Jarní Sardínie

Na letišti jsme se potkali s Míšou a Petrem asi hodinu před odletem. Airport Express bohužel nepremává na Opencard, takže nezbylo než si vynést příruční baťůžek stanicí Veleslavína, dopít zásoby tekutin a odlovit jednoduchou kešku před tím, než jsme se odebrali do letadla. Přestup v Miláně proběhl bez komplikací a tak jsme v 21,35 dosedli v Algheru a vydali se ke stánku Sicilybycar, kde jsme měli objednaný auto. Před náma čekali 2 páry, z toho jedny Češi, u „zavedených“ autopůjčoven nikde ani noha a poté, co jsem porovnával ceny, se ani nedivím. Dostali jsme Citroen Picasso, kam jsme se pohodlně vešli, po přečtení recenzí na netu jsme vyfotili auto snad tisíckrát a poprvé a naposledy jsme dodržovanou rychostí 50 km/h odjeli na Hostel Alghero ve Fertilii, což je obyč místo na okraji Alghera, asi 7 km od letiště. Ubytko stálo 55 Euro se snídaní/4 lidi, I když snídaně žádný superluxus. Abych ale nepředbíhal událostem, Peťka měla 6.5. narozeniny, takže jsme ještě vyrazili do “mikrocentra” na dvojčičku a podívat se na moře V restauraci byla “funny” domluva, páč majitel chvíli udával ceny za sklenku, chvíli za celou láhev, chvíli vycházelo levněji tohle vino, pak jiné, nápoják samosebou neměl a jeho němčina byla taková, že nám třeba omylem řekl za láhev vína “cvaj tausnd Ojró”. My jsme mu podle toho objednávali láhev, pak 2 s sebou, pak nic s sebou a nakonec 3 rozlejvaný dvojky, páč to vyšlo levnějc, než koupit tu samou láhev Ubytování o.k., I když hádanka nakonec – když se obě dveře ve sprchovém koutě o délce strany 60 cm otevřou maximálně do jedné třetiny, jak široký prostor vznikne, aby člověk mohl projít?  Ráno jsme nakoupili snídani v místním obchůdku a přesunuli se pár kilometrů na západ, na návštěvu nurágské památky Nuraghe Palmaveru. Já na ty vykopávky moc nejsem, ale vstup 1,5 Eura a fakt, že vstup byl po cestě přímo u silnice mě přiměl k tomu, abych udělal zastávku a na chvíli jsme to prošli. Nebudu tady psát sáhodlouze o prapůvodu těchto typicky sardských obydlí ze střední doby bronzové, nicméně Sardínie je hojně posetá těmito vice či méně zachovalými ruinami z kamene, takže by asi byla škoda aspoň jednu takovou nenavštívit.

Hlavním cílem tohoto dopoledne byla ale Grotto di Nettuno – Neptunova jeskyně. K té se člověk buď může dostat s důchodcema na lodi z Alghera za asi 14 Euro, anebo po svých, zhruba 600 schodů dolu z útesu na úroveň moře, to samé pak nahoru, což má podle průvodce zabrat asi 15 minut jednosměrně. Vstup se platí samozřejmě zvlášť, asi 13 Euro. K naší smůle jsme se ale nedostali ani k majáku na  Capo Caccia, který je veřejnosti nepřístupný, ani k jeskyni po schodech, protože je zrovna opravovali. Nicméně nám nabídli výlet lodí, nikoli však z Alghera, ale z první dostupné zátoky na  Cala Dragunara, celkem asi 1km od jeskyně za pouhých 14 Euro na osobu. To už jsme si radši odlovili jednoduchou kešku  u nedaleké protipirátské věže a uklidnili zvedlý adrenalin z organizace služeb pěknými výhledy a selfíčky:-)

Ještě před obědem jsme se zastavili s menší zajížďkou ve skoro opuštěné vesničce Argentiera. Zde se dříve těžilo stříbro, a tak toto stare hornické městečko má dnes, zejména mimo sezonu nádech “ghost townu”.  Ospalé městečko se rozprostírá kolem pěkné pláže, I když s šedivým (či stříbrným?) pískem. Teď jsme tam už ale viděli náklaďáky a čilý stavební ruch, takže dost možná místo zase jednou pozná ruch z dob nedávno minulých. Po cestě jsme take úplně náhodou natrefili na zašitou farmu, kde se byl akorát podívat školní zájezd a my jsme ochutnali několik druhů marmelád s typickým sardským chlebem, který lehce připomíná karlovarské oplatky. My jsme šáhli po zajímavé kombinaci pomeranče – chilli, která se obzvlášť  hodila k večernímu vínku. Proslulá pláž Pelosa severně od Stintina už odtud není tak daleko, tak jsme to na pozdní oběd stihli ještě I tam. Takhle začátkem května se tam dá I najít místo na parkování a automaty na parkovné jsme nikde nenašli, nicméně uprostřed letní sezony si dokážu představit, že vše bude mnohem víc komplikované. Fakt ale je, že tahle pláž uchvátí i cestovatele, kteří se normálně na pláže moc nehrnou. Průzračná, čistá voda, která v odlesku slunce vytváří všechny možné odstíny od azurové po tyrkysovou by mohla být klidně mezi top 5 plážemi Evropy. Pozvolný vstup do vody, na jednom konci ostrůvek s věží a naproti ostrov Asinara vytváří dramaticky-romantický dojem krajiny, kterou musí opravdu ocenit každý, bez ohledu na preference při cestování. My měli ještě to štěstí, že okolní stráně byly posety růžovými květy (rostlinu fakt nevím), takže I přes relativně studenou vodu byl dojem fantastický. Silnička vytváří smyčku a vrací se zpátky ke Stintinu, takže doporučuju si nechat pár fotek na SD kartě I pro výhled ze silnice nad pláží samotnou:-)

Porto Torres jsme už nestihli, přeci jenom se nám z pláže nechtělo příliš brzy, proto jsme se rozjeli na kafíčko rovnou do centra severní Sardínie – Sassari. Hned na druhou dobrou jsme našli parkoviště u supermarketu kousek od centra. Sice lehce placený, ale stejně jsme potřebovali něco k jídlu a hlavně k pití na večer, takže spokojenost. To už se začínal projevovat Petr, který ačkoli nikde takhle moc necestoval, tak vykazoval skvělý smysl pro orientaci v malých uličkách starobylého Sassari, kriticky musím přiznat, že občas i vice, než já. Škoda, že to nevyužil pro nalezení  dobré hospodyJ Naše první kroky vedly ke katedrále San Nicoly s krásnou čelní fasádou, a se znázorněním 3 pánů v různých profesích. Architektura super, ale holky už viděly kolem nápisy Illy, takže další zastávka byla jasná - Corso Vittorio Emanuele II. a místní kafíčko – jak jinak, nežli za třetinové ceny, nežli v Praze.  Já jsem taky chtěl navštívit restauraci Fainé alla Genovese Sassu, abychom ochutnali místní specialitu “fainé”, hybrid mezi pizzou a palačinkou, ale siesta končící v půl osmé večer mi lehce nabourala plány. Návštěvu Sassari jsme dokončili pěknou procházkou po centru a i když Sassari v průvodci není popsáno, jako neobvykle šarmantní město, takhle s odstupem pár dní musím uznat, že svoje kouzlo má a minimálně na odpolední procházku bych ho doporučil navštívit.

V supermarketu Cobec jsme rychle nakoupili sýry a ingredience na špagety a hurá do koutku s víny. Na doporučenou místní lahůdku – červené Turriga – za 39 Euro v supermercadu, jsme rychle zapomněli, a šahli po 4 různých variantách v dostupnější relaci 5-6 Euro. Cesta do Isola Rossa k Tereze trvala asi hodinu a čtvrt včetně pauzy na cigáro. Tereza je Češka, která  vystudovala zěmědělku a na Sardínii se přistěhovala. Teď tam pronajímá apartmány a mě se docela hodilo, že  po registraci na airbnb.com byla právě ona můj první pronajímatel, takže byla komunikace jednodušší, nežli s místníma v obvyklé italštině. Večer sprcha, večeře a ochutnávka místní tekuté révy.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz