Rok v Kuvajtu

Než jsem se loni vydal na bezmála roční studijní pobyt do Kuvajtu, příliš jsem si toho s tímto maličkým emirátem na severním pobřeží Perského zálivu nespojoval; snad jen poušť, zásoby ropy a iráckou invazi do Kuvajtu a následující válku v Zálivu začátkem 90. let.

Kuvajt není typická turistická destinace (jako například Dubaj nebo Omán) a ani nenabízí tolik atraktivních míst k navštívení. To, jak emirát vypadal před objevením ropy a svou cestou k petrodolarovému blahobytu, dneska už není takřka vidět. „Starý“ Kuvajt byl stržen a jeho místo postupně zabraly moderní budovy ze skla a oceli a v posledních deseti dvaceti letech mrakodrapy. Připomínkou starých časů je tradiční arabský trh Mubárakíja nebo první (americká) nemocnice z počátku minulého století, která dneska slouží jako kulturní centrum, a několik osamělých domů, na kterých se podepsal zub času, ale které prozatím unikly stavebnímu plánování. Tím, čím je Eiffelovka pro Paříž, tak tím jsou Kuvajtské věže pro Kuvajt. Věže jsou jednak symbolem města a zároveň vodní nádrží (Kuvajt nemá přirozené zdroje sladké vody a pitnou vodu získává odsolováním té mořské a skladuje ji ve stovkách nádrží po celém emirátu).

Před objevením ropy koncem třicátých letech 20. století těžil Kuvajt ze své výhodné polohy na křižovatce obchodních cest, stavěl lodě a lovil perly na dně moře, ale nebyl víc než pouhým seskupením několika hliněných domů a beduínských stanů. O bezmála sto let později se rozrostl v moderní aglomeraci čítající tři a půl milionu obyvatel. S tím, jak rostl počet obyvatel, se Kuvajťané stávali menšinou ve vlastním státě a dneska představují jen něco málo přes třetinu populace. Zbytek tvoří přistěhovalci z jižní a jihozápadní Asie (Indové, Bangladéšané, Filipínci, Pákistánci a Srí Lančané), etničtí Arabové převážně z Egypta a Sýrie, méně početní Afričané (z Etiopie a západní Afriky), Evropané a Američané. Dvě třetiny Kuvajtu tak jsou lidé, kteří sem přišli za prací a lepšími penězi. Na stavbách pracují Indové, Pákistánci jsou údržbáři, Bangladéšané a Filipínci fungují jako služební v kuvajtských rodinách a pomáhají jejich dětem na nohy, když spadnou z kola, anebo je zvedají rodičům do náruče, když ti si o to řeknou. Univerzálním povoláním je řidič autobusu nebo taxikář. V taxíku je možné setkat se i s některým z etnických Arabů, kteří jinak pracují jako nižší úředníci, učí na školách nebo jsou ve zdravotnictví. Kvalifikovanější, respektovanější a vyšší pozice zastávají samotní Kuvajťané a expati ze Západu. Národnost hraje v platovém ohodnocení velkou roli. Jak mi prozradili v jedné z kuvajtských bank při zakládání účtu, byl plat Inda v řídící pozici zhruba 1000 dinárů a potom, co se stal britským občanem, dostal až trojnásobek.

Na vrcholu pomyslné národností hierarchie stojí Kuvajťané. Ti těží z toho, že nepohodlnou manuální práci za ně udělají ostatní, zatímco oni sami ve velkém profitují z prodeje ropy a šikovné kombinace štědrého systému dávek a odpouštění dluhů. Bezplatné zdravotnictví a školství je samozřejmostí, novomanželé si přijdou na slušné věno od státu a jako nádavek dostanou pozemek, na němž si postaví dům. Na jeho stavbu si sice půjčí, ale po uplynutí určité doby půjčku jako zázrakem nemusí splatit. Své bohatství se Kuvajťané nebojí dávat na odiv; jezdí v nejnovějších autech, přičemž každý člen rodiny má svoje vlastní, zaměstnávají služebné, mobily mění po čtvrt roce, vlastní velké domy a jachty. Při takto nastavené životní úrovni se nelze divit, že míra bohatství se tu chápe poněkud jinak než v Česku. A tak mě ti „chudší“ Kuvajťané, kteří vlastní jen dvě tři jachty, vyvedli z omylu, že opravdu nepatří mezi horních deset tisíc, protože ti jich přeci mají tak deset.

Na první, leč mylný, pohled se může zdát, že Kuvajťané jsou akorát dychtiví po bohatství. Navenek jsou sice uzavření (říká se, že snad kvůli irácké okupaci, která změnila jejich mentalitu), ale když je poznáte blíž, jsou milí, pohostinní a rádi pozvou vás k sobě domů na čaj nebo velbloudí mléko. Jejich vstřícnost snad nejlépe vystihuje odpověď na otázku „Jak se máš?“, na kterou odpoví „Dokud ty se máš dobře, já se mám taky dobře“. Mezi záliby Kuvajťanů patří dobré jídlo ve velkém množství, vodní dýmka s čajem či kávou a mezi mladými návštěva fitness anebo drafting v poušti, který je zpestřením silvestrovských oslav. Celé rodiny pak v zimních měsících (od listopadu do března) jezdí do beduínských stanů trávit víkendy v poušti. Nechtěným efektem těchto výletů je bohužel znečištění pouště zanechanými odpadky, které sami od sebe neodvezou. Neodmyslitelnou součástí života Kuvajťanů jsou nákupní centra, ve kterých tráví volný čas nakupováním, pokuřováním a vysedáváním na kávě. V  létě je zastávka v klimatizovaném shopping mallu vítaným únikem před horkem, které přesahuje i 50 stupňů.

Kuvajt je v porovnání s 60. a 70. lety minulého století konzervativní země. Tehdy lidé chodili oblékaní podle západních trendů a minisukně byly na univerzitě údajně častější než tradiční abáje. Je tedy paradoxem, že rodiče dnešních studentů žili ve volnější atmosféře než dnešní mladá generace. Postupem času ale společnost přijímala konzervativnější způsob života, jak lze koneckonců sledovat i v jiných muslimských státech. Většina žen dnes nosí abáje a k slušnému vychování patří přinejmenším hidžáb; muslimských žen s odhalenými vlasy je v Kuvajtu jak šafránu. Muži se oblékají do dišdaši a na hlavě nosí do trojúhelníku přeložený šátek.

S opatrností Kuvajťané přistupují ke vztahu mezi mužem a ženou. Náhodný kontakt není žádoucí, a pokud nejde o vážný vztah končící svatbou, která se v tradičních kuvajtských rodinách stále domlouvá rodiči, tak se každé setkání musí zapírat. Jakýkoli projev náklonnosti na veřejnosti je zakázaný a roli mravnostní policie, která v Kuvajtu na rozdíl od Saúdské Arábie není, přebírají kolemjdoucí a hříšníky na jejich přestupek stroze upozorní slovy „má jasír… bulís“ (tohle se nesmí / tohle se nestane… policie). Tyto restrikce se do běžného života promítají dnes a denně: v autobusech nesedí žena vedle náhodného muže, univerzitní menza má zvláštní část pro studenty a jinou pro studentky, stejně tak oddělené jsou i klučíčí a dívčí koleje. A do kina se dají koupit jen lístky pro svobodné muže anebo rodiny. Z podstaty věci nejsou v Kuvajtu ani klasické bary nebo hospody, kde by se lidé mohli potkávat (nehledě na to, že alkohol se tu nepije). I ve všudypřítomných kavárenských řetězcích (Starbucks, Costa Coffee, Columbus Cafe) sedí holky a kluci odděleně. Snad kvůli nedostatku přirozeného kontaktu jsou mezi mladými lidmi v Kuvajtu nesmírně oblíbené sociální sítě (Instagram, WhatsApp nebo Twitter), které jsou jednou z mála cest, jak o sobě dát vědět a v dobré víře, že na to nikdo nepřijde, navázat aspoň virtuální kontakt s opačným pohlavím.

Alkoholické nápoje jsou v Kuvajtu oficiálně zcela zakázané a v obchodech lze koupit pouze jejich nealkoholické varianty. Nicméně na černém trhu se alkohol (stejně tak i jiné zakázané drogy) dá sehnat. V takovém případě si člověk ale musí řádně připlatit a litr lepší vodky nebo whisky přijde v přepočtu na zhruba 6 000 korun. Jednou jsem měl to štěstí a tento hříšný alkohol ochutnal. Požitek z konzumace kazila pouze skutečnost, že z bezpečnostních důvodů byl v plastové lahvi od vody.

Pro Kuvajt tak platí, že zoufalé situace si žádají zoufalá řešení a každý zákaz vybízí k jeho porušení. Pro alkohol se chodí na černý trh, na víkendy a během svátků jezdí Kuvajťané za zábavou do Bahrajnu nebo Dubaje, kde mají liberálnější postoj k alkoholu i všemu zakázanému, a mladí obchází kontrolu ze strany rodičů vyjížďkami autem do méně rušných míst ve městě či za městem.

A nejen z tohoto důvodu znamená vlastnictví auta půlku úspěchu, jak v Kuvajtu přežít. Vzdálenosti jsou enormní a chodníky nebo přechody jako by nebyly. Kvůli všudypřítomnému písku a prachu není ani příjemné po silnici chodit. Proč se tedy omezovat a nejezdit autem, když litr benzínu stojí kolem šesti korun. Levný benzín a vysoký počet aut přispívají k tomu, že hodinové dopravní zácpy jsou v Kuvajtu na denním pořádku. Pro ty, kteří auto nemají, tu naštěstí funguje městská autobusová doprava. Autobusových linek jezdí požehnaně, některé častěji, jiné méně často. Problémem je, že neexistují jízdní řády, a tak se čekání na autobus může protáhnout i na hodinu. Trasa linek není založená na seznamu jednotlivých autobusových zastávek, ale jen městských čtvrtí (popř. větších silnic), kterými autobus projíždí. Díky tomu se cesta autobusem stává zkouškou znalosti města, ve které bez GPSky dost často není možné obstát. Nastoupit a vystoupit lze na kterémkoli místě. Je ale nutné o obojí buď mávnutím ruky, nebo zaboucháním na dveře požádat, protože autobusy nezastavují na všech zastávkách.

Zatímco byl Kuvajt před první válkou v Zálivu příkladem moderního rozvíjejícího se emirátu, válka jako by ho uspala a dneska se všemi silami snaží dohnat, co zmeškal. Kuvajt má teď velké vize a některé projekty prezentuje jako největší v Zálivu: realizuje obří nadúrovňovou silnici napříč městem, chystá se na modernizaci a rozšíření letiště, plánuje výstavbu metra a v Kuvajtu by měla začínat takřka 2 000 kilometrů dlouhá železnice do Ománu spojující arabské státy podél Perského zálivu. I přes veškeré dosavadní neduhy jsou Kuvajťané na svůj stát pyšní a dávají to najevo. Letos v únoru slavil Kuvajt 24 let od ukončení irácké okupace a 54 let od získání nezávislosti na Británii. Město se utápělo ve státních vlajkách, mrakodrapy svítily v národních barvách a děti nosily oblečení, brýle a kšiltovky s motivy kuvajtské státnosti. Hrdí jsou Kuvajťané i na svého emíra, který loni za rozvojovou pomoc ostatním státům získal od OSN titul Humanitarian Leader.

Žít v Kuvajtu není nudné nebo nesnesitelné, jak by se mohlo zdát. Je to akorát jiné. Kdo se sem chystá cestovat, nemůže očekávat New York. Zvykl jsem si na zdejší život a přijal jejich pravidla hry: pivo jsem nahradil vodní dýmkou, nesedám si v autobuse, kam nemám, a žiju životem Kuvajťana, který je pánem svého času.

Další z této destinace