Nejvyšší vrchol Slovenska aneb velké dobrodružství číhá hned za humny

Martinkou na Gerlachovský štít

Velmi, velmi nerada otevírám oči. Ležíme čtyři v řadě jak vypasené housenky, slunce je zatím jen bledým příslibem na obzoru kontrastujícím s tmavými vrcholky stromů. Skrz vysokou trávu vedle mojí hlavy profukuje vítr a cuchá jednotlivá stébla stejně jako mojí křehkou morálku. Adam je poněkud akčnější a svižnou šipkou vyskakuje ze spacáku. Obdivuju ho. Co se mě týče, bude to chtít nějaký ten cukr a poměrně velký, takzvaný ,,český bazén“ ranní kávy. Na Primusu se pozvolna vaří ovesná kaše s oříšky a rozinkami. Gerlach se tyčí proti rozednívajícímu se nebi. Ač to protahuju na max, nakonec stejně v 6:15 stojíme na nástupu v Tatranské Poliance a napůl neochotně absolvujeme, po včerejší zahřívačce již podruhé, výstup na Sliezský dům. 

Dnes je to, díky času, o něco lepší, sluníčko už sice vyšlo, ale zatím nás netýrá. Za hodinu a půl jsme nahoře, kolem hotelu je takřka liduprázdno, a tak, krom návštěvy koupelny, neotálíme a stoupáme podél vodopádu dál a dál, údolím dozadu podél potoku až k druhému plesu. Od něj volíme zkrácenou variantu plánované Martinky a uhýbáme po stráni dolů a kolem stádečka nebojácných horských kamzíků stoupáme trávou a sutí do Litvorského sedla. 

 

Kulturní zážitek s hrozivým podtextem

Zhruba na půl cesty je skrz všeobecné zvuky hor slyšet i něco jiného. Hudba. Koukáme na sebe ujišťujíce se, jestli nemáme haldy. Ne, vážně, trubka, nebo horská flétna. Na chvíli se zastaví čas. Panoráma je protkáno pavučinou vzdálených tónů a i špičaté vrcholky zubatých hor jako by na chvíli poslouchaly. Cítím se neskutečně živě a maximálně v přítomnosti, vskutku neobyčejné! Postupujeme dál a troubení s nabírající výškou zesiluje. V protějším sedle se rojí hlouček lidí jako mravenci. ,,Víš co mě tak napadlo?“ ptá se najednou Adam, ,,jestli oni to netroubí na horolezecký pohřeb.“ Kouzlo okamžiku  je rázem to tam. Místo toho se do podvědomí vkrádá naprosto jiný pocit – respekt, pokora, smutek a takové to typické, kradmé mrazení, které zalézá pod kůži až do morku kostí. Až na dno horolezcovy duše, kde se usadí a v tenkém, ale významném procentu připomíná člověku, jak zrádné a zlé můžou ony rozeklané vrcholky být. Na první lezecký výlet do hor nic moc pocit, i když, jak se ukáže, zřejmě pocit velmi primární a důležitý pro všechny, kdo se v horách pohybují. Rázem se nám spojuje vyprávění starší paní, kterou jsme potkali včera u jezera. Jen tak mezi řečí, když jsme jí sdělili, že jsme horolezci a kam jdeme, se nezapomněla zmínit o sedumadvacetileté dívce, která se minulý týden zabila při výstupu na Satana. 

Uč se, dcero, v horách čísti!

    
Ze sedla se otevírá brutální expozice, takže po dolezu na hranu je každý můj sval scuknutý jako když flusneš do mističky nítěnek. Kdo nevíte, co jsou to nítěnky, jsou to takoví malí, velmi kontrahovatelní červíci na krmení akvarijních rybiček. Pohlédnu směrem do údolí a pomyslím si, že jestli se tady něco posere, tak ze mě skutečně nezbude nic než jen žrádlo pro ryby. Tu myšlenku raději zaháním a pro jistotu se držím na té méně exponované straně hřebene. Ze sedla se zdálo, že směr je naprosto jasný, a upřímně jsme se podivovali nad tím, proč se všude upozorňuje na nepřehlednost terénu. Netrvá však dlouho a za chvíli přichází první z mnoha následujících úseků, na které je potřeba vytáhnout lano. Nakonec už ani nevíme, který z vrcholů máme zrovna před sebou, a tak ani popisy jednotlivých úseků nejsou už moc užitečné. Postup je proto víc než jen pomalý. Z trojkového lezení je rázem plnohodnotný výstup s nesčetnými odbočkami a variantami. Obávám se, že i kdybychom to chtěli zpětně dohledat, nejspíš se nám to nepodaří. 
   

Kdo se bojí nesmí na Gerlach

V jednu chvíli nalezu do žlabu plného suti. Mokré stěny jsou buď lámavé nebo chytuprázdné a deset metrů za mnou se žlab svažuje jako klouzačka do neznámé hloubky. To mi moc nepřidává. Adam už je nahoře, neboť se vůbec nebojí, a také volil jinou cestu. Teď už stojí nade mnou na plošině a fandí mi, zatímco já stojím ve žlabu a nemůžu se strachy hnout. Pod prsty cítím jen lámavou vlhkou žulu, jejíž úlomky křupou pod nohama a za mnou, byť daleko, je jenom kolmá stěna. S morálem v kýblu, nic na to abych dělala byť jen nejjednodušší lezecké pohyby. Prostě se obrazně řečeno strachy podělávám! Ó jé, kdybych já jen věděla, že je to teprve začátek! Víte, sice lezu už skoro deset let, ale v horách mám dnes premiéru. Tady nahoře, bez možnosti ústupu, je to celé méně tolerantní k lidským chybám než můj oblíbený pískovec. Adam mi hází lano a navázaná, to jsem opět zase hrdinka! Sedíce na plošině skenujem, co nás čeká dál, a ten pohled si vyžádá pěknou dávku friendů a vklíněnců. Né příliš držících, ovšem, a tak se v následující délce podělává pro změnu Adam.

V časovém presu, ale vrcholu na dosah!

Poté už jde všechno až na mírné bloudění relativně snadno až do Tetmajerova sedla, odkud už je přímý výstup na vrchol. Je 18:30, sestupová cesta viditelná, počasí dokonalé, a tak že to teda na ten vrchol hecneme! Morbidní hřeben se tyčí po mojí levici a vypadá víc než jen neschůdně. Vypadá přímo děsivě. Vím, že půlka mých tělních buněk by to teď nejraději otočila, ale té druhé půlce by to bylo neskutečně líto, po tom všem, po celém dnešku! Volíme cestu zleva traverzem, který se zdá jako nejmenší zlo. Expo už je tady velmi ,,jedlé“, ale postupujem s lanem, takže žádné drama. 

Jistím Adama, který zalezl za roh, když vidím, jak z hřebene vedlejšího zadního Gerlachu sestupuje trojčlenná skupina lidí. Vůdce a dva klienti, navázaní za sebou jako na ledovec. Hopkají po hřebeni jak horské kozy. Nemám odmotanou ještě ani půlku lana a oni už vylézají po tom hrozivém hřebeni vedle mě, jako by se nechumelilo. Vůdce mě zdraví se slovy ,,Si to děláte zajímavější, jo?“ a pokračuje jeleními skoky vzhůru s klioši vlajícími za ním jako tibetské vlaječky. Podezřívám ho, že by tu trasu mohl jít i poslepu a bez nohy a stále by věděl co dělá a měl lepší čas jak my! Inu, hezké povolání.

Tváří v tvář riziku, chyba se neodpouští

Lezu krásnou kolmou stěnou za Adamem a délka je to nádherná, ač již tradičně bloudíme oproti diretisimě. Na štandu ale teprve nastává ten skutečný mazec! Po pár sólo krocích žlabem se kout otevírá do vzdušného balkónu, z něhož se zdvihem dostává zpět do příjemného koutu. Ten zdvih je ale dost kámen úrazu, a jak si tam tak stojím, říkám si že snad, doufám, nedojde ani na kámen ani na úraz! Ono by teda o nějakém ,,úrazu“ nemohla být řeč, když tak pohlédnu za sebe dolů, v hlavě se mi opět rozezní táhlý zvuk horské trubky. Adam chvíli váhá, poklepem vyzkouší kameny, pak udělá dva rychlé kroky a je nahoře. Stojím tam, v rukách dvě obrovská madla a za zády hlubinu. Je to tutovej krok, ale kdyby cokoliv, tak je to taky tutovka. 

Vítr mi fouká  kolem holých ramen, Adam na mě povzbudivě, ale přesto trochu naléhavě mluví. Přece jen nemáme čas. A slejzat tohle za tmy? Sebevražda. ,,Vyndej lano, prosím,“ nevydržím to nakonec. Evidentně se mu nechce, a přestože kdybych naléhala, vyhoví mi okamžitě, nedá mu to a zkouší mě ještě popohnat. ,,Nechceš to ještě zkusit Baru? Jsou to jen dva kroky, jenom kousek, to zvládneš! Rozhodni se sama, ale máš na to v pohodě,“ cukruje mě. Působí na správnou notu. Asi už mě má přečtenou, nebo možná jsem to na sebe sama práskla, jak velkej jsem hecař! To není fér, protože správným postupem se kolikrát jen jednou jedinou větou nechám uvrtat úplně do čehokoliv. Obvykle je to věta ,,Ty na to máš!“ stejně jako ,,Ty na to nemáš!“ :-D 

Vítězství sama nad sebou


Well, už není cesty zpět. Opírám nohy proti skalní stěně a za dvě vteřiny už stojím v koutě vedle Adama. Já že nemám morál? Já že couvám z pískovcových sedmiček, protože se bojím že necvaknu další kruh? Až tohle budu vyprávět všem svým kamarádům, kteří se mnou lezou, nikdo mi to stejně neuvěří! (Protože někdy krom sedmiček couvám i ze čtyřek, poznámka pro Zdendu! :-D) Na to mě až moc dobře znají. Adamův uznalý pohled je ale za ten bojíček dostatečnou odměnou a moje ego se tetelí blažeností. Ach, nesnáším svojí povahu :-D. 
Možná, přemítám, kdyby na mě nikdo nekoukal, co bych asi dělala? Vypravila bych se na vrchol sama? Určitě ne. Řekla bych si něco jako ,,tohle nemám zapotřebí a vlastně život je krásný i bez Gerlachu“ a šla bych dolů, a večer ve spacáku si říkala jak jsem udělala dobře, že mám přece rozum a hranice, ale ve skrytu duše bych byla naštvaná jak jetel, že mám psychiku z blátíčka, že spoustu mých kolegyň leze na prvním, chodí monstrózně exponované highliny, jen tak na dovolené si ,,vyběhnou“ několik čtyřtisícovek anebo absolvují Mt. Blanc s puchýřem na patě větším než Spojené státy Americké! (Poslední dvě věci jsou vzdáním holdu Magdalence, blonďatému postrachu, který má, na rozdíl ode mne, rád sníh, a občas má v hlavě pěkně vylízáno :-D, v dobrém slova smyslu!)

 

Cíl je pokořen! 2 654 m.n.m.

Tedy, je zvláštní pozorovat, jak rychle se hranice morálu posouvá během jediného dne! Téměř upalujem žlabem na hřeben ve vzoru horského vůdce a jeho klientů. Nemám čas myslet na další strach, je potřeba jít. Hranice adrenalinu už beztak přesáhla mez únosnosti, takže je mé vnímání lehce vyšinuté, i když našponované ke 100% koncentraci. Za dalším kamenem už vidíme vrcholový kříž! Není nic lepšího než po celém dni vidět cíl svojí cesty! Euforie mě doslova oblažuje, cítím se jako paní světa! (Která si ale raději tiše zpívá Cocotte Minute aby se neměla čas bát :-D). 

 

,,Západ slunce na vrcholu zavání průserem"

Zdravíme se s ostatními lezci na vrcholu a při pomalu klesajícím slunci se ubíráme po hřebeni zpět do sedla k sestupovce. ,,Západ slunce na vrcholu je krásná věc, ale zavání průserem,“ jen tak mimochodem komentuje naše panoráma Adam. Slézajíce (tentokrát již správnou cestou) k sestupu, začínám si v záři klesajícího slunce tyhle okamžiky fakt vychutnávat. Přesto neznám větší úlevu, než když po několika hodinách stojím opět na pevné zemi! 
Sestup suťoviskem na úbočí už je oproti hřebeni turistická vycházka. Na trávu došlapujem, až když je slunce hluboko za obzorem a blednoucí červánky vykreslují proti nebi tmavě řezaný profil Vysokých Tater. Protější nejvyšší kopec tvoří nahoře dvojitou vidlici, úplné Trosky, Adamovo srdce highlinera se nadšeně tetelí nad vizí všech těch projektů.

 

Zatmění a noční bojovka

Na dně údolí je pleso, ke kterému směřujeme. Scházíme k němu trávou a sutí hledajíce cestu, která byla shora jasně viditelná. Což ale neplatí v tuto hodinu při světle čelovek. Je něco po deváté a krom dvoumetrového kuželu světla není vidět vůbec nic. Inu, směrem dolů nemůžeme nic zkazit , a tak rezignovaně pokračujeme trávou, sutí a kamením k temně se lesknoucímu odrazu hvězd kdesi v dálce. Je to trochu delší, než jsme očekávali. Po třech hodinách ve tmě zcela mimoděk křižujeme zpevněný povrch. Cesta! Pleso už není vidět, což znamená jedinné – že už musíme být skoro u něj. A taky že ano. 

Velikost vodní plochy mě bere dech. Prej malé pleso! Z dvoukilometrové výšky možná! No co, hlavně že už jsme tady, tohle celé svědčí jen o jediném – že naše zkušenosti v horách jsou prachbídné! Ale člověk někde začít musí, že. Navíc je krásná, teplá letní noc, cesta je jasná a tak není důvod nepokračovat. Když vypneme čelovky, rozsvítí se noční nebe né jednou, ale snad třemi vrstvami hvězd! Tohle se dá vážně vidět jen v horách. Mléčná dráha rozlitá tak výrazně jako smetana na ubruse. Soukromé planetárium, nenarušené světly civilizace. Za plesem se napojujem na červenou turistickou, po které už nohy mažou na volnoběh stále dolů a dolů ke Sliezskému domu a po silnici až do Tatranské Polianky. V sedle nad Sliezákem parkuje fakt velký Velký vůz. Je tam zcela sám a jeho majestátní voj ukazuje na Gerlachovský štít. Tak tam jsme dneska byli! Můj první horský vrchol. Teď už můžu říkat že jsem vážně horo-lezec, nejen lezec :-).

Přes ukrutnou bolest nohou ulehám do spacáku. 
Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní. A uplně nejlepší, když je obojí!

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz