Sedm římských dní

Sedm římských dní – malá cesta časem

 

Do Říma

Když pan Werich s  dcerou kdysi odjížděl autem na své „Italské prázdniny“, přišlo mu skoro líto, že kolemjdoucí, které na své cestě míjel, chodí lhostejně kolem a vůbec netuší, že on jede na svou velkou cestu do Říma. A když by ho náhodou potkal nějaký známý a zcela náhodou se ho zeptal, „A kam to vlastně jedeš?, pan Werich by ze staženého okénka ledabyle odpověděl: “No přeci do Říma“. Ten známý by se zasmál a bral by to jako vtip. Nikdo se ho ale na nic nezeptal, až celníci na hranici a tak odjel na tu svou velkou cestu a památkou na to je jedna útlá a moc pěkná knížka.

To bylo někdy před rokem 1960. Podobný pocit, jako měl pan Werich při této cestě, jsem měl kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety. To bylo ve chvíli, když jsem stál na břehu Baltu, pod bundu mi lezl studený vítr, na obzoru plul trajekt a já jsem stál a poslouchal příboj, který mi zněl lépe, než Karajanovi Vídeňští filharmonici. Ale to už je skutečně dávno. Avšak ten pocit, pokud přeci jen zevšedněl, tak skutečně jen trochu. Znám svoji ženu a proto vím, že nastupuje do letadla s podobnými pocity, jako já. Před každou cestou jsou skoro sváteční. Na displeji v čekárně po odbavení se konečně objevilo číslo našeho letu. Boeing 737 je dobré letadlo. Je to dokonce nejrozšířenější dopravní letoun na světě. A tak v poklidu procházíme tunelem do letadla. Naši přátelé, kteří letí s námi, asi tolik v poklidu nejsou. Letí poprvé. Ale nedávají to na sobě znát a vcházejí do letadla s výrazem zkušených cestovatelů. Praha zůstává někde hluboko pod námi. Můžeme rozepnout pásy. Kolem nás sedí samé neznámé tváře. Tváří se nezúčastněně. I na letišti jsme potkávali stejně neznámé tváře. Kdybychom potkali nějakého známého, možná by se nás zeptal: “Čau lidi, kam to vlastně letíte?“ A my bychom jen tak ledabyle prohodili. „No přeci do Říma.“

Připravit se na dovolenou není žádná legrace

Nevím, čím to je, ale před každou větší cestou mám dojem, že pokud všechno pečlivě nenaplánuji, tak skončíme podobně jako Robinson někde na pustém ostrově uprostřed oceánu. A tak si pečlivě napíšu, kolik mám zabalit košil, kolik ponožek, kalhot, prádla, kartáček na zuby apod. Stejně je tomu i u dnes tak nezbytné elektroniky. A tak se papír plní údaji o foťáku, telefonu, nabíječkách, diktafonu a dalších nezbytných proprietách. Nejraději bych na papír připsal i celý počítač, ale zde zůstávám realistou. Stejně tak je tomu i s přípravou samotné cesty. Seznam oblíbených položek na počítači se začíná plnit stránkami několika cestovních kanceláří, informačními materiály nejrůznějších organizací, nechybí zde oficiální stránky toho příslušného místa a konečně i různými cestopisy a recenzemi mladých i starých cestovatelů, které se na internetu dají najít. Psací stůl se začíná plnit hromadou popsaných papírů, zčásti už přeškrtaných, některé jsou dokonce i číslované ve snaze se v tom vyznat. Pár dní před startem obvykle zjistím, že ona hromada papírů již přesáhla práh srozumitelnosti a tak většinu toho vyhodím a napíšu vše znova. Včetně podrobného itineráře. A to bývá ta konečná verze. Moje žena je povahou volnomyšlenkář a tak tuto moji snahu o nějaký systém považuje spíše za duševní úchylku. Nicméně moje mizerná znalost angličtiny a počínající sluchový handicap mne nutí si vše raději připravit doma, protože bych se na cestách nemusel domluvit. Bohužel skutečnost venku bývá často trochu jiná, než mám uvedeno ve svém itineráři. A tak se dostane i na mou ženu, která je, na rozdíl ode mne, mistr improvizace.

Příprava na naši červnovou římskou odyseu začala vlastně už půl roku předem. To jsme ale ještě vůbec netušili, že počátkem roku budeme se ženou nečekaně a zcela nad plán dobývat klášter svaté Kateřiny na Sinaji a prolézat skalními příbytky jordánské Petry. Milerád jsem proto přerušil přípravy na římskou cestu, abychom se mohli v klidu kochat azurovými vodami Akabského zálivu a využívat luxus čtyřhvězdičkového egyptského hotelu. Letošní rok začal zkrátka neočekávaně pěkně.

Teď je však konec května a já se ženou a našimi přáteli, Janou a Vláďou, míříme vstříc "Věčnému městu". S fatalismem zkušených cestovatelů procházíme procedurami na letišti, zatím co naši známí předstírají to samé. Usedají do sedadel za námi a vypadají spokojeně. Pilotovi se při přistání asi klepaly ruce, protože s námi praštil o ranvej, div že neurazil podvozek. Římské letiště Leonarda da Vinciho, jinak krátce Fiumicino, je skutečný gigant. Počítám, že Ruzyní by se do něj vešlo hned několik. Kupodivu perfektní informační systém nás bez problémů provádí po nekonečných chodbách k zavazadlům, aby nás nakonec vyvedl ven, do krásného a teplého římského odpoledne. Náš domácí, signore Condemi, nás má čekat před terminálem C u obchodu s nápisem „Emporio Armani“. Terminál C je ovšem dlouhý asi kilometr a Emporio Armani nikde. A protože se zraky celé naší malé výpravy významně upřely na mne, vydávám se hledat signora Condemiho sám. Ptám se jednoho policajta a jednoho letištního zřízence, kde najdu Emporio Armani. Každý mne posílá někam jinam. A tak se otráveně vracím zpět. Mezitím moje žena nevydržela s  nervy. A protože při řešení takovýchto nouzových situací je jako ryba ve vodě, jala se hledat na vlastní pěst.  A tak jsem se vrátil zpět, abych zjistil, že nemám ani signora Condemiho, ale ani svou ženu, která se ztratila v tisícihlavém davu. Zatím co nám všem stoupá v těle adrenalin, objevuje se v dáli moje žena a táhne za sebou nějakého člověka. Neumím si představit, co mu vlastně řekla, ale brzy jsme zjistili, že přesvědčila někoho úplně jiného. Má zkrátka talent. Ale zato objevila Emporio Armani. Ukázalo se, že to nebyl žádný obchod, ale barák nejméně o 20 podlažích a cedule Emporio Armani byla až úplně nahoře u střechy. Teď mi bylo jasné, proč jsem ceduli dříve neviděl. Od sezení v letadle mne totiž bolelo za krkem a nemohl jsem zaklonit hlavu. Ta nešťastná cedule byla na mne moc vysoko.

Říká se, že když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší. No, jako starý pohan řeknu spíše, jakási nevysvětlitelná a záhadná vyšší moc. Signore Condemi se totiž našel zcela sám. Do teď mi není jasné, proč na nás už zdálky zuřivě mával, když nás vůbec předtím neznal.

Signore Condemi je sympatický čtyřicátník, který se chvílemi snaží s  námi anglicky komunikovat a po větší část jízdy telefonuje. Ostatně, dávno již víme, že telefonování za jízdy je italským národním sportem. Dokonce jsme zde viděli jednoho mladíka, který při své bravurní jízdě na skútru nejenže telefonoval, ale přitom i kouřil. Ani jsem se nestihl podívat, jestli nemá náhodou ještě jednu ruku navíc. Signor Condemi se řítil po přístupové silnici do centra jako Fitipaldi na okruhu. Přitom s  námi vesele konverzoval a telefonoval. Byl jsem docela rád, když jsme zastavili na Via Cairoli před naším penzionem. Ta cesta byla docela dobrodružná.

Kamarád, jako vždy, obsadil ihned strategické místo u televize. Televizní program nás ovšem šeredně zklamal. Trochu jsme zapomněli, že o víkendu jsou volby do evropského parlamentu. A kandidáti té nesmírné spousty italských stran a straniček se z obrazovky usilovně snažili přesvědčit italský národ, aby právě jim umožnil prožít několik let luxusního života mezi bruselskými byrokraty. Ještě, že jim nic nerozumíme. Určitě by nám pokazili tuhle krásnou cestu.

První vycházka

Je podvečer, venku je příjemné teplo, ačkoli klesající slunce ozařuje již jen vrcholky budov. Čas na první vycházku. Na podlouhlém náměstí krále Viktora Emanuela jsou především volební stánky. Po zemi je plno propagačních materiálů, které odhazují Římané skoro ihned, jak je dostanou. Stejný scénář, který známe již z domova. Politici jsou schopni se všelijak pitvořit, dělat zcela nesmyslné věci a slibovat hory doly, jen aby se dostali k té finančně výnosné prebendě, které se říká politika. Pryč odtud.

Před námi náhle vyvstala obrovská budova kostela Santa Maria Maggiore na stejnojmenném náměstí. Už zdálky je vidět v průhledu ulice jeho zvonice, která je se svými 75 metry nejvyšší v Římě. Pověst vypráví, že v noci ze čtvrtého na pátého srpna roku 352 měl papež Liberius sen, v němž mu Panna Marie uložila, aby se následujícího dne vypravil na pahorek Esquilin. Na místě, kde najde čerstvě napadaný sníh, měl vybudovat chrám. A to se údajně taky stalo. Papež ani dospat nemohl a tak se hned zrána vypravil na pahorek a v čerstvě napadaném sněhu vyznačil obrysy budoucí baziliky. A nechal ji skutečně postavit. Dnes, po této liberiánské bazilice nenajdeme ani stopu. Za sto let se tu ale stavělo znovu. Stará bazilika vzala za své a na jejím místě nechal papež Sixtus III. postavit dnešní baziliku Santa Maria Maggiore. Pokud je pravdou, co píší různé průvodce, a není vlastně důvodu tomu nevěřit, tak tenhle kostel má již 1578 let. Úctyhodný věk. Ale ta legenda o zjevení Matky Boží je docela úsměvná. Pokud budeme ovšem věřit tomu, že v srpnu padal v Římě sníh.  

Santa Maria Maggiore je největší římský mariánský chrám. A je také jedním ze čtyř papežských římských kostelů a tudíž i exteritoriálním územím Vatikánu se zvláštním právním postavením. Kromě baziliky svatého Petra, která leží přímo na území Vatikánu, patří k těmto papežským kostelům ještě lateránská bazilika San Giovanni  a bazilika San Paulo fuori le Mura - bazilika svatého Pavla za hradbami.

Santa Maria Maggiore je typická raně křesťanská stavba, vyzdobená nádhernými mozaikami s biblickými výjevy. Trojlodní bazilika má úctyhodnou délku 86 metrů. Nádherný kazetový strop z konce patnáctého století je pozlacen prvním zlatem, které přivezl Kolumbus z Ameriky. Se sloupy, které strop podpírají, si tehdejší stavitel nedělal příliš velké starosti. V pátém století bylo v Římě dochovaných antických staveb ještě habaděj a tak těch čtyřicet ionských sloupů, které dnes zdobí hlavní loď, stavitel jednoduše sebral z nějaké antické stavby. Z jaké, tak toho jsem se už nedopátral. Ještě, že byl antický Řím tak velký. Ionské sloupy nejsou zde ale jediné antické pozůstatky. I obě boční kaple jsou vylepšeny antickým mramorem.

Rozebírání antických památek byla celkem běžná praxe už od raného středověku. Dělala to většina umělců, včetně těch nejslavnějších, tedy Berniniho a Michelangela. A nejen na území dnešní Itálie. Všude tam, kam až kdysi dosáhla římská moc, byly antické stavební památky používány ve středověku jako levný a neobyčejně kvalitní stavební materiál.

Tenhle mariánský kostel má ale i docela malé místo v českých dějinách. V roce 868 zde totiž, papež Hadrián II., za přítomnosti Konstantina a Metoděje, schválil slavení liturgie v národním slovanském jazyce. Ta byla do té doby u nás slavena jen v latině a v menší míře i v řečtině.

Obrovská chrámová prostora září zlatem. Takhle vyšperkovaná je většina římských kostelů. Zlato a zase zlato. Tak se přeci pokloň, člověče, před tou září. Nebo že by to byla záře Ježíšovy trnové koruny? Koho z věřících dnes napadne, kde vzala chudobná církev Kristova tak obrovské bohatství? Slovo vzala, však není tak výstižné. Vhodnější je použít slovo nahrabala. Zlato, zbrocené krví. A církev svatá hrabe a hrabe dál. Do dnešních dnů. A pořád má málo. Kde zůstaly ideály prvotních křesťanských obcí?

V kapli pod papežským oltářem jsou uchovány jako svaté relikvie zlomky jesliček z Betléma. Těch hmotných památek na Kristův život i jeho smrt je ve světě až příliš. Těžko říci, které jsou pravé a které měly jen zvýšit důležitost toho kterého chrámu, kde byly uloženy. Větší vážnost kostela znamenala pochopitelně také větší návštěvnost věřících a tudíž i větší ekonomický efekt. A nejen zde. Známý je například boj dvou jeruzalémských křesťanských frakcí, východní a západní, o to, kudy povede Křížová cesta. A nebylo ani tak důležité, kudy vlastně Kristus ve skutečnosti nesl svůj kříž. Vždyť velké množství poutníků muselo místní křesťanskou komunitu i velice dobře živit.

Co se týče křesťanských relikvií, tak na ně byla především odbornice a neotřesitelná autorita svatá Helena, matka císaře Konstantina. Ze své cesty Svatou zemí jich přivezla spoustu. A považovat je v té době za padělek, vůbec nepřicházelo v úvahu. Zbytky kříže, jesliček, trny z Kristovy koruny a já nevím, co všechno ještě. A pochopitelně, nebyla to jen císařovna Helena. Celá řada významných poutníků přivážela ze Svaté země další a další, údajně ty pravé, svaté relikvie. A proto je dnes, v každém jen trochu významnějším kostele, alespoň jedna z těchto relikvií. A pokud to není nějaká památka na život Ježíše Krista, tak je to určitě dochovaná část těla některého z mnoha křesťanských svatých. Některé křesťanské denominace však uctívání relikvií nepřikládají žádný význam, ba naopak to považují za modlářství. Již německý reformátor šestnáctého století Martin Luther o uctívání relikvií řekl:

"Neboť i kdybychom měli pohromadě všechny svaté kosti anebo svatá či posvěcená roucha, nic by nám to nebylo platné, neboť to všechno jsou mrtvé věci, které nemohou nikoho posvětit. Ale Boží Slovo je poklad, který všechny věci posvěcuje, jedině tím jsou všichni svatí posvěceni."

Pravdou je, že mi tyto údajně pravé relikvie, neříkají vůbec nic. Daleko víc mne uchvacuje nádherná výzdoba chrámů. Nehledě na to, z jakých zdrojů byla financována. Zkrátka dílo lidských rukou a lidského ducha. Ať už tato díla znázorňují cokoliv. Tady nelze než obdivovat invenci a genialitu špičkových umělců své doby.

Hlavní chrámová loď baziliky je ohromující, obrovský prostor, dekorovaný nádhernými, pozdně antickými mozaikami jak v hlavní lodi, tak hlavně ve svém závěru v presbyteriu a na triumfálním oblouku. A nesmím zapomenout ani na pozlacený kazetový strop Giuliana Sangalla. Je skutečně na co se dívat. Některé prameny uvádějí, že Santa Maria Maggiore je nejkrásnějším římským kostelem. Rád bych tomu věřil. Jsme ale na samém začátku našeho římského pobytu, a tak je těžké vydávat předčasné soudy. A dělat si nějaký žebříček jejich krásy. To nebudeme schopni ani na konci této cesty. Tím spíše, že v Římě je asi 900 kostelů. Dojem na mne tato bazilika ale udělala ohromný. I ve srovnání s chrámem svatého Petra, který jsme si mohli podrobně prohlédnout již při naší návštěvě Říma před dvěma lety.

V bazilice Panny Marie Sněžné, jak se také tento kostel nazývá, je ale ještě jedno místo, které si zaslouží malé zastavení a připomenutí si díla jednoho z největších italských stavitelských géniů. Před papežským oltářem je pohřben snad nejvýznamnější barokní architekt a sochař – Gian Lorenzo Bernini. S Berninim se zvídavý turista potkává v Římě na každém kroku. A nestačí se obdivovat jeho tvůrčímu rozletu. Mám takový dojem, že bez Berniniho otce i syna by snad barokní Řím ani neexistoval.

Sotva jsme vyšli z baziliky, jsem nucen naši malou výpravu trochu popohnat. Večer se totiž rychle blíží. A já bych velice rád viděl ještě jeden kostel. Snad to ještě stihneme. Míříme sice ke Koloseu, ale kostel San Pietro in Vincoli je asi v polovině cesty. Není tedy problém se tam zastavit. Problémem je ale, že jsme přišli těsně před uzavřením kostela. Ten je postaven na místě, kde byl podle legendy odsouzen k smrti svatý Petr. A v relikviáři pod hlavním oltářem jsou uloženy řetězy, kterými byl Petr spoután v jeruzalémském žaláři. Údajně opět ty pravé. Kvůli nim byl vlastně kostel i postaven. Ale kvůli řetězům jsme sem určitě nepřišli. Trojlodní bazilika, členěná dvaceti antickými sloupy s dórskými hlavicemi, není zdaleka tak zajímavá jako předcházející bazilika Panny Marie Sněžné. Ani její fasáda není ničím pozoruhodná. Tím hlavním magnetem, kvůli kterému sem denně proudí davy návštěvníků Říma, je nádherná Michelangelova socha Mojžíše, která je vlastně torzem velkolepého projektu náhrobku papeže Julia II. della Rovere. Socha představuje Mojžíše poté, co sestoupil s deskami Desatera z hory Sinaj. Výraz Mojžíšova obličeje se při pohledu z různých stran mění. Když se podíváme zleva, vidíme nadšenou, ozářenou tvář muže, který právě hovořil s Hospodinem. Při čelním pohledu nabývá Mojžíšova tvář bolestných rysů a při pohledu zprava v ní lze spatřit dokonce hněv a zlobu, neboť si uvědomuje, že lid odpadl od Hospodina a oddal se modloslužbě. Tahle socha je zároveň i takovou biblickou hádankou.  Na hlavě má Mojžíš totiž dva rohy. Michelangelo je vytesal zřejmě na podkladě nesprávného překladu Vulgáty, což je latinský překlad Písma svatého, pořízený Otcem Jeronýmem z hebrejštiny na přelomu čtvrtého a pátého století. Psaná hebrejština totiž nezaznamenává samohlásky, ale jen jakési jejich znaky. Klíčovým slovem v hebrejském textu Bible je, v přepise do latinky, slovo  qrn. Toto slovo má různé významy podle toho, jak je doplněno samohláskami. Pokud se napíše jako qeren, znamená to roh. A pokud se napíše jako qaran, tak to bude znamenat zářit. A Jeroným si zkrátka vybral tu první variantu. A tak, podle něj, Mojžíš odcházel od Hospodina obdařený dvěma rohy. Logičtější se mi ovšem zdá to druhé, že při svém odchodu byl osvícen jakousi zářící aurou. Právě Mojžíšův popis, obsažený ve verších 34:29-30 Exodu latinské Vulgáty, vedl pravděpodobně Michelangela i další umělce k tomu, že umísťovali na Mojžíšovu hlavu dva rohy. Podle řecké Septuaginty byl zase vzhled kůže Mojžíšovy tváře zvelebený. Překlady jsou různé. Pro úplnost zde uvádím ještě starý český překlad oné části z Bible Kralické z roku 1866.

 „I stalo se, když sestupoval Mojžíš s hory Sinaj a měl dvě desky svědectví v rukou svých, nevěděl, že by stkvěla se kůže tváře jeho, když mluvil s ním. A viděl Áron a všichni synové izraelští Mojžíše, a aj, stkvěla se kůže tváře jeho a nesměli přistoupiti k němu.“

Konec citátu. Tento překlad má svoji logiku. A proto drtivá většina překladů Bible používá pochopitelně termín "zářící tvář". Jiný výklad vychází z toho, že roh byl v Orientu symbolem síly a moci. Ale ať už Michelangelo vycházel z čehokoliv, socha Mojžíše je jednou z řady jeho geniálních děl.

Moc jsme toho v kostele nestihli. Sotva jsme k soše přišli, nějaký zřízenec začal zhášet všechna světla a počal nás vyhánět ven. Ale fotku jsem ještě stačil udělat.

Kdo byl v Římě a neviděl Koloseum, ten jakoby v  Římě vůbec nebyl. Je to taková povinná zastávka. Slunce pomalu zapadá a osvětluje už jen jeho horní patra. Byť se ho zachovala pouze třetina, je to neuvěřitelná stavba. Těžko ji popisovat.

Na místě, kde dnes Koloseum stojí, si nechal postavit císař Nero obrovský a honosný palác, nazvaný Domus Aurea. 300 pokojů, bazény v  patrech, fontány na chodbách a obrovská ústřední kupole s  otáčivým stropem. A před tímto palácem stála kolosální, 35 metrů vysoká Neronova socha. I dnes si staví novodobí diktátoři podobné honosné paláce. Ale už tenkrát v Římě platilo, že všechna sláva je, jak se u nás říká, jen polní tráva. Padnul Nero a s ním padla jeho socha a konečně i větší část Domu Aurea. Na části Neronova areálu dnes stojí právě Koloseum. Za svůj vznik vděčí Koloseum dynastii Fláviovců, Vespasiánem počínaje. Koloseum bylo otevřeno slavnostně roku 80 našeho letopočtu. Byla to sláva veliká a tak se měli po celých sto dní Římané na co dívat. Zápasy gladiátorů, štvanice na zvěř. Když se lid baví, tak neremcá a nestávkuje. Je to stará pravda. Tenkrát na to byly i peníze, protože tehdejší "státní rozpočet" neschvaloval senát. Hlavní autoritou byl ve všem císař.

Poslední představení zažilo Koloseum v roce 523 za vlády Teodoricha. A pak už jen pustlo a chátralo. Až papež Benedikt XIV. v polovině osmnáctého století zastavil rozebírání Kolosea tamějšími stavbaři a zasvětil stavbu Kristovi pro krev mučedníků, která zde byla prolita.

Popis Kolosea, jeho rozlohy, popis stavby a všech jeho funkcí by vydalo na jednu samostatnou knihu. To však není vůbec mým záměrem. O tom, ostatně, psalo již mnoho jiných a podstatně fundovanějších lidí. A člověku podrobný popis ani moc neřekne, pokud před touto stavbou nestojí sám, na živo a s pusou div že ne dokořán údivem. Koloseum bylo vždy a bude i do budoucna ikonickým symbolem imperiálního Říma. Je odkazem úrovně společnosti, která ve všech směrech převyšuje pozdější tmářský středověk se všemi jeho dogmaty. Kdybych měl teď na hlavě klobouk, asi bych ho musel smeknout. Stojíme před stavbou, já, Eva i naši přátelé a jen zíráme. Jen Vláďa nezírá. Povinnost kameramana výpravy ho nutí neustále pobíhat a hledat ty nejlepší záběry. A tak všichni zíráme znovu večer po návratu do našeho přechodného domova, když Vláďa přehrává v televizi to, co přes den natočil.

Před Koloseem se v tento pozdní čas fotí svatebčané. Tři dvojice pózují dlouho fotografům, aby měly v pozadí co nejvíce památek.   Koloseum na svatební fotce jako kulisa, to musí určitě vypadat impozantně. My máme na svatební fotce jako kulisu Nuselskou radnici. Není to sice tak nóbl, ale nestěžuji si.

Jdeme už konečně domů. První den toho bylo na nás trochu moc. Rád bych šel zpět kolem Neronova Domu Aurea, ale nějak mně ujel ten správný směr. Vláďa sice opatrně namítl, že bychom měli jít jinou ulicí, ale pak se smířil s udaným směrem. Měl jsem ho poslechnout. Jak je vidět, má lepší orientační smysl než já. A tak jsme zříceniny Neronovy, kdysi tak honosné vily, minuli.

V televizi jdou volby, někde naproti nám v baráku ječí děti, vaří se večeře a v naší minikoupelně se smývá únava z našeho prvního římského dne. Buona sera, Roma.

 
 
 Římem křížem krážem

Můj itinerář, tak pracně doma sestavovaný, vzal za své vlastně hned první den. Po celý týden nám sloužil spíš jako seznam toho, co bychom měli a taky mohli vidět a stihnout. Prohlédnout si Vatikán a baziliku svatého Petra dnes, byl ovšem bláhový nápad. Poslední neděli v měsíci se totiž otevírají Vatikánská muzea pro návštěvníky zdarma. A ta poslední neděle je právě dnes. Obrovský zástup lidí, točících se v několika řadách až na Svatopetrské náměstí, nás zcela odradil.

Plné je ovšem i náměstí svatého Petra. Před vchodem do baziliky jsou zátarasy a policajti nekompromisně odhánějí každého, kdy by se chtěl dostat dovnitř chrámu. Na velkoplošných obrazovkách, instalovaných na Berniniho sloupořadí je přenášena mše, kterou celebruje sám papež Benedikt. Proto ten mumraj. Ptám se policajta, jestli můžeme alespoň na věž, ale ten mi jasně říká, že je uzavřeno vše, prostor před chrámem, basilika i věž.  Nedá se nic dělat. Na řadu tedy přichází nouzová varianta.

Vyprovázeni papežovou německou italštinou, míříme na pahorek Janikolo, který se zdvihá nad Vatikánem.

Po nekonečné pouti kolem hradeb mám dojem, že jsme již obešli polovinu Říma. Ale konečně se objevuje brána S. Pancrazio a v průhledu i socha Garibaldiho. Stojí na rozlehlé terase, odkud je nádherný pohled na Řím. Garibaldi je italský národní hrdina. A hrdinům se vždy stavěly a stavět budou pomníky. Tenhle je skutečně velkolepý. Garibaldi si tam sedí nahoře na koni a dívá se na svůj Řím. Byl to vlastně profesionální revolucionář. Něco jako Che Guevara.  A skončil taky špatně. Ale to už je osud hrdinů.

Pro ilustraci jen pár faktů z jeho života:

Giuseppe Garibaldi se narodil v roce 1807 v Nizze. Docela brzy, už v deseti letech se stal námořníkem na obchodní lodi Constanza.  S postupem let zesílilo jeho národní vědomí do té míry, že se stal vůdcem hnutí Mladá Itálie, což byla tajná politická organizace, usilující o sjednocení Itálie. V lednu 1848 došlo k prvnímu velkému hnutí na Sicílii, kde se vzbouřil lid a vyhnal armádu i úředníky. V roce 1859 Garibaldi bojoval s Rakouskem jako generál. Roku 1860 vedl lidové povstání na Sicílii a dobyl Neapol. Pomohl tak svrhnout vládu Bourbonů a sjednotit Itálii. R. 1866 bojoval v řadách italské armády proti Rakousku. Účastnil se i prusko – francouzské války na straně Francie a byl zvolen do francouzského Národního shromáždění. Poslední roky svého života žil ale v bídě. 2. června 1882 umírá. Byl to neobyčejně pestrý a plodný život.

Tady nahoře je spousta lidí. Ale kupodivu ani ne tak u Garibaldiho, jako u stánků se suvenýry a občerstvením. A ten zbytek, včetně nás, stojí na terase a těší se pohledem na Věčné město. A přitom si ten nahoře na koni skutečně, a teď bez ironie, zasluhuje naší úcty. Byl to velký muž. Bez Garibaldiho by byla Itálie asi trochu jiná. Ale možná, že by tu byl zvěčněn někdo jiný. Hrdinů je zaplaťpánbůh pořád dost.

Druhou dominantou Janicola je maják. Měl bych psát asi správně Gianicolo, ale ten počeštěný tvar se mi víc líbí. Maják už nesvítí, jen se tyčí nad osmdesáti čtyřmi metry pahorku a je od něho, jak správně praví průvodce, také krásný pohled na Řím. Dokonce i na tu Vatikánskou stranu, která byla od Garibaldiho sochy zakrytá porostem stromů. Druhá funkce majáku je již méně příjemná. Podle zápachu, který je na terase cítit, se toto místo stalo veřejným záchodkem pro všechny místní psy a pro drtivou většinu turistů, kteří zde marně hledají záchodky oficiální. Čůrat na Garibaldiho si snad nedovolí ani místní houmlesáci. Natož turista. A tak chodí sem. Za majákem u zdi to není tak vidět.

Ty tam zůstaly chmurné předpovědi počasí na různých internetových stránkách. Je horko, šlapeme kolem nemocnice svatého Ducha dolů k nábřeží Tibery a já mám spálený krk. Všude, kam se hneme, je plno lidí. Chodí sem a tam, koukají nahoru i dolů a mezi tím jezdí spousta aut a skútrů. Náramně si tu cestu užívám. Dnes nemusíme spěchat, tak, jako před dvěma lety. V poklidu míjíme kostely i paláce, v nazelenalé a kalné vodě Tibery se odráží slunce a monumentální silueta Andělského hradu je stále větší a větší. Jeho prohlídka však není dnes v plánu. Pokračujeme dál přes most Andělů na druhou stranu Tibery a pak dlouhou ulicí Via dei Coronari až na Piazza Navona.

Nejslavnější římské barokní náměstí je stále plné života. Na tomto místě byl v prvním století našeho letopočtu za císaře Domiciána vystavěn antický stadion, kde se pořádaly gladiátorské hry a atletická klání. Ve středověku zde byly pořádané i rytířské turnaje. Později bylo náměstí občas i zaplavováno vodou z fontány a byly zde pořádány velkolepé vodní slavnosti. V devatenáctém století bylo náměstí vyrovnáno s ostatním terénem a byly tu pořádány každoroční karnevaly. Inu, Římané se odjakživa uměli bavit. Zvlášť, když na to dávali i papežové peníze. Panem et circenses. Onen starý římský zvyk - chléb a hry - tady přetrval až do novověku. Dnes je náměstí zaplavované nikoli vodou, ale neuvěřitelným množstvím turistů. Ti obdivují nádherné fontány, před kterými vyrábějí Japonci ve velkém strnulé rodinné fotografie, okukují umělce, kteří před jejich očima malují obrazy a vyrábějí rychloportréty a sledují produkce žonglérů a pouličních akrobatů. Dokonalý mumraj. Dnešní tvar náměstí sleduje původní rozměry antického stadionu. Barokní architektura je dílem největších italských stavitelů baroka – Berniniho a Borrominiho. Berniniho dílem je i největší fontána ve středu náměstí – Fontána čtyř řek z roku 1651. Symbolizuje božstva řek čtyř kontinentů – Nilu, Gangy, Dunaje a Ria de la Plata. Ve středu fontány je umělá skála s jeskyní a nad ní se tyčí egyptský obelisk.

"Nemáš náhodou ve svém průvodci nějaký popis té fontány?" obrátila se ke mně Jana poté, co marně na jednotlivých sochách hledala nějaké jejich určení.

"Bohužel. Bernini je zapomněl popsat a v průvodci nic není."

Jen Vláďa se naší diskuse neúčastnil, neboť s kamerou v jedné ruce a foťákem v druhé, zmizel v davu lidí kolem nás. Naše diskuse končí po chvíli všeobecnou dohodou.  Jenom si nejsem jistý, jestli jsme sochy správně identifikovali.

Při pohledu na rozlehlé náměstí mi není jasné, jestli je tu víc turistů, nebo nejrůznějších prodejců a umělců. Střed náměstí je vyplněn obrazy, po stranách jsou karikaturisté a kupodivu nejsou to jen místní. Vidím mezi karikaturisty i asijské tváře. Ostatně, na Karlově mostě sedí taky jeden Vietnamec a je to zručný kreslíř. Vedle Maurovy fontány cvičí akrobaté a na druhé straně před velkou restaurací stepují dvě dívčiny. Koukáme se ženou, jestli tu neuvidíme našeho starého známého loutkaře s prstovými maňásky, který tu sklidil velký úspěch při naší návštěvě před dvěma léty. Bohužel. Asi mu ještě nezačala šichta.

I kostel Sant Agnese in Agone, jinak svaté Anežky na závodišti, je zavřený. Je zasvěcen svaté Anežce, která byla jako mladičká křesťanka umučena Římany v nevěstinci, který stál údajně na místě dnešního kostela. Škoda, že je zavřený. Má to být kostel mimořádně krásně vyzdobený. Ale, co tady v Římě není pěkné! Pojďme raději dál.

 Při pohledu na mapu je skoro zbytečné se dohadovat o dopravě. Autobusové linky neznáme a nejbližší metro je stanice Barberini. Takže se jde k Barberini. Ostatně, při cestě máme jen malý kousek Pantheon a kousek za ním Fontánu di Trevi.

Kolem Palazzo Madama přicházíme za chvíli k Pantheonu. Ten je jako všechno dnes obležen davem lidí. Lidé jsou kolem, lidé jsou i uvnitř, lidé jsou úplně všude. Sotva se dá fotografovat. Dav lidí, korzujících uvnitř všemi směry, nás ale brzy roztrhl od sebe.

Pantheon je určitě nejzachovalejší antickou památkou v Římě. Nechal ho postavit Marcus Agrippa, významný vojenský velitel a konzul za Augustovy vlády, jako chrám všech bohů antického Říma, v roce 27 před naším letopočtem. Byla to docela dobrá myšlenka. Proč si nezavázat hned všechny bohy najednou? Co kdyby některého z nich potřeboval? Zvlášť, když na to měl, jako císařův zeť, i dostatek prostředků.

Dnešní podoba Pantheonu ale pochází z doby Hadriánovy, kdy byl po požáru v roce 125 přestavěn. Centrem chrámu je ohromná aula o průměru 47 m zakrytá polokulovitou kupolí se stejnou výškou. Kupole je z litého betonu a je vylehčena vyhloubenými kazetami. V jejím středu je otvor o průměru 9 m. Ten slouží nejen jako zdroj světla pro celý prostor, ale i pro větrání a chlazení prostoru. Déšť, který projde otvorem je odváděn drenážním systémem v podlaze. Jak to tenkrát dokázali postavit, je záhadou do dneška. Kupole a strop předsíně byly pokryty bronzovými pozlacenými taškami s reliéfy, které, jako relikt pohanské antiky, nemohly v křesťanské době dlouho přežít. Bronz z kupole nechal odstranit už v sedmém století byzantský císař Konstans II. Bronzové obložení portika má na svědomí daleko později papež Urban VIII. v sedmnáctém století. Byla to, ostatně, docela běžná praxe středověkých stavebníků. A nejen těch. Antické stavby se začaly rozebírat dávno před tím. Už v době, kdy antika mlela z posledního a začínala úřadovat církev svatá. A tak papež Urban VIII. neudělal nic jiného, než mnozí stavebníci před ním. A sejmutý bronz byl použit pro opevnění papežského Andělského hradu. Inter arma silent Musae. Nic nového. Papež si zvelebil své útočiště a mimo jiné dal tím podnět ke vzniku jednoho, ne příliš pěkného rčení, jímž vstoupil do dějin - "Co neudělali barbaři, to udělal Barberini." Barberini bylo totiž rodové jméno tohoto papeže.  

Pantheon je skutečně mohutná stavba. Jeho zdi jsou silné skoro osm metrů! Tuto kopuli studoval i Michelangelo před stavbou chrámu svatého Petra. I když se to někomu nebude zdát možné vzhledem k mohutnosti svatopetrského chrámu, kupole Pantheonu je širší o 60 cm. A ještě jeden údaj. Každé z křídel vstupní brány váží 20 tun! Jsou to neuvěřitelná čísla. Zkoušel jsem s jedním křídlem vrat pohnout, ale nešlo to ani o centimetr. A tak dodnes nevím, jak se vlastně zavírají.

Pantheon si prvenství největší kupole podržel až do patnáctého století, kdy byla postavena Bruneleschiho kupole katedrály Santa Maria del Fiore ve Florencii, která má neuvěřitelné rozpětí 42 metrů. Vstup do Pantheonu tvoří mohutný portikus s 16 žulovými sloupy s korintskými hlavicemi. Kolem roku 609 byl papežem Bonifácem IV. přeměněn na křesťanský kostel a zasvěcen kultu Panny Marie a všech svatých mučedníků, jejichž ostatky sem byly přeneseny z římských katakomb. Dnes je zde národní mauzoleum. Jsou zde pohřbeni mj. malíř Rafael Santi i italští králové Viktor Emanuel II. a Umberto I.

Historie na nás cestou k fontáně Di Trevi útočí ze všech stran. Římské ulice i uličky jsou doslova přecpané nejrůznějšími paláci a kostely. Nemůžeme se ale zastavovat u každé památky.  Míjíme proto kostel svatého Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitského řádu, minuli jsme bohužel i Piazza Colonna se sloupem Marka Aurelia a palácem Chigi, kde teď sídlí přítel našeho expremiéra T., signore Berlusconi. Jen jsme se na chvíli zastavili a koukáme, jestli se z honosného průčelí paláce nevynoří zcela náhodou, signore Berlusconi se svoji suitou, aby pozdravil své poddané. Berlusconiho jsme sice neviděli, protože zřejmě opět řádí s naším panem T. někde na Sardinii, ale zato jsme došli na místo, kde můžeme vidět něco daleko lepšího. Největší a nejslavnější fontána v Římě je před námi. Spíš my před ní.

Fontána di Trevi.

Výška 26 metrů, šířka skoro 20 metrů. Je postavena na místě křižovatky tří vodních cest a akvaduktu, zásobujícího vodou celý Řím. Vodovod, zvaný Aqua Vergine – panenská voda, přiváděl do Říma vodu z pramene, vzdáleného asi 20 km. Vodovod byl vybudován už v roce 19 před naším letopočtem za císaře Agrippy. Hlavním stavitelem fontány byl pak Nicola Salvi a stavba mu trvala kolem poloviny osmnáctého století celých 30 let. Fontána je vytesána z mramoru a představuje boha moře – Oceána na veliké mušli, která je tažena mořskými koníky. Fontáně dominuje vysoký oblouk Di Trionfo, nazývaný „království oceánů“. Po obou stranách hlavní sochy jsou mýtičtí bohové.

Je to zřejmě nejslavnější fontána v celé Evropě. Možná i díky Felliniho filmu La dolce Vita z roku l960, ve kterém se krásná Anita Ekberg a Marcello Mastroiani ve fontáně vykoupali. Říká se, že když si k fontáně stoupnete zády a pravou rukou přes levé rameno do ní vhodíte minci, tak se do Říma ještě vrátíte. Pokud vhodíte do fontány mince dvě, najdete v Římě svou lásku. A když vhodíte i třetí minci, budete mít v Římě také šťastnou svatbu. Před dvěma lety tam má žena hodila padesáticentové euro a jak je vidět, jsme tu znova. A tak jsme tam hodili jakousi malou minci i dnes. Českou korunu jsme ale předem zavrhli. Co kdyby to pak nefungovalo. Částka, kterou takto turisté do fontány nahází, je opravdu veliká - přibližně 3000 € denně. Sbírání mincí z fontány je však zakázáno zákonem. V minulosti byl za toto zatčen jeden bezdomovec, který si každé ráno přivydělával sběrem mincí z fontány - v den svého zadržení měl nasbíráno přes 20 kg mincí. Zatčeni byli také zaměstnanci firmy, která fontánu pravidelně čistí. Ti si prý tímto sběrem vydělali přes 100 000 €. Peníze, které ve fontáně zůstanou, jsou ale použity na dobrou věc - ve prospěch charitativní organizace Caritas a Úřadu pro ochranu památek.

 

Vatikán v dešti

Čekáme asi půlhodinu. Vytrvalý déšť většinu návštěvníků Říma přeci jen odradil. Před branou Vatikánu se tak tísní jen asi dvoustovka lidí. Uvnitř je to ovšem doslova o život. Nikomu se nechce ven do deště a tak počet příchozích čím dál tím víc převyšuje počet těch, co odcházejí. Výsledkem je, že ve všech prostorách je hlava na hlavě. A tak jsme ani neprošli všechno to, co jsme absolvovali již před dvěma lety.

Popsat Vatikánská muzea snad ani není možné. 1400 sálů, kaplí a pokojů představuje obrovský komplex 55 000 m². Pochopitelně všechno není přístupné. V komplexu jsou i papežovy soukromé pokoje, archiv, knihovna a řada dalších sálů a pokojů, kam nemají návštěvníci přístup. Ale 7 kilometrů chodeb vatikánských muzeí a obrazáren, které jsou uměnímilovnému turistovi k dispozici, je na jeden den až moc. Podle průvodce má vstupenka umožnit prohlídku osmi muzeí, pěti obrazáren, knihovny, komnaty Borgiů a Rafaelových komnat. A hlavně Sixtinské kaple. Ti, co to tu už znají, doporučují nechat si Sixtinskou kapli až nakonec. No, má to něco do sebe. To nejlepší má být vždycky nakonec.

Dvojitá rampa nás vyvádí nahoru do poschodí, kde začíná prohlídka. Snažíme se řídit šipkami a tabulemi s vyznačenými trasami, ale v tomto množství lidí je to zhola nemožné. A tak se necháme unášet davem.

Zřejmě nikde na světě nenajde člověk tolik památek od staroegyptských, přes etruské, řecké a římské plastiky, nápisy a sochy, skvosty středověkého a renesančního umění, tapiserie, obrazy a tak dále. Je toho skutečně moc. To, co vidíme ve Vatikánských sálech, překonává vše, co jsme doposud v Římě viděli. Každý sál má i jinou výzdobu. A hlavně jinak zdobený strop. Uměnímilovní papežové nashromáždili během svých pontifikátů ohromné sbírky. A zaplatili si i nejlepší umělce své doby. Michelangelo, Rafael Santi, Bernini, Bramante, Boticelli, Fra Angelico. A mnoho dalších. Ti všichni vytvořili komplex, který svou okázalou nádherou nemá v Evropě obdoby. Při pohledu na nádherné sály s množstvím vzácných uměleckých děl se ale člověku podvědomě vkrádá do mysli otázka financování toho všeho. I v době, kdy byla pracovní síla mimořádně levná, tyto stavby musely pohltit obrovské finanční částky. V době, kdy drtivá většina obyvatel země žila v  bídě, církevní vrchnost si žila v okázalém přepychu. Ostatně, dnes to není o moc lepší. Vrchnost jen změnila oblečení. Arogance moci platí v každém režimu.

Na pořadu dne ovšem není posuzovat schizofrenní úlohu církve v dějinách. Přijeli jsme obdivovat umění, nikoli kritizovat. A tak pokračujeme dál a dál jednotlivými nekonečnými chodbami a sály, prodíráme se davem a pomalu ztrácíme přehled o tom, co jsme už viděli. Za sebou máme Egyptské muzeum s  mumiemi, egyptským nábytkem a žulovým trůnem Ramsese II, asyrské reliéfy i nádherné řecké a římské plastiky a sochy.

Rafaelovy komnaty i Síň map jsou zaplněné tak, že se tam dá sotva chodit. Docela lituji naše přátele, kteří jsou tu poprvé a z prohlídky asi moc nemají.

Dav nás pomalu popostrčil na malé osmiúhlé nádvoří Belvedere. Jsou tu jedny z  nejslavnějších soch světa. Nejpřitažlivější ovšem je, a asi i v budoucnu bude, sousoší Laokoonta a jeho dvou synů, rdoušených mořskými hady. Na tomto díle je krásně vidět snaha helénistických sochařů vzdát se tradičních strnulých póz a zachytit chvilkový postoj těla a akci. Tělo kněze, mučené bolestmi je zde realisticky zachyceno ve svém marném boji proti nestvůrám. Podle řecké mytologie byl Laokoon Poseidonův kněz v  maloasijské Troji. Když ke konci obléhání postavili Řekové na radu moudrého Odyssea před trojské hradby známého dřevěného koně, jediný Laokoon varoval Trojany před zradou. Věděl, co říká, protože to byl věštec. Poseidon, vládce moří, byl ovšem na straně Řeků. A vůbec se mu nelíbilo, že Laokoon přesvědčuje docela úspěšně Trojany o řecké lsti. Tak na něj poslal dva obrovské, mořské hady, kteří Laokoonta a jeho dva syny zardousili. Trojané v tom viděli boží prst a rozbourali své hradby. Jak to dopadlo, všichni vědí.

Římané vysoce obdivovali řeckou kulturu a sochařství. Římští vládci sbírali stará díla a dávali zhotovovat jejich kopie. Proto se do dnešních dob zachovalo poměrně velké množství, zejména sochařských děl. Jsou jimi zaplněna muzea po celém světě. A Vatikán vlastní jednu z největších sbírek. Celá dlouhá chodba je zcela zaplněna množstvím soch, plastik a bust. Jsou tu jak původní řecké i římské, tak i kopie starých řeckých děl. Převládají pochopitelně mytologické motivy. A tak je tahle prohlídka i konfrontací s našimi znalostmi řecko-římské mytologie. Kde jinde, než tady, na Vatikánských chodbách, si většina z té obrovské masy návštěvníků musí uvědomovat mezery ve svém klasickém vzdělání. Inu, za našeho mládí byly trochu jiné priority ve výuce dějin. Tohle je učebnice nejen architektury, ale i historie antiky i historie biblické. Historie vzdělanosti, staré více než dva tisíce let. A my můžeme než s posvátnou úctou stát před odkazem, který nám, ve svém vrcholném duchovním vzepětí, tato doba zanechala. Až se z toho hlava točí. Musím se přiznat, že si tady připadám jako při oné, pro mne památné zkoušce z historie před starým profesorem plzeňské fakulty.

"Vážený pane", pravil mi tehdy profesor Čepelák, "budete si to muset ještě jednou zopakovat. Máte nedostatečnou."

A hodil mi na hlavu index. Děvčata, která měla onu zkoušku tehdy absolvovat se mnou, začala postupně měnit barvy a pomalu se vytrácela z budovy. A žatecká Katka jako obvykle v rozrušení celá zflekatěla ve tváři. Ve Vídeňce jsme pak všichni u piva probírali složitosti studentského bytí. Život mne potom nasměroval trochu jinak, než by si přál onen profesor a moji rodičové. Ale takový už život je. I když musím přiznat, že značná náklonnost k historii a starověku zejména, mi zůstala dodnes. Antika je fascinující období našich dějin a mám takový až trochu deprimující dojem, že jsme se v mnoha směrech ani do dnešních dnů nedostali na její úroveň.

První dojem z vatikánských sálů a nekonečných chodeb se snad ani popsat nedá. Ten se musí prožít přímo tady. Na místě. Zejména první dojem z prohlídky Sixtinské kaple. Ta je soukromou kaplí papežů, kteří zde jsou voleni kardinálským konkláve. Postranní stěny kaple zdobí fresky, znázorňující biblickou historii lidstva od Stvoření světa po Poslední soud. Podíleli se na nich velcí umělci té doby. Boticelli, Pinturicchio, Ghirlandaio a další. 900 čtverečních metrů stropu vymaloval Michelangelo. Trvalo mu to čtyři roky. A jsou to malby genia. 

Hlídači jsou na rozdíl od naší minulé návštěvy bdělí a ostražití. Tehdy se mohlo bez problémů fotit, dnes mají zřejmě jiné direktivy. Sotva Vláďa zdvihl kameru, už se na něj vrhl jeden místní Kerberus a důrazně mu připomněl, že se tu nesmí natáčet. Ale ani fotit. Pokusil jsem se sice o jednu tajnou fotku, ale byla tak mizerná, že jsem ji večer raději vymazal. A jsem rád, že mohu použít alespoň jednu fotku z naší návštěvy Vatikánu před dvěma lety.

Jen těžko se prodíráme davem lidí, kteří stojí uvnitř kaple. Hledám hlavně dva detaily Michelangelovy nástropní fresky. Tím prvním je slavný boží prst, vztažený k prvnímu člověku, Adamovi, kterému Bůh dává tímto gestem život. Tím druhým, neméně slavným výjevem, je první hřích a vyhnání Adama a Evy ze zahrady Eden. Já, i moje žena i naši přátelé, stojíme teď, stejně jako skoro všichni ostatní, s hlavami vytočenými vzhůru a prožíváme něco, co třeba už v životě nikdy nezažijeme. Tím víc teď postrádám svůj fotoaparát, odpočívající bohužel v poklidu na dně mé tašky.   

Dvacet tři let po dokončení výzdoby stropu se Michelangelo vrací na „místo činu“. Papež Pavel III. ho pověřuje neméně velkým úkolem. Tehdy dvaapadesátiletý umělec začíná malovat na čelní oltářní stěnu kaple monumentální obraz Posledního soudu. Toto famózní dílo tvořil Michelangelo tři roky. Církevní hodnostáři byli po zhlédnutí fresky zděšeni množstvím nahých postav. V pozdějších letech byly proto některým postavám přimalovány šaty. Malířům, kteří se na těchto domalbách podíleli, bylo posměšně přezdíváno „kalhotáři.“

Udoláni uměním hledáme cestu ven. Plánek Vatikánu jsem bohužel nechal doma a tak, neznajíce cestu k místní občerstvovně s  kávičkou, vyšli jsme omylem jiným východem. Pozitivní na tomhle omylu byl ale fakt, že jsme si ušetřili dlouhou cestu kolem vatikánských zdí a vyšli jsme přímo u kasy, kde jedna postarší italská dáma prodávala lístky do kupole chrámu svatého Petra. Dnes neřečnil papež, ani nebyl žádný koncert, a tak byl celý kostel i se svou kupolí normálně přístupný.

Díváme se, kolik stojí letos výstup na kupoli. Je to ale stejné, jako před dvěma lety. 5€ pěšky a 7€ výtahem. Docela mě to potěšilo. Být to v Chorvatsku, tak je po dvou letech cena minimálně o padesát procent vyšší. Při pohledu na výtah se Jana zaradovala. A tak jsem jí musel bohužel zklamat a uvést vše na správnou míru. Výtah ušetří pouze 231 schodů, které vedou na Terasu apoštolů. Nahoru musí už každý po svých. A to znamená ještě dalších 320 schodů. Po téhle informaci to Jana vzdává. Těch schodů je přeci jen až moc. A tak zamířila na náměstí, já s Evou k výtahu a Vláďa, jako sportovec, šlape pěšky všech 551 schodů. Terasa apoštolů je ale prázdná. Ani obchody, ani záchody, ani kafe. Teprve teď jsem si uvědomil, že obrovská terasa má dvě části. To, co my hledáme, tedy kafe, je na druhé straně.

Nahoře jsme v davu lidí kupodivu objevili Vláďu, který sem vylezl skoro ve stejnou dobu s námi. Tady se ale moc fotit nedá. Je to doslova boj o místo. Japončíci a Číňané se vehementně cpou k okraji a fotí jako o závod. Pár jeptišek se marně snaží dostat se k výhledu na město a malé děti se pod nohama davu prodírají k nějakému lepšímu místu. Robustní postava přítele Vládi se však v té mase lidí neztratila. Povzbuzeni jeho příkladem, protlačili jsme se k okraji.

Mám takový dojem, že odsud vidíme alespoň tři čtvrtě Říma. A vše je miniaturní. Jako modrá pokroucená stuha se mezi mořem střech a zahrad proplétá řeka Tibera. Ani jsme ji pořádně neviděli. Široký bulvár Via della Conziliazone, spojující v délce šesti set metrů náměstí svatého Petra s Andělským hradem na břehu Tibery, tak to je dílo Mussoliniho. Odsud shora je krásně vidět. Mussoliniho vizí bylo přeměnit Řím v jakýsi pomník, výstavní skříň italského fašizmu. V jednom ze svých vášnivých projevů, doprovázených úžasnou a křečovitou mimikou prohlásil:

"Během pěti let se musí Řím stát úžasným městem pro všechny národy světa. Musí být obrovský, řádný a silný, jako tomu bylo v dobách císaře Augusta."

Řím je skutečně věčným městem. Je pořád stejně úžasný, pořád stejně přitažlivý a pořád stejně krásný. K tomu nikdy nepotřeboval Mussoliniho. Ostatně, jeho zásahy do struktury města nebyly vždycky zrovna pozitivní. Při výstavbě bulváru Via della Conziliazone byla zbourána celá řada domů čtvrti Borgo, které musely ustoupit nově budované třídě. A nebyly to jen obyčejné činžáky. Padla i řada paláců i kostelů. Svoje politické a budovatelské plány však Mussolini nestihl dokončit. Jako celá řada podobných diktátorů dopadl velice špatně. Nepoučil se z historie.  

Připadám si tady v Římě jako ve zrychleném filmu. Sotva si člověk stačí vychutnat jeden zážitek, už stojíme před dalším. Naše římská cesta je úplná inflace nejrůznějších dojmů.

Ani jsme nestačili obejít celou terasu kolem dokola. Nakonec nás ten našlapaný dav lidí otrávil natolik, že hledáme urychleně cestu dolů. A ta vede neomylně ke kafíčku na druhé straně Terasy apoštolů.

"Buon giorno, per favore, signora, due caffe latte e due panini." říkám postarší dámě za pultem kavárny.

Kávička a jakási bageta jsou pro nás momentálně něco, jako ambrosie a nektar pro olympské bohy. Nepřináší nám sice věčné mládí, ale docela příjemný pocit nasycení. Neboť nejen duchovní potravou je živ zvědavý turista. Přitom jsem si ale uvědomil, že jsem ty hrozné schody nahoru sice zdolal, ale s podstatně větším úsilím, než před dvěma lety. Inu, čas zastavit nemohu.

Obcházíme ještě krámky se suvenýry, kterých je na obrovské terase celá řada. Tady se nezměnilo vůbec nic. Skoro šestimetrové sochy na okraji jsou stále uzavřeny do ohrady, za kterou vidíme restaurátory a dělníky v plné práci. Všechno tu má gigantické rozměry. Nejen tato terasa a sochy Krista spasitele, Jana Křtitele a ostatních jedenácti apoštolů. I obrovské náměstí s Berniniho kolonádou a dlouhou ulicí Via Concilliazone v jeho čele.

Jana na nás čeká dole před portikem kostela. Bazilika svatého Petra je dalším velkým zážitkem. Přes to, že do ní vstupujeme už po druhé. Ale před dvěma lety bylo vše ve spěchu. Dnes máme na vše daleko více času.

To, co člověka ohromí hned při vstupu dovnitř chrámu, to jsou rozměry všeho, co v bazilice je. Už její rozměry jsou obdivuhodné. Délka 220 metrů, šířka 150 metrů, výška kupole 138 metrů a průměr kupole je 42 metrů. Při stavbě se tu vystřídali ti nejlepší umělci své doby. Bramante, Da Sangallo, Rafael, Maderna, Michelangelo, della Porta a nesměl chybět nám už dobře známý Bernini. Každý detail zde má udivující rozměry. Například holubice na skleněném okně apsidy, představující Ducha svatého, má rozpětí křídel 1,75 metru. Pěkná holubička! Dalším příkladem mohou být sochy čtyř evangelistů, umístěné na pilířích, podpírajících kupoli. Každý z nich měří 8 metrů. A tak bych mohl pokračovat.

Největší chrám křesťanského světa se stavěl celých 120 let.  Má pojmout až 60 000 věřících. Jsou to neuvěřitelná čísla, dokumentující vyspělost středověkých stavitelů. Z původní Konstantinovy starokřesťanské baziliky zbyla jen rozsáhlá krypta, tzv. Svaté hroby, ve kterých je pohřbeno 91 papežů a několik katolických panovníků. Svůj hrob zde má i český kardinál Beran, který působil dlouhá léta ve Vatikánu.

 Z obrovského portiku vede do basiliky celkem pět dveří. Nejznámější z nich jsou bronzové dveře z patnáctého století. Jako jediné sem byly přeneseny ještě z původní staré baziliky. Úplně vpravo je Svatá Brána. Jsou to dveře, které se otevírají jen během jubilejního Svatého roku. To znamená jednou za 25 let. Naposled byly otevřeny v roce 2000. Detail jednoho z 16 panelů na dveřích ukazuje papeže, který první den Svatého roku uhodí stříbrným kladívkem do zdi a otevře Svatou Bránu věřícím.

Pokud bych chtěl popsat podrobněji celý chrám, asi bych těžko hledal slova. To prostě nejde. Každý detail zde má udivující rozměry. A tak si dovolím učinit jen pár poznámek.

První, co člověku padne do oka, když vejde dovnitř chrámu Branou Svátosti, je obrovský, třicet metrů vysoký Baldachýn, který se vypíná nad oltářem Vyznání a zastřešuje hrobku apoštola Petra. Berniniho Baldachýn je největší bronzovou skulpturou na světě. Je to něco mezi barokní architekturou a sousoším. Práce trvaly Berninimu celých deset let. V některých pramenech se můžeme dočíst, že tento bronz získal papež Urban VIII., který Berniniho touto prací pověřil, z římského Pantheonu. Není to ovšem pravda. Jak už bylo ale řečeno, z tohoto bronzu byla ulita děla pro Andělský hrad. Bronz pro Berniniho baldachýn pochází z Benátek.

Zajímavostí je rozhodně i Berniniho Petrův stolec v tribuně hlavní apsidy. Opět gigantické dílo. Dole stojí pětimetroví církevní učenci – svatí Ambrož a Augustin za církev latinskou a svatí Anastasius a Jan Chrysostom za církev řeckou. Holubice nad nimi ve skleněném okně se svatozáří, jak jsem už psal, má rozpětí křídel skoro dva metry.

Nejúžasnější zážitek však čeká poutníka hned vpravo u vchodu. Pokud bych měl jet do Říma jen pro jeden, jediný zážitek a pak jet zase zpět, chtěl bych vidět znovu římskou Michelangelovu Pietu. Ten smutek, který se zračí ve tváři Panny Marie, vyvolává v člověku hluboké dojetí. Od té doby, co byla stvořena geniální rukou Michelangelovou, ji určitě spatřily miliony poutníků z celého světa. Přesto je to zážitek jedinečný a neopakovatelný. Člověk se neubrání dojetí. I mojí ženě zde ukápla slza. A na mě to působí stejně. Smutek Madony nemění její rysy. Je to smutek bez slz, bez nářku. Smutek dojemný svou neokázalostí.

Prohlídka chrámu je docela dlouhá. Těch 89 různých artefaktů, které jsou uvedené v  půdorysném plánu baziliky, není ani možné si podrobně prohlédnout. Ještě chvíli bezcílně chodíme mezi ostatními návštěvníky. Jsou jich tu snad stovky. Těžko to odhadnout. Ale v  těchto obrovských prostorách se docela ztrácejí. Cestou zpět se ještě zastavujeme u bronzové sochy svatého Petra. Ten dává pravou rukou požehnání, zatím co v levé ruce drží klíč od království nebeského. Pravá Petrova noha je doslova ohlazená dotyky a polibky statisíců věřících, kteří se sem od staletí přicházejí poklonit památce tohoto apoštola.

Náměstí svatého Petra je ohromující svou rozlohou. Má se na něj vejít na 400 000 lidí. Když přicházíte od Andělského hradu k náměstí po Via della Conciliazione, vidíte po obou stranách náměstí Berniniho obří kolonádu, připomínající vztažené ruce, vítající věřící. 284 sloupů, 88 pilířů a 140 soch svatých na balustrádě kolonády. To je výsledek Berniniho jedenáctileté práce. Výstavba náměstí byla dokončena někdy kolem roku 1670, tedy asi 40 let po vysvěcení basiliky svatého Petra papežem Urbanem VIII. Mezi dvěma kašnami ve středu náměstí stojí 40 metrů vysoký obelisk, dovezený do Říma z egyptské Heliopole ještě v době antiky císařem Caligulou. Jak jsme ale v průběhu našeho týdenního putování po Římě zjistili, je to sice velmi pozoruhodné, ale není to vůbec nic mimořádného. Původní egyptské obelisky jsou totiž skoro na každém, jen trochu větším římském náměstí. Je vidět, že rabování egyptských památek není jen dílem prvních archeologických zlatokopů, Napoleonovou výpravou počínaje, ale je to už hodně starého data.

Příliš se na náměstí nezdržujeme a vracíme se k metru. Via Ottaviano je velmi živá ulice. Asi proto, že vede od metra k Vatikánu. Je sice plná nejrůznějších obchodů, jenom ne těmi, které právě potřebujeme. Musíme totiž nutně doplnit zásoby, jinak jsme bez večeře.  Pro samé památky a historii jsme zapomněli nakoupit zásoby. Obchod s potravinami jsme sice nenašli, ale zato jsme objevili jeden docela maličký krámek, zcela zaplněný jednou postarší, korpulentní dámou a neuvěřitelným množstvím pizzy. To potěšilo zejména naše ženy, protože je tento objev zbavil nutnosti vaření večeře. Ostatně, ono by ani nebylo z čeho. Obchod s potravinami jsme přeci žádný nenašli.  Ale štěstí se na nás přeci jen usmálo. Kousek od metra jsme objevili malou pekárnu. Přítelkyně Jana zajásala, a když vycházela z obchodu, třímajíc vítězně v rukou tašku s chlebem a pečivem, zářila jak sluníčko.

„A snídaně bude!“

 

Malá črta z Věčného města

Všechny římské památky jsou dnes obležené návštěvníky. Ale tato patří přeci jen k  těm prominentnějším. Via Propaganda nás neomylně přivádí na Piazza di Spagna, které patří k  těm povinným návštěvám každého turisty. V  jeho středu, obležena davem, stojí nádherná Fontana della Barcaccia od Pietra Berniniho. Tvrdí se, že sochař byl inspirován člunem, který zde uvízl, když Tibera zatopila tuto čtvrť. Těžko říci. Bernini byl génius umění a jeho tvůrčí invence byla nekonečná.

Naproti fontáně, v  čísle 23, je slavná čajovna Amy Babbingtonové. Zakladatelka byla současnicí královny Viktorie a ještě dnes tu movitý turista najde pravé staroanglické prostředí, cejlonský čaj a anglické vdolky. Nakoukl jsem oknem, jestli uvidím číšnice v dobových kostýmech, ale viděl jsem jen jednu rodinku, spokojeně popíjející čaj.

Sto třicet sedm širokých schodů stoupá vzhůru od anglické čajovny až k majestátnímu františkánskému kostelu Trinita dei Monti – kostelu svaté Trojice na pahorku nad náměstím. Onen zvláštní „genius loci“ neopouští Španělské schody ani dnes. Po generace je toto místo centrem bohémského Říma. V nedaleké řecké kavárně Café Greco, existující zde již od osmnáctého století, se od nepaměti scházeli známí umělci, spisovatelé a hudebníci. Anglická básnířka Elizabeth Browningová, autorka "Portugalských sonetů," se zde seznámila s  dánským spisovatelem H. Ch. Andersenem, své básně zde psal anglický básník Keats, pravidelnými návštěvníky těchto míst byli i Baudelaire, Lord Byron, Goethe, Gogol, Liszt, Stendhal, Wagner a řada dalších. Toto místo dýchá svou zvláštní atmosférou.

V  odpoledním slunci jsme se usadili na schodech. Baťůžkáři i movití turisté, ověšení drahými foťáky, milenci, tulící se k sobě, možná i domácí, co si sem jen tak odskočili cestou na kapučíno do Café Greco, nebo na čaj do čajovny Amy Babbingtonové. Kosmopolitní dav. A tím různorodým davem prolíná bezstarostný pokoj a mír. I na mne tato atmosféra silně doléhá. Není to ale pocit dobyvatele. Pocit turisty, který si právě odfajfkoval další položku ze svého cestovního itineráře. Je to pocit pokory před dílem člověka a pocit štěstí, že jsem tady také mohl být.       

Španělské schody v italské metropoli by se měly jmenovat spíše francouzské. Jsou vlastně celé dílem Francouzů. S myšlenkou postavit ozdobné schodiště přišel kardinál Jules Mazarin, hlavní ministr krále Ludvíka XIV. Chtěl, aby vznikla důstojná přístupová cesta ke kostelu, který sloužil francouzské komunitě v Římě. Ta se sdružovala kolem Francouzské akademie, kterou v roce 1666 na popud krále Ludvíka IV. založil jeho ministr financí Colbert. Nadace původně umožňovala francouzským malířům studovat v Itálii. Od roku 1803 sídlí ve Ville Medici, jen kousek od kostela po Vialle d'Annunzio. Teprve šedesát let po Mazarinově smrti se ale našly na stavbu schodů peníze. Francouzský velvyslanec Etienne Gueffier pak získal souhlas papeže a stavitel Francesco de Sanctis v letech 1723 až 1726 podle plánů architekta Alessandra Speciho přístupové schodiště se 137 travertinovými stupni vybudoval. Velkolepé schody měla původně zdobit Ludvíkova socha, což se ale papeži nelíbilo. Místo ní byl nakonec na nejhořejší terasu přenesen obelisk z antických Sallustiánských zahrad.

Náměstí se jmenuje od nepaměti španělské, protože zde mělo dříve sídlo španělské vyslanectví při vatikánské Svaté Stolici. Nechceme a ani nemůžeme porušit tradici. A tak, jako ostatní, odpočíváme kdesi uprostřed kosmopolitního davu, jenž posedává na schodech, a vstřebáváme atmosféru tohoto výjimečného místa. Jen kamarád jako obvykle chvíli nepostojí a s připravenou kamerou se prodírá davem okolo člunové fontány a snaží se ulovit co nejzajímavější záběr. Kousek za námi skupina Japončíků pečlivě studuje mapy a průvodce, aby jim neunikl žádný detail, ti starší znaveně odpočívají, milenci se drží za ruce a mlčí, jakýsi mladík leží na širokém zábradlí schodiště s batohem pod hlavou a má právě půlnoc. A ti ostatní stojí, sedí, přecházejí nahoru a dolů. Čas se tu zastavil. Atmosféra tohoto města je neopakovatelná. A mimořádně na mne působí. Šlapu římskou dlažbu, čas najednou přestává existovat a já procházím staletími a bezstarostným, anonymním davem a prožívám něco, co se dá jen velmi těžko popsat několika slovy. A teplé, předletní slunce jen umocňuje naše pocity. Moje žena moc nemluví. Sedí mlčky vedle mne na schodech, ale vidím na její tváři, že prožívá něco podobného jako já.

Velký rohový dům nalevo od nás, to je dům anglických básníků a velkých přátel Keatse a Shelleyho. Je stále stejný jako v dobách těchto romantických přátel. Stejně omšelý a neokáz

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz