Byl hluboký, voda čistá a pro nás zajímavý i tím, že pro svět a turismus ho objevili dva čeští vědci. Místní samozřejmě tušili, že mají za barákem sto metrů hluboký a místy jen pár metrů široký kaňon s řekou. Akorát netušili, že by se na to mohli jezdit dívat i přespolní nebo zaoceánští.

MANAG(N)U(D)A

Do Managuy se musí, protože je uprostřed a všechno přes ní jede. Tohle hlavní město na mě ale moc nezapůsobilo. Kromě kruháče s obřím Hugem a divných plechových stromů života jsem nenarazil na nic moc zajímavého. Asi to bude trochu tím, že až do poloviny 19. století to byla spíš vesnice a hlavním městem se stala hlavně proto, aby se Granada a León nehádali. Navíc v roce 1972 dostala kotel během zemětřesení. Díky tomu všemu má historických budov asi jako Havířov a šarmu jako Herman Van Rompuy.

NENIKARAGUJSKÁ NIKARAGUA

Mrňous po třech týdnech úspěšně odletěl i s dvoukolákem rumu a kávy a já jel pozevlit na druhou stranu země. Karibské pobřeží má i zde dost odlišný ráz od zbytku země. Historicky to je oblast kolonizovaná Brity a byla součástí jejich říše až do poloviny 19. století. Kultura i lidé jsou spíše karibského střihu a celkově to cizinci vážně připadá jako by přijel do jiného státu. Mluví se těžko rozluštitelnými dialekty angličtiny i domorodými jazyky a obyvatelstvo je barevné jako čepice místních rastamanů. Čirou náhodou jsem dorazil zrovna 1. května a nachomýtl se tak k tradiční prvomájové party s májkou.

Zábavná byla už cesta. Jelikož pořádná silnice do největšího města Bluefields zatím stále nevede, je nejjednodušší jet polovinu autobusem a polovinu rychločlunem po řece Escondido. Plavba po místní Dé jedničce trvala dvě hodiny a cestou jsme minuli několik osad, jejichž jediné spojení se světem je právě Río Escondido. Mimochodem, právě tudy by měl vést plánovaný konkurent Panamského průplavu, i když poslední dobou se tenhle obří projekt trochu zadrhl.

SAN CARLOS A PADÁME

Do Svatého Karla v jihovýchodním cípu jezera Nikaragua jsem se dostal jen proto, že jsem hledal něco po cestě mezi Bluefields a kostarickou hranicí, kam jsme měl namířeno. Dal jsem si rybu, došel si k holiči, napsal blog o Hondurasu, brutálně zmoknul v první ochutnávce přicházejícího období dešťů a zase odjel.

CO SI DÁTE K RÝŽI A FAZOLÍM?

Gastronomicky nebyla Nikaragua vůbec špatná, ale jako rozmazleným Evropanům, kteří neví, co je hlad, nám po čase přišla malilinko jednotvárná. Prakticky vždy a všude se servíruje rýže, fazole a smažené banány s kuřecím nebo vepřovým. Když je blízko jezero nebo moře v nabídce bývá ještě smažená ryba a více méně šmitec. Na druhou stranu všechny kuřata, vepři i ryby byli výborné, na stole nikdy nechyběla vynikající ostrá nakládaná zelenina a u Karibiku přidávali do všeho kokosové mléko. Vlastně to s tou jednotvárností nakonec nebylo tak hrozné. Mexiko to nebylo, ale stěžovat si na jídlo vážně není můj styl. Na to si jídla příliš vážím. A málem jsem zapomněl na všudypřítomný, levný a vynikající rum Flor de Caña. To bych vážně neměl.

LIDÉ, CO TAM ŽIJÍ

A Nikaragujci? Nerad to říkám, ale musím si trochu postěžovat. Ale, ale, to je mi pěkné. Místní obyvatelstvo mi totiž přišlo o něco hůře naložené než v okolních zemích. Ne, že by měli takovou hloupou nemoc jako pan Zet. To vůbec. Spíš ve srovnání se zbytkem Středoameričanů se méně usmívali a to nejen na nás, což bych při našem zjevu pochopil, ale i mezi sebou navzájem. Pár servírkám jsme také vyloženě zkazili den, když jsme si vybrali jejich poloprázdný lokál. Navíc se mi v Nikaragui poprvé (ale vícekrát) přihodilo, že někdo chtěl zaplatit za to, že mi poradí cestu nebo ukáže, který autobus jede do Managuy. Ti nejlepší přispěchali s radou sami od sebe a pak žádali honorář. Takových naštěstí bylo minimum, ale nejhorší na těhle sviních je, že si pak člověk podvědomě dává pozor, i když narazí na někoho, kdo je vstřícný a ochotný upřímně.

Nicméně hodní lidé samozřejmě žijí i mezi vulkány a jezery. Třeba tři kluci, kteří mě pozvali na jedno pivo, když mě večer viděli čekat na noční autobus. No, a když jsme dopili třetí, tak mě doprovodili zpátky na terminál, aby se mi cestou náhodou něco nestalo. Pět týdnů je pochopitelně dost málo na to hodnotit národní povahu, takže bych z mých náhodných zážitků nedělal předčasné uzávěry. Spíš je to takový postřeh, aby to nevypadalo, že je tu všechno jako v pohádce.

SMĚR BOHATÉ POBŘEŽÍ

Pět týdnů opět uteklo jako voda a první květnovou sobotu jsem utratil poslední córdoby a dal téhle šaramantní zemi sbohem. Byl čas na další razítko v pase, tentokrát kostarické. 

Více na https://cestokombinat.exposure.co

Další obsah od tohoto autora