Istra, terra magica

Istra - Terra Magica

Touláme se Istrií, točíme kilometry a všemi smysly vnímáme příjemnou pohodu pozdního jadranského léta. Je polovina září a počasí je navzdory „vremenské prognoze“, vyvěšované každý týden na tabuli před recepcí Lanterny, neobyčejně pěkné. V Praze je zima a déšť. Tady slunce příjemně pálí a 25 stupňů je přesně to, co potřebujeme. Istrie nás přivítala příjemnou tváří, minimem turistů a perfektním bydlením. Poddáváme se zcela atmosféře pohody, obklopení mořem, nádhernou přírodou  a starobylou historií. Istrie je krajina, která člověka jen trochu vnímavějšího, musí bezmezně uchvátit. I Římané obdivovali tento požehnaný kraj. A nazývali ho Terra Magica. Tato země má skutečně magickou přitažlivost. Za těch čtrnáct dní, co zde budeme pobývat, bychom rádi viděli z této krajiny co možná nejvíce.  

A tak jsme si celou Istrii cílevědomě rozdělili na denní úseky, ve kterých jsou malebně rozmístěny staré raně křesťanské kostely, středověká města a městečka, kavárny a restaurace i antické památky. A samozřejmě moře. Moře, které každý večer umocňuje dojmy, nabyté za dne na prašných istrijských cestách. To moře, které nabízí večer o sedmé hodině na pobřeží Lanterny  nádherné představení, jehož hlavním aktérem je slunce, zapadající někde v dáli nad odsud neviditelnou Itálií. Chybí už jen potlesk davů, které stojí na pobřeží a sledují ono představení. Oni vlastně nemohou tleskat. Mají v ruce fotoaparáty a zvěčňují onu atmosféru, aby si ji mohli doma zavřít do rodinného alba. Jedině dva milenci, sedící na kamenné zídce blízko břehu nefotí. Mají totiž plné ruce. Jednou rukou drží jeden druhého a v druhé mají sklenici vína. Láhev stojí vedle nich na zídce. Těm se tu zjevně zastavil čas. A tak jediným rušivým momentem je tady cvičitelka aerobiku, řvoucí nechutně  do posvátného ticha povely z terminologie, která je mi neznámá. Před ní na betonovém platu se potácí skupina zoufalců, kteří se snaží hýbat tak, jak cvičitelka huláká. „Svižně, do tempa, jedeme, jedeme“. V mylné představě, že tady shodí přebytečná kila, si tady huntují zdraví. A ještě si za to platí. Jsou to pochopitelně skupiny českých turistů, kteří mají v ceně zájezdu aerobik. Potěšila mne ovšem skupina, cvičící až na konci poloostrova u majáku. Když se slunce sklonilo k obzoru, přerušili cvičení a šli se podívat na jeho západ. Jako ti ostatní normální. Tohle v Čechách skutečně neuvidí. Nekochali se ovšem dlouho. Slunce zapadlo a ostrý hlas cvičitelky je vrátil zpět do reality. „Tak, děti, do práce, jedeme, jedeme“. A ta skupina zoufalců, pokoušejících se o televizní úsměvy, se dala opět do pohybu. Tělo bolí už jen od toho koukání. Honem na zmrzku, ať přijdeme na jiné myšlenky.

Když jsem někdy před pětadvaceti lety poprvé stál na břehu Baltu, měl jsem pocit objevitele neznámých světů. Nevysoké vlny s bílou čepicí pěny zalévaly písečný břeh a do borového lesíku na písečných dunách vanul chladný vítr. Působivou kulisu ještě dotvářely  trajekty, kotvící na obzoru. Kdo vlastně ví, co se všechno skrývá v tom slově. “Moře“. Ví to asi jenom děti. Děti a dobrodruzi. Věděl to Jules Verne, který moře miloval. Verne, který si na sklonku svého života koupil výletní jachtu a s ní se plavil vysněnými krajinami svých knih. A starý pán byl také na vrcholu blaha, když jeho jachtu u jednoho středomořského ostrova poblíž Afriky jednou skoro přepadli piráti. Konečně prožil to, o čem celý život psal. Moře se stalo neodmyslitelnou kulisou skoro všech jeho knih. A já jsem první verneovku dostal už v první třídě. Školní atlas a Verne se od té doby staly průvodcem mého mládí. A taky pramenem poznání.

Na světě je mnoho krásných míst. Člověk má ale většinou tu smůlu, že o nich vůbec neví. A i když ví, je pro něj problémem se tam dostat. Je to pro něj „pevnina neznámá“.  Těžko splnitelná touha. Když stojím na břehu a dívám se na moře, mám silný pocit poznání něčeho mimořádně krásného. Ten pocit asi nikdy nevymizí.

Některá vyznání se říkají lehce,  u některých stačí mlčet. Moře je všeobjímající fenomén. Mlčme tedy a dívejme se. Jako ti dva na pobřeží Lanterny. Ti nepotřebují vůbec nic. Slunce právě zapadlo a lahev vedle nich na zídce je už z poloviny dopitá.

 
Hum, Pazin, Motovun – výlet do středověku

Z borového lesa, táhnoucího se kolem skalnatého istrijského pobřeží se ozývají cvrčkové. Teplé slunce zalévá azurové moře, které se třpytí stříbrem vlnek. Olivové háje a rozsáhlé vinice se jako zelený koberec rozbíhají daleko do vnitrozemí. Zvlněná krajina se starobylými městečky na nevysokých kopcích, štíhlé siluety kostelních zvonic a všude přítomné porosty mediteránní macchie, vonící myrtou, levandulí a šalvějí. Tak to je Istrie. Země tisíce tváří a jedinečného kouzla. Historie stará více než dva a půl tisíce let na vás dýchá z každého koutu. Když člověk prochází tímhle krajem, má pocit, že se tu zastavil čas. Nekonečný kaleidoskop zážitků. Skutečná „Terra magica“. Nejsou tu tovární komíny a pro poutníka, poznávajícího tuto zem, ani starosti všedních dnů. A když v uvolněné sváteční náladě probíráte s přáteli nebo se ženou někde v konobě při kapučínu penzum denních zážitků, pomalu odeznívá i každodenní stres a shon. A můžete přitom taky pozorovat měnící se barvu moře. Tak, jak bude slunce stoupat, nebo klesat oblohou, bude se přelévat i jeho barva. Od tmavomodré až po modrozelenou. A problémy, které si člověk podvědomě nosí neustále s sebou, jsou najednou docela malicherné a rozplývají se s bílými mráčky někde daleko na obzoru. Namísto problémů popíjíte malvaziji nebo teran a ponořujete se zvolna do lenivé atmosféry doznívajícího léta.

„Molim Vas, su u pondelku sve uspomeny otvorene?“ ptám se jednoho rána recepčního v Lanterně. Recepční se hluboce zamyslel, pak se někoho ptal a pak se s širokým úsměvem ke mně obrátil a povídá :

„U Hrvatsku sve ovoreno stalno. Sve u redu.“

Nebyli jsme příliš uspokojeni touto odpovědí. Teprve v Pazinu jsme si uvědomili, že nás vlastně poslal velmi slušně do…, no, to slovo se obvykle jen vytečkovává. V Chorvatsku jsou, tak jako u nás, všechny památky v pondělí pochopitelně většinou zavřené. To jsme ovšem zjistili až před zavřeným Pazinským hradem. Mrzelo mne to dvojnásob, neboť na hradě je Istrijské národopisné muzeum. Ale nepředbíhejme událostem. Vždyť je teprve ráno.

Proplétáme se sítí istrijských silnic a silniček. Některé jsou značené dobře, jiné mizerně a některé vůbec. Náš pětikilový a již notně letitý euroatlas je opět v permanenci. Jeho vadou je ovšem jeho patnáctiletý věk. Vzhledem k tempu, jakým tady rostou nové silnice a opravují ty staré, je to už kmet. Ani moje žena, která tu loni projížděla s dcerou, nemůže poznat nové úseky. Jaký div, že jsme Buzet minuli. Městem jsme měli teoreticky projet, protože jiná silnice na našem atlasu není. My jsme se ovšem trefili na nějakou úplně jinou, která neměla existovat.

Přes drobná úskalí, v podobě vedlejších cest, vedoucích někam do neznáma, i přes dlouhotrvající opravu jedné úzké štěrkové cesty, která jediná vedla k cíli, nacházíme Hum. "Najmanji grad na svijetu." Tak  pyšně hlásá velká cedule na kraji parkoviště. Má asi pravdu. Jeden kostel, jedna konoba a celých dvacet obyvatel. Ti jsou ovšem někde zalezlí. A tak počet turistů, kteří se právě potulují humskými uličkami, převyšuje určitě počet jeho obyvatel. Co je ovšem úžasné, to je zcela zachovalá původní městská urbanistická dispozice. Je to maličký skanzen minulosti. Pár obytných vysokých domů je zabudováno do důkladného městského opevnění, je tu městská brána i strážní věže. I malá loggie. Za čtvrt hodiny jsme ale s prohlídkou hotovi.

Jedna stará Istrijská legenda říká, že ještě než osídlili Istrii lidé, žili v údolí řeky Mirny obři. Hlavní z nich byl Ban Dragonja. Postupně vystavěli všechna města a vesnice v okolí jako Motovun, Oprtalj, Sovinjak, Roč, Groždjan a další. Když všechno postavili, nezbylo už skoro žádné kamení. A tak z toho, co zbylo, postavili Hum – najmanji grad na svijetu.

Největší hodnotou Humu je skutečnost, že se město od jedenáctého století, kdy Istrii ovládali Frankové, prakticky nezměnilo. Tři řady domů a dvě ulice. Tady se skutečně nedá zabloudit. A ani není třeba se ptát na cestu. A vždycky vyjdete u kulinářsky vyhlášené Humské konoby.

Určitě zajímavá je tu volba župana. Tedy něco jako starosty. Volba Humského župana se datuje až do dávných dob. Tento starobylý obyčej byl obnoven v roce 1977. Obřad se odehrává vždy v červnu v městské loggii. Župana volí 11 soudců za pomoci Boha a „raboše“. Raboš je něco jako dřevěná volební urna. S jedné strany se dávají hlasy pro a s druhé strany proti. Celá procedura volby se odehrává v místním dialektu a případní návštěvníci tak shlédnou zdarma zajímavé představení. Na konci procedury předává starý župan novému županskou hůl a klíče od „nejmenšího města na světě“. Krásná tradice. Předpokládám, že na konec skončí všichni v místní konobě, aby volbu náležitě zapili. Ale to už průvodce neuvádí.

A teď jedna stará istrijská legenda :

Blízko Pazinské Jamy kdysi dávno pásl mladý pastýř ovce, patřící zámeckému pánu. A stalo se, že se jedna z ovcí zatoulala blízko propasti a spadla dolů. Po čase navštívil pastýř svého otce, který bydlel ve vesničce Raša, na jihovýchodě Istrie blízko Labinu. S údivem zjistil, že ona ovce, která spadla do hluboké propasti vedle Pazinského hradu do řeky Pazinčice, vyplavala až u Raše, kde vyvěrá podzemní řeka. A tak se otec se synem zamyslili a udělali si z této příhody výnosný kšeft. Syn občas shodil ovci do propasti a otec ji v Raši mrtvou vytáhl. Hradnímu pánovi bylo divné, že mu ovce mizí tak často, až na ten podvod časem přišel. A tak otec, čekající zas na novou zásilku, vytáhl jednou místo ovce tělo svého mrtvého syna, kterého rozlícený hradní pán nechal svrhnout do téže propasti.

Je zajímavé, že tato pověst jen potvrzuje výzkumy, prováděné ve dvacátých letech minulého století. Proti dřívějšímu názoru, že podzemní řeka vyvěrá kdesi u Limského zálivu, výzkum prokázal, že vytéká právě až blízko Raše. Kdyby výzkumníci věřili pověsti, mohli si ušetřit práci.

Jsme v Pazinu. Jak bylo už řečeno, Pazinský hrad je, i přes ujišťování našeho recepčního, zavřený. Tak o ten jsme definitivně přišli. Na další návštěvu už nebude čas.  Zajímavé je, že nestojí na nejvyšším místě kraje, ale na samém okraji Pazinské Jamy, což je 120 metrů hluboká propast. Z okolních kopců bylo na hrad příliš daleko, než aby na něj obléhatelé nějak dosáhli. A zepředu byl hluboký příkop s pěti branami a padacími mosty.

Teď, když je hrad zavřený, nás zajímá hlavně Pazinská Jama. Jenomže je problém dostat se k jejímu kraji, nahlédnout dolů a přitom nikam nespadnout. Nejde to ani z oken rozbořené budovy, stojící na samém kraji jámy. Stěny propasti jsou hustě zarostlé křovím a tak se toho pohledu musíme vzdát. Využíváme alespoň malého parčíku uprostřed zbořeniště k malé svačince. Dům, na jehož místě nyní svačíme, nezničil žádný zub času. Ten zničila historie zcela nedávná. Bylo to při spojeneckém bombardování italské Istrie za druhé války. Mimo jiné, při tomto bombardování byl také těžce poškozen i Poreč.

Pazinská jama je od roku 1964 chráněným územím. V místě, kde se stýkají nepropustné jílové vrstvy a rozpustný vápenec, propadá se povrchový tok Pazinčice do podzemí. Vytéká až daleko na jihovýchodě Istrie u města Raše. Ale to už víme.

Pazinskou jamu i hrad ale proslavil hlavně Jules Verne. Je příjemné narazit někde ve světě na stopu tohoto fantasty. Maďarský vlastenec, hrabě Matyáš Sandorf, byl při pokusu o svržení habsburské nadvlády prozrazen a uvězněn se svými druhy právě na Pazinském hradu. Při pokusu o útěk hrabě Matyáš a jeden jeho druh spadli dolů do Pazinčice, když slézali strmé stěny propasti. Kdo zná tento román a viděl Pazinskou jamu, ten si domyslí, že by milý hrabě musel umět létat, aby ten skok přežil. 120 metrů je přeci jen příliš. Inu, nechme spisovateli právo na trochu fantastičtější licenci. Po dlouhé cestě podzemím však Verne nechal vyplavat Sandorfa až u Limského kanálu. Další místopisná nesrovnalost. My už víme, že měl vyplavat někde úplně jinde. Kniha je ale moc pěkná. A plná dramatických zápletek. Tak nebuďme malicherní. Ve městě působí i velmi agilní Klub Julese Verna. Je tu, jak vidno, i jeho ulice. A každý rok v červnu se v Pazinu pořádají Dny Julese Verna. V ty dny se milí členové klubu mění v děti a hrají si na Matyáše Sandorfa a div, že taky neslézají stěny Pazinské jamy. Moc pěkná tradice.

Seznamme se však s další, velmi starou Istrijskou legendou.

 

Legenda o Pazinské propasti.

V Istrijském vnitrozemí bylo kdysi hodně močálů, rozkládajících se kolem četných řek. Byla tam však i území, kde bylo naprosté sucho a kde lidé strádali nedostatkem vody. Lidé těchto oblastí proto prosili obra Bana Dragonju, aby jim pomohl k vodě. Ten se nenechal dlouho prosit, sebral divoké voly a pluh a žačal orat. Za dva dny vyoral s býky dvě hluboké brázdy. Do první brázdy natekla řeka ze střední Istrie a nazval ji Dragonja po sobě. Do druhé brázdy natekla řeka, kterou nazval Mirna po své ženě. Třetí den začal orat i třetí brázdu. Volové mu ale utekli do hradu. Brázda zůstala nedokončená a začala se v ní hromadit voda. Z hradního okna se mu začala posmívat žena kapitána hradu. Dragonja se naštval, sehnal své voly, vzal pluh a vrátil se k své ženě Mirně. A pod Pazinem pořád stoupala voda. Zaplavovala obydlí lidí a ty nenapadlo nic jiného, než běžet zase za Dragonjou. Dragonja byl ale starý dobrák a rozhodl se opět pomoci. A že to byl obr, dupnul silně nohou o zem, ta se otevřela a do té jámy natekla rozvodněná řeka Pazinčica. A lidé byli zachráněni.

Potud pověst. Ta řeka se na mapě jmenuje Foiba a ta díra do země - ponor Foiby. No a ten vstup do podzemí je docela úzký. Při větších deštích nestačí vpustit všechnu vodu a tak jsou tu docela často záplavy.

V Pazinu jsme krom toho zavřeného hradu a jedné malé vinotéky nic zajímavého neshledali. A tak, když už jsme přišli o vyhlášené etnografické hradní muzeum, zakoupili jsme alespoň v oné vinotéce vedle samoobsluhy skvělý červený pazinský teran.

Kopec nad údolím Mirny vypadá na svých 277 metrů docela impozantně. Je to určitě tím, že se na jeho vrcholku a strmých svazích kolem rozkládá snad nejmalebnější dominanta Istrie. Městečko Motovun je neskutečně krásné. Dochované hradby, které jsou ostatně snad v každé istrijské vesnici, městské brány, věže. A úplně nahoře na náměstíčku Andrea Antia, což byl motovunský rodák a skladatel, opevněný městský palác s pozdně renesančním kostelem svatého Štěpána. Procházíte-li se kolem dokola po motovunských hradbách, máte před sebou i pod sebou věnec motovunských střech a za nimi až k obzoru snad nejkrásnější istrijskou vnitrozemní vyhlídku. Pohled uzavírá dokola  hřeben nevysokých hor. Pohled pro malíře. Ostatně, místní malíři na to přišli již dávno přede mnou. A tak v krámcích u hradeb, které jsou plné suvenýrů, můžeme najít i množství kreseb z okolí, více, či méně kýčovitých. A také přiměřeně drahých. Při tomto pohledu nelze nezmínit dvě vynikající odrůdy istrijských vín, které se tu pěstují. Je to Malvazija a Teran. Podle historiků i Livia Drusilla, žena císaře Augusta a matka Tiberia, vděčí istrijskému vínu za svých úctyhodných 86 let věku, kterých se dožila. Dožít se v intrikánském císařském Římě tohoto věku byl ale spíš zázrak.

Horní, nejstarší část města obtáčí masivní hradby. Kafé bar Duga je strategicky umístěn přímo na hradbách.

"Odakle si ti?" zpovídá nás neobyčejně příjemný číšník a majitel v jedné osobě.

"Prag, Češka," odpovídám.

"Prag poznat. Prije nekoliko godina sam bio tamo." rozzářil se jako sluníčko.

Jsme tu jediní hosté a tak si k nám na chvíli přisedl a povídáme si o Praze. Před lety tam byl s jakýmsi zájezdem a vrátil se doslova nadšený. Při trochu kostrbaté konverzaci nám teď stejně tak nadšeně vykládá, co všechno u nás viděl. Kávu se smetanou vaří výtečnou a k tomu nám přidává zcela zdarma panoramatický výhled do nádherného údolí, plného vinic a olivových hájů.

Lovreč, Dvigrad, Rovinj – stále proti proudu času   

Istrijská rána jsou lenivá. Když vstáváme, slunce je již vysoko na obzoru. Asi proto máme nafocené jenom západy slunce. Východ jsem nestihl. A ani jsem se o to nesnažil. Sluníčko vychází totiž na druhé straně poloostrova a tak bych musel nejenom vstát brzy, ale taky jít ještě notný kus pěšky. Ani uvažovat se mi o tom nechce. A tak usedáme k snídani až v půl desáté.

Pár informací, stažených z internetu, je pečlivě prostudováno. Cesta je stanovena s přesností, úměrnou stáří našeho autoatlasu, svačina je v batohu a před námi Istrie.

Istrie je kouzelná. Zvlněná krajina, stoupající od moře až do tisícových výšek, vinice, dlouhé nudle obdělávaných políček, pastviny a olivové háje. Příjemný kraj. A na nevysokých kopcích kamenná městečka, obehnaná hradbami. Podobná sobě jako vejce vejci. Pár desítek středověkých domů, často zabudovaných přímo do systému hradeb. Křivolaké, nepravidelné uličky, pospojované průchody a oblouky v kamenných domech. A uprostřed městečka malé náměstí s kostelem a nezbytnou lodžií naproti. Na náměstí, lemovaném arkádami, se odehrával veškerý společenský život obce. Ale i soudy. A byl tu většinou i pranýř. Některé jsou ještě na původních místech, jako tento v Lovreči. Ale většinou jsou v lapidáriích, nebo muzeích. Tato městečka jako by si z oka vypadla. Fascinující na nich je právě neobyčejně zachovalá středověká městská dispozice. Je třeba si uvědomit, že v době, kdy tato městečka už žila svým plným životem, u nás se teprve chystal Praotec Čech ke svému prvovýstupu na Říp. Nemluvě o antické době, kdy řada římských sídel a přístavů už lemovala celé pobřeží Istrie. A i ta byla většinou budována na starších opevněných illyrských hradištích. 

Vraťme se však z tohoto malého exkurzu proti proudu času, do smutné reality dnešního Lovreče. Smutné proto, že většina památek, uváděných v našem průvodci, je jako všude jinde zavřená. Na tento fakt si musíme v této zemi zkrátka zvyknout. Chorvatům zatím ještě nedošlo, že turista, který jim přináší peníze, a dost peněz, chce taky něco vidět. A nejen moře. Chybí zde německý, nebo rakouský způsob prezentace památek. Ale to je zde, při balkánské mentalitě, něco asi zhola nemožného. Ale i to, co můžeme vidět při toulkách malebnými uličkami, stojí za to. Množství architektonických detailů, portály, ostění oken, bohatá ornamentika, pletence, provazce, to u nás vidět nemůžeme. Až na malé a vzácné výjimky.

Hlavní brána, kterou vstupujeme do města, tu stojí beze změn už 600 let. Je pochopitelně gotická a je na ní moc pěkný nápis. Vidistis-videtis-videbitis. Znamená to – viděli jste, vidíte a vidět budete. A taky že vidíme. Sotva, že jsme na Istrii přijeli, tak nevycházíme z permanentního nadšení. Je tu skutečně na co se koukat.

Na vrcholu oblouku brány je deska s kamennou hlavou, mající údajně znázorňovat hunského válečníka Atillu. Nevím, jestli byli Hunové návštěvou zrovna tady v Lovreči, ale někdy v pátém století brouzdali po Evropě a tedy i po Balkáně a byli postrachem kdekoho. A tak se možná dostali až sem. Doklad o tom jsem ale nikde neobjevil.  Je tu jen ta kamenná, ušatá hlava, silně poznamenaná zubem času. Atilla by se v ní asi těžko poznal.

Hřbitovní kostel svatého Vavřince, tedy po chorvatsku  Lovra, z osmého století, je zavřený také. Jak jinak. Je podivuhodně zachovalý. Možná proto, že je to kostel hřbitovní. A tudíž i lépe udržovaný. Nahlédnout do něj můžeme pouze trochu oknem. Škoda. V římské době byl Lovreč podle historiků daleko větší, než je dnes. Věřme jim to. Tehdy bylo totiž na Istrii docela živo. Celá řada velkých římských farem se táhla od severní hranice Istrie, až po samý její jih. A proto tu vznikala i velká města.

Důležitost Lovreče přetrvala zřejmě i do středověku, neboť ve čtrnáctém století bylo město i sídlem benátského kapitanátu. Dnes je bohužel značná část města v ruinách.  Po velké morové epidemii v sedmnáctém století se město hodně vylidnilo. Opuštěn byl i guvernérův palác. Dnes se Lovreč docela velkoryse obnovuje. Staví se i rekonstruuje. Do bývalé slávy se už těžko vrátí. Jeho prohlídka je ale skutečným zážitkem.

Naše čtrnáctidenní putování prosluněnou Istrií začalo skutečně skvěle. I to počasí se vzepřelo chmurným předpovědím odborníků a vychází nám každým dnem vstříc. A já se jen obávám, že dojmy z této naší cesty snad ani nebudu schopen popsat tak, aby z těchto řádků byla cítit ta pestrobarevná směsice všech možných emocí, úžasná pohoda končícího jadranského léta i jemná chuť istrijského vína, upíjeného na pobřeží porečské Lanterny při nádherných západech slunce.

Teď trochu přeskočím až na samý závěr naší cesty. Když jsme, už na cestě domů, přejížděli chorvatsko-slovinskou hranici, moje žena byla nezvykle zamlklá. Zastavil jsem v první benzince kvůli tankování a u malého stolku s kouřící slovinskou kávou jsem se konečně ženy zeptal:

"Co to je vlastně s tebou?"

"Ale nic, co by bylo? Projížděla jsem si jen v duchu naší istrijskou cestu. Víš, tohle byla naše nejkrásnější dovolená."

Co bych měl ještě k tomu dodat?  Snad jen to, co je v nadpisu této kapitoly. Istrie je krajina magického kouzla. Od slovinského Koperu na severu až po Pulu na samém jejím jihu.

Naše putování Istrií však úspěšně pokračuje. Nechali jsme za sebou Lovreč se skvělou ukázkou středověké a dodnes obydlené architektury a zastavujeme na zcela prázdném parkovišti poblíž ruin Dvigradu.  Ze středověkého sídla, opuštěného v sedmnáctém století po již zmíněné velké morové epidemii, zbývají dnes jenom pouhé rozvaliny. Bez jakékoli snahy toto město alespoň zčásti rekonstruovat. Byl by to turistický trhák. Jak bylo avizováno v průvodci, očekávali jsme středověké městečko s částečně zachovalou městskou strukturou. Nacházíme však pouze rozsáhlé zříceniny na dvou blízkých pahorcích. Ulice jsou sotva zřetelné a skrývají se pod nánosem zříceného zdiva. Jen přístupová ulice od hlavní brány je zřetelná. Pro někoho to může být docela romantické. Asi by to byl šlágr spíše pro generaci máchovskou s její morbidní zálibou pro hřbitovy a romantické ruiny. Pro mne byl Dvigrad velkým zklamáním.

Na malém parkovišti sedí jakýsi znuděný domorodec a na malém stolku má vyložený nakládaný sýr a domácí rakiji. Když nás viděl přijíždět, zjevně ožil a rozmáchlými gesty nás láká k sobě. Podle všech obchodních pravidel nejdříve zjišťuje, odkud jsme a pak nám vykládá cosi o slovanské vzájemnosti a že jsme vlastně všichni bratři. A tak si brácho kup mojí rakiji, která je určitě nejlepší v celé Istrii. K tomu můžeš ještě přikusovat můj sýr. Prostě delikatesa. No, nekup to, za tuhle cenu. Já ale nemám pražádnou důvěru k obchodníku, ani k jeho produktům. Kdysi, před jedenácti lety, jsem  na trhu v dalmatské Vodici koupil láhev domácí rakije a těšil jsem se na domácí degustaci. Byla to ovšem taková hrůza, že jsem ji nechal pouze vybraným návštěvám. Po našem odmítnutí ztrácí o nás náš slovanský bratr zájem a vrhá se na další přijíždějící auto, podle značky z Německa. Těm asi o slovanské vzájemnosti vykládat nebude.

Dvigrad míval v minulosti až dvě stě domů a dva tisíce obyvatel. Bylo to velké sídlo. Ostatně zříceniny dnes pokrývají plochu asi šestnácti tisíc metrů čtverečních. Typicky kamenné istrijské domy se mnohdy tyčí až do výše druhého patra. Drtivá většina zřícenin ale není přístupná, protože je zarostlá hustým křovím. Po morové epidemii se obyvatelé přesídlili do blízkého Kanfanaru. A opuštěné město postupně chátralo. Moc ke koukání toho zde není. Vracíme se zpět směrem na Kanfanar a protínáme přitom nově vybudovanou istrijskou dálnici - Istarský ypsilon. Míříme do Rovinje.

Rovinj je nádhera. Skutečná nádhera, umocněná sluncem, oblohou s bílými mráčky a krásně modrým mořem, po kterém plují v dáli bílé plachty lodí a lodiček. Jen nemnoho míst, která jsme ve světě poznali, má tu zvláštní atmosféru, které člověk podvědomě podléhá, a která ho přenáší kamsi do jiného světa, kde je mu dobře. Rovinj mezi taková místa rozhodně patří.

Staré město je rozloženo na malém poloostrově a stoupá do nevelkého návrší, na kterém stojí kostel svaté Eufémie s vysokou zvonicí. Tohle město má pohnutou historii. Od Illyrského osídlení k římské a byzantské nadvládě, chvíli patřilo Rakousku, pak Itálii, aby po válce definitivně připadlo Chorvatsku. Za dnešní vzhled vděčí Rovinj velké prosperitě, které se město těšilo mezi šestnáctým a devatenáctým stoletím. Staré stavby postupně mizely a ustupovaly novým architektonickým slohům. Proto dnešní Rovinj nemá mnoho památek z toho nejstaršího období svých dějin. Jako většina istrijských měst byl Rovinj dříve opevněný. Město se však rozšiřovalo a tato středověká dispozice omezovala jeho rozvoj. A tak hradby postupně mizí. V osmnáctém století byl zasypán průliv, oddělující ostrov od pevniny. A tak, jako i v případě jiných jadranských měst, jako Poreče, Novigradu, Koperu a mnohých dalších, se z ostrova stal poloostrov.

Plastiku okřídleného lva můžeme vidět skoro v každém istrijském městě. Je to známý symbol mocného benátského státu, který po dlouhá staletí ovládal značnou část tranzitního obchodu mezi  Evropou a Orientem. Benátská moc sahala od severní Itálie přes Istrii a Dalmácii až do Řecka. S nádhernou a zdobnou benátskou gotikou se tak můžeme setkat po celé Istrii. Symbol Benátek, okřídlený lev svatého Marka evangelisty drží v prackách buď otevřenou, nebo zavřenou knihu. Otevřená kniha znamená, že se město vzdalo dobrovolně. Zavřená kniha znamená, že město obsadili Benátčané teprve po boji. Docela jednoduchý informační systém. Lva obvykle provází nápis "Pax tibi Marce evangelista" - Mír s Tebou, Marku evangelisto. Na vrcholu Balbiho brány, kterou teď vstupujeme od přístavu do starého města, je tato plastika také. A kniha je otevřená. Tak tady se nebojovalo.

V závětří kavárny pod zdí kostela, relaxujeme při neuvěřitelném pohledu na modré moře s mnoha ostrovy kolem. Má jich být dokonce dvacet dva. Ale počítat je nebudu. Věřím průvodci. Je to až romanticky kýčovitá kulisa. Navzdory mizerné „vremenské prognoze“ slunce doslova pálí vysoko na obloze mezi bělavými mráčky.  Istrijští meteorologové jsou prostě třída. Těžko se zvedat při takovém výhledu. Jdeme ale někam, kde bude výhled ještě větší. A to o hodně větší. Možná, že tam budu moci spočítat i rovinjské ostrovy. Zvonice kostela svaté Eufemie je vysoká asi jako Petřínská rozhledna. Ale na rozdíl od bytelných železných schodů v Praze, jsou zde úzká, napůl shnilá prkna, pamatující určitě ještě slavnostní zahájení bohoslužeb v sedmnáctém století. To je něco pro mne. Bohužel se musím dívat pod sebe, abych náhodou nešlápl do prázdna a tak vidím mezi mezerami schodů tu úděsnou hloubku. Pohled s věže však vynahrazuje všechny nesnáze cesty vzhůru. Úžasné panorama. Moře je pořád krásně modré a střechy domů jsou jako krabičky zápalek. Při tomto úžasném pohledu ve mně najednou zapracovaly emoce a já jsem si uvědomil, že vůbec neznám chorvatskou poesii. Určitě existují i místní básně o moři. Jakousi myšlenkovou asociací při pohledu na četné čluny, brázdící vody před městem, jsem ale došel k Lermontovovi.  Chorvat to sice není, ale nikdo jiný mě momentálně nenapadl.

 

"Na obzoru plachta bílá
v modru moře zamženém,
Co as doma opustila?
Kam to letí pod větrem?"…

 

A tak dále. Je to známá báseň. Opatruji ve své knihovně možná už padesát let dva svazky veršů tohoto ruského romantika. Když si občas pročítám tyto verše, psané azbukou, je vždycky trochu dobrodružství dobývat z mojí staré paměti gymnaziální znalosti ruštiny. Ale zrovna tuto báseň mám raději v ruském originále. Připadá mi libozvučnější. Nechtěl jsem vypadat jako blázen a tak jsem si báseň odrecitoval raději jen v duchu. A pochopitelně v originále.

Ten pohled, který se s věže před námi otevřel, je opět jednou z těch top istrijských vyhlídek. Asociace s Lermontovem nebyla v tomto případě jen náhodná. Na moři před sebou teď vidíme celou řadu plachetnic, brázdících vody kolem rovinjských ostrovů skutečně až k samému rozostřenému obzoru.

Hluboko pod námi jsou kamenné domy starého města s červenými sedlovými střechami, kousek od pobřeží velký ostrov svaté Kateřiny a vlevo i vpravo členité pobřeží s mnoha zátokami, zařezávajícími se hluboko do pevniny. A slunce, které je v tuto odpolední dobu již hodně za svým zenitem, postříbřuje až k obzoru jemně zčeřené vlnky. Než jsem se, skoro násilím, odtrhl od této úžasné vyhlídky, vzpomněl jsem si ještě na jednu knihu, odpočívající dodnes v mé pracovně.

„Duši tvé, jedinou velikou touhou hořící,

objeti skvělé a temné Indie břehy,

ten pozdrav - až budeš míjet na vlně jiskřící

kýžený mys -  buď poselstvím přátelské něhy „

 

To je Stephané Mallarmeé. Tyhle jeho verše přímo voní mořem. Francouzský romanopisec Marc Chadourne kdysi napsal mírně sentimentálně laděný příběh Vasca, mladíka s romanticky rozervanou duší. A na zvýšení dojmu, dokreslení atmosféry té trochu nostalgicky a romanticky laděné knihy, cituje právě pár veršů Mallarmeéovy básně.

 

„ – svým zpěvem, který tam po vlnách vlál,

kde Vasco s bledým úsměvem zíral v dál“

 

A ten zpěv moře, i s bledou tváří Vasca, s jehož postavou jsem se kdysi dávno i bláhově ztotožňoval, se mi teď ztrácí v dáli ve zčeřeném modru, splývajícím na obzoru s oblohou. Dnes je úplně jiná doba, Vasco. Jen to moře, to moře je stále stejně sentimentálně romantické.

Cesta dolů je pochopitelně o něco horší, než nahoru. Musíme se totiž dívat pod sebe. Těm napolo shnilým prknům se nedá moc věřit. Moje žena je na tom obdobně jako já a po úspěšně zakončené cestě po staletých prknech, žádá rezolutně po biletářce panáka rakije na uklidnění. Ale protože je tato žádost, pod vlivem právě prožitých emocí, pronesena česky, smysl tohoto bonmotu biletářce uniká. Přežili jsme výstup i sestup a jsme tomu rádi.

Zajímavý je příběh dívky, jíž je tento kostel zasvěcen.
Eufémie se narodila v Kalcedonu blízko Cařihradu za časů panování římského císaře Diokleciána. Ten, jak známo, neměl křesťanská společenství vůbec rád, a proto je nechával nemilosrdně pronásledovat. Eufémie byla spolu s jinými křesťany uvězněna a ve svém patnáctém roce věku byla za svoji víru umučena. Původně byla pochována v rodném Kalcedonu. Při ohrožení města Peršany byl sarkofág převezen do Cařihradu. Tam byl ale opět v nebezpečí. A tak roku 800 zmizel z města neznámo kam. 13. července toho roku však údajně doplul sarkofág sám do blízkosti Rovinje. Byl ale tak těžký, že ho nikdo nedokázal vytáhnout z moře ven. To se povedlo až malému chlapci, kterému se zjevila sama svatá Eufémie. S párem mladých kravek nejen že vytáhl sarkofág z moře, ale ještě ho dovezl na nejvyšší bod ostrova, kde stál kostel. Ten byl pak přejmenován na kostel svaté Eufémie a tato svatá je od té doby patronkou města. Pěkná legenda. Jen mi není jasné, proč si vybrala právě Rovinj. To už legenda neříká.

Jdeme pomalu a opatrně dolů do přístavu po kluzkých kamenech původní dlažby. Romanticky krásná, středověká ulice Grisia, vedoucí od Balbiho brány poblíž moře až nahoru ke kostelu svaté Eufémie, je prvotřídním turistickým šlágrem. Spousta galerií a krámků s nejrůznějšími cetkami a suvenýry láká početné davy turistů, aby otevřely své peněženky. Ve vnitrozemí Japonce určitě neuvidíte. Zato tady je jich spousta. Rovinj je velice atraktivní místo a tak nemůže chybět v programu světových cestovek. Pečlivě naaranžované snímky se strnulými úsměvy japonských cestovatelů budou po návratu určitě zdobit kdejakou jejich domácnost. Ale na věži jsem je neviděl. Asi by to narušilo jejich nabitý program.

Ulici Grisia se říká také ulice umělců. A určitě právem. Do pár krámků a galerií jsme nakoukli také, ale ceny nás odradily. To, co je cenově přijatelné, není zrovna ke koukání a to co je skutečně pěkné, to je na naši peněženku moc. Ceny obrazů se tady pohybují až v tisícovkách kun.

Rovinj je natolik kouzelné město, že se nám ani nechce jet hned dál. Pečlivě sestavený itinerář jsem tedy schoval do batohu a se ženou jsme se posadili na lavičku na nábřeží. Tyto nádherné středomořské scenérie, stejně krásné ve Španělsku jako v Itálii, Chorvatsku, nebo i v Řecku, se snad ani nemohou okoukat.  Shluk kamenných budov, stavěných bez jakéhokoli architektonického plánu, stánky se suvenýry, pobřežní kavárny, řada člunů i velkých jachet, kotvících při pobřeží a nekonečné, azurové moře, pozlacené sluncem. A turisté. Hodně turistů. Zrovna tady, v Rovinji, je jich plno. Bez nich by to asi nebylo ono. A všichni možná právě teď cítí stejné emoce, jako my dva se ženou. Některé ovšem těší raději prolézat pobřežní stánky, jeden za druhým, prohlížet si vystavené zboží, brát je do rukou, aby je posléze vrátili zpět a stejně si nic nekoupili. I to patří k dovolenkové pohodě. Možná je těší si sednout do některé z pobřežních kaváren, pokud tam vůbec najdou teď, v pokročilém odpoledni, ještě volné místo. Doznívající istrijské léto už zřejmě neláká ani tak milovníky koupání, jako spíše ty, kteří si chtějí ještě vychutnat ten někdy až bláznivý středomořský kolorit. Ten neobyčejně pestrý, středomořský barevný kaleidoskop, kypící životem až do pozdního podzimu. A návštěvníci města, možná i místní obyvatelé, teď stojí vedle nás, stojí za námi i těsně při hraně nábřeží a stejně tak, jako my, se mlčky dívají přes kotvící jachty někam do dáli na moře. Moře je fenomén. Zejména pro suchozemce, jako jsme my. Možná to opakuji příliš často. Ale jak často ho ještě uvidím?

 Rovinj má vedle své prastaré historie i jednu příhodu, dá se říci, i docela nedávnou. Devadesát tři let je v několika tisícileté istrijské historii skutečně jen zlomkem času. Tato příhoda by se mohla klidně nazvat - Istrijský Titanic. Baron Gautsch byla největší námořní osobní lodí Rakouska-Uherska. Měla 100 míst na první palubě, 50 na druhé a 150 na třetí. O cestující se starala sedmdesátičlenná posádka. Počátkem 1. světové války Rakušané zaminovali jižní pobřeží Istrie na obranu, hlavně Puly, před Itálií. Baron Gautsch, který plul z Terstu do Kotoru, se vinou jednoho lodního důstojníka vychýlil ze svého kursu. Stalo se to asi 9 km před Rovinjí. Loď postupně vplula do minového pole. Několik lodí, které se plavily blízko, houkáním i světly výletní loď varovalo. Ta ale nijak nereagovala a několik minut poté najela na minu a explodovala. Zachránilo se jen asi 150 lidí. Na 300 pasažérů, hlavně žen a dětí, nalezlo blízko Rovinje v moři svůj hrob. Není to pěkná historie. Jak mi kdysi před lety řekl biogradský pan Bakič - svaki rat je pakao. Každá válka je svinstvo.

Plánované tři hodiny na prohlídku Rovinje skutečně není mnoho. A tak jsme je ani nedodrželi. Nemohli jsme. Ani při tak nabitém programu, který ještě před sebou máme.

Zajímá nás ještě anglický park na jih od Rovinje. Tady jsem ovšem jako navigátor zcela zklamal. Zmaten množstvím zálivů a poloostrůvků jsem zamířil na sever místo na jih. Zdá se to neuvěřitelné, ale mně se to povedlo. Na všem špatném je ale obvykle i něco dobrého. Místo anglického parku jsme objevili poloprázdný kemp s travnatým břehem a poloprázdnou hotelovou pláž s kupodivu písčitým vstupem do vody. Na istrijské skalnaté pobřeží skutečná rarita. Odpolední slunce nám praží na hlavu a moře je příjemně teplé. A tak jsme si řekli, že Istrie není jen historie, byť neobyčejně poutavá, ale i koupání a také nezbytný odpočinek před další etapou naší cesty. Na celé dvě hodiny jsme se tu utábořili.  A jako zvláštní bonus máme přímo před sebou až relaxační pohled na město s návrším a siluetou kostela svaté Eufémie na druhé straně zálivu.

Schyluje se k večeru. Je nutné přerušit siestu a rozhodnout se, co dál s načatým večerem. Na plánovanou prohlídku Vrsaru je už bohužel pozdě. A tak otáčíme auto dál na sever. Domů. Do Lanterny.

Jedenáct kilometrů dlouhý Limský záliv se strmými skalními stěnami, zčásti porostlými středomořskou vegetací, připomíná spíše skandinávské fjordy. Silnice, která ho objíždí, musí proto odbočit od pobřeží hluboko do vnitrozemí. Sjíždíme ještě úzkou štěrkovou cestou dolů k moři, abychom viděli závěr kanálu. Pohled na poloprázdné restaurace a opuštěné výletní lodě nám jasně říká, že je dnes už po kšeftě. Nic nám ovšem nebrání v tom, dát si ještě poslední večerní kávu na terase kavárny s výhledem na již potemnělou hladinu zálivu. Poslední výletní loď se vrací na své kotviště, poslední návštěvníci nasedají do aut a my jsme tu osaměli.

Krátká zastávka v porečské Zelené laguně vyvolává v mé ženě trochu nostalgickou, třicet pět let starou vzpomínku. Hotely tu od té doby rostly jako houby po dešti. Kdeže zůstal  krásný čas dvacetiletých děvčat a Jugoslávie maršála Tita s mizerným devizovým příslibem dinárů!

Večerní Lanterna pozvolna utichá. Jen jakási starší dáma zrychleným krokem rázuje po pobřežní promenádě a její trekingové hůlky, které zapichuje zuřivě do dlažby, se rušivě ozývají do ticha.  Pár opozdilců se po ní pohoršeně ohlédlo.  Míříme k majáku. Kavárna pod jeho zdmi má ještě otevřeno.

 
Porečské metamorfosy

„Davy slavnostně oblečených lidí i s dětmi proudí ulicí Decumanus Maximus k západnímu výběžku ostrova. Obchodníci, patriciové, vysloužilí vojáci, obhospodařující rozsáhlé villy na jih od města. I prostí občané. Zkrátka všechen lid. Slavnostně oblečeni směřují k městskému Fóru při pobřeží, na kterém stojí Martův a Neptunův chrám. Fórum je plné lidí a všichni sem dnes přišli slavit Dies Natali Templi. Přístavní město Colonia Julia Parentium v desáté římské provincii Histria slaví dvacáté výročí založení chrámu.“

Tak takhle nějak by mohla vypadat krátká zprávička v Porečském večerníku v sedmdesátých letech prvního století našeho letopočtu. V Římě právě totiž vládne Flavius Vespasianus Augustus. Úspěšný císař a vojevůdce. Mohla by vypadat, kdyby byl v té době v Poreči nějaký novinář a kdyby tam tudíž vycházely i nějaké noviny.

Po dvoutisícileté porečské dlažbě teď šlapou turisté a prodavači více, či méně kýčovitých suvenýrů. Poreč je dnes největší turistické středisko Istrie. Domorodci tu jsou v drtivé menšině. Colonia Julia Parentium je skutečně magické místo. Porečská historie, pamatující již dobu božského císaře Augusta v prvním století před naším letopočtem je více než dva tisíce let stará. Římské město Parentium bylo stavěné, tak jako ostatní antická města, dle tehdejších urbanistických zásad. A to na dvou hlavních ulicích, které se křížily v pravém úhlu. Ve směru východ-západ to byla ulice Decumanus Maximus a ve směru od severu k jihu ulice Cardo Maximus. Na křížení těchto ulic stávaly svatyně a na konci bylo rozlehlé Fórum s chrámem, centrum obchodu a společenského života města. Pravoúhlé křížení ulic tak vytvářelo malé čtvercové čtvrti. Ani pozdější středověké přestavby tuto dispozici neporušily.

Istrie byla odedávna velice atraktivní lokalita. Lze tak soudit i podle množství válek, které se o toto území vedly. Poté, co se rozpadá Římská říše, zemí se prohnali Gótové, Avaři, Chorvati, Langobardi i Frankové. V třináctém století Istrii ovládli Benátčané a ti tam zůstali celých 500 let. Za Benátčanů byl zdokonalen i celý hradební systém. Posílení obrany města bylo nutné proti rozpínavým choutkám Osmanské říše.

Turci však přeci jen kus města dobyli. A to pěknou pizzerii v ulici Cardo. Vycházíme z jejich krámku, v ruce držíme každý kus horké pizzy a oči se stáčí nahoru, kde na nároží nádherného gotického paláce Zuccato z benátské doby, je zasazena kamenná deska s nápisem Dekumans. Hned vedle ní, na druhém rohu je obdobná cedule s nápisem Cardo. Tomu se říká tradice! Chorvati jsou v pojmenování ulic určitě daleko konzervativnější, než páni radní našich měst. Tyhle názvy přetrvávají totiž již dva tisíce let. A nejedná se jen o památky z antické doby. Stejně tak v istrijských městech najdeme ulice Lenina, Marxe, Engelse, o Titovi ani nemluvě. I když ideologie již notně vyčpěla, názvy zůstávají. Radní našich měst by se zde mohli poučit.

Je odpoledne, bílé mráčky plují vysoko na obloze a slunce pálí jako o závod. Je snad zbytečné připomínat, že podle předpovědi má pršet. Vnořili jsme se do ulic. Ulice Dekumans jakoby vypadla z nějaké pohádky. Staré domy s pozdně gotickými benátskými fasádami jsou vzorně zrestaurované. A dole v jejich přízemí jsou, tak jako ve středověku, obchody, obchůdky a malé hospůdky. A všude davy lidí. Obchodníci postávají před krámky a živě lákají kolemjdoucí dovnitř. Vlastně ani není třeba chodit dovnitř. Spousta zboží je vystavena venku. Stačí jen tahat peněženku. Tuto činnost však děláme velmi obezřetně. Většinu dovolené máme totiž ještě před sebou.

Gotické paláce v benátském stylu, které jsme viděli v celé řadě istrijských měst, nelze jen tak přehlédnout. Jejich zvláštní styl vyvolává otázku, zda vůbec můžeme tuto benátskou a vůbec italskou architekturu vrcholného středověku, ještě počítat mezi gotiku. V Itálii je daleko více, než kde jinde v Evropě, patrný silný vliv antiky. V architektuře měst, která na dlouhá staletí ovládaly zejména Benátky, se k odkazu antického stavitelství a vlivům západoevropské gotiky přidávají ještě vlivy arabské a byzantské. Vzniká tak zcela svébytný architektonický styl, který je hlavně zde, na Istrii, zastoupen zejména velkými městskými paláci.  Nádherně zdobené dekorativní fasády mají okna s charakteristickým lomeným obloukem ve tvaru oslího hřbetu a ta se rozšiřují až do arkádových bifórií a trifórií. Portály jsou často dekorované i s antikizujícími zubořezy a romanizujícími pletenci. Tady v Poreči, je takových paláců celá řada. Stačí se projít jen Dekumansem. A všech pět vašich smyslů bude náhle v plné pohotovosti.

Na nějaký čas se s ženou rozdělujeme. Já mířím k bazilice a Eva někam k přístavu. Asi na kafe. V bazilice byla již loni s dcerou a tak ji nová prohlídka příliš neláká.

Vidět Eufrasiovu baziliku stojí skutečně za to. Pro milovníka raně křesťanské architektury je to lahůdka. Tato trojlodní monumentální stavba je něco zcela mimořádného. Ne nadarmo je zapsána v seznamu památek UNESCA. Uvědomuji si zároveň, že v celých Čechách není jediná zachovalá stavba z této doby. Rozdíl mezi nejstarším kostelem u nás a touto stavbou je celých 400 let!

Organizovaná křesťanská obec v Poreči byla ovšem daleko starší. Už za císaře Valeriána ve třetím století se křesťané tajně scházeli v jednom patricijském domě. Domus ecclesiae - domácí kostel, měl uvnitř i křestní nádrž, která je charakteristická pro všechny předrománské kostely. Křesťanskou obec v té době spravoval biskup Maurus, který v tomto kostele také nalezl mučednickou smrt. Právě svatému Maurovi je zasvěcena pozdější Eufrasiova bazilika. Z Maurovy doby se zachovala zejména řada krásných mozaik, které jsou uchovávané v muzeu baziliky. Nejcennější z nich je ale určitě mozaika, představující rybu jako symbol křesťanství.

Roku 313 zrovnoprávnil císař Konstantin Ediktem Milánským křesťanství s ostatními náboženskými kulty. Šíření křesťanské víry už nebránilo nic. Původní Domus ecclesiae byl proto přestavěn na veřejný kostel. A ten byl později dál přestavěn na trojlodní baziliku, ke které jsem se teď konečně dopracoval. Vzorem pro ni byly zřejmě raně křesťanské stavby v italské Ravenně, ve kterých se mísí byzantské vlivy s nově vznikající architekturou západní části bývalé Římské říše. Jako většina starokřesťanských bazilik je postavena podélně ve směru východ – západ a je trojlodní.  Jednotlivé lodi jsou odděleny arkádami se sloupy i hlavicemi, dovezenými z lomů na mramor z ostrova Prokonesos v Marmarském moři. Současně s bazilikou se postavilo i atrium, biskupský palác a rekonstruovalo se staré baptisterium s křestní nádrží. Ta musela být dostatečně veliká, protože tělo křtěného se v té době muselo při obřadu ponořit do svěcené vody celé.

Šlapu teď po původní dlažbě a krk si můžu ukroutit při prohlížení detailů výzdoby. Je to krása. Není problém popsat jednotlivé stavební prvky a mozaiky. Ale to v žádném případě nemůže nahradit úžasný dojem z celkového pohledu na tento prastarý boží stánek.

Když neznalý poutník vstupuje do této baziliky, upoutá ho na rozdíl od zlatem přetékajících římských chrámů, strohá geometrická dispozice s bohatou, monumentální mozaikovou výzdobou. Ta je bezesporu největší uměleckou hodnotou baziliky. A na této mozaikové výzdobě je založeno i architektonické řešení celého závěru chrámu. Tzn. nejen apsidy, ale i vnitřní i vnější strany triumfálního oblouku. Týká se to i nádherného ciboriového oltáře, postaveného nad sarkofágem porečských  mučedníků. Na ciboriovém oltáři  je oltářní mensa a nad ní baldachýn, nesený čtyřmi sloupy. Na přední straně mensy je antependium z pozlaceného stříbra. Nahoře na čelní straně triumfálního oblouku je mozaika znázorňující Krista jako Vševládce. Tyto raně byzantské mozaiky jsou unikátní nejen v rámci Chorvatska, ale zřejmě i v celém Středomoří. A tak jsem rád, že jsem je mohl vidět na vlastní oči.

V muzeu baziliky není mnoho exponátů. Co tu však je, bylo by ozdobou kteréhokoli světového muzea. Mozaiky, plastiky, zbytky první i druhé baziliky. Nejznámější je určitě mozaika ryby, představující v té době tajný symbol pronásledovaných křesťanů. Dodnes je tento znak používaný. Když už jsem u tohoto křesťanského symbolu, je potřeba zde vysvětlit, proč se jím stala právě ryba. Ono je to sice známé, ale přesto. První křesťané neměli svůj život vůbec jednoduchý. Byli pro svou víru tvrdě stíháni římskou správou. Potřebovali proto vytvořit nějaký dorozumívací symbol. Tím symbolem se stala ryba. Jazykem první církve byla řečtina. Latina jako církevní jazyk přišla až později. Ryba se řekne řecky ICHTHYS. A hned zde máme kryptogram. A z počátečních písmen tohoto slova dostáváme vyznání víry. Když takový křesťan potkal na ulici cizince, nakreslil do hlíny na zemi jeden oblouk ryby. Když cizinec dokreslil druhý, bylo vše jasné.

     Iésús ……. Ježíš
     Christós … Kristus
     THeú ……. Boží
     Yós ……… Syn
     Sótér ……. Spasitel
 

Zvonění telefonu mne však vrací z doby prvních křesťanů do žhavé současnosti dnešního Poreče. Eva mne textovkou volá urychleně do přístavu, odkud za chvíli vyplouvá loď s proskleným dnem. Prohlídka muzea je stejně u konce. Sotva stihám čas vyplutí. Usedáme na horní palubu a Viking vyplouvá. Slunce svítí a vítr od moře nám rozcuchává vlasy. Moře se ve slunci třpytí a rackové, houpající se líně na vlnách, jako kaskadéři odlétají na poslední chvíli před blížící se přídí lodě.

Po chvíli Viking vypíná motory a my se stěhujeme dolů do podpalubí, kde jsou ve dně lodi velká prosklená okna. Pár malých rybiček, pár škeblí, mořské houby a pak nějaké žluté rourky, které se hýbají. Tristní pohled na skoro mrtvé moře. Moje žena, která tu byla před třiceti pěti lety, říká, že tehdy bylo moře plné života. Inu, po staru se žít nedá. To už říkávali naši milovaní politikové národu před mnoha a mnoha lety. Tenkrát to bylo politické klišé. Tady je to tvrdá realita. Ani cvičené oko našeho průvodce nic nevidí. Alespoň se to snaží zamluvit, jako že je to dnes mimořádně a tak podobně. Mixuje přitom rychlou chorvatštinu s mizernou angličtinou a tak mu moc nerozumím. Ale nakonec stejně vytahuje preparované houby a pár mušlí, které s sebou loď vozí. Předem vědí, že v moři nic není a tak nám ukazují, co by v moři být mělo, kdyby to tam bylo. Což ovšem nevědí zvědaví turisté a tak plni očekávání mořských divů ochotně platí za hodinovou plavbu docela vysokou cenu. Smutný příběh. Ale panorama Poreče z moře je krásné. A tak byl tenhle výlet přeci jen docela pěkný.

Je půl šesté večer. Porečské uličky mají atmosféru, které se jen trochu vnímavější turista hned tak nepřejí. Jen spoře osvětlené vypadají tajemně a navozují atmosféru středověku.  Bez nějakého přesnějšího cíle jimi zvolna procházíme a vychutnáváme si atmosféru večerního města.

Slunce nad Lanternou už dávno zapadlo. Za rychle houstnoucí tmy dopíjíme na lavičce u moře svou dnešní poslední sklenku Pazinského teranu.

 

Slovinské intermezzo

Předměstí Koperu není moc pěkné.  Samá továrna a reklama. Tak jako u nás. Ale na rozdíl od nás tu mají moře. Je hned za předměstskými činžáky a skleněnými fasádami bank a úřadů, lemujících pobřeží. Míst na parkování je tu pramálo a tak zastavujeme na jednom z bankovních parkovišť poblíž moře.

Dějiny Koperu kopírují věrně dějiny celé Istrie. Illyrské kmeny, Řekové, Římané, Byzanc, Benátská republika. Ta se na tváři města podepsala nejvíce.

Titovo náměstí je prý nejhezčí náměstí v celé Istrii. My jsme jich sice viděli hodně, ale netroufám si vytvářet nějaký jejich žebříček krásy. Každé město, každé náměstí je trochu jiné. To, co však istrijská města spojuje, to je 500 let benátské nadvlády. Italský architektonický vliv je jasně patrný po celé Istrii. Náměstí má jednotný ráz a čistotu stylu zde neruší žádné sklobetonové hrůzy, které můžeme vidět ve starých částech některých našich měst.

Koper byl po celou dobu benátské nadvlády nad Istrií i jejím hlavním městem. A velké náměstí, pojmenované po maršálu Titovi, také podle toho vypadá. Nevím, jestli je nejkrásnější na celé Istrii, ale určitě patří k těm architektonicky nejzajímavějším. V čele náměstí je zřejmě nejnádhernější stavba celé Istrie. Prétorský palác v goticko-renesančním benátském stylu. Nad vstupem do paláce je plastika lva, držícího v prackách otevřenou knihu.  Tady se také nebojovalo. Nádherně zdobená dekorativní fasáda nese všechny znaky benátského stavitelství. Pozdně gotickou arkádu s trojlaločnou kružbou i antikizující zubořez na renesanční atice.

Naproti paláci na severní straně náměstí je další krásná benátská stavba. Městská lodžie z poloviny patnáctého století není sice tak krásně dekorativní jako prétorský palác na opačné straně náměstí, je ale docela unikátní účelem, kterému slouží. Celé přízemí rozlehlé budovy, včetně velké lodžie, zabírá totiž už od roku 1846 Caffe' della Loggia. Moc pěkný pohled. Konečně jedna istrijská lodžie, která je smysluplně využitá. Rozlehlé náměstí je sice zcela prázdné, ale historická kavárna, jak se zdá, nebere na vědomí konec turistické sezóny a je docela slušně zaplněná. Odolali jsme lákavé směsici vůní, linoucí se z otevřené lodžie a raději míříme k věži největšího koperského chrámu.

Pohled s věže kostela Nanebevzetí panny Marie na město a na okolní moře je prostě úchvatný. Opět jedno z istrijských panoramat, která mi zůstanou na dlouho v paměti. Dole v blízkosti města vidíme množství plachetnic a rychlých člunů, které brázdí pobřežní vody a zanechávají v moři dlouhou bílou stopu. A úplně v dáli, na druhé straně Terstského zálivu, by se daly s dobrým dalekohledem rozeznat i podrobnosti na italském břehu.  S naším divadelním kukátkem toho moc nevidíme. Třicet šest metrů výšky k hornímu ochozu věže zdoláváme tentokrát bez problémů. Nahoru vedou parádní široké, železné schody. Polo shnilá, ošlapaná prkna rovinjské zvonice svaté Eufemie zůstávají jen děsivou vzpomínkou.

Protože se zde s benátským vlivem setkáváme na každém kroku, je tedy na místě se krátce zmínit o tom, jakou roli hrála Benátská republika v historii Středomoří. Už od raného středověku Benátčané expandovali vojensky i obchodně nejen do oblasti severní Itálie, kde ovládli města jako Ravenna, Verona, Brescia, Padova atd. Postupně ovládají Istrii, Dalmacii i část Hercegoviny, Albánii, Peloponés i Krétu. Prostřednictvím svých faktorií na podřízených územích kontrolují i tranzitní obchod mezi Východem a Evropou. Díky expanzi Osmanské říše se koncem osmnáctého století Benátská republika rozpadá.

Procházíme úzkými uličkami zpět k přístavu. Úzká okna s charakteristickými prohnutými oblouky zdobí i obyčejné bezejmenné domy. V těch domech nejsou ani muzea, ani galerie, ani žádné jiné krámky. V gotických oknech jsou záclonky, přes ulici visí šňůry s prádlem. Tak, jako všude jinde a nejen zde na Istrii. Ať už to byly dalmatský Šibenik, Trogir, nebo Dubrovník i všechna ta krásná istrijská městečka, která jsme zatím stihli navštívit. Historie a současnost se tady organicky prolíná. Toto spojení historie a současnosti je možné vidět na mnoha místech ve Středomoří. Nejen tedy v Chorvatsku, nebo v této istrijské části Slovinska. Obdivovali jsme to i ve Španělsku, nejinak je tomu i v Itálii a v některých řeckých městech.

Je půl jedné. Bar Battirame na nábřeží je poslední Koperskou štací. Káva v malé zahrádce, ve společnosti kvetoucích keřů a jednoho velmi zvědavého vlčáka je vynikající a cena více než slušná.

Přesun z Koperu do dalšího slovinského města - Piranu - netrvá příliš dlouho. Piran předchází pověst jednoho z nejkrásnějších istrijských měst. Uličky jsou úzké a křivolaké a kamenná dlažba se neošlapala ani po staletích. Umělecký dojem prvotřídní. Než jsme však tohle zjistili, musili jsme auto nechat daleko na předměstí a do starého města jít asi 2 kilometry pěšky. Silnice se točí v táhlých serpentinách neustále podél pobřeží. Toto předměstí Piranu je neobyčejně malebné. Dlouhý, táhlý svah, vedoucí k moři, zaplňuje množství bělostných vil, ztrácejících se v zeleni udržovaných zahrad. Mapu nemáme žádnou a tak jdeme jen podle matné představy. Ta moje představa o dalším směru cesty a představa mé ženy se pochopitelně značně odlišuje. Já chci jít dál po silnici, až uvidím věž kostela na kopci. Má žena chce jít rovnou dolů mezi vilky a do města dojít podle pobřeží. To se mi zdá ale příliš riskantní, protože na pobřeží je velký kemp a nemuseli bychom jím projít. A tak šlapeme dál. Když jsme takhle obešli úspěšně polovinu města, musím uznat, že blíže pravdě byla moje žena. Ale vracet se nemusíme. Po úzkých schodech, vedoucích mezi krásnými kamennými vilami, scházíme konečně dolů na náměstí.

Piran má to štěstí, že se tu narodil skladatel a „ďábelský“ houslista Giuseppe Tartini. Přiznám se, že mi toto jméno mnoho neříká. Tady je ale známý až až. Takže je tu Tartiniho náměstí, restaurace Tartinini, o kousek dál i pizzerie Tartini, tříhvězdičkový hotel Tartini, kde dáte za pouhé jedno přespání 2000,-, je tu škola jména Tartini a dokonce i Radio Tartini. Pochopitelně i ulice Tartini. Úplná inflace toho jména. Houslista je úplně všude. A tady, na svém náměstí, je dokonce osobně. Stojí uprostřed a v ruce drží housle. Jen spustit jednu ze svých sonát. Kdyby ovšem nebyl bronzový. Byla by to docela dobrá relaxace ke kávě. Usadili jsme se do kavárničky v rohu náměstí a popíjíme piranskou ledovou kávu se zmrzlinou. Koukáme přitom kolem a masírujeme si bolavé nohy. Počasí je opět skvělé a na nebi není jediný mráček. Dokonalý relax.

Nejzajímavějším objektem na náměstí je bezesporu červený rohový palác, postavený v patnáctém století, jak jinak než v krásné benátské gotice. Nechal ho prý postavit jeden bohatý kupec pro svoji milenku. A úplně nahoře, nad bílým triforiem, můžeme na kamenné desce číst nápis v benátském dialektu – „Lassa pur dir“. Má to prý znamenat „jen ať si mluví“. Dnešními slovy řečeno – trhněte si všichni nohou, já mám barák a bohatýho sponzora. Ona dáma měla zajisté pravdu. Ostatně, mít milenku, nebylo v dobách počínající renesance nic zavrženíhodného. Spíše to patřilo k dobrým mravům tehdejší vyšší společnosti.

Piran nemá žádnou pláž. Kolem starého města je jen úzká pobřežní promenáda, oddělená od moře hradbou navezených kamenů. Kamenná hráz má chránit město před příliš vysokými vlnami. Občas je přerušena žebříkem, vedoucím do moře. Mladší, ale i starší dámy si nedělají velké starosti s oblečením a mezi promenujícími se turisty se opalují nahoře bez. Počasí k tomu přímo vyzývá. Na to, že je polovina září, je horko a slunce nemilosrdně pálí do kamenů i do lidí. Až na ty dámy, které patří asi k obvyklému koloritu města, tu není příliš mnoho k vidění.

Ponořili jsme se tedy opět do křivolakých uliček starého města. V přízemí malých, úzkých domů jsou kavárničky, obchůdky a ateliery s předraženými obrazy. Ty levnější jsou docela kýčovité a ty drahé a pěkné jsou zase mimo naše možnosti. Jako všude po celé Istrii. Umění opět nebude. Piran je skutečně pěkné město. V tom náš průvodce nelže. Ale Poreč to není. Ten je mi bližší svou úžasnou atmosférou, kterou vyzařuje každá porečská ulička. Stejné tu jsou jen davy turistů. A všech možných národností. Včetně všude přítomných Japonců.

Pomalu jdeme do prudkého kopce ke kostelu svatého Jiří. Od kostela je krásný výhled na Piranský i Terstský záliv. Moře je poseto bílými plachtami i rychlými čluny a slunce k tomu svítí jako v plném létě. Svatý Jiří je pochopitelně zavřený. Jako většina zdejších památek. Mezi 12.00 a 18.00 se zkrátka „neradi“. Stejné jako v Chorvatsku. Bez ohledu na množství zvědavých turistů, obléhajících marně nedobytné brány. Je to zřejmě balkánská specialita. Pokud se otevřou památky, otevřou se i peněženky turistů. K této jednoduché filosofii se zde ještě nedopracovali.

Zvonice svatého Jiří  je otevřená. Představa výstupu nahoru mě ale spíš děsí, než láká. Už jsme dnes jednu věž absolvovali. A to nám ke spokojenosti úplně stačí.

Cestou k autu jsme došli až k vnějšímu okruhu městských hradeb. Pod nimi je malý parčík s lavičkou.

"Tak a já tady končím. Bolí mně nohy," řeší  Eva problém se svou únavou po svém.  Pro ni je zde konečná. Posadila se na lavičku ve stínu mohutného stromu. Já přeci jen sbírám síly a vystupuji po příkrých schodech na hradební ochoz. Výhled s hradeb je okamžitě zařazen do seznamu top pohledů. A je navíc obohacen o panorama celého starého města. Auto je odsud ale ještě asi kilometr dolů po silnici. Tuhle cestu už musím absolvovat sám. Eva sedí na lavičce a rezolutně odmítá jít dál.

Přesun do chorvatského Buje je velmi rychlý. Město leží jen pár kilometrů od slovinských hranic. Za necelou půlh

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz