Istanbul - můj osud

Istanbul 3/2015

Další cesta do Istanbulu – jaro 2015
Tak jsem si naivně myslela, že když už jedu do Istanbulu po tolikáté a pokaždé s jinou partou, tedy obecně s jinými lidmi, že už budou všichni nabaženi a já mohu pro změnu vyrazit někam jinak. Opak je pravdou. Věřte nebo ne, plánuji už pomalu podzim tohoto roku.  Ale nepředbíhejme.
Tentokráte se nás sešlo 14 lidí, což je optimální číslo. Odjeli jsme jako vždy do Vídně na letiště, všichni vypadali velmi mile a klidně. 
Měla jsem obavu, jak tentokráte dopadne a klapne transfer z letiště, jelikož jsem jej zařizovala přes jinou firmu, než kdykoliv před tím. Obavy byly zbytečné. Vše proběhlo v pohodě a my se ubytovali v hotelu Serkeci park, ve čtvrti Serkeci, pár metrů od paláce Top Kapi, Hagie Sofie a dalších památek, které jsme hodlali navštívit.
Jelikož jsme přiletěli v sobotu večer, stihli jsme pouze vlézt do první otevřené restaurace, které pracovně říkám "Vyhlídka", dát si večeři a jít spát.
V neděli jsme ráno po snídani vyrazili do Hagie Sofie.
(vstup 40 tur. lir na osobu = cca 400,- Kč) , prohlídka cca 1 – 2 hodiny:
Hagia Sofia (řecky Ἁγία Σοφία, turecky Ayasofya) čili chrám Boží Moudrosti je byzantský chrám z let 532-537 v zátoce Zlatý roh v Istanbulu, jedna z nejznámějších sakrálních staveb světa. Původní křesťanská svatyně s centrání kupolí a sídlo patriarchy byla po dobytí Konstantinopole Osmany (1453) upravena na mešitu (a později opatřena minarety); v roce 1934 byla v rámci Atatürkových reforem sekularizována, od té doby slouží jako muzeum. Téměř tisíc let (do dokončení katedrály v Seville v roce 1520) byla největší katedrálou na světě.

Po tomto skvělém zážitku, kdy vám doslova padne brada údivem, jsme se přesunuli do Yerebanských cisteren, postavených ve stejnou dobu. Neuvěřitelné!
Tzv. Yerebanské cisterny, postavené v šestém století, dokážou pojmout 80 tisíc metrů krychlových vody. Na konci prohlídkové trasy jsou dva sloupy, zakončené hlavami Medúz, údajně proto, aby každého, kdy by chtěl s vodou zle nakládat, případně ji otrávit, uhranuly. 
Vstupné na osobu je 20 tur. lir. ( cca 200,- Kč).

Dále jsme se vydali, ostatně jako už mnohokrát před tím s jinými lidmi, do Modré mešity, která je odtud doslova co by kamenem dohodil. Samozřejmě byla opět uzavřena pro veřejnost, jelikož tam zrovna probíhala motlitba. Poslední roky máme na návštěvu Modré mešity smůlu. Za prvé, je tam kolem tak obrovské množství lidí, kteří chtějí tuhle mešitu vidět a za druhé tam buď probíhá modlitba nebo nějaký seminář. Není to obvyklé, jelikož když půjdete do jakékoliv jiné mešity i v době motlitby, pokud se zujete, ženy si zahalí vlasy a ramena, můžete v klidu vstoupit a zažít celou modlitbu na vlastní kůži.


Mešita Sultan Ahmed (turecky Sultanahmet camii), je historická mešita v Istanbulu, největším městě Turecka a hlavním městě Osmanské říše (od roku 1453 do 1923). Díky obložení stěn modrými dlaždicemi je též známa jako Modrá mešita.
Je nejznámějším symbolem Istanbulu hned po Hagii Sofii, jedná se o největší mešitu ve městě, která jako jediná má šest minaretů. U mešit platí pravidlo: běžná mešita má jeden minaret, lepší může mít dva minarety, ale šest minaretů smí mít pouze mešita v Mekce. Pověst proto praví, že sultán musel nakonec nechat postavit v Mekce sedmý minaret.
Šli jsme tedy na konci náměstí Sultanahmet na výbornou tureckou kávu, kterou nám pán připravil na dřevěném uhlí v džezvě.
Svezli jsme se pak tramvají do přístavu a měli vyrazit vyhlídkovou lodí na plavbu po Bosporu. Všichni ale měli hlad, tak jsme se přesunuli nejdříve do nedaleké kebabárny a já pověřila toho nejzodpovědnějšího ze všech Otu, jelikož on sám dělá externě průvodce, aby se se všemi přemístil přímo do přístavu, kde přejdou nadchod a tam mě počkají.
Já zatím běžela domluvit a zaplatit celý výlet. Vypadá to všechno snadně, ale kdo tam nebyl, nepochopí. Ta kvanta lidí, neuvěřitelný mumraj, spousta aut a všeho a já naivně doufala, že se tam všichni najdeme!  Zkrátka, zaplatila jsem výlet a s průvodce se hnala najít celou družinu výletníků. Když se mě průvodce ptal, kde budou čekat, odvětila jsem jako zkušený světák, že přece u nadchodu v přístavu. Díval se na mě trošku divně, ale nepřikládala jsem tomu nějaký význam.
Pochopila jsem, až jsme dorazili do přístavu. Lidé, věřte nebo ne, nadchod nikde! Nestačila jsem zírat, že za ty tři měsíce, co jsem v Istanbulu nebyla, mi rozebrali totálně nadchod z betonu, po kterém nebyla skutečně patrná ani stopa. Pak že mě nemůže už nic překvapit!
Po chvilce jsem díky ostře zelené bundě, kterou měl na sobě jeden z účastníků, Martin, celou partu našla a jelo se. Nicméně jsem se pak ještě musela smát a omluvit jednomu z účastníků Otovi, kterého jeho žena Jitka sprdla, že dobře neposlouchal, kde je sraz se mnou, když on pořád tvrdil, že u nadchodu a tam žádný nebyl! 
Domnívám se, že výlet po Bosporu se asi každému z nás líbil. Pluli jsme lodí asi pro cca 100 lidí se dvěma palubami za 15 lir na osobu,
Cesta tam i zpět trvala přibližně dvě hodiny a viděli jsme opravdu hodně. Počínaje celou Galatskou stranou, jelikož jsme vyjížděli právod Galatského mostu, pak dále palác Dolmebahce, kde se v 19. století přestěhoval z paláce TopKapi poslední sultán Abdulhamud, oba mosty přetínající Bosporskou úžinu, tzn. Bosporský most i most Sultána Ahmeta, zbytky hradu Hasali Rumeli, odkud vlastně Sultán Ahmet – dobyvatel, jak byl právem nazýván, dobyl v r. 1453 tehdejší Konstantinopol. Pak se platba stočila k asijské části Istanbulu a pluli jsme podél tohoto rozmanitého pobřeží až zpět k Zlatému rohu a do přístavu u Galatského mostu. Vystoupili jsme z lodě a při cestě do hotelu ještě navštívili Novou mešitu, která je neméně krásná a konečně si vychutnali i vnitřek mešity. Zcela zbytečně jsme se pak hnali ještě na Galatskou věž, bylo tam lidí, že nebylo možno ani dohlédnout konce fronty na prohlídku věže. Vzdali jsme se, zhodnotili to, jako příjemnou procházku a vydali se přes blatský most zpátky do čtvrti Sirkeci. Pak nám zbyla už jen síla na večeři, samozřejmě došlo i na aperitiv, jelikož Ota s Radkem byli dobře zásobeni a z petky od Dobré vody bylo stále co "dobrého" nalívat. 

Pondělní dopoledne bylo vyhrazeno pro návštěvu paláce TopKapi.
(turecky Topkapı Sarayı), který byl oficiální rezidencí osmanských sultánů a zároveň centrem vlády nad celou říší v letech 1465 až 1853.
Palác byl postaven pro státní příležitosti a pro zábavu panstva. V současné době je hlavní turistickou atrakcí Istanbulu.
Počáteční výstavba začala roku 1459 nařízením sultána Mehmeda II., dobyvatele byzantské Konstantinopole.
Palác je komplex složený ze čtyř hlavních dvorů a velkého počtu menších budov. Na vrcholu jeho existence jako panského sídla zde žilo na 4000 osob. Komplex byl v průběhu staletí rozšiřován a dočkal se mnoha úprav, například po zemětřesení v roce 1509 nebo požáru v roce 1665.
Topkapi palác postupně ztrácel svůj význam na konci 17. století, kdy sultánové začali raději trávit více času ve svých nových palácích na břehu Bosporu. Roku 1853 se sultán Abdülmecid I. rozhodl přesunout dvůr do nově postaveného paláce Dolmabahçe, který byl prvním palácem v Istanbulu postaveným v evropském stylu. Některé budovy jako klenotnice, knihovna, mešita a mincovna zde přesto zůstaly.
Palác je od ostatních částí města oddělen vysokou zdí.Vstupné do paláce mimo harém je cca 40 lir na osobu. (Cena se mění podle sezónnosti a jiná je v březnu nebo dubnu a jiná v květnu)

Pak byl přesun tramvají na největší bazar a byl vyhlášen rozchod.

Velký bazar (turecky Kapali Carşi) je obrovský trh pod jednou střechou, klasický osmanský trh. Téměř 4000 malých krámků se tu tísní jeden vedle druhého, z toho polovina patří zlatníkům. Turisté procházejí nekonečnými chodbami a míjí nepřeberné množství zboží. Mezi další známé bazary patří Egyptský bazar a Knižní bazar. Egyptský bazar se nachází na břehu Bosporu u Galatského mostu. Je o mnoho menší než Velký bazar, ale má své kouzlo. Prodává se tu většinou koření a sušené ovoce. Prodejci mají zboží ve velkých pytlích a odvažují požadované množství.

Na více už v Istanbulu opravdu nezbývá času. Zbýval poslední večer, který probíhal v jedné z taveren za hudby místních pouličních umělců, sklenic piva Efes a dobrého jídla.
Ráno pro nás dorazil smluvený transfer a převezl nás na letiště Sabiha na asijskou stranu Istanbulu.

Bylo dobře, jako vždy, opět jsem poznala skvělou partu lidí, které ráda kdykoliv uvidím a docela se těším, na další zážitky, které mě zase v tomto nádherném městě čekají.

Alejkum Salam!

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz