Za polární září...

Mrazivá pohádka ze Švédského Laponska

Laponsko se rozkládá v těch částech Norska, Švédska, Finska a Ruska, které leží za polárním kruhem. Díky tomu tam můžeme na obloze pozorovat takové zázraky, jako je polární záře nebo půlnoční slunce. My jsme na sever vyrazili na konci března, což je podle mého názoru dobré načasování, protože dny už nejsou až tak krátké, ale krajina ještě stále vypadá jako po zásahu dědečka Mrazíčka. Teplota se navíc pohybuje už jen okolo -10 stupňů. Podmínky pro sledování polární záře už údajně nejsou tak dobré, ale k tomuto vám každý ,,znalec" žekne něco jiného. My jsme vyrazili v 5 ráno z Linköpingu, kde jsme v té době studovali a pokračovali ranním letadlem ze Stockholmské Arlandy směr Kiruna. Kiruna je hlavní město Švédského Laponska. Nemá příliš mnoho obyvatel ale rozkládá se na obrovské ploše. Svého času to bývala největší komuna na světě, ale Rusové je pak fikaně trumfli spojením několika komun dohromady. Cesta tam se dá absolvovat i autobusem, který ale jede asi 20 hodin. Letadlem se tam dá dostat mnohem rychleji a pohodlněji a letenky je možné koupit za pusu. Už při pohledu z okna letadla jeden můj kamarád z Německa s úžasem prohlásil, že o tam dole vypadá jako nekonečná sněhová poušť a tím krajinu Švédského laponska perfektně vystihl.

V Kiruně a jejím okolí by se bezpochyby dalo strávit i několik týdnů a člověk by měl stále co dělat. Nachází se tam například centrum NASA pro výzkum Aurora Borealis, nebo největší a nejmodernější železný důl na světě. My jsme ale měli jen 5 dnů, takže jsme museli volit priority - výlet se psím spřežením, výlet do Ice Hotelu na sněžných skůtrech po zamrzlém jezeře, běžkování, fjord v nedalekém norském Narviku a návštěva sámské vesnice. Můžu vám říct, že to byla správná volba a byl to jeden z nejneuvěřitelnějších a nejkrásnějších týdnů mého života.

Protože tenhle výlet jsem podnikla v rámci Erasmu, takže jsem byla součástí velké skupiny studentů z celého světa. Trošku jsem se toho bála, ale nakonec jsem za to byla ráda, protože jsme si to moc užili a navíc nás všechno vyšlo o dost levněji, kvůli skupinovým slevám. Bydleli jsme v nádherném kempu Alta, který se rozkládá okolo obrovského zamrzlého jezera nedaleko Kiruny. Bydleli jsme v klasických útulných dřevěných chatkách a sami jsme si tam vařili. Jako obyvatelé kempu jsme mohli kdykoliv využívat běžky, sauny a výbavu na zimní rybaření, takže jsme se doslova nezastavili. Na začátku kempu byl velký kruhový stan s ohnštěm uprostřed - něco mezi týpím a jurtou. Tam jsme se každý večer scházeli, abychom se domluvili, co budeme dělat zítra, popili trochu svařáku a opekli si něco na ohni. Tou trochou svařáku teď myslím opravdu trochu, protože po celém dnu v takové zimně člověk nemá moc sil na nějáké velké večírky. Kuřáci potom pravidelně chodili před stan kontrolovat, jestli je vidět polární záře. Záře je jedna velká nejistota. Ona sama je na nebi pořád, záleží ale na oblašnosti, teplotě, světelném znečištění a jiných faktorech, které ovlivňují její jas a viditelnost. Je no nádherná podívaná. Naše chatka byla vzdálená asi 2km po jezeře od centrálního stanu, takže jsme si vždy večer půjčili běžky a kolem půlnoci se vydali po jezeře na běžkách. To bylo nádherné, protože Aurora Borealis nám svítila na cestu a díky pohybu nám ani nebyla zima. 

První den jsme začali z vostra - výletem na skůtrech do Ice Hotelu. Cesta byla dlouhá asi 19km a z velké většiny vedla po zamrzlé řece. Na skůtrech jsme jeli po dvojicíchs tím, že každou cestu řídí jeden. Moje kamarádka Scotty z Irska naznala, že řídit nechce, tak už jsem si mnula ruce, že mě čeká cesta tam i zpátky,ale nakonec samozřejmě neodolala. A dobře udělala. Ice Hotel je krásné umělecké dílo. Klobouk dolů před tvůrci, kteší ho každý rok nově navrhují a tvoří. Veškěrý led se bere z již zmíněné řeky, jejíž voda je průzračně čistá, jak můžete vidět na obrázcích.

Další den nás čekal jeden z asi nejúžasnějších dní mého žvota.Cesta do Norského Narviku, ležícího na fjordu a zastávka v Sámské vesnici. Sámové jsou původní obyvatelé Laponska, kteří jsou takřka chráněný druh. Živí se chovem sobů a v posledních letech také turistikou. Sámská rodina, kterou jsme navštívili se s turisty setkává denně, ale přesto jsme se u nich cítili spíše jako rodinná návštěva, než turisté. Bezprostředně nám vyprávěli historky ze života a ptali se na ty naše. Ochutnali jsme i sobí maso a vývar, který v chladných měsících pijí na zahřátí. Obojí bylo vynikající. Dostali jsme se i mezi soby, které jsme mohli nakrmit a bylo nám vysvětleno, jak probíhá takový sobí rok. 

Byl nádherný den, obloha modrá a nás čekala cesta do Norského Narviku. Krajina se tam začíná mírně vlnit a najdete tam nejseverněji položené lyžařské středisko v Evropě. Jsou tam asi dva svahy, ale pro pro ten pocit, dejme tomu. Na hranici Norska a Švédska se nachází bojiště bitvy u Narviku (1940), která byla díky mrazivým podmínkám jednou z těch náročnějších. Narvik je město ležící na jednom z nádherných norských fjordů (ano, voda je opravdu slaná, zkoušeli jsme to, všichni). Po procházce tímto kouzelným norským městečkem jsme vyšplhali do horské chaty na úpatí fjordu. Bylo nám řečeno, že si tam budeme moct opéct nějáké párky na ohni. To co nás tam čekalo ale bylo o pár levelů výš. Součástí nádherné dřevěné chaty bylo obrovské týpí s velkým grilem uprostřed a předehřátým svařákem. Tam jsme si ohřáli promrzlé nohy a užili si laciné párky za norské ceny. Tak krásné místo jsem asi v životě neviděla. Brzy se setmělo a objevila se polární záře, která se odrážela na hladině fjordu. V té chvíli už nikdo z nás nevěděl, co říct, někteří dokonce brečeli. Já osobně jsem byla tak šťastná, až jsem z toho byla nešťastná. Bylo těžké to vyjádřit. Po cestě zpět jsme se zastavili v národním parku Abisko, kde mají být ideální podmínky ke sledování Aurora Borealis, ale už jsme takové štěstí neměli a nic moc neviděli. To v tu chvíli ale nikomu nevadilo.

Následující den byl v plánu výlet se psím spřežením. Ráno jsme se měli rozdělit do skupin po 4 k jednotlivým spřežením. my jsme zaspali, přišli pozdě a to nám ku podivu přineslo štěstí. Zatímco ostatní se dostali na velké psí farmy, my jsme odjeli na malinkou rodinnou usedlost, kde chovali jen pár psů. Vyrazili jsme na asi hodinovou tůru. Bylo to krásné, protože jsme se dostali do hlubokých lesů okolo Kiruny, na což jsme po svých neměli čas. Naše spřežení vedla Němka Emma, která všeho nechala a odstěhovala se do Kiruny starat se o psi. V půlce trasy se před námi uprostřed lesa zjevilo opět týpí - tam na severu jim očividně fandí. Uvnitř jsme společně rozdělali oheň a uvařili čaj a kávu. Tohle byla neuvěřitelná pohodička uprostřed ničeho. Už při příjezdu na farmu jsme si všimli, že tam zrovna mají štěňata. Po návratu z naší malé tour po lesích nám majitelé psů jen tak mimo řečí navrhli, že kdybychom chtěli, můžeme si chvíli hrát se štěňaty. Tím si zajistili naši přítomnost na další asi hodinu.

 

Na závěr jsme vyrazili na běžky. Vůbec mě nepřekvapuje, že jsme se ztratili a vrátili se až po setmění rovnou na večírek. Poslední den jsme byli všichni úplně vyřízení, ale plní tak nezapomenutelných zážitků, že už jsme ani nevěděli, jak svou radost vyjádřit. Do Laponska se rozhodně chci vrátit a najít si víc času na výlety po lesích a národních parcích.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora