Maledivy, ostrůvek Kuredu

Únor v ráji, aneb barevné Maledivy 2013

Tak je tady ten kýžený okamžik a my vyrážíme na dobrodružnou dovolenou na Maledivy do Indického oceánu. Cesta je neúprosně dlouhá a úmorná. Z Prahy odlítáme po důkladném rozmrazení křídel o hodinu později a pak jakoby za trest lítáme na Dubají stejnou dobu, jelikož nám nechtěli povolit přistání. V Dubaji krátká pauza a už se nasedalo do dalšího Boeingu směr nejmenší hlavní město na světě - Male. Horko nás doslova omráčilo. Cestovali jsme sice jen v džínách a tričku, vše ostatní zůstalo v Praze v autě na parkovišti, ale i tak nám po zádech tekly čůrky potu. Byl jasný den, teplota cca 30 stupňů a 90% vlhkost. Ještě pořád není konec naší cesty. Převezli nás do haly, kde jsme dostali občerstvení a čekali v klimatizované hale na hydroplán. Jako všechny letadla, ani hydroplán neodletěl na čas. Přestože v něm byl šílený randál, já byla tak unavená, že jsem ani tu krásu pode mnou nevnímala.

Konečně jsme přistáli na ostrůvku Kuredu,v atolu Lhaviyanni. Ostrůvek je dlouhý jen 1500 mestrů a široký 350 metrů, takže obejít ho dokola pomalým krokem nám trvalo cca 45 minut.
Zmoženi, ale šťastní, že jsme na místě, nás uvítali na ostrůvku místní bubeníci.

Bylo poledne. Po vyplnění formulářů ohledně ubytování a přidělení vily na pláži, nás odvezli vozíkem a my se konečně mohli ubytovat. Horko bylo až nepříjemné. Vilka byla přímo na pláži, u jasně modrého moře, neuvěřitelné až tyrkysové barvy se prolínaly a měnily až v jasně křišťálovou vodu. Odhodili jsme zavazadla a namířili si to do “naší” vany, do moře.

Koupel byla příjemná, opravdu voda jako ve vaně, měla snad stejnou teplotu jako vzduch, tzn. nějakých 30 stupňů, takže tam mohl být člověk celou věčnost a pokud by se nerozmočil nebo neutopil, nikdo by ho ven nedostal. [:-)] Sluníčko ale neúprosně pálilo, tak jsme se vykoupali a pak odpočívali ve stínu.

Naši přátelé, se kterými jsme na Maledivy letěli, manželé Táňa a Jirka, přiletěli ještě později, jelikož jim byl přiřazen až další hydroplán. Večer jsme se potkali na večeři, rozebrali své zážitky z hydroplánu a odebrali se spát, protože únavou nám padala víčka.

Druhý den ráno po snídani, kdy jsem usoudila, že manžel s berlemi po úraze bude mít docela problémy přecházet z jedné strany ostrova na druhý, jsem ukecala v místním fitku obsluhu a ten mi půjčil na celý pobyt pro něj kolo. Samozřejmě za úplatu. U nás by takové kolo leželo na smetišti, ale on mi kladl na srdce, že ho musím určitě vždy zamykat, aby ho náhodou někdo neukradl. [:-)] Rozesmál mě. Poděkovala jsem mu a vydala se na kole zpátky k vilce. Bohužel po celém ostrově nejsou cesty, respektive všude jsou jen cestičky a jen písek a to jak v restauraci, na recepci, prostě všude.
Nasedla jsem a šlápla do pedálů a jak jsem to rozjela, tak jsem se málem natáhla. Kdo někdy řídil kolo v písku ví, o čem mluvím. Chce to trošku zručnosti a cviku. Dorazila jsem jako vítěz do vilky a předala kolo Luďkovi, který byl překvapen, co jsem to zase vymyslela. Nicméně byl rád a hned že jde kolo vyzkoušet. Sedl a jel. Domnívala jsem se, že je za chvíli zpátky, ale po půl hodině jsem začínala být hodně nervozní. Náhodou jel ale kolem místní golfový vozík - taxík, tak jsem jej zastavila ptala se ho, jestli neviděl nějakého muže na kole. Hned zareagoval, že viděl, na zeleném kole! No aby bylo jasno, bylo docela snadné identifikovat, že se jedná o turistu, protože na rozdíl od místních byl můj muž přece jen bílý a jako jedinný z turistů jezdil na kole, jinak na kole jezdili jen zaměstanci hotelu. Naložil mě do vozíku a vezl směrem k recepci, kde byl údajně můj muž naposledy viděn. Ale po něm ani vidu ani slechu. Vrátila jsem se bosa do vilky. Po chvíli konečně dorazil, nadšen, že si může jezdit po ostrově sem a tam. Za tu dobu, co já ho hledala, objel několkrát celý ostrov dokola a měl ho docela slušně zmapovaný. Moje nervy! Ale hlavně, že se mu nikde nic nestalo. Uprostřed ostrova byla totiž hustá džungle a proto jsem i měla strach, jestli někde na kole neupadl a nemůže vstát. Přece jen je po úrazu páteře.

Další dny na ostrově byly hodně podobné, ne-li stejné. Po snídani jsme většinou po koupeli v moři a krátkém šnorchlování, než začalo pořádně pálit sluníčko, seděli se stínu a vykládali si, případně jsme si četli. To samé probíhalo i u našich přátel, kteří měli vilku na pláži o několik čísel dál. Večer jsme se pak většinou po večeři přesunuli na Sai Kotari, na konci mola, kde byla malá čajovna a čepovali tam samozřejmě i pivo a odkud byl nádherný výhled do osvětléného nočního moře, kde plavaly manty, žraloci a samozřejmě různé menší ryby. Idylka byla dokonalá. Po večeři, když jsme dorazili do vilky, nás čekala vždy rozestlaná postýlka, případně nám ji i náš room boy Scharife nazdobil okvětními lístky ibyšku. Nádhera!

Každý den jsme vždy prošli kousek ostrova, prohlédli si i jiné možné nabízené ubytování, chodili na pivo nebo něco k zakousnutí a večer se setkali s přáteli. Večeře byly velmi dobré a každý na co si vzpomněl. Ryby, indická jídla, zelenina, nejrůznější ovoce, dorty, zákusky, no na co si kdo vzpomene a má chuť.

Předposlední den jsme se rozhodli, že si zaplatíme výlet na motorovém člunu a necháme se kvůli šnorchlování dovézt na otevřené moře. Náš skipper Richard nás už čekal. Sedli jsme do člunu a on po krátké debatě, co by nám chtěl ukázat, vystartoval. Star to byl doslova raketový a Luďkovi v nečekané chvíli odletěla kšiltovka. Richard přibrzdil, otočil člun, vylovil mému muži kšiltovku a opět jako splašený kůň s námi motorový šlun vyrazil vpřed. Kolem byly další a další ostrovy, opuštěné, s resorty, nebo jen ostrůvek písku a tam jeden slunečník. V té rychlosti jsem jej bohužel nestihla vyfotit. Najednou Richard člun téměř zastavil a ukazoval dopředu. Delfíni! Plavali kolem naší lodě a doslova se předváděli, kdo více zaujme…Převraceli se břichem vzhůru, další vyskakoval od radosti do výšky a Richard jen kroutil hlavou a říkal, že to je crazy delfin. [:-)] Bylo to úžasné. pak nás dovezl k vraku lodi, která byla úmyslně potopená v osmdesátých letech minulého stolení, aby se na ní mohly tvořit korály a byla dalším domovem pro zdejší rybky.

Naskákalo se do vody a začalo před námi velké podvodní divadlo.
Další zastávka na šnorchlování byla u ostrova Komandoo, kde byly pro změnu ve vodě karety.

Vrátili jsme se po dvou hodinách unavení, ale spokojení, že jsme viděli neskutečné věci. Richard se s námi rozloučil, Jirka mu vtiskl do ruky bakšiš za skvělý výlet a my to šli spláchnout.

Byl před námi poslední večer, poslední večeře, kde nám úžasně upravili a vyzdobili stůl čerstvými květy a my si to užívali plnými doušky. Prostě ráj na zemi.

Unavení z výletu a částečně opojení vínem, jsme se skvěle na večeři bavili a pak se ještě vydali do místního baru, kde to vřelo ze všech stran.

Poslední den, když jsem si znovu a znovu vyfotila východ sluníčka, a po vydatné snídani, jsme si sbalili své věci, ještě se rozloučili s mořem a “mými” rybami, které mě každý den vítali a plavali kolem mě v moři a bylo jich tak okolo stovky. Byly nádherné! Ještě poslední sprcha v naší venkovní koupelně, která byla proslulá tím, že tam odpoledne v pět hodin tak pálilo sluníčko, že jste nemohli jít ani na záchod…taK byla záchodová deska rozpálená!

Čekala jsem netrpělivě na našeho uklízeče Scharifa, který byl velmi příjemný a dělal vše proto, abychom se tam cítili opravdu velmi dobře. Chtěla jsem mu osobně poděkovat a naposledy dát malý bakšiš, protože lidé v těchto končinách jistě nemají lehký život a většina z nich pochází a žije v Indii a domů se dostanou jednou za čas.

Rozloučení bylo dojemné, on děkoval nám a my jemu. Lidé na ostrově jsou velmi skromní a ochotní pro vás udělat téměř cokoliv, pokud je to v jejich silách.
Ve dvanáct hodin jsme museli opustit vilu a čekali v restauraci u recepce na povel k odletu hydroplánem.

Ve tři hodiny odpoledne jsme odletěli a já konečně nafotila tu krásu pod námi.

Jeden ostrůvek byl krásnější než druhý a na mě z té výšky působily jako velká smaragdová oka. Nezapomenutelný zážitek!

Přistáli jsme v Male a protože nám letadlo letělo až v jedenáct hodin večer, zaplatili jsme si pobyt v transferním letištním hotelu a mohli tam být aspoň nějaký čas u bazénu. Do Dubaje jsme přiletěli opět se spožděním, ale ani nám to nevadilo, protože jsme stejně opět čekali na letadlo do Prahy od tří hodin ráno do devíti hodin. Úmorné a nekonečné!
Konečně jsme přistáli v Praze a mě tekly slzy po tváři dojetím, že jsme zpátky doma.

Dovolená to byla úžasná, ale my máme rádi přece jen dovolenou více aktivnější a s možností cestování třeba autem po ostrově, což tady možné bohužel nebylo. Přesto je to jistě dobrá zkušennost, poznali jsme nové tváře a příjemné lidi, zkusili jídla nevídané chuti a vzhledu, viděli neuvěřitelný život pod vodou, zažili zvuky pralesa, nad hlavami nám denně lítali kaloňové, po cestičce si to rázovali malincí krabíci a ještěrky, v moři na nás vykukovali žraloci, delfíni a manty, u mola na nás každý den čekala místní volavka, která kdyby se nepohla, tak jsme si mysleli,. že je snad ze sádry. Takže zažili jsme opět něco nového a krásného. Stejně se mi bude stýskat….Nashledanou nádherný kousíčku země v indickém oceánu, nashledanou nádherné Maledivy a krásný ostrůvku Kuredu, v mém srdíčku jistě po tom všem zůstane hluboká rýha! [:-)]

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora