Albánské střípky 2.

LIDÉ byli velmi přívětiví, usměvaví, zamávají vám na pozdrav, a kdo z nich umí anglické „Where are you from?“ se ihned zeptá, a když řeknete Čeko (nebo Čekoslovakia), vzbudíte údiv, úsměv a vzápětí přátelské, vítací gesto. Nikde jsem neměl pocit, že mě chce někdo okrást; chodil jsem stále s foťákem na krku, chtěli se vyfotografovat nebo natočit, to je snad albánský sport. A chtěli hned fotku.

Na pastvinách v podhůří jsem například fotografoval pasáčka dobytka. Po expozici si radostí výsknul a začal svůj zážitek sdělovat hlasitým voláním svým kamarádům na okolní kopce, kde pásli kozy nebo ovce. Takže když jsme došli za další kopec, už na nás čekal hlouček dětí – pasáčků, které se seběhly a chtěly též foto. Měli jsme skutečně s Albánci, obzvlášť pak na venkově, ty nelepší zkušenosti a velmi dobré pocity z nich. Až na přístup k nahotě. Albánci jsou v tom dost ortodoxní, v žádném případě se nesmíte koupat nazí, a když si z nějakého plácku na louce nebo v křovíčku uděláte „koupelnu“ a uvidí vás tam pastevci, začnou po vás házet kamením. Spoustu legrace jsme si ale užili s albánským „ano“ a „ne“. Ano se řekne „po“ a pokýváte hlavou ze strany na stranu jako naše ne a ne se řekne „jo“ a  pokýváte hlavou jako naše ano. Často jsme Albánce uvedli do nejistoty a  rozpaků, když jsme automaticky říkali po našem „jo“ coby ano. Rychle jsme to museli napravovat správným „po“.

TRHY jsou ještě občas orientálního tureckého typu (Krujë, Korča), ceny jsou nižší než u nás, v obchodech obvykle pevné, na tržišti jsem smlouval. Chleba koupíte bez problémů po celý den, jsou k dostání vynikající ovčí sýry, skvělé červené víno, které je lepší než pověstné brandy Scanderbeg. Modernizace sem dorazila v plné parádě a z většiny tržišť vznikly moderní luxusní obchody. Jinak je ke koupi úplně vše, co potřebujete, není třeba se předzásobovat a vozit jídlo sebou. Ceny jsou mírné, často se liší od našich i o –30 až 50 %.

Albánii „vládnou“ bary. Bar café jsou rozlezlé i po odlehlých vesnicích a ve městech je jeden vedle druhého. Nechápu, jak se uživí. V květnu byly víceméně prázdné a na venkově jsme byli často jedinými hosty. Turecká káva z džezvy pomalu mizí, je o polovinu levnější a dostupná i ve chvílích, když vypnou elektřinu, což bývalo docela časté. Obvykle dostanete klasické espresso na jeden srk. V barech a kafetériích dostanete mimo vynikající silné kávy i chlazené pivo z Tirany nebo Korče (ta je lepší). Chcete-li se ale najíst, je třeba se podívat po Bar Restaurant, jen tam dostanete výborné zeleninové či sýrové saláty nebo maso v různých podobách. Nejčastěji kuřecí a vepřové, dražší, ale vynikající ryby a samozřejmě jehněčí, které je bezkonkurenčně nejdražší. 

Na severu Albánie byly porce opravdu veliké a levné. Za 350 g masa jsme platili 70 Kč. Na riviéře či turisticky atraktivních místech se ceny výrazně zvedly a porce zmenšily. Občas potkáme restauraci, kde se dá najíst, ale obvykle potkáme desítky bar café :). Starý dům v horách (Lura). Prskolet ve Fierze.

Měli jsme štěstí, že jsme potkávali převážně křesťany, Albánci se snaží po devastaci kostelů a mešit Hodžou vzchopit, staví nové, ale ty staré a krásné bohužel nějak rekonstrukčně opomíjejí. My dávali přednost právě těm starým, ve kterých se ve tmě schovávaly nádherné nástěnné malby. Hledání kostelíků nedalo až tolik práce, byly u cesty nebo naopak viditelné nahoře na skalách a stráních, ke každému byly hnědé cedulkyjako směrovky. V Korči jsme pro srovnání navštívili ale i úplně novou katedrálu.

kostel z 6. stol. v Libové nedaleko Gjirokasteru. Báječný zážitek, jen ta (ne)cesta k němu byla děsivá.

Z nové katedrály v Korči.

DOPRAVA v Albánii byla dalším překvapením, které jsem nečekal. Podle informací, které jsem měl před odjezdem, jsem očekával téměř slušné silnice, opak byl však pravdou. Na silnicích – dá-li se tomu tak říkat - uvidíte mercedesy, BMW, audiny, VW, opely, občas fiata, renaulta nebo fordku. Potkal jsem i škodovky – superba, octávky a v drsných horách dokonce fábii.  

Převažující mercedesy mají jeden důvod. Prý to jsou silná robustní auta, která nesilnice ustojí. Úplně si to nemyslím a tak jako tak, amortizace při způsobu jízdy a neskutečné kostrbatosti cest musí být veliká, což mi potvrdili i mnozí Albánci. Servisy mají co dělat, tlumiče tu musí být při jejich spotřebě téměř nedostupným zbožím.

Průměrnou cestovní rychlost si nedokáži troufnout odhadnout, 80 km můžete ujet za 50 minut i za 8 hodin. Kvůli serpentinám byla v lepším případě 30–40 km/hod (albánská riviéra i další silnice ve vnitrozemí, např. z Beratu podél řeky Osum). O charakteru albánských silnic svědčí naše průměrná rychlost, to platí ale pro nás, kteří své automobily nechceme zhuntovat. Albánci na to asi mají jiný názor a většinou jezdí, co to dá. Obecně platí, že červeně označené silnice jsou „asfaltové“, žluté jsou „sjízdné“ polní nebo horské cesty s prašným nebo kamenným povrchem a štěrkem, něco jako naše horské turistické chodníky a stezky. Bílé „silnice“ – no jak je nazvat. Průjezd kamenolomem? Koryty potoků? I terénní auta tam mají potíže. 

Albánské autobusy vás dovezou tam, kam potřebujete. Bývají však často přeplněné, různých kvalit a rychlostí, takže cestování s nimi může být trochu nepohodlné. Dálkové po nových silnicích bývají normální velké autobusy, jak je známe u nás, ale nejčastěji se setkáte s mikrobusy (Ford Transit), které křižují celou Albánii a aspoň jednou denně zajíždějí i do míst, kam byste téměř neposlali traktor. Pro rychlejší cestování si můžete najmout taxi. Vlakem se dá jet dnes z Tirany až do Vlory, zkušenost však s tím nemám, nicméně jsem vlak viděl, táhnou ho naše staré škodovácké lokomotivy rychlostí asi 30 km/hod. Stopování je tu naprosto běžné, ale nezastaví každý, vídal jsem stopaře hodiny na pozici.

Řízení bylo často na hranici kolize, íránské zkušenosti se tu ukázaly jako velmi užitečné, velmi rychle jsem se přizpůsobil, aplikoval perský způsob jízdy a “vítězil“. Albánci uskakovali, padali z kol, dupali na brzdy a já jel. Chtěl-li jsem úspěšně projet městem, jinak to nešlo. Chechtal jsem se a bavil se. Íránci mne proškolili velmi dobře, některé zkušenosti byly k nezaplacení. S čím jsem měl problém já? S vjížděním albánských řidičů a vcházení chodců do vozovky. Nikdy se nepodívali, zda někdo jede, prostě se rozjeli a vjeli do vozovky nebo vešli. Bylo úplně jedno, byla-li to motorka, kolo, osobák, koně s povozem nebo náklaďák. Prostě se najednou těsně přede mnou vřítilo cosi na silnici a ty, řidiči, dělej, co umíš. Je to tvůj problém.

Unikátem byly kulaťáky. Tam se se skoro stálo a auta se pohybovala rychlostí 2 km/hod. Nikdo neměl odvahu se pořádně rozjet, i když podle značek měl jednoznačně přednost. Řekl jsem si: „Hoši, tudy cesta nevede, jedu a mám přednost!“ a šlápl jsem na plyn. Albánce to vždy tak zaskočilo, že zůstala křižovatka stát a cyklisté seskakovali z kol J. Ti totiž jezdí na křižovatkách napříč pruhy a téměř výhradně v protisměru i na meziměstských silnicích. Některé z nich jsem ve městech naprosto zaskočil tím, že jsem pořád jel a nezastavoval. Na brzdu jsem šlápl teprve ve chvíli, když jsem měl dědulu téměř na kapotě. Auto, které mezi cyklisty nekličkovalo a kvůli nim nezastavovalo, je vyvádělo z míry.

"Cesty", po kterých jsme velmi často "jezdili".

Takhle se třeba značí díra ve vozovce :). To v lepším případě. Každýden potkáváme na silnicích pastevce až s několika sty ovcí či koz, někdy stádo krav nebo koní. Tady je oslí rodinka.

PENÍZE, školy atp. Valuty můžete v praxi vyměnit v bance, směnárnách nebo vybrat leky z bankomatu. Částečnou směnu jsme prováděli i v obchodech či benzinkách při nákupech, kdy jsme zaplatili zboží v eurech a přebytek nám vrátili v lecích. Ale taky ne všude. V odlehlejších oblastech vůbec valuty nebrali anebo nabízeli horší kurz. Po této zkušenosti jsem si raději vyměňoval aspoň 20 E a pak jsem vždy vystačil do další směny. Za 1 E jsem dostal 137–138 leků.

O albánském školství jsme se toho moc nedozvěděli, školy jsme však potkávali často, ve městech jsou to „moderní“ strohé panelové stavby se zamřížovanými okny, snad aby děti třeba ze třetího patra neutekly, na venkově většinou docela vzhledné, často svou velikostí i kvalitou výjimečné stavby. Potkali jsme v horách i malé stavbičky – školy pro 1.–8. třídu. V každé byl jeden žák. Děcka nás s úsměvem vítala a starší mládenci se snažili prosadit s angličtinou. 

I když některé poznámky mohou vyznít negativně, neberte to tak. Albánie je nádherná a jde jen o otázku připravenosti a čím jedete :).

V další části se  podíváme na pobřeží a do hor.

Luboš Vránek

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz