Cesta zpět do Evropy

Když jsem zjistil, že musím zpět do Evropy, nebyl jsem moc nadšený, ale řekl jsem si, že to zvládnu. Když jsem však dorazil do Tanger-Med (kargo přístav v Maroku) a zjistil, že se na loď tak jednoduše nedostanu, začal jsem mít obavy. Moje obavy podpořila i skutečnost, že se blížil déšť. Stále se mi nedařilo "stopnout" kamioňáka, se kterým bych se mohl nalodit na trajekt.

Pár dní poté se v přístavu z ničehonic objevila asi stovka migrantů. Hned jsem věděl, že je to v prd.... A tak jsem se rozhodl to jít zkusit do města Ceuta, kde bylo asi 20 migrantů. Přes Couchsurfing jsem si našel ubytování, kde jsem měl možnost nabrat sílu a trochu si odpočinout. Po týdnu mi napsal kamarád a chtěl vědět, co je nového a jak to se mnou vypadá. Když jsem mu sdělil svoji zapeklitou situaci, rozhodl se, že mi lístek na trajekt obstará a já se tak budu moct konečně dostat zpět do Evropy.

Konečně jsem dorazil do Španělska (do města La Línea - Gibraltar). Pršelo tu jako blázen, ale já jsem s tím tak nějak počítal. Když už však pršelo několik dní, tak už i na mě pomalu přišly deprese. Ráno jsem se probudil a s hrůzou zjistil, že jsem celý mokrý a i všechny mé věci byly zcela promočené. No hrůza, co vám budu povídat. Teploty klesly na 15 stupňů a dešťové přeháňky ne a ne přestat. Cítil jsem velkou úzkost a stesk. Absolutně nic mi nevycházelo a zdálo se, že se ode mě štěstí odvrátilo.

Měl jsem strašný hlad. Po 3 dnech nedobrovolné hladovky bych snědl opravdu cokoliv. Naštěstí se mi ozval kamarád z Portugalska, který mi přes službu money gram poslal 10 euro. Díky tomu, že mi promoklo veškeré oblečení, začaly mé věci nehorázně zapáchat, že jsem to nemohl vydržet ani já sám. Věděl jsem, že nutně potřebuji pračku. 

Měl jsem štěstí a pračku jsem našel v přístavu. Dokonce jsem si zde obstaral také trochu pracího prášku a konečně si vypral všechno špinavé oblečení. Přes noc jsem dal věci sušit a jelikož nepršelo a bylo relativně teplo, tak vše bez problémů uschlo. Ten skvělý pocit být opět čistý je prostě úžasný.

Nevím, zda cestovatelé mají podobné pocity, které jsem měl já. Procházel jsem se jako tělo bez duše a stále jsem šel a vlastně ani nevěděl kam. Prostě žádné cílové místo. Přemýšlel jsem, že se vrátím zpět domů a dokonce jsem byl už v jednu chvíli rozhodnutý. Nakonec jsem si ale vzpomněl na svoji mamku. Když jsem odcházel z domova, pověděla mi toto: Stejně se zase brzy vrátíš zpět a já ti zajistím práci u nás v továrně a budeš dělat za pásem. 

Říkám Vám, bylo to jako facka, která mě probrala z deprese a hned jsem si řekl, proboha to ne!!!

Díky této pomyslné facce jsem se opět postavil zpět na nohy. Dnes je opět krásný slunečný den a venku je krásných 25 stupňů a moje cesta pokračuje dál. Nevzdávám se. Člověk by se neměl vzdát svého snu. Proč bych potom žil, když bych nemohl žít pro svůj sen, že? 

Slunce v duši a úsměv na tváři :)

Další obsah od tohoto autora