Cesta místním autobusem

CESTA KAMBODŽSKÝM AUTOBUSEM

Kambodžané jsou obecně, tak jako většina jihovýchodních Asiatů, veselí usměvaví lidé, kteří téměř neznají stres a čas je pro ně jen orientační. Setkala jsem se s tímto na vlastní kůži kromě jiných situací i při jedné cestě autobusem z Battambangu do Phom-Phenu - hlavního města Kambodži.

V Kambodži se cestuje převážně autobusem, protože železnice téměř neexistuje nebo je ve velmi špatném stavu. Zato autobusová doprava funguje na vysoké úrovni (převážně v jejich měřítku, ale jak jsem časem zjistila, i my se máme co učit. Vše je velmi dobře organizováno, služby fungují výborně a v agenturách se anglicky dobře domluvíte. Tak jsem si v jedné takové koupila lístek na autobus (je potřeba minimálně 1 den předem). Odjezd podle jízdního řádu měl být v 9:30. Přišla jsem raději o něco dřív, aby mi to neujelo. Na autobusovém nádraží jsem hledala nějaký nápis, který by mě ujistil, že usedám do správného autobusu, ale vše bylo napsáno jen v jejich písmu stylem rozsypané rýže J. Tak jsem přišla k jednomu autobusu a zkusila se zeptat. Řidič, který stál před autobusem anglicky nerozuměl, ale podíval se na lístek a kývnul, že mám nastoupit. Ještě ukázal na batoh, že je moc veliký a že patří dolu, do zavazadlového prostoru. O. k., nebyla jsem sice moc nadšená, ale batoh jsem odložila a nastoupila do autobusu téměř jako první. Bylo pět minut do odjezdu a kromě mě přistoupili ještě dva místní chlapíci. Říkala jsem si, jakou mám kliku, že je autobus téměř prázdný a začala jsem si vybírat nejlepší sedadlo podle světových stran, aby na mě při cestě nesvítilo sluníčko. Už byl čas odjezdu, nikdo další nepřistupoval, tak jsem se roztáhla na dvousedačce s plánem, jak si zdřímnu a byla ráda, jak se mi bude pohodlně cestovat.  No, bylo už po půl desáté a pomalu se začali trousit další lidi. Většina přinášela velká zavazadla, například pytle s rýží, kýble, košťata atd. A vše šlo dolů, do zavazadlového prostoru, který už začínal praskat ve švech. Když byl po dalších dvaceti minutách autobus téměř plný a já doufala, že už konečně vyrazíme, přistoupil ke mně manželský pár i s dítětem a ukazovali mi svoje lístky, jako že jim sedím na místě. Anglicky nemluvili a než jsem si stačila sbalit svoje fidlátka už byl u mě i řidič a ať ukážu svůj lístek, kde je napsáno číslo mého sedadla. No jo, jenže já měla ten svůj lístek v batohu v zavazadlovém prostoru zarovnán několika pytli rýže!! Nevadí. Minuta sem nebo tam – ukázat! Navrhovala jsem, že počkám a pak si sednu, kde bude ještě volno, ale kdepak! Ukázat lístek – pořádek musí být. Co je psáno, to je dáno, tohle není žádný holubník!!  A tak jsme s řidičem začali vytahovat uložené kýble, košťata i pytle s rýží až konečně došlo i na můj batoh. Tak jsme zjistili, jaké mám sedadlo a já se mohla vrátit do autobusu. Tam se na mě všichni shovívavě usmívali jako na blbečka a přemýšleli, ze kterépak hrozné a nevyspělé země to asi jsem, že neznám místenkový systém. Takový pokrok J. Ale všichni byli v pohodě, času je přece spousta (i když jsme už měli 30 minutové zpoždění). Konečně jsme vyrazili, já se znavená hledáním batohu těšila, jak si zdřímnu. To jsem se však spletla! Platí zde totiž takový (ne)psaný zákon, že při předjíždění se musí troubit. A protože autobus je zde druhé nejrychlejší vozidlo po autě, tak při předjíždění skútru, kola či oslího povozu se troubí téměř nepřetržitě. Ale i kdyby se snad nějaký ten kilometr nic nepředjíždělo, tak spát by se stejně nedalo. Kambodžané totiž vášnivě milují poslech vyzváněcích tónů svých mobilních telefonů. I když je mají hned vedle sebe, strašně dlouho jim trvá, než hovor přijmou. A telefony zvoní a zvoní. Nejdřív jsem si myslela, že je to i taková póza, ukázat, že je člověk „in“, když má telefon. (Ale po čase jsem od tohoto názoru upustila, protože jsem zjistila, že telefon v chudé Kambodži má každý. Dokonce snad i to nejchudší dítě mělo lepší telefon - tím myslím SmartPhone - než já). A potom musí všichni vědět obsah jejich telefonické konverzace. Občas jsem si připadala jako účastník zájezdu – každý se bavil s každým, i se mnou, i když jsem jim vůbec nerozuměla. Ale hlavně - všichni byli veselí J.

Jediné, co kazilo moji pohodu byl fakt, že jsem si nebyla jistá, jestli sedím ve správném autobuse. Při nástupu jsem se to nedočetla, řidič anglicky nemluvil, ale hlavně – byla jsem jediný turista/cizinec v celém autobuse. Což bylo divné. Byl to autobus do hlavního města, tak jak to, že nejede nikdo další? No, byl to ranní autobus (9:30) a omladina po prohýřené noci ještě zřejmě spí. Chtěla jsem si alespoň určit světové strany, abych se ujistila, že jedeme na jih, ale slunce bylo nad námi téměř celou cestu. Tak jsem se alespoň uklidňovala tím, že jelikož nevidím mechy ani lišejníky (které se prý nachází na severní straně stromů), tak jedu určitě tím správným směrem J.

Další z této destinace

Cestovatelský obsah na Desperado.cz