Chladná země ohňů

Tierra del Fuego (Ohňová země)

Tierra del Fuego je největší z ostrovů poblíž jihoamerické pevniny, od které je oddělen Magãlhaesovým průlivem. Stejně nazýváme i celé souostroví až k mysu Horn. Proto je hlavní ostrov často nazýván Isla Grande de Tierra del Fuego. Od hlavního ostrova je většina zbytku souostroví oddělená mořským kanálem Beagle, nazvaným po lodi, na které tam tudy plul slavný přírodovědec Charles Darwin. Název souostroví pravděpodobně pochází z mnoha ohňů zapalovaných domorodci, nebo možná z „ohnivých“ barev podzimního listí stromů čeledi pabukovitých (nothofagus). Na nich parazitují houby rodu Cyttaria, nazývané „indiánský chléb“. Ačkoliv bylo v Americe možná první zemědělství na světě (lidské aj mravenců rodu Atta), tak ohňozemští domorodci podle Darwina pouze lovili zvěř a sbírali stromové houby a plody. Země je velmi chladná a vlhká, ale bez větších teplotních výkyvů, takže indiáni chodili celoročně prakticky zcela nazí. Rozdělení na jasné a deštivé dny tam nemá smysl. Plískanice a teplé počasí se neustále střídají.

Bělošské války a infekce přežilo jen málo míšenců. Hlavní ostrov je rozdělen sedmdesátým poledníkem mezi Chile a Argentinu. Obě země tu donedávna často bojovaly a ostrov je dodnes plný vojenských zařízení. Pokud by se Argentincům někdy podařilo zvrátit výsledek války o Falklandy (Malvíny), tak by Ushuaia byla hlavním městem příslušné provincie, která se tak jmenuje už dnes Provincia de Tierra del Fuego, Antártida e Islas del Atlántico Sur. Hlavní město argentinské části je Ushuaia. Jako jedno z mála dnešních sídlišť má jméno indiánského původu. V jazyce kmene Yaghanů to znamená doslova „záliv na hřbetě“. Pohoří Darwinovi Kordillery z povzdálí opravdu připomíná hrbatého ploutvonožce ležícího na břehu, oblíbenou kořist indiánů. Běloši přivezli mnoho cizích organismů. Kromě chovu ovcí, krav a koní se žádné zemědělské pokusy dlouho neudržely, ale i tak stihly poničit odlehlý biotop. Dominující květinou na ostrově jsou vlčí boby, které poněkud vytlačily i odolnou luční bylinu Acaena magellanica nebo půvabnou lesní orchidej Gavilea lutea.

Velkým bělošským městům se dobře přizpůsobily racci magellanští (Leucophaeus scoresbii), snad kvůli tomu, že byly už dříve zvyklí paběrkovat v koloniích velkých ploutvonožců. Celkově se zdá, že ohňozemské biotopy přečkaly lidskou kolonizaci lépe než organismy na odlehlých (sub)tropických stanovištích v severnější Americe. Možná proto, že první lidé tam dorazili víceméně spolu s ústupem ledovců asi před deseti tisíci lety a zvířata tak měla dost času se přizpůsobit. Dnes už se nesmí na ostrov dovážet žádný biologický materiál (syrové potraviny, domácí zvířata a semena…) ani na vnitrostátních linkách, což řada turistů špatně nese. Ushuaia je nejjižnější větší město na světě a je tak přirozeným výchozím bodem výprav do Antarktidy.

Mnoho turistů však láká i samotný ostrov. Odborně se zdejší biotop nazývá Magellanovy subpolární pralesy. Na chladném jihu jsou lesy spíš jen pokroucené husté roští, které mi vzhledem trochu připomínalo křovinaté porosty macchie u Středozemního moře. Samozřejmě pokud pominu odlišné rozložení teploty a vlhkosti v obou vzdálených končinách. Směrem k teplejšímu severu nabývají kmeny na mohutnosti a rovném růstu. Dále na severu u Magalhãesova průlivu jsou také velké plochy travnatých stepí. Za hradbou Darwinových Kordiller je více sucho než na návětrném jihu ostrova.

Nejčastějším ovocem, které jsem viděl, byly modré plody trnitého keře dřišťálu zimostrázového (Berberis buxifolia), známější pod místním názvem calafate. Byl jsem tam ve stejném ročním období jako kdysi Charles Darwin (prosinec/leden), ale jiné dobře viditelné ovoce jsem dozrávat neviděl. Možná by to mohla být ona Darwinova „trpasličí planika“. Dnes domorodci zavařují plody calafate do džemů nebo je suší, ale mohou se jíst i syrové. Evidentně pravdivé místní přísloví říká, že kdo ochutná plody calafate, bude se tam chtít stále vracet. Je trochu zmatek, že slovem calafate nazývají místní často jakékoliv houštiny trnitých keřů, ať už nesou dobré ovoce nebo ne. Uvádí se, že původní plody v Patagonii a na Tierra del Fuego nejsou jedovaté, ale jen nepoživatelné. Raději jsem to všechno netestoval.

Hezky kvetoucí strom rozpylec lékařský (Drimys winteri) je známější jako pepřovník chilský, nebo španělsky canelo. Dnes je používán už jen jako kuchyňské koření, ale dříve byla kůra rozpylce používána jako náhražka tropické chininové kůry. Zřejmě proto je strom lidově nazýván „zimní kůra“. Dnešní latinský název však souvisí s kapitánem Johnem Wintrem, který připlul s Francisem Drakem, ale bouře je u mysu Horn oddělila. Vysoký obsah vitamínu C zase poskytoval námořníkům ochranu proti kurdějím. Právě této nemoci vděčilo mnoho „starých mořských vlků“ za svou bezzubost. Pepřovník chilský zachránil už Drakeovu posádku před takovou bídnou smrtí během plavby kolem Země. Souostroví je stále vulkanicky aktivní a tak zřejmě zmizel Elizabetin ostrov, který tam tito mořeplavci objevili roku 1589.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora