Albánské střípky 1.

Úvod, města a vesnice

Albánie. Pro mnohé země nebezpečná, záhadná, nepřístupná a drsná. Pro mne však neuvěřitelně přitažlivá, nádherná, vlídná a to, že je ve své syrovosti nebezpečná? Ach ano, drsnost a syrovost jsou právě tím kořením, které takovéto výpravy „dochutí“ správnou dávkou nejistot i (ne)bezpečí a vytvářejí z nich velmi příjemnou kombinaci pohodlí současnosti i obtížného a nepohodlného života 18. či 19. století.

Docela dost lidí mne požádalo o informace, pokusím se aplikovat v několika dílčích příspěvcích zkrácenou verzi cesty. Vzhledem k tomu, že mám přes 7.000 fotek, které čekají na zpracování, rozhodl jsem se pro urychlení použít fotky z mobilu. Upravené snímky z aparátu dám tedy do e-knihy.
Na případné dotazy rád odpovím.

Ochridské jezero

Albánie mne nadchla. Nádherná příroda často téměř nedotknutá civilizací, báječní lidé, výborná káva i mizerné cesty jsou zážitky, na které se nezapomíná. Pokusím se s vámi ve stručnosti podělit o některé dojmy bez přílišného popisování obecných historických a ekonomických údajů. Zemi jsme projeli křížem krážem, zde uvedu jen část míst a příběhů, protože rozsáhlost tématu si vyžádá delší čas zpracování.

Se svou ženou Michaelou jsme se zkraje jara rozhodli vyměnit původně diskutovanou návštěvu zajímavého ostrova Lanzarote za třítýdenní výpravu po Albánii s naším starým citroënem XM. Ten se i přes své stáří ukázal jako spolehlivý a bezpečný společník. Albánce fascinoval, na jakých místech se dokázal zjevit jako přízrak. Po tom, co tohle auto zvládlo, by si zasloužilo vystavit jako hrdinný unikátní kousek. Místa, která dokázal překonat, nezvládly ani terénní motorky – jejich majitelé pokračování jízdy vzdali.

Nejkrásnějším zážitkem byla příroda. Působivé horské masivy v kombinaci s tyrkysovými jezery a průzračnými potoky a řekami byly famózní, fotoaparát zahálel jen při deštivém počasí, které bohužel často narušovalo plány naší cesty.

Asi se ptáte, co bylo pro mne a mou ženu na cestě naopak zážitkem nejhorším. Cesty. Mimo hlavní tahy to byly v lepším případě hustě děravé cedníky, v horských oblastech pak spíš kombinace koryt potoků, kamenolomu a skalních nebo hliněných proláklin a rigolů.

Vyrazili jsme přes Bratislavu, Maďarsko, Chorvatsko a Černou Horu, v které jsme se zdrželi 2 dny, prohlédli jsme si Bocu Kotorskou, Kotor a následný den i kaňon řeky Morači. Nádhera.

Zátoka byla úžasná, vystoupat po prohlídce Kotoru nad ní a kochat se rozhledem byla skvělá podvečerní tečka za báječným dnem.

Kaňon byl nádherný, nevěděl jsem, kde dřív zastavit a co prolézt.

Druhý den večer jsme doslova promrzli u Plavského jezera. 400g porce na horských silnicích za 3 E byly milým překvapením.

Kdo velmi mile překvapil, byli lidé. Pohostinní, vlídní, vstřícní tolerantní a ohleduplní. Držel jsem se osvědčené filozofie, že úsměv na tváři, slušné a přátelské chování bez arogance a opovržení otevírá cestu k lidem, hezkým zážitkům i vlastnímu bezpečí. Stalo se. Ve městech to bylo někdy jinak, šlo ale spíš o místní zvyklosti a tradice.

Zážitky a pocity na cestě po Albánii byly tedy kombinací nadšení, údivů, starostí, i pozitivních překvapení, i když nepopírám, že se nachomýtly i dramatické a nepříjemné chvíle. Ty byly ale víceméně způsobeny naším nevhodným rozhodnutím. 

Vodu jsme nabírali, kde se dalo, museli jsme se ale vždy ujistit, že je pitná, protože Albánci obvykle na WC, mytí atp. využívají užitkovou. Cestu jsme si zpříjemňovali místním ovocem a pivem :).

MĚSTA mají balkánský charakter, budovy ze socialismu jsou panelové nebo cihlové se 3–4 patry, obvykle oprýskané nebo jinak poničené, ale vždy ozdobené květinami. Snad na každém balkónu trčí satelitní anténa a  visí prádlo. V přízemích bývají dílny, opravny a obchody, v menších městech však často prázdné. Snad všude jsou mříže. Prosazuje se nová výstavba v italském stylu, rodinné domky bývají cihlové, starší pak kamenné, dřevěné a na venkově občas ještě hliněné, často s břidlicovými „taškami“ na střechách, pod jejichž tíhou se už rozpadají (Elbasan, Kavajë, Drač, Rhogožina, Škodra/Skadar apod). Z menších měst velmi mile působil Berat, známý jako město tisíce oken („Městské Muzeum“) se svými domky nalepenými jako plástve na skalách pod starobylým hradem. Proslulým a turisticky atraktivním městem je Gjirokaster, rodiště E.  Hodži, albánského diktátora, díky čemuž požívalo určitých výhod a je to na něm znát. Poměrně udržované domky na svahu a kolem centra s krásným výhledem na horské masivy i příjemným posezením u vynikající turecké kávy nebo espressa potěšily naše oči i mlsný jazyk. Jako obvykle v těchto horských oblastech je město rozloženo na strmém kopci, na jehož vrcholu je velká pevnost. Ve starém městě vystřídaly asfalt „kočičí hlavy“ které za deště působily jako klouzačka a chůze po nich byla dost nebezpečná. Na vrcholu kopce je pevnost, „zušlechtěná“ muzeem zbraní, je tu dokonce i vrak americké stíhačky. Vstup byl za část expozice 40 Kč s chodbou s výstavou zbraní z 2. světové války, ukořistěných Italům, Němcům a Řekům. Jinak určitě nádherný výhled na město a  okolí z obrovského nádvoří se zahradou, kde bylo divadlo pochybného designu, zkalil sílící déšť. 

Gjirokaster

V restauraci s tradiční kuchyní jsme si mimo jiné dali i žabí stehýnka (160 Kč).

"Malovaná" ulička pod amfiteátrem v Drači. Berat. Městečko na řece Osum za Beratem.

Běžná benzinka. V Beratu se koně pasou podél řeky, dekorované tunami odpadků. Obvyklá restaurace, kterou potkáváme při našem putování.

V Beratu jsme přespali pod širákem nahoře na hradě nedaleko byzantského kostela.

Středověké horské město Krujë severovýchodně od Tirany je cílem naší další návštěvy. Bývalá pevnost byla sídlem albánského národního hrdiny Scanderbega, který přes 25 let bojoval proti Turkům a zadržoval odtud jejich další vpád do Evropy. V areálu zřícenin hradu je vystavěno Národní muzeum, v jehož vstupní hale je obrovské sousoší bojovníků v čele se Scanderbegem a obsahující skrovné albánské historické památky. Z hradu byl nádherný pohled na město a hlavně jeho okolí s členitým nevysokým pohořím. Dojem bohužel kazily desítky socialistických paneláků, úplně kazí ze středověkého města dojem. Mimo pevnosti je významnou atrakcí staré tržiště, kterým procházíte od parkoviště k hradu. Úzká ulička se stařičkou dlažbou je stále zachovalým orientálním bazarem a je lemována desítkami malých obchůdků od veteše po parádní ubrusy a koberce. Tak velký výběr zboží od suvenýrů pro praktické věci jsme už nikde jinde neviděli. Ve městech jsme se zdržovali minimálně a nákupy jsme odkládali na později tak dlouho, až jsme si nic nekoupili, protože v závěru cesty už na to nezbyl čas.

Kruje - interiér hradu a tržiště

Dalším zajímavým a dost propagovaným městem je Korča, o kterém se říká, že je to „Paříž Albánie“. No nevím, jediné, co by tomu mohlo nasvědčovat, jsou široké ulice, lyceum s výukou francouzštiny a  některé vily se sloupy a zahradami. Bazary, které mne nadchly před 20 lety, zmizely, zůstal jen jeden a i přes určitou modernizaci vybavení si ještě zachoval orientální atmosféru. Paráda. Když o něm nevíte a nehledáte ho, těžko ho asi najdete. Ulice vedoucí do budovy tržnice byly lemované desítkami obchodníčků snad se všemi druhy zboží, od drogerie, textilu, náhradních dílů, oblečení, elektrických spotřebičů, baterií, plynových vařičů a  bombiček až po ovoce a zeleninu. V budově tržnice jsou ke koupi veškeré dostupné potravinářské produkty – a hlavně vynikající balkánské sýry a produkty z mléka. Máslo, tvaroh a jogurty se tu prodávají v různých verzích, ochutnávky obohatily naše chuťové zkušenosti, Míša byla úplně zmatená a vůbec nevěděla, co má dělat. A tak jsem ukazoval na tento či tamten sýr, ochutnal, koupil, u východu jsem popadl košíček s jahodami za dvacku a Míša si pak koupila vynikající černé olivy a litr oleje. Říkala, že tak vynikající olivy ještě nikdy nejedla.

Skvělý zážitek. No, až na ten příjezd do Korče. Jeli jsme od jihu z Permëtu, nad kterým jsme se cachtali v termálních pramenech, a po odbočení na sever začala děsivá „silnice“ koryta nekoryta, která navíc byla mnoho kilometrů před Korčou zakončena „cedníkovou“ rovinou. Šanci, že se vyhnete díře, nemáte. Hustota děr byla tak vysoká, že šanci neměly ani motorky. Jednou bude určitě dokončena asfaltka, ale za jak dlouho to bude? Možná vy už ji časem zažijete, nicméně to, že celkově silnice do Korče vypadá jako cesta z 19. století a přitom je to hlavní tah a spojka mezi jihem a středem Albánie, je úděsné.

 VESNICE v Albánii vypadají zdálky docela malebně, zblízka je to už horší. Způsob práce je, dá se říci, často středověký. Ale chápu to, protože v těch strmých stráních a srázech by traktor neměl šanci. Vše se dělá ručně nebo za pomoci zvířat. Na druhou stranu –  do rovnějších oblastí pokrok dorazil, pluhem a koněm nebo volem se už téměř neoře a na polích už vidíte shrbené ženy i muže. Ještě nedávno tam byly jen ženy a děti.

V nížinách bývají novější zděné domky obvykle se zahrádkou i políčky. Nejčastější rostlinou je vinná réva (i v zahrádkách ve městech), jinak se tu pěstuje zelenina, fazole, brambory, kukuřice a tabák. Často slouží jako část stavebního materiálu rozdrcený beton z bunkrů. Ty vymizely, měl jsem docela problém nějaký ještě najít a vyfotit.

Vesnice na horách vypadají velmi dobře, udělaly na mne velký dojem. Stavební materiál byl dříve neomítnutý kámen, takže nemělo co opadávat, ale prosazují se klasické zděné omítnuté domky s červenými střechami. Domky vypadaly docela malebně. V jedné vesnici u jezera nedaleko Tirany jsem byl pozván jedním rolníkem do chalupy, když jsem předtím pobíhal s kamerou okolo a hledal ten nejlepší záběr na jezero s pozadím hor a západem slunce. Překvapil mne sice chudě zařízený, ale upravený a čistý interiér se starou sedací soupravou, částí nábytkové stěny a televizorem. Od hostitele jsem dostal vynikající kávu a rakiji, chutnající jako naše slivovice. Prý si ji pálil sám. Natrhali mi i ovoce – kumlu, mělo hodně vody, chuť svěží, nakyslá, ale příjemná – umyli ho a dokonce mi podali utěrku, abych si to mohl otřít. Dialog byl legrační, on na mne albánsky, já na něj anglicky nebo cosi jako rusky. Nechytal jsem se. Fungovala akorát mezinárodní slova, kterých však bylo poskrovnu. Jako záchytný výraz jsem používal albánské šum-mir, což znamená velmi pěkný, dobrý, báječný. A tak, když jsem nevěděl kudy kam, řekl jsem: “Albánie šum-mir!“. A byla radost, a úsměv, a nová sklínka rakije. Albánci jsou zvídaví a tak se mě ptali na různá slova v češtině tak, že mně ukázali předmět nebo zvíře, řekli název albánsky a po mně chtěli český výraz. Bavilo je to, měli z toho radost. Ráno se smíchem pojmenovávali své domácí zvířectvo česky.

V Albánii jsou velmi rozšířeni koně, skot, ovce a kozy. Psi nemají cenu, nikdo se tu o ně nestará, a když se na nějakého podíváte, sklopí uši a odtáhne. Bylo mi jich líto, leckdo do nich kopne nebo hodí kamenem, k snědku mají, co kde urvou, evidentně nejsou domácími miláčky, jako u nás. Divocí ve volné přírodě bývají naopak agresivní, někdy skákali nepříčetně na auto ve snaze nás roztrhat. Cenu mají pro pastevce. Bez jejich pomoci by neměli šanci uhlídat stohlavá stáda koz či ovcí. Vztah k nim je vidět na první pohled.

Klasické espresso v Albánii i Černé Hoře. Škola v Himaré. Dříve všude přítomné bunkry jsem nacházel už jen výjimečně.

Tady asi časem doplním snímky z fotoaparátu. V dalším příspěvku si povíme něco o lidech a dopravě.

Luboš Vránek

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz