Indonésie Nusa Tenggara

                                                Nusa Tengara a jeho ostrovy 

Indonéská oblast Nusa Tenggara leží mezi ostrovy Bali na západě a Timorem na východě. Skládá se z více než pěti set šedesáti ostrovů a na každém z nich najdete jinou zajímavost! Snad k nejzajímavějším, ale ne vždy nejnavštěvovanějším ostrovům patří Flores, Rinca, Komodo, Moyo, Sumbawa a Lombok.

                                                        Flores – Květinový mys

Ostrov Flores leží východně od ostrova Sumbawa a Komodo. Květinovým mysem jej nazvali na počátku šestnáctého století portugalští námořníci. Dnes je ostrov známý hlavně svými barevnými vulkanickými jezery pod činnou sopkou Kelimutu. Ta naposledy „soptila“ v roce 1968 a nedaleko odsud v okolí hlavního města Maumere, bylo v polovině prosince 1998 silné zemětřesení, při kterém zahynulo dva a půl tisíce lidí. Pouze Jáva a Sumatra se „chlubí“ větším počtem aktivních vulkánů, než právě Flores.

 Na ostrov do městečka Ende, jsme letěli dvoumotorovým turbovrtulovým letadlem sloužící pro přepravu osob na kratší vzdálenosti mezi místními ostrovy, které mají krátké neosvětlené přistávací dráhy. Přistávat v noci, případně mlhy není myslitelné, ovšem let samotný byl zajímavý tím, že jsme letěli v nižší letové hladině. Krásně bylo vidět nespočet ostrovů a ostrůvku, sopku Gunung Rinjani na  Lomboku i ostrov Komodo s Rincou. K pětidennímu pobytu, jsme si najali auto s řidičem, který nám dělal i průvodce.

První noc přespáváme ve vesničce Moni, která se choulí pod sopkou Kelimutu. Z domova do této vísky v horách to je téměř 12 000 kilometrů,

Při večeři, jsme dostali nabídku, máme - li zájem vidět zdejší tance. Byť stále ještě unaveni z cestování jsme nakonec souhlasili. 

Téměř hodinové „skotačení“ místních žen s muži v doprovodu bubnu, píšťal i trumpet, kdy dvakrát přestalo svítit světlo, bylo moc zajímavé. Zajímaví jsme byli i my, jelikož nás šest, přišel pozdravit i sám starosta Moni a také si s námi zatančil. Na postel, opatřenou moskytiéru, jsme šli poměrně brzo. Jenže silný vítr „třepal“ se vším co nebylo řádně přibito a plechové střechy svým rámusem, nás často budily. Nic naplat, přestože venku je tma jako „v  pytli“, je třeba vstát, jelikož chceme vidět barevná jezera v nadmořské výšce 1 640 metrů, jiná volba není.                         

Každé ráno, už ve čtyři hodiny vyjíždí s nedospalými turisty otevřený náklaďák směrem k vulkánu. Díky pronajatému autu, jsme vyjeli o něco později, ale i přesto vstávat do tmy, nebylo zrovna to nejlepší. Z parkoviště na úpatí kopce, nám trvala cesta půl hodiny. Společně s námi šlapali i místní prodejci obtěžkání velkými batohy, ve kterých nesli hlavně teplou vodu v termoskách, aby nahoře nabídli turistům teplý čaj a výživné polévky.

Vrcholek ve výšce 1 620 m. n. m., byl zahalen hustou mlhou, která sem tam zmizela, ale slunce ještě „spalo“. Teprve v sedm hodin, začalo vycházet a svítit na jezera. Vyfotit všechna tři jezera je možné, pouze z ptačí perspektivy, ale dvě, která dělí úzká šíj ano. Zajímavé určitě je, že jedno z nich je položeno o něco výše, než druhé. Jezera, až dvanáct krát za rok změní svoji barvu, která je zelená, mléčně bílá, žlutá, černá, modrá a rudá jako krev. Měnící se barvy způsobují minerály, které se ve vodě rozpouštějí a hodně záleží na jejich množství.

Jak o hoře, tak i jezerech, je mnoho pověstí, bájí a legend. Keli, znamená v místním nářečí horu a mutu, zase ducha jezera. Ducha možná proto, že do jezer chodí navždy odpočívat duše zemřelých. Místní věří, že do jezera barvy hnědé, odchází mladí a slušní lidé. Starší lidé odchází navěky, do jezera zelenožlutého a lidé, kteří nevedli slušný život, nebo zloději a vrazi, končí v jezeře černém.

 Podívaná to byla kouzelná, zato cesta dolu už méňe. Po pozdní snídani, vyrážíme k městu Bajawa.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora