Pavoučí sítě z rýže a staré tradice prolévané krví

Jen necelá polovina lidí naší planety oslavuje konec roku 31. prosince. Ti ostatní do nich vstupují zcela jinak – záleží na náboženství a podle toho jaký používají kalendář. Když jsme se ráno probudili v Rutengu na Floresu do sedmého dne našeho pobytu na cestách, byl poslední den roku.

Do nejzápadnějšího města ostrova Labuanbajo, odkud dále poplujeme lodí na další ostrovy, vyrážíme poměrně brzy s vědomím, že máme málo benzínu a ten k naší smůle, nedovezli ani v noci. Nepropadáme panice. Druhou velmi důležitou věcí je koupit šampus. Objíždíme nejen obchody a benzinky ve městě, kde se nám šampaňské podařilo sehnat, ale benzín nikoli. Přestože ručička ukazující hladinu benzínu se už ani nehne a je na nule, jedeme si prohlédnout terasovité rýžové pole.

 Možná si pamatujete, kdy jako malé děti, jste se dívali do válce, který pomocí zrcadel a barevných tělísek vytvářel neskutečné obrazce. To byla hračka kaleidoskop, neboli krasohled a právě v Rutengu jsou pole s ryži, vytvořena tak, že připomínají pohled do krasohledu. O kus dále tento vynález, kterým se rýže tady sadí už více jak tisíc let, zase připomínal pavoučí sítě, nebo terč na kolo štěstí. Nikde jinde v Indonésii, ba ani v celé Asii jsem taková pole neviděl. Nejen v Rutengu, ale i celé Manggarajské oblasti, kde město leží, se neustále uchovávají staré tradice a rituály. Od zmiňovaného olíznutí země, když dorazíte do neznámého místa, to aby místní duchové věděli o vaší přítomnosti, až po rituál caci. Caci, je krvelačné bičování, konající se při svatebních obřadech, ale i v období měsíce srpna a na Nový rok. Pití krve a její prolévání, se stalo jakousi tradicí rituálů o zdejších slavnostech.

Místní legenda také hovoří o malém novorozenci, které strašně trpělo, jelikož přišlo na svět bez konečníku. Jeho otec, dítko sprovodil ze světa a tělíčko rozsekal na malé kousky, které rozházel po zemi. Neúrodná půda, se změnila a díky krve z dítěte, začala opět lidem dávat plodiny.

Složitou situaci s benzínem, nám nakonec pomohli vyřešit domorodci v horách, kteří mívají na horší časy, „zlaté“ zásoby. Benzín se v horách prodává v litrových skleněných láhvích, a kdo potřebuje více, najde se i dvaceti litrový kanistr.

                                                        V  přístavu Bajů

V přístavní městečku Labuanbajo, které dostalo po místních rybářích kmene Bajo, název přístav Bajů, jsme se nejdříve ubytovali. Jsou čtyři hodiny odpoledne a společně s Pavlou jdeme obhlédnout přístav i situaci, kdy odjíždí lodě na nedaleké ostrovy. K našemu velikému údivu je loď v přístavu a bude vyplouvat ráno v pět hodin! V praxi to znamená, že z důvodu časného vyplutí, nastupují turisté na loď den dopředu. Večeří a spí se a na lodi, která časně ráno vyplouvá. Situaci co s načatým večerem a hlavně noční oslavou, jsme vyřešili tak, že jsme se v kanceláři domluvili, koupili lístky s vědomím, že u ní budeme v půl páté muset stát, abychom nezmeškali odjezd. A šli jsme slavit Silvestra a vítat Nový rok.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora