Jak mě jižanská Amerika vyvedla z omylu

Jak mě jižanská Amerika vyvedla z omylu

            Jako správné devádesátkové dítě jsem byla vychovávaná k lásce a nekonečnému obdivu k Americe, té zemi nekončící svobody, kde si všichni žijí svůj americký sen, volněji řečeno, nikdo se nespokojí s dnešním úspěchem a všichni bojují za ještě lepší zítřky a žijí, jak si zaslouží a jak si to sami udělali. Moje vlastní zkušenost s americkým stylem života však trochu otřásla mou vírou ve „šťastné Spojené státy“.

            Za oceánem jsem se poprvé ocitla v létě 2013, a to na jihu USA, ve státě Tennessee. Chtěla jsem poznat tu opěvovanou zemi zaslíbenou, ale samozřejmě mě sem táhla také touha učit se světovému jazyku a prozkoumat tamější krajiny, a tak jsem se rozhodla využít program Work and Travel pro české a slovenské studenty a strávila jsem tak 4 nezapomenutelné měsíce, díky kterým si však ale také, na rozdíl od většiny Čechů, vážím toho, kde a jak žiji.

            Společně s přítelem jsme nejprve vyrazili do pražské agentury zprostředkovávající práci v USA, abychom zjistili, o jaké typy prací se vůbec můžeme zajímat. Jelikož jsem příliš nevěřila svým jazykovým schopnostem, zdála se nám vhodná práce v hotelu, pro mě pozice pokojské a pro přítele práce v prádelně, nakonec jsme ale pracovali spolu (jelikož náš zaměstnavatel měl pocit, že jsme nerozluční a musíme být pořád spolu), takže jsme nejprve společně uklízeli a poté přítel „povýšil“ na tzv. housemana, tedy muže, na kterého jsme se obraceli, když se něco rozbilo, bylo potřeba něco sehnat nebo když byl v koupelně například pavouk (z těch mají Američani opravdu obrovskou hrůzu, ale uznávám, že jejich pavouci se s našimi českými pavoučky asi nedají srovnat).

            Naše hodinová mzda činila 7,75 dolaru (tedy jen o 0,50 dolaru více, než činí minimální americká mzda) a v případě, že jsme pracovali přesčas (tedy nad 80 hodin za 14 dní), což se stalo téměř pravidlem, tak byla naše práce oceněna mzdou 11,63 dolarů za hodinu. Jelikož Američani dle mého názoru mají organizaci práce zvládnutou někdy až neuvěřitelně špatně, trpěli nedostatkem zaměstnanců a my jsme pravidelně pracovali od osmé hodiny ranní třeba i do osmi, do devíti do večera. Při čtrnáctidenním nájmu 150 dolarů jsme si tak žili celkem krásně, jídlo tam bylo dražší jen nepatrně, a tak jsme si našetřili dost peněz, abychom se v posledních třech týdnech pobytu v USA mohli podívat i do jejich jiných koutů této rozlehlé země.

            Do chvíle, než jsem poprvé uviděla pravou jižanskou Ameriku, jsem tuto zemi znala jen z televize a možná pár kusých vyprávění známých, co sem vycestovali. Každopádně jsem si ale ve své hlavě vytvořila obrázek země, kde lidé žijí absolutně svobodně, mají možnosti, o kterých se nám, Evropanům, může jen zdát a když si jdou za svým, dosáhnou toho. Navíc mi můj obrázek doplňovaly nádherné záběry z nejrůznějších amerických filmů a seriálů, ale
i fotografie nejkrásnějších míst USA.

            Plna očekávání jsem vyrazila na svou první cestu do několikatisícového městečka Sevierville ve státě Tennessee. Můj první dojem mě zcela zdrtil. Pamatuji si, jak jsem čekala, než mi v servisu opraví kolo, které jsem si koupila, stála jsem venku, rozhlížela se, nevěřila vlastním očím a v mé hlavě dokola zněly otázky: „To už jsem opravdu v Americe?“, „Tak tohle je ono?“ Po ulicích nikdo nechodil, jen z aut vystupovali nepředstavitelně obézní lidé, kteří měli problém vůbec vylézt a postavit své obrovské tělo na nohy. V rukou většina držela obrovský kelímek s pitím (většinou s nápisem Coca-cola), v druhé často cigaretu, chůzí připomínající tučňáka se dokolébali k obchodu, restauraci nebo čemukoli, co je donutilo vylézt z překlimatizovaných aut, a za pár minut se zase celí upocení vraceli do svých vozidel, zapálili si na cestu další cigaretu, pustili si rádio a stále cucající zřejmě velmi sladký drink odjeli neznámo kam. Věděla jsem, že nejedu do NYC ani do žádného jiného města módy, ale ten americký nevkus mě opravdu zaskočil. Během necelé hodiny sledování jižanských krajanů jsem neshlédla ani jednoho jediného živáčka, který by měl takzvaně styl, nikoho hezkého, hezky oblečeného či alespoň něčím zajímavého. Byla jsem neuvěřitelně zklamaná.

            V začátcích mi rozhodně nepomáhala ani totální neschopnost se dorozumět. Angličtinu jsem samozřejmě ovládala, nicméně jazyk užívající se na jihu USA se jen těžko může přirovnat k tomu preciznímu britskému, který nás odmalička v Čechách učili. Situaci neulehčovalo ani to, že mnoha lidem chybělo i několik zubů (což by mohla vysvětlovat jejich neznalost a názor, že zdravotní pojištění není třeba, a tak ho opravdu velké množství lidí nemá) a muži u mluvení dost často žvýkali tabák. Angličtina pro mě najednou získala úplně jiný rozměr. Zjistila jsem, že gramatika vlastně není vůbec potřeba (když ji nepoužívali ani místní rodilí mluvčí, tak proč já, že?), vše se musí náležitě zkracovat a polykat, o je potřeba vyslovovat jako hodně otevřené a, jinak posluchači neporozumí ani takovým slovům jako McDonald nebo eis hockey.

            Zvykat si bylo těžké samozřejmě i na spoustu dalších věcí. Od takových maličkostí jako byly neustálé přechody z nepředstavitelných veder do ještě nepředstavitelněji vyklimatizovaných prostor, jiné potraviny, vypínače, přes jinak fungující pračky a nutnost používat sušičky, protože prádlo tam nikdo nevěsí (což vám oblečení ničí samozřejmě dvakrát rychleji, možná proto je tam o tolik levnější) až po fakt, že procházka v lese nemusí být tak příjemná jako v Čechách (já například potkala medvěda, jak se říká v Americe, „face to face“).

            Příjezd za oceán a všechny trampoty s tím spojené však člověku nesmírně ulehčí pro správného Čecha až podezřelá vřelost, ochota a přátelskost místních lidí. Stačilo se tvářit jen trochu zmateně, ať už to bylo v obchodě, na zastávce nebo na ulici, vždycky se našel někdo, kdo se zeptal: „May I help you?“ Často jsem velmi vylekaně koukala na neznámé jedince, co mě na ulici zdravili, ptali se, jak se mám nebo jestli se dnes cítím šťastná. Až časem jsem pochopila, že je ve skutečnosti nezajímá odpověď, ale i tak mě to potěšilo.

            Toto chování mě nezaskakovalo jen u kolemjdoucích, ale i u prodavačů, číšníků nebo kohokoli, kdo pracoval ve službách. Díky nim jdete nakupovat minimálně mnohem raději než v Čechách. Ač jsem milovník a zastánce naší krásné republiky a našeho životního stylu, protivné prodavačky, které nepozdraví, nepoprosí, nepoděkují, a když se jich na něco zeptáte, tváří se navýsost otráveně a vyrušeně, nemůžou zlepšit den snad nikomu. Ale naopak usmívající se Američan, který se vás, než stihne zboží namarkovat, zabalit a říct vám cenu, zeptá, odkud jste, co děláte v Americe, podotkne, že vám to dnes moc sluší a popřeje vám krásný den, vám zvedne náladu, i kdyby to nemyslel upřímně. Pak se i velké částky platí snáz. A není to tím, že by byli místní zaměstnanci nějak extra víc motivovaní nebo lépe placeni než v Čechách (alespoň v poměru k místním cenám), ale tím, že oni, i když mají jistě také starosti, nedávají svou náladu znát každému na potkání, a to se mi na americkém stylu života opravdu líbilo. Na druhou stranu tam bylo velmi těžké hledat kamarádku „na český způsob“. Lidé tam jsou i ke svým přátelům velmi rezervovaní a o osobních věcech se příliš nebaví. Probírání soukromých záležitostí často končí tím, že si kamarádi odpovědí na otázku „How are you?“ zdvořilou odpovědí „I´m fine“ nebo něco v tom smyslu a dále rozprávějí velmi povrchně
a obecně.

            Co se týče pracovní stránky, měla jsem trochu problém s leností mnoha mých kolegyň. Stávalo se, že některé odcházely, když ještě nebyla práce hotová a ostatní ještě uklízely, nebo třeba ani nepřišly do práce, a to i několik dní. Nevím, jak tam fungují pracovní smlouvy, nicméně jelikož měli zaměstnanců vzhledem k velkému vytížení hotelu málo, ani absence nebyla důvodem pro rozvázání poměru. A když se někomu z kolegyň zalíbila jiná práce, tak prostě druhý den do práce už nepřišla. A tak se stávalo, že spousta nedodělané práce zbývala na nás (v hotelu pracovalo i několik dalších Čechů a Slováků), protože my si nemohli dovolit ji odmítnout udělat, což náš zaměstnavatel zřejmě dobře věděl. Samozřejmě, že některé pokojské pracovité byly, ale jejich fluktuace byla až zarážející, za tři měsíce, co jsme tam pracovali, se tam vystřídalo přibližně patnáct zaměstnankyň na úklid.

            Zvyknout si bylo těžké i na jiné potraviny, balení, po kterých se prodávaly, a chutě. První návštěva tamějšího supermarketu zvaného Wallmart mě téměř rozbrečela. Velikostně byl asi tak dvakrát větší než naše průměrné supermarkety a možnost zapůjčit si pojízdný vozík, aby nemusel člověk ty velké prostory obcházet pěšky, mě vážně zaskočila. A lidé je opravdu využívali. Potraviny byly poskládány do oddělení podle úplně jiné logiky než u nás doma a často jsem ani hledané pochutiny nenašla (mouku tam mají například jen jednoho typu, a to „all purpose“). Pokud jsem dostala chuť na nanuk či nějakou sladkost, bylo nejvýhodnější koupit si to v extra velkém balení po minimálně deseti kusech. Na český chleba jsem po dobu svého pobytu v Americe musela zapomenout a zvyknout si na jejich toastový, který svou nasládlou chutí připomínal spíš nějakou koblihu a poživatelný byl pouze po jeho opečení, kdy alespoň trochu ztvrdnul. Američané sice milují „cooking show“, ale pouze na televizních obrazovkách, jinak si na velké vaření moc nepotrpí, což může potvrdit nepřeberný sortiment polotovarů všeho druhu.

            To, že jsou Američani trochu omezenější, už jsem předtím slyšela. Nicméně kdo se nepobaví s průměrnými lidmi z jihu USA, tak si to těžko dokáže představit. Na Den nezávislosti 4. července (což je den, který se slaví ve velkolepém stylu, všude jsou americké vlajky, ohňostroje, všichni se veselí) jsem se ptala pár místních, jestli vědí alespoň století, odkdy se jejich země může těšit plné svobodě, a také, pod čí byli nadvládou. Byla jsme v šoku, jak málo lidí mi bylo schopno odpovědět alespoň na jednu z otázek. Velmi často se nám také stávalo, že vůbec nikdy neslyšeli o naší republice, ti chytřejší vylovili z paměti alespoň Československo. Mnoho z našich kolegů se nikdy nepodívali ani za hranice Tennessee, natož Ameriky. Říkali nám, proč by jezdili do Evropy, když v Americe všechno mají. Stávalo se, že neznali ani hlavní město Tennessee, popřípadě jen jeho jméno a jinak o něm nevěděli absolutně nic. Neučili se nikdy cizí jazyk, zeměpis pro ně byl paradoxně španělskou vesnicí.

            Totálními nedostatky trpěli v sexuální výchově. Většina mých kolegyň byly mé vrstevnice (do 25 let) a všechny měly více jak jedno dítě. Nebylo výjimkou, že se první sex rovnal také prvnímu otěhotnění. Mladí totiž většinou nemají potuchy o tom, co znamená chráněný sex, antikoncepce pro ně připadá v úvahu až od 18 (odkdy je sex oficiálně povolený). Sexuální výchova ve školách je na jihu úplně tabu, nechápala jsem však, proč alespoň rodiče neosvětlí svým ratolestem vše, co je potřeba v daném věku vědět. Záhy mi bylo vysvětleno, že za to může náboženství. Jelikož je valná většina lidí věřící, spoléhá se na to, že sex přijde vždy až po svatbě. A ačkoli to mládež samozřejmě nedodrží, minimálně se o tom nemluví, takže mladí lidé často jen zkouší něco, o čem v podstatě nic nevědí (jelikož do role učitele se v tomto ohledu nestaví ani média), a tak se klidně může stát, jako se to stalo mé kolegyni, že máte v pětadvaceti letech tři děti, z toho nejstarší 11letou dceru.

            S tím však bohužel přicházely další problémy. Dovolit si dvě, tři, čtyři děti si už mohl málokdo. A tak se stávalo, že matky odkládaly své potomky k příbuzným, třeba i na druhý konec Ameriky a samy v Tennessee vydělávaly alespoň na základní blahobyt pro ratolesti, které vídaly přibližně jednou za měsíc prostřednictvím skypu. A těchto kolegyní jsem opravdu neměla málo. Prý v oblasti, kde žijí jejich děti, nesehnaly práci, a tak se přesunuly sem na jih. Většina z nich tedy byla již delší dobu vdaná, a to většinou šťastně. Alespoň podle toho, co říkaly. Ty, co již zažily rozvod, vyprávěly ty nejhorší scénáře – jak je manžel mlátil, jak jim chtěl vzít děti, jak je okrádal atd. Ale když spolu ještě žili, tak na ně jistě pěly jen chválu.
A i když jsem většinu jejich manželů znala a jako ideály se mi rozhodně nezdáli, pro naše spolupracující to byli nejlepší muži na světě a jejich jména si často nechávaly vytetovat na tělo. Horší bylo, že se celkem snadno zamilovaly do jiných dokonalých mužů a tetování musely měnit k obrazu svých nových princů. Zjistila jsem, že je rozhodně nelze označit za náročné. Jako správní Češi jsme samozřejmě zvyklí si na své partnery neustále stěžovat,
i když třeba moc není na co a často se nám žádný protějšek nezdá dost dobrý. Američani, které jsem na jihu potkala, si vybírali naopak velmi snadno a snadno se také bláznivě zamilovali. Usoudila jsme, že jsou to ale díky tomu vlastně šťastní lidé.

            Víte, že filmy jako Pretty Woman, Hříšný tanec nebo Poslední mohykán v Americe uvidíte ve zkrácené podobě? S vystřihanými scénami, které překračují dle zákona povolený stupeň nahoty a násilí v televizích filmech? To se pak stane, že Pretty Woman ztrácí jako celek pointu a v Hříšném tanci čekáte půlku filmu na scénu, která vůbec nepřijde.

            Dalším zádrhelem pro nás znamenala nemožnost spolehnout se na jízdní řád autobusů a jejich velmi omezená síť. Dopravou jsme se mohli dostat pouze do nejbližších dvou měst. Když jsme se chtěli vypravit někam dál, museli jsme se přizpůsobit americkému stylu života (většina Američanů veřejnou dopravou nejezdí, protože většinou již od 16 let vlastní auto
a vzdálenosti jsou tam tak velké, že by se jim mhd asi ani nevyplatilo) a půjčili jsme si auto. Když jsme auto neměli a ani se nám nechtělo na kole a rozhodli jsme se autobusem přeci jen vyrazit, museli jsme počítat s tím, že jízdní řád platí jen přibližně a příjezd dopravního prostředku se může zpozdit třeba i o hodinu a naopak, když jsme přišli včas, stávalo se, že jsme autobus viděli odjíždět.

            Z čeho by si Češi ale mohli určitě vzít příklad, je americká národní hrdost, kterou jsem nepozorovala nikdy u žádné národnosti v takové míře jako tam. Dokládají to už na první pohled americké vlajky, které visí téměř na každém tamějším baráku. Když s některým z místních zapředete hovor, je znát, jak jsou na svou zemi pyšní, jak tu rádi žijí a i přesto, že nemusí mít ideální život, vypadají spokojeně a nemají pocit, že by se jim jinde žilo lépe. Nepomlouvají svou zemi, v obchodech najdete spoustu rekvizit s nápisem „God bless America“, oslavy Dne nezávislosti tu jsou opravdu velkolepé. Bohužel jim však tato pýcha občas škodí, protože jim trochu omezuje obzory a zvětšuje nechuť zajímat se o jiné země, kultury a národy. Často jsem na otázku, proč nikdy nevycestovali mimo USA, dostávala odpověď: „A proč? Vždyť v Americe máme všechno.“

            Cesta na americký jih mi ukázala Spojené státy trochu v jiném světle, než nám je česká média často představují. Všichni nebydlí v nádherných městech se spokojenými rodinami, nežijí zdravým životním stylem a často také mají velmi daleko do těch krásných hlavních hrdinů amerických seriálů a filmů. Dle mého názoru mají dost omezený přehled o světovém dění a obecně jejich vzdělanost není tak valná, jak bychom si mohli myslet (speciálně na jihu, kde je vzdělávací systém horší než na severu). Toto léto mi ale umožnilo si uvědomit, že ačkoli mně se jejich život zdá krajně neuspokojivý, oni naopak asi mají vše, co potřebují, a zdají se být skutečně šťastní. Do jaké míry to je jen zdání, už asi nezjistím, minimálně však nepůsobí hned na první pohled nakvašení a zdrcení jako mnoho lidí naší národnosti.

Další z této destinace

Cestovatelský obsah na Desperado.cz