Guten Tag, Rakousko

Guten Tag, Rakousko!   

Představovat Rakousko asi není třeba. I když! Možná to třeba bude. Rakousko není totiž, jak jsem se už zmínil, jen země odpůrců Temelína, jak to většinou vnímá náš občan, masírovaný sdělovacími prostředky. Rakousko je kupodivu země příjemných a kultivovaných lidí. Lidí, kteří povýšili blaho turisty na zákon. Pracovitých lidí, kteří neustále zvelebují svou zemičku tak, aby spokojený turista zde zanechal co nejvíce peněz. A daří se jim to. Aby taky ne! Vždyť jsou to většinou stejně bývalí Češi. Ale k tomu se dnes příliš nehlásí. Stačí vytvořit dobré podmínky. Dotyčný turista zde pak peníze nechá a nechá je rád. Nikdo ho nemusí nutit. Nabídka je totiž velkolepá. Je to příroda, jsou to hory, je to sportovní a kulturní program, k tomu perfektně zpracované propagační materiály a pro českého turistu i docela příznivé ceny. Kýčovité scenerie dovolenkových pohlednic jsou najednou realitou a vy zjišťujete, že celá filosofie turismu je tady úplně jiná, než u nás. Zkuste zaparkovat v sezoně někde na  atraktivním místě Krkonoš. Hlídač parkoviště vás hned stáhne o slušný obnos peněz. A to jste ještě neviděli vůbec nic. Tady, alespoň na těch místech, která jsme navštívili, a byla to místa zatraceně atraktivní, byla všechna parkoviště většinou zdarma. Zbytečné říkat něco o čistotě a záchodcích. To bylo všude zcela běžné. Člověk musí chtě nechtě srovnávat. Třeba s Chorvatskem. Nebo Řeckem. To, co tam dnes jsou schopni nabídnout, o to se vlastně ani nezasloužili. Buď to zdědili po svých dávných předcích, anebo to vytvořila příroda. Jsou to ale země krásné a budeme tam zcela určitě jezdit dál, přestože budeme i nadále nadávat na vysoké ceny a na úroveň jimi nabízených služeb. Když jsem jednoho dne odpočíval ve vysoké trávě vysoko nad údolím Raurisu a relaxoval ve výšce asi 2300 metrů pod nádherně modrým nebem, napadlo mne, jak by asi vypadala dnes například Istrie, kdyby patřila, jako za časů starého mocnáře Františka Josefa I, Rakousku. Myslím, že by to byl ráj na zemi.

Rakousko je neobyčejně krásný kraj. Je tam úplně všechno, co k takové pěkné zemi má patřit. Roviny s  jezery, kopečky s  jezery, hory s  jezery a velehory s  ještě více jezery. Všude fůra vody. Bodejť by měli rádi Temelín! Ostatně, já ho taky nemám rád. A k  jezerům patří řeky a potoky, které tu všechnu vodu odněkud seshora přivádějí. A k těm zas patří malé, větší i hodně veliké vodní elektrárny, Francisovy turbiny na horských potocích, mlýny i strojírny, dodnes poháněné silou vody. No a tam, kde se vodá nedá jinak užitečně využít, tam postavili Rakušané značené turistické cesty, hospody, hotely, odpadkové koše a informační tabule. A lanovky. Spoustu lanovek. A u každé lanovky restauraci s panoramatickým výhledem. Protože turista, který hodně a rád chodí, bývá obvykle hladový a žíznivý. A ne každý si s sebou nosí chleba a řízek. Dát si pivo ve výšce dva a půl kilometru, dát si ho za cenu prakticky stejnou, jako dole ve městě a přitom se koukat z terasy na kopce kolem, ještě o kilometr vyšší, no, to je docela paráda. 

Dost ale bylo superlativů. Pojďme se teď trochu projít po Hohe Tauern. Je to národní park a patří k největším v Evropě. A je to něco, co stojí za to vidět.

 

Grossglocknerhochalpenstrasse

Nedělní ráno je nádherné. Po obloze se honí bílé mráčky a sluníčko pomalu vylézá nad hřebenem, který ve výši asi 2400 metrů spojuje vrcholy Bernkogelu a Kramkogelu. Správný den pro vyhlídkovou silnici.

S příjemným očekáváním jdeme vstříc bufetové snídani. Nezklamali jsme se. Je zbytečné připomínat, že jsme ochutnali od každého něco. Zvedáme se teprve, když jsme si zcela jisti, že nám tahle snídaně vydrží až do večera. Ještě, že pojedeme autem.

Turistická kancelář je jen kousek od hotelu. Množství nejrůznějších prospektů musí nutně uspokojit každého. Rodiny s dětmi, cyklisty, motoristy, raftaře, milovníky hor i ty líné, co se chtějí jen vozit a v klidu horské chaty se pak z prosluněné terasy kochat výhledem do údolí. Vybrali jsme si taky. A ještě jsme si koupili Salzburger Land card. Za 39 € nabízí asi 200 míst, která je možné navštívit buď zcela zdarma, nebo se slevou. Je to výhodné hlavně pro ty, co preferují akční dovolenou. Měla by se nám tedy vyplatit. Náš zdejší pobyt má být totiž zcela akční.

Míříme na Grossglocknerskou panoramatickou silnici. Cesta není dlouhá. Kousek před Zell am See odbočujeme na Fusch a po pár kilometrech zastavujeme na rozlehlém parkovišti  ve Ferleitenu. Naše auto však, jak se zdá, vůbec nerespektuje náročnost dnešního cíle. V  tu nejméně vhodnou chvíli začíná prokluzovat spojka. Naše Landkarta nám tady nebyla moc platná. Sleva je pouze 2€. A tak plni nadšení vyrážíme do oblak. Kulisa okolních štítů je fantastická. Od parkoviště se po pravé straně zdvihají strmé skály Wiesbachhornu a Hohe Docku až do výše 3500 metrů. A podíváme-li se ve směru stoupání silnice daleko dopředu, tak tam někde, schovaný za ostrým štítem Sonnenwellecku, je Grossglockner, zahalený závojem mlhy. Auto vytáčí ostré serpentiny a  zjevně má na tuto cestu jiný názor, než my dva cestovatelé. Odpočívadlo Pifkar jsme ještě zvládli. To je na 1600 metrech. Museli jsme ale zastavit a nechat auto vychladnout.  Na Hochmaisu v 1850 metrech už byla silně cítit spojka. Ve 2000 metrech už byla voda na bodu varu.  Tady jsme se museli bohužel rozloučit s  plánem, projet celou panoramatickou silnici i s odbočkou na vyhlídku Franz Josefa a cestou na ledovec. Auto jsem otočil předkem dolů a zaparkoval na malém parkovišti na okraji silnice. Prohlídka auta nepřinesla žádný výsledek. Jen se mi zdá, že ta nešťastná spojka právě dosluhuje. Uvědomuji si, že máme před sebou celou dovolenou a navíc cestu domů do Prahy a  pokouší se o mne další infarkt.

Vláďa tuto novou situaci bere s  filosofickým klidem. Bere batoh, kameru a foťák a říká:

 „Jdeme dál pěšky. Tedy, pokud můžeš jít,“ obrací se na mne. To se ví, že můžu. Musím. Tenhle zážitek si přece nenechám zkazit. Cesta nahoru je ale nekonečná.

Na 2260 metrech je Haus Alpine Naturschau s  malým muzeem. A taky s krásným výhledem nahoru k Edelweiss Spitze. A  tady je pro mne konečná. Vzdávám to.  Srdce mám někde nahoře v krku a s pusou otevřenou dokořán chytám kyslík.

Počasí se ale kazí. Muzeum jsme jen rychle proběhli. Mineralogie, fauna, flora. A taky stavba silnice.

Je 13 hod. 20 min.

“Ještě máme docela čas,“ říkám Vláďovi. Ten je plný energie a nabuzený na všechny kopce v celém Rakousku.

„Běž tedy nahoru sám a zkus se vrátit asi za dvě hodiny. Když nepřijdeš, volám horskou službu. Já tu na tebe u kafe počkám. Jo, a  jak budeš vědět, kolik je hodin, když nemáš hodinky?“ vyzvídám ještě.

„Žádný strach, u mé navigace je taky čas. Za dvě hodiny jsem zpátky.“

Ty dvě hodiny jsou nekonečně dlouhé. Preso v  teple kavárničky mi vrací náladu. Venku je pár Rusů. Přijeli  v nablýskaném   mercedesu a potřebují rodinné foto. Jeden z nich, otylý mafián v  drahém saku mne o  to anglicky požádal. Odpovídám mu rusky a  beru si jeho, kupodivu obyčejný digitál. Pak už jen strnulé pózy v  pozadí s  Grossglocknerem, schovaným, v  mlze. Paní s velmi šikmýma očima se přesouvá na druhou stranu a tak bude ještě druhé foto.  Mafián si na to zapnul své drahé sako.

 „Thank you,“ říká mi.

Odpovídám mu: „ně za što.“ A jdu na druhé kafe. Hodina je pryč. Poflakuji se kolem domu a je mi zima. Ještě, že Vláďa má s sebou i teplou bundu a  rukavice, říkám si v duchu a navlékám se do bundy i s kapucí. Padá sníh s deštěm. Dva čeští cyklisté se vracejí seshora a tak je zpovídám, jestli někde kamaráda neviděli.

„Jo,“ říká jeden, „nějaký starší člověk nasedal do autobusu k Francouzům.“

To byl asi on, říkám si. Jinak hoši sotva mluví a zuby jim cvakají od zimy. Venku je natolik zima, že jdu zase dovnitř a dávám si polévku. Kafí už bylo dost.

15 hod. 35 min. Nahoře na svahu se objevuje nějaká osamělá postava. A rychle se blíží. Úvaha je prostá. Kdo jiný by se v tomhle marastu a zimě procházel po silnici pěšky? Frajer v klobouku a tričku s  krátkým rukávem. Při pohledu na rychle se vracejícího kamaráda mě zebe až na zádech. A teplou bundu má v batohu. Ještě, že si nevzal na sebe plavky. Má jen 15 minut zpoždění. To docela jde.

„Paráda,“ rozplývá se nadšením.

„Prosím tě, to ti není zima? Vždyť chvílemi padá sníh.“

„Mně to nevadí, zahřál jsem se chůzí, šel jsem docela rychle.“

Když se podívám, kam až za tu chvíli vylezl, tak toto prohlášení zní docela logicky. Stihl toho dost. K  Fuscherské bráně to není sice daleko, ale je to 168 výškových metrů. Je tam vyhlídková terasa a památník obětí této monumentální stavby. Potom kousek cesty na jižní straně směrem k Hochtoru k asi třicátému kilometru. No a na zpáteční cestě malá odbočka na Edelweissspitze, s  nádhernou vyhlídkou na nejvyšší část rakouských Alp. Výškový rozdíl dalších asi 230 metrů. Je to nejvyšší úsek celé silnice. Stihl to za dvě hodiny a ještě přitom filmoval.

Průsmyk Hochtor je nejvyšším místem Grossglocknerské silnice. Už ve druhém tisíciletí před naším letopočtem byl místem, kterým procházely obchodní stezky ze Středomoří. Lákavá byla hlavně bohatá naleziště zlata vysoko v horách. Při archeologických výzkumech zde bylo nalezeno množství antických i keltských artefaktů. Literatura uvádí, že jen v jednom roce, a byl to rok 1557, bylo v oblasti Hohe Tauern vytěženo skoro 900 kg zlata. Průsmykem procházely na sever koňské karavany s vínem, jižním ovocem a kořením. Opačným směrem proudily kožešiny, sůl, jantar a drahé kovy.  Po první světové válce si rakouští odborníci uvědomili, že tato horská oblast v sobě skrývá ale ještě jiný druh zlata. Mysleli tím pochopitelně turistický ruch, který měl přinést Rakousku velké finanční prostředky. Myšlenka vybudovat v  oblasti Grossglockneru vysokohorskou silnici, se zrodila již na počátku dvacátých let. K  její realizaci se však mohlo přikročit až v  období velké hospodářské krize ve třicátých letech. A tak stavba dala práci tisícům dělníků a techniků. Silnice byla otevřena v srpnu roku 1935. A je to unikátní dílo. Dílo, které se zrodilo v nesmírně tvrdých podmínkách vysokohorského klimatu.

Na Hochtor jsme se bohužel dnes nedostali, ale já jsem docela spokojen s tím, co jsem viděl. Rychle se vracíme k autu, které na nás čeká asi o 300 metrů doleji. Cesta domů je už bez větších problémů. Pouze v prudkém stoupání na začátku Rauristalu opět cítím dosluhující spojku.  

Po cestách zakázaných     

   Po snídani pečlivě studujeme množství reklamních letáčků, které jsme nabrali v turistické kanceláři a v hotelu. Není ještě plná sezóna a tak není ještě vše v  provozu. Zimní sezóna skončila pozdě a letní ještě nezačala, protože na horských cestách ještě leží sníh. I některé lanovky jezdí jen dvakrát týdně. Ani parkbusy nejezdí všechny. Nakonec si vybíráme úplný závěr Raristalu. Panoramatickou silnici a Kolm Saigurn. Kamarád chce pochopitelně někam hodně nahoru. Při pohledu na naši schematickou mapu zjišťujeme, že v dosažitelné blízkosti je horská chata Niedersachsenhaus na 2471 metrech.

Stanice postbusu je kousek od hotelu. Bláhově jsem se domníval, že máme autobus se salcburskou kartou zdarma. Nemáme. Musíme vytáhnout peněženky.

Postbus jede pomalu krásným údolím s  potokem a nezbytnými kravami na svazích po obou stranách. Po jedné straně se tyčí do výše dlouhý, strmý hřeben, spojující Schafkarkogel /2732 m/ s  Edlenkopfem /2923 m/ a Sonnblickem /3105m/ v samém závěru údolí. Na straně východní jsou pozvolnější svahy porostlé lesem, který spadá až k údolní silnici. Voda, stékající ze zasněžených svahů se spojuje ve velké dravé potoky, které se řítí dolů se skal a napájejí Hüttwinkler Ache. Ten se po své asi třicetikilometrové pouti Rauristalem vlévá u  Taxenbachu do řeky Salzach. Náš autobus musí na své cestě ke konečné u Ammererhofu překonat značný výškový rozdíl. Mezi Raurisem a konečnou to činí více než 600 výškových metrů. Gasthof Ammererhof je hodně stará stavba. Tato kamenná budova pamatuje ještě středověké dolování zlata v tomto údolí. Ložiska zde byla velmi bohatá a podzemní štoly měří na 130 km! Dnes je v  budově luxusní hotýlek s restaurací. Ammererhof leží ve výšce asi 1620 m., pár desítek metrů nad polokruhovitým závěrem údolí. Dole v údolí je malé jezírko a  rekreační domy. A kolem dokola věnec třítisícovek. Malebný pohled. Vpravo za špicí Sonnblicku vykukuje Hocharn /3254m/ a  na jihovýchodě Schareck s  3123 metry. A tam někde mezi Schareckem a Sonnblickem by měl být náš Niedersachsenhaus. Čeká nás tedy soupání asi 850 výškových metrů. Ještě než vcházíme na strmou lesní cestu, vidíme před sebou v dálce dlouhý, zvlněný horský hřeben, končící Schareckem. Samá skála a  sníh. Nedělám si o své kondici žádné iluze. Půjdu, kam to půjde. Strmá a nekonečná lesní cesta mi bere dech a sílu. Vláďa jde vpředu a občas se ohlédne za sebe a kontroluje, jestli jsem ještě na živu. Zatím jsem. Kontrolovat musíme ale hlavně značení cesty, které je čím dál, tím horší. Na lesním rozcestí je řada značek. Bereme v  potaz naši nedokonalou mapku a  zjišťujeme, že cesta k Niedersachsenhausenu je zatlučena prkny, na kterých je napsáno“ Weg geschlossen“. Zavřeno. Přišlo mi docela líto se vrátit, když jsme už vylezli tak vysoko. A tak přelézáme uzávěru po malém můstku a neochvějně míříme za svým cílem. Vždyť jsme přeci Češi. Taková blbost nás přeci nezastaví.

Na 2200 metrech končí pásmo lesů. Příkrý kamenito-travnatý svah je pokrytý koberci květů a velkými sněhovými poli. A v těch se bohužel nadobro ztratila naše cesta, která byla v bedekru označena jako lehčí. Asi tady mají jiná kriteria na to, co je lehké nebo obtížné. A tak lezeme přímo nahoru do strmého svahu, který má sklon místy více než 45 stupňů. Několikrát překračujeme sněhová pole, do kterých se boříme po kolena. Cesta se dávno ztratila i naši chatu na hřebeni před námi zahalil závoj mlhy. Počasí se horší. Svišti běhají kolem nás a výstražně piští. Když se ale chceme přiblížit trochu blíž, mizí ve svých hlubokých norách. Vláďův navigátor ukazuje 2300 metrů. Začíná mrholit. To nám ještě chybělo! Ten šílený svah mi bere zbytek sil. Velmi pomalu jsme se vyškrábali do sedla pod chatou.

Jsem na konci sil a odmítám jít dál. 

„2400 metrů“, hlásí Vláďa. A hned dodává: „Doufám, že tady neběhají strážci. Jsme přeci v zakázaném pásmu parku, když jsme přelezli plot.“

„S tím si rozhodně starosti nedělám.  Kdo by do téhle pustiny lezl. Na to jsme už hodně vysoko,“ odpovídám.

To tedy jsme. Před námi se tyčí skalnatý svah, plný sněhu. Po cestě ani památky. A někde 70 metrů nad námi, schovaný v husté mlze, je Niedersachsenhaus.  Je to ke vzteku. Vláďa jde ještě kousek nahoru, ale na zasněženém skalnatém svahu žádnou schůdnou cestu nenašel. Chce ale lézt dál. Mám z toho docela strach a tak na tu dálku na něj doslova řvu:

„Pojď zpátky, ty vole, zabiješ se. Nestojí to za to.“

Moc se mu nechce, ale nakonec uznává marnost všeho úsilí a vrací se zpět do sedla. Cesta dolů je hrozná. Silné sněhové pole napravo od nás padá strmě dolů. Až se mi z toho pohledu dělá zle. Tudy by to ale bylo rychlejší. Zpět musíme stejnou cestou, kterou jsme šli nahoru. Zbytky sněhu na strmém svahu kloužou a svišti na nás opět pískají. Mohou být ale bez obav. Teď máme jiné starosti. Asi to tuší, protože v bezpečné vzdálenosti od nás si sedli a sledují, jestli spadneme dolů, nebo ne. Ten sešup dává zabrat především lýtkům. Značně unaveni docházíme k Ammererhofu.  K odjezdu autobusu zbývá ještě dost času. 

Podle prospektu nabízí Niedersachsenhaus teplou kuchyni, hotelové pokoje a  alpskou specialitu – nouzové pokoje pro ty, kteří třeba kvůli počasí uvíznou na cestě. Při ideálním počasí má trvat cesta od Kolm Saigurnu až na chatu asi 3 hodiny. To ovšem nesmí být cesty zapadané sněhem. Celkové převýšení činí 900 metrů. Nám chybělo pouhých 70.

Vraťme se ale zpět. U horské chaty nad Ammerehofem se cesty rozdvojují. Jedna vede k autobusu a druhá k Rauriskému pralesu. Třebaže jsme docela unavení, dáváme se opět strmou lesní cestou vzhůru do světa lesních skřítků a víl. Tak nám alespoň připadá ona, až pohádkově mystická část zdejší přírody. Prales je dobře ukrytý na samém konci údolí. Uzavřený věncem třítisícovek, s mysteriózní atmosférou a více než 80 tůněmi by byl dobrou kulisou pro pohádky režiséra Trošky. Naučná stezka se klikatí mezi tůněmi, rašeliništi a staletými modříny a limbami. Tajemné místo.

Do odjezdu autobusu je ještě půlhodina. Jdeme vyzkoušet pohostinnost místní restaurace. Je znát, že ještě není sezóna. Všude pusto a  prázdno. Stejně tak i v celém údolí. Interier je ovšem parádní a útulný. Po chvíli čekání jdu hledat obsluhu. V kuchyni jsem našel jednu starší dámu. Jak mne viděla, tak se ulekla a vylítla z kuchyně jak čertík z krabičky. Zřejmě už dlouho neviděla živého turistu. Omlouvá se a chvátá rychle ošetřit naši žízeň. Rakouské Weissbier by neobstálo ani u  našich houmlesáků. Nicméně máme žízeň a  je to tekutina, která je určená k pití. Luxus této nóbl chaty se ukazuje při placení. To, čemu tady říkají pivo, stojí v přepočtu našich asi 100,- korun. Nicméně jsem spokojen. Těch 800 výškových metrů, které jsem zdolal, mne uspokojuje. Méně však Vláďu, který si může dovolit mít o něco větší ambice, než já.

Představa lukulských hodů navečer nás však oba sjednocuje v názoru, že vše zatím probíhá k naší naprosté spokojenosti. 

Kitzlochklam

Po tisíce let prorážel rozpouštějící se led doby ledové, dešťové srážky i štěrk, cestu Rauriským údolím. Ještě než se Rauriser Ache vlévá do širokého údolí Salzachu, vytváří v  jeho bezprostřední blízkosti bizarní skalní soutěsku. Spousty vod se zde řítí do hloubky úzkou skalní průrvou. Bezpočet malých i větších vodopádů tvoří pak působivou zvukomalebnou kulisu pro oko i ucho vnímavého turisty. A vodní tříšť se třpytí v záři slunečních paprsků, probleskujících mezi stromy na vrcholu skal. Hučící spousta vod, vysoké skály. To je grandiózní divadlo Kitzlochklammu.

Asi kilometr za křižovatkou v Taxenbachu odbočujeme a asi po 300 metrech zastavujeme na velkém parkovišti. To je pochopitelně, jako zatím všechna exponovaná parkoviště, zdarma. Dřevěné můstky, zkrápěné hučící vodou, nás vedou vysoko mezi skály, porostlé mechem, kolem uzavřené krápníkové jeskyně až ke kurióznímu obydlí zlatokopů. Poustevna v soutěsce byla založena někdy v hlubokém středověku. Kdo ji vybudoval a kolik obyvatel měla, není dnes známo. Zlatokopy vysekaná štola, nesoucí letopočet 1553, byla později začleněna do osamělého obydlí. Jejím posledním obyvatelem byl jakýsi Andreas Pimbacher. Během svého poustevničení žil v létě i  se svou kozou v soutěsce. Prodával drobné suvenýry, které i vyráběl, modlitební knihy, růžence a pohlednice. Od obyvatel dostával i drobné dary a  za malý poplatek provázel turisty soutěskou. V zimě žil v chudobinci v Taxenbachu. Jeho životní filosofie byla jednoduchá. Bůh je blízko, když bude žít v dokonalé samotě a chudobě. Musel to být duševně velmi silný člověk. Zemřel v prosinci 1913. Jeho poustevna je od té doby opuštěná.      

Pozdrav Bůh!  Pojď dál a přines dovnitř štěstí!

 Cesty alpskými horskými údolími jsou idylické a vnášejí do duše poutníka zvláštní a intenzivní pocity klidu, míru a pohody. A  vedle množství cest běží potoky, živené ledovcovými vodopády, padajícími s velké výše dolů po skalních stupních. Potoky pak pospíchají s menším, či větším kraválem dolů, aby se nakonec rozlily do širokého údolí řeky Salzach.

Seidlwinkltal, se starými středověkými zlatokopeckými sruby, je jedním z těchto údolí. Ve vzduchu je cítit vlhkost z tajícího sněhu a až nepřirozeně světlezelené stráně po obou stranách údolí jsou plné rozkvetlých květin všech možných barev a druhů a také kravek, šplhajících za chutnou stravou až vysoko ke skalám. Alpské jaro je v plném proudu. Fialové zvonky hořců, drobné, růžové kvítky lomikámenů, velké, bílé květy dryádek a kopretin, i rozlehlé trsy červených horských růží. Člověk by musel být fundovaným botanikem, aby dokázal to množství nejrůznějších květin a keřů pojmenovat.

  Je teprve poledne. A počasí si s námi dnes trochu pohrává. Slunce pomalu mizí a obloha se zatahuje. Seidlwinkeltal jihozápadně od Raurisu, lemuje s  obou stran vysoký horský hřeben, zdvihající se postupně až do výše 2900 metrů. Studujeme znovu naši mapku. Údolím má jezdit Tälerbus až k horské usedlosti Rauris Tauernhaus, která je na 1527 metrech a je už blízko Grossglocknerského horského masivu.  Cesta za Tauernhausem se pak zdvihá strmě vzhůru až ke Glocknerské silnici. Tahle část cesty však patří mezi ty obtížné. Letošní zkušenosti se sněhem už tady máme. Tam určitě dnes nepůjdeme.

      Autobus má jezdit odněkud z vedlejší vesnice.  Startujeme tedy auto a jedeme do asi 10 km vzdáleného Wörthu. Moc pěkné sídlo. Shluk rekreačních usedlostí a rázovitých penzionů a hotelů s  nezbytnými květinami v  oknech a na balkonech působí neobyčejně malebně. Připomíná mi to známý seriál Doktor z hor. Je to stejná kulisa. Uklizeno, trávníky posekané, všude plno květů. Ale nikde žádní turisté. Jsme tu docela sami. Hlavní sezóna začíná totiž až tuto  neděli. To už budeme bohužel doma. Předsezónní klid je znát všude. Bohužel jsme to poznali i my, když jsme konečně našli zastávku Tälerbusu. Autobus jezdí až od pondělí. Pochopitelně s naší SLC kartou zdarma.

Jsme na samém začátku údolní cesty. Pohled na mapu říká, že k Tauernhausu je to odsud asi 15 km. Pro naše nohy je to dnes příliš daleko. Zkusíme tedy jet až tam, kam to půjde. Obavy o poškozenou spojku byly ale zbytečné.

Z Wörthu, který je na 980 metrech, jedeme prakticky po rovině, po prašné, hlinito-štěrkové cestě. Asi po 7 kilometrech zastavujeme na malém parkovišti. Dál už smí jen místní  na povolení správy parku. A taky Tälerbus. Parkoviště Fleckweide je ve výši 957 metrů. Na informační tabuli studujeme další cestu. Gollehenalm 2,5 km – 1286 metrů. Palfneralm 4,5 km – 1334 metrů. A konečně Rauris Tauernhaus 7.5 km – 1526 metrů. Převýšení od parkoviště je 570 metrů. Na odpoledne je to až až.

Několikadenní zkušenost s tímto koutem světa mne naplňuje div ne pocitem znalce. A tak si zde dovolím malé zastavení, abych mohl shrnout dosavadní poznatky. 1800 km² národního parku Vysoké Taury je doslova nacpáno divy přírody. 150 jezer a jezírek, 300 vrcholů nad 3000 metrů a 279 horských potoků. A mezi tím se klikatí stovky údolí. Údolí velká, údolí malá i ta docela malinká. A v každém údolí je vždycky několik potoků. A tak bych tomu poslednímu údaji moc nevěřil. Stačí zapršet a  potoků je hned jednou tolik. V každém údolí je taky vždy několik chat. Ty jakoby vypadly z našich starých pohádek. A jsou taky pěkně staré. Dokonce až ze středověku. To krávy, které bez problémů lezou po příkrých svazích každého údolí, jsou současné a vypasené. Dobře se jim tu daří. Šedé, černé, hnědé, strakaté. Krávy všech možných ras. Ale žádná z nich není tak krásně fialová jako ta v televizi. Škoda. Ty běhají zřejmě jen ve Švýcarsku. A  v  každém údolí jsou taky koňské farmy. Ale koně tu nejsou jen pro parádu. Mnoho poutačů láká ty trochu movitější turisty k netradičním vyjížďkám. Výčet místní fauny, kterou můžeme při cestě spatřit, končí u  jednoho osla a čtyřech strakatých prasatech, pasoucích se u Palfneralmu. Asi to zde není typický jev.

Od údolního parkoviště Fleckweide stoupá cesta příkře do kopce. Je to docela náročný pochoďák. Za hodinu toho mám tak akorát dost. Vláďa šlape jak dobře namazaný stroj a já se marně snažím s ním držet krok. U chaty Palfneralm však už nemohu dál.

„Máš to k Tauernhausu ještě 3 kilometry,“ říkám kamarádovi.

„Ty dvě hodiny tu počkám a ty to tam alespoň nafilmuj. Stejně mám už chuť na kafe.“

Máme za sebou sice jen 5 kilometrů, ale převýšení skoro 400 metrů. Nejsem zrovna ve formě. Ten můj motor má přeci jen menší výkon, než motor Tälerbusu. A tak usedám na lavičku u chaty a sleduji Vláďu, jak pomalu mizí v ohybu cesty. Ještě než ale zmizel za zatáčkou, vidím, jak se pokouší komunikovat s pasoucím se tam koněm, kterého zaujala jeho kamera. Dobře to dopadlo. Kůň se vrátil k pastvě a Vláďa rázně vykročil vstříc dalším třem kilometrům, které dělí chatu Palfneralm od Rauriser Tauernhausu. 

Z chaty vyšla mladší žena.

„Guten Tag,“ říkám. „Kann Ich ein Kafee geben, bitte?“

„Ja, selbstverständlich.“

Za chvíli přichází s obrovským kafáčem, plném krásně vonící kávy. Jsou to dobré tři porce. A k  tomu přináší i domácí mléko. Cena nikterak nepřevyšuje cenu, obvyklou dole ve městě. Příjemný úsměv k tomu je už gratis. A mléko je čerstvé a vynikající. Jeho zdroj se totiž popásá nedaleko.

„ Bitte schön, kann Ich hier etwa zwei Stunden warten? Ich warte meinen Freund, der geht zu Tauernhaus. Ich kann nicht weiter," vypotil jsem ze sebe dlouhý německý proslov. „Prosím Vás, mohu zde asi dvě hodiny počkat? Čekám na svého kamaráda, který šel k Tauernhausu. Já už nemohu dál.“

Opět úsměv.

“Ja, selbstverständlich.“

Za chvíli jsem se začal nudit. Kafe je dopité a já jsem opět zcela fit. Místní policajti, kteří jsou na obhlídce údolí, přišli k domácí paní na kafe. Prasata, pasoucí se opodál v družné pospolitosti spolu s krávami, okamžitě přiběhla a zkouší, jestli má policejní auto alarm. Drbou si kůži o auto tak intenzivně, že ho celé rozhoupala. Alarm není. A  tak klid a pohoda, která panuje v údolí, není rušena vůbec ničím. Porušili ho až dva turisté, zřejmě  manželé,  kteří  přijeli  na  kole  od  Tauernhausu.  

       Začalo pršet. Všichni se přesouváme pod střechu. Jsou to Slováci z Bratislavy. Rakušana by asi nenapadlo courat v  tomhle zapomenutém údolí mimo hlavní sezónu. Manželé mají auto na parkovišti ve Wörthu. Ideální kombinace.

Dozvídám se od nich, že potkali Vláďu u Tauernhausu. A teď se vracejí k autu. Zatím co si povídám se Slováky, přestalo pršet. A slunce opět svítí. Ptám se domácí paní po záchodu. Ukazuje mi za dům směrem ke staré kůlně. Čekám nějaký obyčejný suchý záchod. To, co jsem spatřil, mně však doslova šokovalo. Ve staré, středověké kůlně byl supermoderní záchod s teplou a studenou vodou, mýdlem, ubrousky i čistým ručníkem. V Rakousku zřejmě s předpisy Evropské unie nemají žádné problémy. I na tomto zastrčeném místě, kam sotva přijde nějaká kontrola. Zřejmě je pro ně pořádek a čistota samozřejmostí.

Uplynula hodina. Beru batoh a odcházím. Jsem dokonale fit a tak vyrážím kamarádovi vstříc k Tauernhausu. Nechce se mi dál čekat. Asi po dvou kilometrech ostré chůze vidím v dáli klobouk. A pod ním rychle se blížící postavu s charakteristickou chůzí. Ještě, než jsme se setkali, už na mne Vláďa volá :

„Pojď se mnou zpátky. Je to už jen kousek. To musíš vidět. Je tam starej barák z patnáctýho století. No, nádhera,“ nadšeně vykládá své zážitky.

Nepřeháněl. Rauris Tauernhaus je stará horská usedlost ještě z  patnáctého století. Vypadá úplně kouzelně. Jak perníková chaloupka. Jen ten perník tady chybí. Člověk by řekl, že se tu snad ani nedá bydlet. Čekám, že ze dveří vyleze nějaká stará čarodějnice s  bradavicí na nose a kočkou na rameni. Místo ní vychází půvabná mladá žena v  charakteristickém dirndlu, se dvěma malými dětmi a přesvědčuje nás o opaku. Za ní vybíhá veliký bílý ovčácký pes a vítá se s Vláďou jako se starým známým.

“Aby ne,“ říká kamarád, „nejdřív mně chtěl sežrat a pak do mě šťouchal, abych ho drbal. Pěkný hlídač.“

Kolem se pasou nezbytné krávy, děti si hrají na zápraží a pes běhá od jednoho ke druhému. Dokonalá idylka, umocněná sluncem, které opět září na obloze.

* Pozdrav Bůh! Pojď dál a přines dovnitř štěstí *

Fotím si tento nápis, napsaný kdysi dávno rukou na dřevěnou desku vedle vchodu. Jestli je v tomto domě štěstí, to nevím. Ale myslím si, že ano. Je to zvláštní svět. Svět míru a klidu. Až pohádkově mystický. Člověk by tu měl chodit po špičkách. Myslím, že Vláďa má tytéž pocity, jako já. A tak se pomalu a mlčky vytrácíme z tohoto kouzelného světa, kde se zastavil čas

„Abend,“ šklebí se na nás zdálky naše servírka. Její rakousky zpěvavé a protáhlé Danke šéén a Bite šéén nás přivádí ze světa idylických údolí a vysokých hor do světa kulinářských zážitků rakouské kuchyně. Je stejně zajímavé, jak dlouho si hladový člověk dokáže povídat o jídle. A dokonce se na něj i primitivně těšit. Dušené kuře na paprice s  jedním chlupatým knedlíkem a jedním bramborem náš rozhovor rychle ukončilo. Excelentní večeře. I salátový bufet byl obzvlášť bohatý. Vdolek se šlehačkou ukončil naše skvělé hodování. Vláďa jel do druhého patra výjimečně výtahem. Pravdou je, že ušel dnes asi o čtyři kilometry více, než já. Já se ovšem držím stále zásady, že výtah je jen pro zdravé. A tak jsem šel na pokoj raději pěšky.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz