Když ajťáci lezou na sopku...

Jak vylézt na Ijen

Když jsme si řekli, že by "bylo fajn se podívat na Bali" a začali jsme zkoumat, co se na Bali dá dělat, okamžitě mne upoutaly fotky "blue fire" - jakési hořící plyny na jakési aktivní sopce na Jávě, nu což, to je kousek od Bali, tak proč bychom se tam nevypravili. Domluvili jsme se ještě v Čechách přes FB s balijským průvodcem a těšili se na zážitek - a zážitek to tedy byl.

Průvodce nás vyzvedl v Sanuru v 8 hodin ráno a nabídl nám, že se cestou na Jávu můžeme stavit v různých dalších místech, která jsou pěkná a která stojí za to vidět, a tak jsme samozřejmě souhlasili. Na trajekt na Jávu jsme dorazili kolem šesté, hladoví a unavení a těšící se na postel a na večeři (nasi goreng, chuťově nic moc, ale na druhou stranu v přepočtu za 20 Kč). Průvodce nám řekl, že na Ijen s námi půjde jávský průvodce a že jestli chceme vidět blue fire, tak musíme vstávat o půlnoci, tedy po čtyřech hodinách spánku. Ale tak co, nejsme mejdla, ne?

Hotel, kde jsme měli složit na ty čtyři hodinky hlavu, byla rákosová chýše s postelí, televizí a obrazem ibiškových květů (nevím tak úplně, jak jsem jim ten obří obraz podařilo na rákos přidělat, samotná existence obrazu v jinak naprosto primitivní chýši pro mne byla neuvěřitelná. Jestli náhodou nezakrývá džuznu ve zdi jsem raději nezkoumala.), ale čert to vem, sprcha tu je, záchod taky, tak šup umejt a spát, ať nabereme aspoň trochu energie. Jen jsme lehli do postele, rozhodla se skupinka čínských turistů rozjet řádnou karaoke, takže týráni amatérskou produkcí asijské hudby jsme si stále v duchu opakovali "spát, spát, spát, musíme spát", a tak až do půlnoci, kdy nám na dveře zaťukal průvodce, že musíme jít. 

Po hodině jízdy džípem jsme dorazili na parkoviště, výchozí bod. Tak jsme se zhluboka nadechli a vyrazili - bez spánku a prakticky bez jídla. A taky bez baterek. A bez masek. A bez větrovky.

První úsek cesty byl příjemný, nebe nad hlavou nerušil světelný odpad, a tak jsem se tu a tam zastavila a jen zírala na oblohu a mě neznámá souhvězdí (ze zvyku hledajíce velký vůz, který samozřejmě parkoval někde úplně jinde) a nechala se doslova pohltit tou úžasnou podívanou. A pak už jsem koukala jenom pod nohy.

Zbytek cesty byl naprosto šílený, ale naštěstí byla tma, tak jsme neviděli, do jakého krpálu to lezeme a dávali jsme poslušně nohu před nohu v dost podivných úhlech s občasnou přestávkou na popadnutí dechu. Nevěděli jsme kam jdeme, co nás ještě čeká, jak je to ještě daleko, ztratili jsme pojem o čase i prostoru. Ohlédla jsem se... a uviděla jsem něco nádherného - po klikaté cestě za námi svítily desítky světýlek a tvořily šňůru ze světelných korálků až dolů k úpatí Ijenu (myslíte, že jsem si v tu chvíli vzpomněla na to, že bych mohla vyndat foťák? Moc toho dneska lituju).

Ale musíme dál, výš.. nezastavovat se na dlouho, neztratit se ostatním... 

Vstoupili jsme do sirného mraku, nedalo se dýchat, neměli jsme masky, a tedy jsme si udělali provizorní ze sarongů - které na to ale nejsou určené, takže se přes ně dýchalo špatně. Bez nich se nedalo dýchat vůbec, v jednu krizovou chvíli jsem si sarong stáhla a plíce se mi naplnily sirným kouřem, v tu chvíli jsem měla dojem, že umírám, že se mi plíce roztrhají na kusy. Když nám průvodce oznámil, že jsme na místě, myslela jsem, že se svalím na zem a už neudělám ani krok. A tak jsme viděli blue fire, halelujah. Ale co dál? Tři ráno, noc je ještě mladá... 

...a tak že počkáme na východ slunce. Dvě a půl hodiny ve větru, zimě.. tmě... náš průvodce rozdělal nějakým zázrakem oheň - když na něj přikládal PETflašky, které našel v okolí, tak jsem si říkala "no potěškoště", ale darovanému ohni na PETky nekoukej, hlavně, že bylo teplo. Zdálo se to nekonečné ale... slunce vyšlo a s ním se nám odkryla nesmírná krása. Jezero, "ty panorámata", východ slunce... nová krev se nám vlila do žil.

 

Cesta dolů byla také pekelná, prsty se snažily prorvat boty a ještě dnes mám na palcích pod nehty modřiny. Kolem nás tu a tam prosvištěli místní těžaři síry s dvěma košíky na ramenou, jak kdyby ty ohromné bloky síry nic nevážily, jak kdyby to nebyl pekelný kopec. Na pozdrav odpovídali s úsměvem, tu a tam si sedli na kámen a vykouřili cigárko. Cestu do kráteru a zpět absolvují dvakrát denně, někteří nosí na jeden zátah až 100 kg síry. A usmívají se. 

Jsme holt mejdla. Ale zvládli jsme to, i když jsme mejdla, a to je to nejdůležitější :)

Cestovatelské rady podobně sportem příliš nedotčeným avšak bažícím po cestě na Ijen:

  • dostatek vody
  • rychlý cukr
  • větrovku (nahoře fučí jak na vídrholci), pořádné boty (viděla jsem i lejdy v lodičkách, ale v pořádných botech je riziko, že si namelete držku, menší, hlavně cestou dolů můžete na štěrkové cestě lehce uklouznout)
  • mikinu (noci jsou tu chladné a proti rozpálenému Bali je to setsakra rozdíl)
  • čelovku (ať si nemusíte jako my svítit "smartfounem")
  • masku - na cestu k blue fire potřebujete masku je třeba maska "přes obličej", ale půjdete-li s průvodcem, sežene vám ji. Nechcete-li jít k blue fire, stačí obyčejná.

Poučeni z předchozích nezdarů už plánujeme, jak si tam vyrazíme zas. Stojí to za všechnu tu námahu a můžu vám Ijen všem vřele doporučit.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora