Renfri tropí hlouposti (a ostudu)

Renfri tropí hlouposti

Určitě to taky znáte, i přes veškerou snahu a přípravy se tu a tam stávají na cestách věci, které jsou možná veselé po měsíci až dvou, když sedíte doma a v ruce držíte horký nápoj nebo naopak sedíte v hospodě a držíte půllitr chladivého piva a bavíte kamarády, ale v tu chvíli na místě by se ve vás krve nedořezal, jste na samém pokraji zoufalství, případně zhroucení nebo byste se nejraději hanbou propadli do země. Dovolte mi vás (snad) pobavit pár svými přehmaty, díky kterým mám co u piva vyprávět.

Útěk do Egypta

Zajeli jsme si z Egypta na jeden den do Izraele, Jeruzaléma.  Přechod hranic probíhal pod dozorem ostřelovačů, stále nás merčil někdo se samopalem, navíc nepochybuji o tom, že v případě většího problému by to do nás bez skrupulí našil. Člověk se tedy snažil chovat nenápadně, nenuceně ačkoliv měl pocit jako koroptev, která zjistila, že je začátek lovecké sezóny.

Nevím, proč všichni, kteří provádějí kontroly pasu a pouští vás do „své země“, případně vypouští z ní, mají potřebu konverzovat a pokládat naprosto zbytečné otázky, navíc „lokální angličtinou“, kterou do ucha dostanu až po nějaké chvíli. Při příchodu do Izraele mi úřednice položila jednoduchou otázku „Fist tájm?“, z čehož jsem usoudila, že se ptá, jestli jsem v Izraeli poprvé /i když možnost, že mi chce dát pěstí do nosu nebylo vzhledem k jejím ozbrojeným kolegyním také možné zcela vyloučit/. Řekla jsem tedy opatrně „Yes“, což paní uspokojilo, dostala štempl a byla jsem vpuštěna do země izraelské. Při výstupní kontrole jsem ale myslela, že se z Izraele nikdy nedostanu, protože budu do smrti stát a brečet před okýnkem, kam si paní zákeřně vtáhla můj pas a odmítala mi do něj dát výstupní razítko, dokud nezodpovím její záludnou otázku „Vizgru?“ ( a ještě si před obličejem udělala rukou kruh). Na moje „I´m sorry?“ úřednice zvedla oči v sloup, zopakovala „Vizgru?“ a kruh rukou udělala o něco zuřivěji. „I beg your pardon, I really don't know what do you mean“. Za sklem jsem slyšela hluboký nádech, štěknutí „Vizgru?“ a rukou naznačovaný kruh se zmenšil a přesunul se před čelo. Ták a jsem tu oficiálně a úředně za debila! Už se zvládnu jenom nešťastně tvářit. Úřednice zvedla znovu oči v sloup, naklonila se až úplně ke sklu a zaskřípala zuby „Vizadr pípl“ a mě se konečně rozsvítilo, že „Vizgru“ má být „With group“, „with other people“, haleluja, jsem zachráněná, „Jés, jés, vizgru“, beru pas a prchám zpátky do Egypta.

V zemi trpaslíků

Část I

Když jedu do ciziny, snažím se co nejvíc zapadnout nebo aspoň příliš nevyčuhovat. Ať jsem dělala, co jsem dělala, v Indonésii jsem se svými 185 centimetry vyčuhovala neustále. Nepřišlo mi to ale tak fatální, dokud jsme nenavštívili chrám Tanah Lot. Zalezla jsem do takového menšího chrámu a fotila jsem si obětinové košíčky, když v tom mne někdo jemně zatahal za rukáv. Byl to nějaký mladý Číňan (Japonec?) a mával mi před nosem (nebo spíš mírně nad pasem) tabletem. Tak jsem se zeptala, jestli chce, abych je s rodinou vyfotila, a už jsem po tabletu natahovala ruku.  „Nene… já jsem myslel.. že jestli bychom se nemohli vyfotit s vámi“ říkal pokorně až stydlivě. Strašně nerada se fotím, ale jak by člověk mohl odmítnout – ono kolikrát se vám tohle stane, že jo. Velmi opatrně mi položil ruku na rameno (jestli u toho stál na špičkách nevím), cvak, ještě jednou, a pak se čtyřikrát uklonil a děkoval. Odcházela jsem vyjeveně ven, když v tom mne někdo zatahal za rukáv… a zase a zase… Nakonec se na mne sesypal nějaký školní výlet šestnáctiletých holčiček v černých stejnokrojích, nad kterými jsem ve své bílé košili a kšiltovce čněla jak ledovec, a měla jsem toho už akorát tak dost. Sice mne tak obklopily, že jsem nemohla utéct dřív, než nás učitel vyfotografoval, ale hned po povinných úklonách jsem vzala roha do bočních uliček. Na jednu stranu to bylo štěstí, protože jsme díky tomu narazili na kavárnu s cibetkami, které líně ležely na stole, a bylo jim fuk, že mám skorem metr devadesát.

Část II

Během přejezdu z Bali na Jávu jsem stála opřená o zábradlí a dívala jsem se na padesát odstínů šedi, které zbarvovaly oceán a jávské břehy. Trajekt byl plný místních mladíků, kteří na můj vkus až příliš hlučeli. Tak se otočím, proč dělají takovej virvál – a ti malí „smetáci“ se snaží vyskočit tak vysoko, aby byli vyšší než já. Sedám si na zem… v Indonésii prostě nezapadnu.

Parlez-Vous Anglais?

Vyrazili jsme do Francie jazykově především vybaveni angličtinou. Zjistili jsme brzy, že je nám to veskrze prd platné, protože frantíci buď anglicky skutečně neumějí, nebo to velmi úspěšně a tvrdošíjně předstírají. Slovní spojení „Parlez-Vous Anglais?“ se ukázalo být mocným zaklínadlem, které spolehlivě působilo buď třeštění oči a zkamenění nebo přímo zběsilý úprk. Když jsme se v Avignonu nemohli zbavit nějakého pouličního umělce, který nás zval na svou show, stačilo pronést „zaklínadlo“ a byl v prachu.

Problém ale nastal, když jsme se skutečně potřebovali domluvit a nebylo žádoucí místní obyvatele děsit a obracet na útěk – u auta z půjčovny jsme píchli kolo. A co teď.  Volali jsme na číslo, které jsme v půjčovně dostali (pojištění jsme samozřejmě měli), ale – nikdo z nich nemluvil anglicky. Bydleli „v privátu“ na samotě u lesa, a tak jsme zase anglicky chvíli vysvětlovali, a pak i ukazovali majitelům (úžasní lidé mimochodem), že bychom potřebovali, aby do půjčovny zavolali a zeptali se po francouzsku, co máme dělat.  Z půjčovny jsme dostali jednoduchou odpověď – poraďte si sami a schovejte si účtenku, má úcta. Naštěstí nám majitelé nakreslili, kde v nedaleké vesnici najdeme automechanika, takže jen co píchlé kolo sundáme a nandáme rezervu, můžeme vyrazit. No jo – jenže nikdo z nás nemohl najít hever a manuál v autě sice byl, ale ve španělštině. Nakonec jsme se rozhodli z auta vyndat úplně všechno, hever jsme skutečně našli a kolo vyměnili a plížili se směrem k vesnici. Plánek od majitelů nám moc nepomohl, nepodařilo se nám jej na místní ulice v žádném směru napasovat.

Běhali jsme tedy po vesnici a snažili se po anglicku doptat, což se nám sice nepodařilo, ale díky běhání od domu k domu jsme dílnu našli. A zase – Parlez –Vous Anglais? Zavrtění hlavou. Eh.. auto náše zděs (ukazujeme), guma (ukazujeme), booooom (rozhazujeme rukama), ukazujeme na kola srovnaná u stěny – Change? Repair? Please? Pán pokýve hlavou a ukáže nám na hodinkách, že si máme přijít za 3 hodiny. A za tři hodiny bylo kolo opravené, účtenku na 17 euro jsme si pečlivě uschovali a odfrčeli do západu slunce.

Rocky road to Dublin

Navečír jsme přiletěli do Dublinu a vydali se do půjčovny, kde jsme měli zamluvené auto.  Díky různým komplikacím jsme strávili v půjčovně dvě hodiny, do hotelu v Dublinu dorazili kolem osmé hladoví jak vlčáci a do centra Dublinu kolem deváté, ještě hladovější. Na TripAdvisoru jsme si našli „pub“, kde se dá dobře najíst a kde dobře hrajou, tak jsme vletěli dovnitř, abychom zjistili, že sice dobře hrajou, ale už nevaří. A protože fakt dobře hrajou, že si dáme alespoň jednoho Guinnesse, jelikož máme i hroznou žízeň, poslechneme si dvě tři písničky a půjdeme se někam najíst. Tehdy jsme ještě nevěděli, že Guinness se točí „nadvakrát“ a sápali se hned po sklenici hned, jak ji pingl položil, smířeni s tím, že je to tak trochu podmírák (za 5 Eur, maminko, ty to vidíš). Dočkali jsme se výhružně zvednutého ukazováčku a poslušně jsme sklenice položili zpět. Ojoj.. ostuda.  Guinesse jsme vyžahli skoro na ex a… já samozřejmě teoreticky vím, že se na prázdný žaludek nemá pít alkohol. Od návštěvy Dublinu už i prakticky chápu proč.

Po jednom pivu jsme byli zmazaní jak leprikóni, naprosto neschopní ničeho. V bláhové naději, že situaci zachráníme tím, že se najíme, jsme se vydali vratkým krokem k nedalekému McDonaldu. Svalila jsem se k nejbližšímu stolečku, který sice nebyl uklizený, ale mě to bylo fuk. Drahá polovička na tom nebyla o moc lépe – svalila se na pult a snažila se nám něco objednat. Zatímco on tvrdí, že perfektní angličtinou jasně formuloval svůj požadavek, já i obsluhující pikolík jsme jiného názoru – velmi obtížně artikuloval věnujíce větší část své energie udržení se na pultu. Mezitím ke mně přišel černoch, který uklízel stolečky, decentně se ke mně naklonil a říkal – „Madam, tady v tom nepořádku nemusíte sedět, nahoře v patře je vše uklizeno.“ „Madam“ se podívala na příkré schody do patra a zavrtěla hlavou „It´s OK“. „Madam, já to tady musím uklidit“. Tak jsem se dost nerada zvedla a opřela se o zeď, abych neupadla a čekala, jestli se hochům u pultu podaří domluvit a něco už konečně hodíme do žaludku. Naštěstí u kasy měli obrázkové menu, takže zapíchnutý prst na obrázek vyřešil momentální jazykovou indispozici a za chvíli jsme si po schodech nahoru odnášeli kuřecí burger, který ovšem na našem stavu již nic změnit nemohl. A pád ze schodů, který následoval, už také ne.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora