Zpátky na Kerkyře

Na tento ostrov se zkrátka musíte vrátit. Chtě nechtě. Mě to trvalo 4 roky, než jsem opět usoudila, že prostě své přátele musím vidět a pokecat s nimi. Na Korfu se vracím jako na jeden z mála řeckých ostrovů. Je to i díky Pavle, která tam žije a díky které jsem na Korfu poznala spoustu dalších přátel. Jelikož se mě Pavla v telefonu často ptala, kdy tedy konečně zase přiletím, rozhodla jsem se na konci srpna velmi rychle, zlákala svou kamarádku Jitku, zakoupily jsme zájezd a poslední srpnový den vyrazily.

Přiletěly jsme večer, přivítal nás vlahý středomořský větřík a teploučko. Už na letišti se s cedulí s nápisem nějakých klientů, který tam očekávala, oháněla další kamarádka Editka, která má překrásné ubytování s manželem v Liapádes, v jednom z nejkrásnějších míst na Korfu. Vřele doporučuji a kdo bude chtít, předám na Editku kontakt. Edi mávala jak  dušu a když mě viděla, cedule šla stranou a objímání nemělo konce. To už za přepážkou cestovní kanceláře pokukovala Pavla, která nás zaregistrovala, ale na mačkání a přivátání jsme si musely počkat, protože na prvním místě byli samozřejmě přicestovalí klienti. Pak jsme si to ale vynahradily. Pavla mě hned na letišti uzemnila tím, že auto, které mi na celý týden domluvila, nebudu mít od pondělí, jak jsem si myslela, ale že mi ho kamarád Kostas předá ihned. Šly jsme s Jíťou svorně s Kostasem pro autko na parkoviště. Auto nám předal a na můj dotaz, zda potřebuji mapu, jsem hrdě odmítla, že přece Korfu znám a mapa je zcela zbytečná. :-) Ha ha ha! Po přivítání s Pavlou jsme s Jitkou vyrazily do Benitses, kde se hotel Potamaki beach nacházel. Benitses znám, dokonce tam přímo bydlí kousek od hotelu moje další kamarádka Ivetka, bohužel při příjezdu jsme prostě hotel nemohly najít. Byla tma jako v pytli, tak jsem zstavila jednoho místního kluka s dotazem, kde je hotel a on mi s překvapeným výrazem ukázal směrem za něj, že stojím od hotelu cca 50 metrů. Vstoupily jsme na půdu hotelu a už jsme byly v objetí Ivetky, která tam na nás trpělivě vyčkávala a moc se divila, že autobusem od cestovní kanceláře jsme nedorazily. Zřejmě se zhrozila, že nás nechali na letišti.S Ivetkou jsme si vykládaly a popíjely pivo do dvou do rána. Pak jsme šly konečně spát.

Druhý den jsme se rozhodly prozkoumat okolí a oživit si vzpomínky na Korfu, jelikož Jitka už tu se mnou jednou byla a to před pěti lety. Objevily jsme dokonalou malou plážičku na konci Benitses, kde nikdo kromě nás dvou nebyl. Paráda! Voda byla jako kafe a my se ráchaly a užívaly klidu a pohody. Večer pípla sms od Ivetky, co prý děláme a ať přijdeme za ní na návštěvu. Dlouho jsme se nerozmýšlely, protože na večer jsme neměly žádné plány a vyrazily za Ivetkou na druhý konec Benitses. Bylo to krásné setkání opět asi do jedné v noci.

Ve středu volala Pavla, co prý děláme, prý je dopoledne doma, jestli se nechceme stavit aspoň na kávu. Měla v té době ještě na návštěvě svou sestru Magdu s neteří, tak se konal babský sněm, jelikož manžel Pavly měl práci a doma nebyl. Do mého příručního kufříku jsme naložily piva ( jedniné, co na Korfu opravdu není k sehnání je plzeňské pivo, které Pavla miluje), jako pozdrav jsem přibrala domácí klobásy a čabajky, dárečky pro děti a vyrazily jsme. Vypadalo to, že stěhujeme minimálně povlečení z hotelu, když odjíždíme s naditým kufrem. :-) Zaparkovat v hlavním městě je nad mé síly vždycky. Pavla stála u uličky vedoucí do místních ruin, jak tomu říkají, a ukázala, kde mám zaparkovat. Jak jednoduché! Dovlekly jsme piva do domu a já jí předala klobásy. Radost v jejích očích byla nevídaná. Magda je moc fajn baba a myslím si, že jsme si hned padly do oka. Probíraly jsme všechny možné drby, co se stalo za dobu, co jsme se neviděly a Pavla si u toho u kuchyňské linky přiřezávala klobásky a mlaskala blahem. Mezitím se mě ptala, kam pak jedeme a á odpověděla, že se chystáme do Kassiopi, na sever ostrova, kde jsou maličké, ale kouzelné plážičky s průzračnou vodou. Při řeči se mě Pavla neopomněla zeptat, zda si nedám pivo. Nechtěla jsem, protože jsem měla ještě řídit a hned po ránu to nebyl dobrý nápad.  Po někalikátém pokusu mě napojit pivem už v dopodleních hodinách, jí její sestra povída :"Pájo, je ti jasné, že ses za čtvrt hodiny už Edity stihla asi 5x zeptat, jestli si nedá pivo?"Rozesmály jsme se všechny na celé kolo. Odjely jsme s Jitkou do Kassiopi, vykoupaly se a jely do taverny "Tří bratří" v Asktrakeri, kterou provozují rodiče našeho dalšího společného kamaráda Jorgose, se kterým se domluvím i česky. V taverně neuvěřitelně vaří Jorgosova maminka a to převážně rybí speciality. Daly jsme si na popud Pavly, protože mi vyloženě řekla, že to musíme ochutnat, chobotnici v červené omáčce. Já takové jídla nemusím, resp. mořské otvory. Kdysi jsem je ochutnala v Chorvatsku, ale bylo to takové žužlavé, že mě to od alších degustací vždy odradilo. Jitka si chobotici přece jen dala a já zůstala u osvědčené tsipury. Nicméně jsem od Jitky ochutnala a zůstala jsem s pusou otevřenou, protože to fakt byla dobrota. Maso z chobotnice se rozplývalo na jazyku a kdybych zavřela oči, věřila bych, že to je přinejmenším maso kuřecí. Při návratu do hotelu jsme nemohly minout restauraci, která stojí přímo proti přistávácí letištní dráze. Daly jsme si s Jitkou drink a čekaly s foťáky na úlovky. Vše vyšlo, já byla spokojená, jelikož letadla jsou moje vášeň a málem jsem několkrát kvůli nim i nabourala, když mi letělo přímo nad hlavou a já se na něj nemohla vynadívat. Bohužel mělo to i stinnou stránku věci. Když jsme odcházely z restaurace, zaparkovaly jsme autko přímo před vchodem, který byl do poměrně srmého kopce a nemohly vyjet, přestože jsem zrařadila zpátečku a držela ruční brzu, ostatně jak nás to v autoškole učili, auto jelo místo nahoru do kopce dopředu a čím dál více se přibližovalo betonovému ohrazení. Nešlo to. Sedla do toho Jitka a stejná zkušennost. Místo oddalovaní se od cedule, jsme se neustále přibližovaly a nevypadalo to dobře. Nakonec jsem zavolala na přihlížejícího číšníka, že potřebujeme pomoc a ten se smíchem sedl do Matízka, zařadil zpátečku a a na první dobrou prostě vyjel! Chápete to? Myslím si, že se tím ten večer bavila asi celá taverna. Ale my taky.

Večer jsme výjímečně trávily na hotelu. Odpadly jsme.

Ve čtvrtek jsme s Jitkou vyrazily na výlet a v Messongi odbočily směrem ke Korisionskému jezeru. Směr byl sice správný, ale cesta trošku složitá. Podle mých rad jsme totiž odbočily pro mě zatím do neznámé vesničky Ag. Dimitros. Ten název nikdy nezapomenu. Vjely jsme do vesničky a všude ticho, klid, zřejmě polední siesta. Cesta byla tak úzká, že jsme chvíliem pochybovaly, jestli to je vůbec cesta, jestli už nejedeme po chodníku. Ruku s kamerou jsem musela stáhnout z okna, sklopit zrcátka, abychom vůbec projely! Smály jsme se tomu, ale zároveň nám bylo jasné, že pokud cesta někde končí a my budeme muset couvat, bude to doslova horor. Nebyl. Projely jsme to bez úhony, ale zážitek máme na celý život a nebýt videa, asi by nám to těžko někdo uvěřil. Dorazily jsme ke Korisionu, kde ale foukal dost silný vítr od moře, tak jsme to obrátily a zaparkovaly v nedaleké rodinné taverné, která využívá svou farmu jako zdroj masa. Jejich dušené masíčko s domácími hranolkami jsem poznala už při dřívějších návštěvách, proto jsem tuto tavernu nemohla objet bez povšimnutí. Bylo nádherně a pod olivovníky se krásně sedělo a ještě lépe chutnalo. Večer jsme klasicky zakončily s Ivetkou, ale tentokráte jsme ji vytáhly do místního baru na míchané nápoje.

V pátek jsme jely do nedalekého hotelu vyzvednut naše kamarádky,které přiletěly ve čtvrtek večer a já jim slíbila, že je vytáhneme někam na výlet. Potáhly jsme holky hlavním městem, vykoupaly se všechny opět v Kassiopi a zakončily výlet - jak jinak - u Jorgosových rodičů v taverně. Další báječný den byl za ámi, i když večer ještě před námi. Na večer nám totiž naplánovala program Pavla. Její muž prý připraví báječnou večeři a máme navečer přijet k nim do Kerkyry, společně posedíme a konečně vypijeme nějaké to pivo. Opět jsme vyrazily s příručním kufrem z hotelu a kolem osmé dorazily do Kerkyry. Zkrátím to. U Pavly byla večeře božská, jak jinak, její muž prostě vaří unikátně a nemusel by se za ty výkony v kuchyni stydět i kuchař minimálně z Alcronu. Na pivo taky došlo, na příjemné vyprávění rovněž a kolem půlnoci jsme šli všichni spát. Pavla nás ubytovala v prvním patře v pokoji pro hosty, bohužel okna byla směrována přímo do ulice k věži sv. Spyridona, která i v noci zvonila, ale to bylo to nejmenší. Nevím, jestli se na nás všichni domorodci domluvili, ale celou noc pořád někdo chodil pod okny, mluvil hlasitě do telefonu, nebo přeje sen tam po pěší zóně nějaký ten skústr. Ráno jsem byla totálně nevyspaná. A to jsme vyrazily do města na nákupy. Potupně jsem pak zdřímla u věže zmíněného kostele jako bezdomovec, protože spánek byl prostě silnější než já. Jitka z toho měla srandu a fotila mě a točila na kameru. Po obědě jsme vyzvedly Magdu s její dcerou a dcerou Pavly a vyrazily společně do Paleokatrísy, kde nás čekala Editka se sou švagrovou a její dcerou a maminkou, Ivetka dorazila taky a vydaly jsme se všichni společně na Rajsou pláž lodí, kterou nás tam dopravil manžel Editky. Houf bab s dětmi, tedy kromě maličkého 6-ti měsíčního zlatíčka Mária, syna Edittky, se vyhoupl na břeh a začal piknik a společné štěbetání, prokládané koupáním v moři. Nádhera! Ještě jednou dodatečně Editce za tento výlet děkuji, nemělo to prostě chybu. Byl čas k návratu a taky k loučení, jelikož s některými jsme se už do konce pobytu nepotkaly.

V neděli jsme opět vyzvedly na výlet holky Evu s Lindou, jely na prohlídku kláštera do Paleokastrísy, stavily se na obídek a večer jsme zakončily koupáním a návštěvou sídla císařovny Sissy - její povětný Achilion, kam když jedete až navečer, jste skoro sami. Večer jsme se vydaly rozloučit i s Ivetkou, jelikož v pondělí se letělo domů. Padla láhev slivovice, co jsme donesly a další vytáhla Ivetka. Vydařený večírek. :-)

Na letišti jsme se ještě potkaly s Pavlou, která nás stáhla do místního bufetu na jedno, prý před cestou. :-)

Byl čas odletu a já zase ronila slzy při pohledu na sluncem zalitou Kerkyru při našem odletu domů. Budu muset pouzy mezi odloučením zkrátit a jet na Korfu dříve než za 4 roky. Už teď mi je po vás po všech smutno. A děkuji za vše, bylo to úžasné.
 

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz