Putování za faraony II.

Putování za faraony II.

Čas se bojí pyramid

Ve středu brzy ráno opouštíme příjemný azyl gízského hotelu Oasis. Program dnešního dne je mimořádně nabitý.

Proto jsme již v  půl osmé na místě. To úchvatné panorama, které se před námi najednou otevřelo, jsem očekával. Ale stejně mne až ohromilo svou monumentalitou. Obraz, který je světu notoricky znám. A přesto tato scéna příchozího diváka, který ji vidí poprvé na živo, přinutí zastavit se a s úctou se mlčky dívat. Ta scéna má totiž velkolepé aranžmá. Stojí přímo před námi, pěkně seřazené v řadě, poslední dosud stojící starověký div světa. Chufeova, Rachefova a Menkauerova pyramida. Nemám rád řeckou transkripci těchto jmen, kterou zavedl ptolemaiovský historik Manetho. Jsme v Egyptě a tak budu používat raději původní, egyptská jména. Zdá se mi to stylovější. Cestovní kanceláře však raději používají ten daleko známější řecký přepis. A proto, když lákají turisty na prohlídku pyramid, píší ve svých prospektech a katalozích Cheopsova,  Chefrenova a Mykerinova pyramida.                                                    

Kde však ještě byla za faraona Chufea v polovině třetího tisíciletí před naším letopočtem helénistická kultura? Manethovi však dnes vděčíme za to, že známe alespoň chronologii egyptských panovníků až od těch nejstarších dob. 

Někde se můžete dočíst, že Gíza je předměstím Káhiry. Předměstí, které má tři miliony obyvatel, to je skutečně specialita výhradně egyptská. Spíše se dá říci, že je to samostatné město a také sídlo stejnojmenného governorátu. Byť jedete z centra Káhiry dvacet kilometrů, pořád jedete hustou zástavbou, která nemá konce. Káhira je dnes megapole, která se neustále rozrůstá. Pyramidový okrsek v Gíze zahrnuje celý komplex starověkých památek. Kromě již zmíněných tří velkých pyramid je tu i Velká sfinga, několik rozsáhlých hřbitovů, mastaby významných osobností, vesnice dělníků, pracujících na zdejších stavbách, zádušní chrámy, údolní chrám, i malé pyramidy královen. Gíza byla v minulosti součástí rozsáhlé memfiské nekropole. Memfis byla založena kolem roku 3000 př. n. l. sjednotitelem Egypta králem Meni jako hlavní město starověkého Egypta. Hlavním městem zůstala po celou dobu trvání Staré říše. Byl to z mnoha hledisek zlatý věk Egypta.

Sotva jsme vystoupili z autobusu, jako supi se na nás vrhli prodavači nejrůznějších cetek a suvenýrů a neodbytně se dožadovali koupi čehokoli ze své nabídky. Stejný obraz všude tam, kde je nějaká památka a tudíž i nějací turisté. Slabší povahy po chvíli podlehnou tomu masovému nátlaku a přeci jen něco koupí. Po zkušenostech z nočního káhirského bazaru nás však nemohlo nic překvapit. S přiměřeně zlými výrazy ve  tváři a výrazně odmítavými gesty jsme odehnali všechny, včetně několika malých dětí s korálky.

„Neměl bys být teď náhodou ve škole?“ říkám jednomu klučinovi. Místo odpovědi mi strká pod nos své korále. Nerozuměl mi. Ona to byla taky otázka spíše řečnická. Češtině se ještě nestihl naučit. Zato umí dobře počítat.

Prošli jsme bez úhony mračnem prodejců, vyhnuli se několika dromedárům, pendlujících podél Chufeovy pyramidy a se Šárkou v čele jsme zamířili k Seshemnuferově mastabě.

Rozhlížíme se kolem sebe. Na to, co tu bylo všude chrámů, hrobek a všelijakých možných staveb, je tu docela málo jejich pozůstatků. Sem tam nějaký ten kámen, díra v zemi po posvátné bárce, jen pyramidy se majestátně tyčí k obloze. Středověcí stavitelé Káhiry se chovali stejně, jako jejich kolegové v Itálii. Proč by nechali pracně lámat kámen v dalekých lomech, když jen pár kilometrů od města měli kamenné bloky pěkně nařezané a připravené k dalšímu využití. A tak většinu staveb rozebrali na stavbu káhirských paláců a mešit. Ještě, že nestihli rozebrat pyramidy. Ostatně, dělali to i velcí italští umělci, jako Bernini i Michelangelo.  Ti také docela bezostyšně rozebírali nádherné antické stavby, jen aby ušetřili na nákladech.

Mastaba, ke které jsme teď došli, patří jakémusi Seshemnuferovi, který žil asi 200 let po faraonu Chufuovi. Zřejmě za faraonů Džedkara, nebo Venice. Nebyl tedy současníkem stavitelů pyramid. Seshemnufer pracoval jako jakýsi dohližitel nad lékaři. Byl to tedy také lékař.

Lékařství bylo ve starém Egyptě velice důležité povolání. Nález několika papyrů s popsanými léčebnými postupy naprosto jasně dokumentuje, že nikoli helénističtí Řekové, ale již dávno před nimi staří Egypťané stáli na počátku, můžeme klidně říci, odborného lékařství. Lékaři se vzdělávali ve svém oboru v chrámových školách. Poté museli absolvovat povinnou praxi a teprve potom skládali teoretickou a praktickou zkoušku. Museli znát i postupy výroby léků. Už tenkrát se však začínali specializovat. Byli chirurgové, stomatologové, internisté a kupodivu i gynekologové. Nad jejich činností bděla skupina vybraných lékařů pod vedením hlavního lékaře celé říše. A ten byl zároveň i osobním lékařem faraona. Zdá se, že právě tento úřad zastával i Seshemnufer, do jehož hrobky teď slézáme po dlouhých, úzkých schodech.  Pokud se toto líčení úrovně staroegyptského lékařství zdá někomu přehnané, nechť se zahloubá do dostupné literatury. Nejen tehdejší lékařství, ale i ostatní discipliny, jako matematika, stavitelství, astronomie atd, byly na svou dobu neobyčejně vyspělé a člověka tak mimoděk napadá srovnání s naším evropským středověkem, poznamenaným tmářským dogmatem fundamentálního katolicizmu.

Podoba mastab, ať uť jsou kdekoli, se příliš neliší. Mají vždy tři základní části. Pohřební komoru, kde je uloženo tělo, potom skladiště pohřební výbavy, kde jsou uloženy potřeby pro posmrtný život) a svatyni, kde se odbývají zádušní kulty. Obvykle mají i šachtu pro dopravu těla do pohřební komory a pochopitelně i výzdobu. Pohřební komora je vždy pod zemí, mnohdy v hloubce až dvaceti metrů. Sarkofág, zhotovený z jednoho kusu kamene, se dopravil do pohřební komory již během stavby. Nebyl to ale pouhý kus kamene. Sarkofág byl vždy uměleckým dílem. Do sarkofágu byla uložena dřevěná rakev s tělem a ten byl potom uzavřen víkem. Kolem sarkofágu byla uložena pohřební výbava, vchod do komory byl zakryt těžkou deskou a nakonec byla zasypaná i pohřební šachta. Tak měl nebožtík alespoň na čas, než se k němu dostali vykradači hrobů, zajištěn klid. Zajímavá byla určitě pohřební výbava. Její součástí byly nádoby s jídlem, nápoji, skříňky se šperky, zbraně, amulety i domácí zařízení. Takový pohřeb nebyl pro Egypťany vůbec levnou záležitostí. Čím vznešenější byl nebožtík, tím byla pohřební výbava bohatší.

Svatyně byly vždy samostatné místnosti v nadzemní části stavby. Na rozdíl od pohřební komory byly přístupné a pozůstalí a kněží se sem přicházeli modlit a přinášet oběti.

Výzdoba naší mastaby už dávno podlehla zubu času. Je to spíše ukázka, jak byli pohřbívány důležitější osoby starého Egypta.

Moc místa tu nebožtík neměl. Náš dlouhán se chtěl mermomocí nějak předvést a tak si ulehl do prostoru pro sarkofág. I přes jeho skoro dva metry tam ještě kus místa zbyl. Vypočítavě počkal nějakou chvíli, než si ho ostatní nafotili a pak rychle vylezl.

"Tlačí to," sdělil nám lakonicky.

Autobus nás vyvezl na vyhlídkovou plošinu kousek nad pyramidami. Vyhnuli jsme se obezřetně všem stánkařům, rozloženým v kruhu okolo vyhlídkové plošiny a posadili jsme se na nízkou zídku, lemující prostranství směrem k pyramidám. Jsou před námi jako na dlani. Všechny tři. Nejvyšší se zdá být ta prostřední.  Pyramida Rachefova. Ta se zbytkem vápencového obložení na špičce. Je to pochopitelně optický klam. Ta Rachefova je asi o dva a půl metru nižší, než ta za ní, Chufeova.

Slovo pyramida je ale až řeckého původu. Egypťané nazývali své pyramidy jednoduše slovem mer. Pyramidy byly ve Staré a Střední říši běžným typem královských hrobek. Na území Egypta jich je asi 130. Většinou jsou z nich ale ruiny. Jak už jsem se zmínil, z materiálu pyramid a přilehlých chrámů se stavěla středověká Káhira. I tyto tři pyramidy byly původně obložené bílými vápencovými hlazenými deskami. Dnes už zbyly jen na špici Rachefovy pyramidy. Z desek byly postaveny káhirské mešity. Muslimští stavitelé rádi přišli k hotovému.

Každá pyramida měla tři osy. Ta vertikální spojovala zemi s nebem, tedy panovníka s  jeho božským otcem Ré. Severojižní osa byla souběžná s tokem Nilu a symbolizovala sjednocený Egypt. Vchod do pyramidy byl na severní straně, odkud se sestupovalo chodbou až na jižní stranu, kde byla pohřební komora. Osa východozápadní byla osou nebes a znázorňovala cestu Boha slunce Ré nebem. Zádušní chrám byl budován na východě a u západní strany pohřební komory spočíval sarkofág. Toto byla neměnná symbolika, která byla při stavbách pyramid zachovávaná.

I když starořecký dějepisec Hérodotos stavitele největší pyramidy Chufua ve svých Dějinách docela strhal, my už dnes těžko budeme posuzovat, do jak veliké bídy tou stavbou přivedl zbytek Egypta. Díváme se z vyhlídkové plošiny na to neuvěřitelné panorama před sebou a mohu každého ujistit, že je to ten nejkrásnější pohled, jaký může člověk, propadlý běháním po nejrůznějších památkách ve světě, vidět. Musím ovšem také přiznat, že na světě je krásných památek celá fůra a já jsem z nich viděl bohužel jen zlomek. Takže, když to upřesním, je to nejkrásnější pohled, jaký jsem já zatím viděl.

Vraťme se na chvíli opět k Hérodotovi.  Uvedu zde jen krátký výtažek z jeho Dějin, kap. II: Euterpé, odst. 124 :

„Až do krále Rampsinita /pozn. Snofreva/ prý panoval v Egyptě dokonalý zákonný pořádek a Egypt velice vzkvétal. Po něm jim kraloval Cheops, ten prý přivedl Egypťany do veliké bídy. Nejprve dal zavřít všechny chrámy a zbavil je obětí, potom přikázal všem, aby pracovali pro něho. Jedněm poručil, aby přivlékali k Nilu kameny z lomů v Arabských horách. Když přivezli po lodích kameny přes řeku, nařídil jim, aby je převzali a vlekli je k pohoří Lybijskému. Pracovali ve skupinách po sto tisících, každá vždy tři měsíce bez přestání.“

Hérodotos skutečně věrně zapsal vše, co mu kdo řekl. Archeologové se však dnes shodují na názoru, že tento počet je nesmyslný a logisticky nebylo možné tolik lidí zvládnout. Shodují se maximálně na desetině tohoto počtu, tedy na desetitisíci pracovnících.

Zajímavý objev učinil před pár lety egyptský archeologický tým pod vedením dnes již bývalého generálního tajemníka Nejvyšší rady pro památky Egypta, Dr. Zahiho Hawasse.

Archeologové nalezli na gízské plošině řadu hrobek z období čtvrté dynastie. Tyto hrobky patřily dělníkům, kteří pracovali na stavbách jak Chufuovy, tak i Rachefovy pyramidy. Tento objev jasně dokládá, že na stavbách pyramid pracovali především kvalifikovaní egyptští dělníci jak z  Dolního, tak i z Horního Egypta. A v době záplav také zemědělci. A ti všichni byli placeni ze státních prostředků. Objevené doklady nám také říkají, že rodiny těchto dělníků musely posílat denně na gízskou plošinu 21 býků a 23 ovcí pro výživu tam pracujících dělníků. Tyto rodiny to však nedělaly zadarmo. Protože se podílely na stavbě státního významu, nemusely platit žádné daně. Tedy žádné zbídačování podle Hérodota. Přesto se k němu ještě na chvíli vrátím. Při svém pátrání okolo pyramid se také dozvěděl jednu zajímavost :

„Cheops dospěl až k takovému stupni špatnosti, že dal v peněžní tísni svou dceru do nevěstince a přikázal jí, aby opatřila co nejvíce peněz. Kolik, to mi neřekli. Ona otcův příkaz splnila, sama pak se rozhodla, že po sobě zanechá památník. Od každého svého návštěvníka požadovala, aby jí daroval jeden kvádr. Z těchto kvádrů prý pak byla postavena prostřední ze tří pyramid, které stojí před velikou pyramidou.“

Pokud každý kámen na její pyramidě znamenal jednu návštěvu v jejím budoáru, muselo se děvče hodně snažit. Asi u této činnosti i zestárla. To Hérodotos nedomyslel. Pochopitelně je to jen legenda bez objektivních důkazů. Tím spíš, že ta prostřední malá pyramida nepatří zřejmě Chufuově dceři, ale jeho nevlastní sestře. Jinak je ale Hérodoto líčení dějin docela zajímavé.

Naše siesta u pyramid pomalu, ale jistě končí. Pro úplnost ještě pár čísel. Chufuova pyramida je v současnosti vysoká necelých 139 metrů. To je o celých osm metrů méně, než když byla nová. Délka jedné strany je 237 metrů. A nakonec údaj těžko představitelný. Její přibližný objem je 2 521 000 krychlových metrů.

Tolik času jsme ale nedostali, abychom mohli na vyhlídkové terase dál nerušeně  meditovat nad velikostí staroegyptské říše a jejích věčných památníků. Zbývá už jen malý slalom mezi prodejci suvenýrů a autobus nás veze k východu z celého areálu. Ale konec to ještě není. Tím koncem je až Sfinga.

Autobusem je to jen kousek. Ten objede Rachefovu pyramidu, mine vlevo stojící pyramidu Velkou a jsme tam. Pěšky bychom to šli dobře půl hodiny. Cestovka si zřejmě říká, škoda ztraceného času. Já bych se pěšky docela rád prošel. I v tomto vedru. Alespoň bychom si víc vychutnali celou scenérii Gízské plošiny.

Teď jsme však před poslední místní „atrakcí“. A opět proudí tělem emoce úplně stejné jako při prvním pohledu na pyramidy. 74 metrů dlouhý a 21 metr vysoký kolos je největší sochou, vytesanou z  jednoho kusu kamene, která kdy byla vytvořena. Byla vytesána zároveň s Rachefovou pyramidou, tedy za čtvrté dynastie a má znázorňovat právě tohoto faraona. Sfinx je pochopitelně označení až řecké. Pravý staroegyptský termín není známý.

Staří Egypťané nechali ovšem Sfingu klidně zasypat pískem pouště, která je jen pár set metrů odsud. Když zavane trochu silnější vítr, cítíme ten písek ve vzduchu i dnes. Trvalo celých 1100 let po jejím zhotovení, než se staří Egyptané rozhodli celou sochu z písku vyhrabat. Ono to tedy napadlo nejdříve faraona Thutmose IV a tak na to zahnal místní nezaměstnané. Ti odkryli sfingu až po přední tlapy a Thutmose nechal mezi její přední tlapy umístit stélu s vylíčením této události. Musel se přeci něčím historicky proslavit. Ostatně, o to se snažili všichni faraoni. Ale ne každému se podařilo, aby se dostal do dějepisných čítanek.

Sfinga bohužel chátrá čím dál tím víc. Vzhledem ke svému pokročilému věku má na to ale docela právo. Co nestihl ohlodat zub času, v  tom dnes pokračuje mizerné ovzduší, ležící nad káhirskou megapolí a jejím okolím. Ale ten uražený nos, ten nemá na svědomí zub času. Hérodotos musel vidět Sfingu ještě s nosem. Celou a ještě tolik neohlodanou pouštním pískem. Je však zajímavé, že se o ní ve svých Dějinách vůbec nezmiňuje.

Egyptští historikové připisují zničení nosu Sfingy jakémusi súfijskému mystikovi Muhammadu al-Dahrovi, který byl za tento vandalský čin v roce 1378 pověšen.  My ovšem víme, jak se to ve skutečnosti stalo. Nebyl to onen muslimský fanatik. Zničení metr širokého nosu má na svědomí keltský hrdina Obelix, který se podle autora tohoto krásného příběhu zúčastnil spolu se svým mrňavým přítelem Asterixem Caesarova egyptského tažení. Obelix zkrátka neuhlídal svou sílu a malér byl na světě.

Ale i bez svého nosu vypadá Sfinga impozantně. Problémem však zůstává, že dnes už bohužel nezjistíme, jaký měl vlastně faraon Rachef nos.

Jsme venku z areálu. Než jsme se dostali s  Šárkou v  čele do vzorkovny a prodejny parfémů, museli jsme opět absolvovat slalom mezi mračnem prodejců, kteří si co do počtu a neodbytnosti příliš nezadají s proslavenými egyptskými mouchami.

Přiznám se, že parfémy nemám zrovna ve velké oblibě a klidně bych tuto návštěvu vynechal. Pro dámy z naší společnosti, včetně mé ženy i našich obou přítelkyň to však byla vynikající příležitost, jak si nechat po rukou i po hlavách mazat nejrůznější vzorky, čichat k nim a při popíjení vynikajícího karkade hodnotit, chválit a kritizovat, aby si nakonec stejně nic nekoupily. Přiznám se, že z celé té nádhery kolem pro mne bylo, dle mého názoru, nejlepší právě to karkade. Krom desítek nejrůznějších parfémů bylo možné zde zakoupit i prázdné flakóny nejrůznějších tvarů i barev. Na nich se egyptští skláři skutečně vyřádili a při jejich výrobě, jak je vidět, mohli uplatnit nejen svou šikovnost, ale i bohatou fantazii i dávné umělecké tradice Orientu.

Opět jsme se ponořili do káhirských ulic, neuvěřitelně přecpaných auty a motorkami všeho druhu. Pokud by měla alespoň desetina káhirského obyvatelstva nějaké auto a to je číslo docela pravděpodobné, tak je tu na dva miliony aut. A dnes se mi zdá, že ty dva miliony aut jsou právě na naší trase. Káhirská dopravní situace se dá jen velmi těžko popsat. Tady nedodržuje nikdo vůbec nic. Jen to, že se jezdí vpravo. A i o tom se dá někdy pochybovat. S rukou na klaksonu se řidiči vrhají do protisměru jako kamikadze a doufají, že ten druhý ustoupí. Chodci mají smůlu. Přechody neexistují a tak přejít na druhou stranu ulice je doslova závodem o život. A policie pochopitelně nikde. Je ale zajímavé, že jakmile se objeví někde nějaká demonstrace, tak je policajtů hned všude plno. Co dělají mezi tím, těžko říci. 

Není divu, že jsme jeli těch asi dvacet kilometrů, které dělí areál pyramid od centra staré Káhiry více než dvě hodiny.

Autobus zastavil těsně u hranice mezi koptskou a muslimskou částí starého města. Při pohledu na nedaleké věže křesťanských kostelů a blízkou starou Amrovu mešitu, jsme my čtyři, to znamená já se svou ženou a naše dvě přítelkyně, Marie s Julií,  velmi rádi oželeli oběd v honosně se tvářící restauraci před vchodem do Koptské čtvrti a vydali jsme se doprava k mešitě. Ostatní, vyhladovělí po dopoledním putování po pyramidách, zamířili opět s  Šárkou v čele do restaurace, které takto průvodci zřejmě za určitý bakšiš dohazují kšefty.

Mešita Amr ibn al-As vypadá docela zachovale, přes to, že je už pěkně stará. Vzhledem k velikému množství jejích přestaveb a rekonstrukcí bych si ale netroufal tvrdit, že je to nejstarší mešita na africkém kontinentu. Píší to ovšem nejrůznější průvodce a tak je to nutné čtenáři trochu objasnit.

Když vojevůdce Amr ibn al-As táhl  na  příkaz svého šéfa kalífy Umara v roce 641 dobývat tehdy byzantský Egypt, utábořil se s vojskem na východní straně Nilu, kousek pod jižní částí delty. Tam postavil svůj stan a vytáhl na tehdejší hlavní město Egypta, Alexandrii. Ovšem, než vytáhl, stala se divná věc. V jeho stanu snesla údajně holubice vejce. Byla to pro něj taková událost, že po čtrnácti měsících, kdy konečně Alexandrie padla, založil na tomto místě město Misr al-Fustat. Město stanů. Kalífa Umar, který chtěl původně učinit hlavním městem nové arabské provincie Alexandrii, nakonec ustoupil ve prospěch “svatého místa ptačího vejce.” A právě na tomto místě, kde snesla holubice vejce, založil vojevůdce Amr první mešitu. Měla ovšem, na rozdíl od té, před kterou teď stojíme, skromné rozměry. 29 metrů na délku a 17 metrů na šířku, pár sloupů a střechu z palmového listí. A kolem mešity se začalo rozšiřovat město. Generál Amr si dobytím Alexandrie vysloužil i správcovství Egypta.

A pak už se jen rozšiřovalo a přestavovalo. Roku 673 byly přidány čtyři minarety, ty za Fátimovců zase zmizely a přestavby pokračovaly ve velkém množství až do 20. století. Takže z původní stavby nezůstalo vůbec nic, jen z přestavby z roku 827 se zachovalo pár architrávů na jižní straně. Dnes má areál mešity rozlohu asi dvou fotbalových hřišt postavených vedle sebe.

Dva nudící se strážci u vchodu dostali malý bakšíš a moji kabelu do úschovy a mohl jsem vkročit dovnitř. Děvčata mohla vejít také, ale jiným vchodem. Dostala ovšem, jako doplněk své garderoby, každá jeden dlouhý zelený plášť s kapucí. K čemu ty oddělené vchody to nevím, protože uvnitř jsme se opět setkali. Fotografovat se zde ale kupodivu smí. Prostor je to skutečně úctyhodně veliký. Klasická dispozice velkých mešit. Uzavřené čtvercové nádvoří s  arkádami, podpíranými množstvím sloupů. A uprostřed kašna na umývání rukou před modlitbou. Tyto kašny jsou vesměs krásná umělecká díla. Tento typ mešity dokázal pojmout při pátečních modlitbách značné množství lidí.

Severozápadní strana mešity připomíná spíše skladiště. Na zemi leží spousta hadrů, bedny, prkna, vysoká plošina na kolečkách a mezi tím bincem leží pár místních pravověrných, vedle sebe plastovou láhev s vodou a mají právě půlnoc. To východní strana, to je něco jiného. Východní strana, to je strana Gibly. Směr k posvátnému kameni v Kaabě. Směr Mekky, kterou musí muslim bezpodmínečně dodržovat, když se modlí. Pouze čtrnáct měsíců se modlil prorok Mohammed k jeruzalémské Chrámové hoře. To bylo po jeho památné noční cestě na zázračné kobyle Buraq, když poté vystoupal z Chrámové hory do nebe k Alláhovi, aby si vyslechl jeho pokyny.  To se mělo stát v roce 620. Po čtrnácti měsících mu Alláh připomněl, že se musí modlit k jeho hlavní svatyni, která je v Mekce. No, a od té doby se všichni věřící modlí tváří obrácenou ke Kaabě. Aby si to náhodou nespletli, tak je v každé mešitě takový výklenek, malý, či velký, to podle velikosti mešity, a ten je vždy ve stěně, která směřuje k Mekce. Říká se mu Mihrab. A hned vpravo vedle mihrabu je Minbar. Je to vlastně obdoba kazatelny v křesťanských kostelech. Má tvar věžičky se špičatou střechou a nahoru, na místo, odkud káže imám, vedou schody. A tam imám buď sedí, nebo stojí. A má přehled po shromáždění. Jak minbar, tak i mihrab jsou vždy krásně zdobené a jsou ozdobou každé mešity.

Trochu jsem měl strach, jestli najdu u vchodu své boty, které jsem tu musel nechat. Byly na svém místě. On totiž v celé mešitě kromě nás nikdo nebyl. A tak je neměl ani kdo ukrást. Ti spáči v koutě mešity měli pořád půlnoc. Znudění strážci u vchodu přeci jen trochu ožili, když jsme odcházeli a vyptávají se, odkud vlastně jsme. Spíše jsem vytušil, co chtějí, než jim rozumněl. Říkám Czech republic, oba kývají hlavou a tak nevím, jestli vědí, že existuje nějaké Česko, nebo jen předstírají, že to ví. Tak jim říkám baj a ahoj a vycházíme ven.

Koptská čtvrť je jen malý kousek odsud.

Sto metrů zpět k  restauraci, na křižovatku, kde se stále ještě posilňuje drtivá většina naší výpravy. Přes celou šíři ulice, ústící do křesťanské čtvrti je závora. Ani chodci nemohou volně projít. Chceme závoru obejít, ale polda v bílém nám ukazuje na strážnici, která je hned vedle závory. V boudě sedí policajt a bedlivě sleduje všechny, co procházejí okolo něj. Pozdravili jsme ho a on se na nás zašklebil a rukou nám kyne, abychom šli dál. Nevím, zda toto bezpečnostní opatření je již staršího data, nebo si ho vyžádaly nedávné krvavé nepokoje. Vypadá to, že strážnice i se závorou a hromadou policajtů se samopaly přes prsa tu jsou již delší čas.

Jsme konečně v koptské čtvrti. Vůbec nezávidím ostatním, kteří se teď živí v restauraci nedaleko od nás. Spíš je lituji, že neuvidí to, co my. Nemáme ani tak hlad, jako chuť na kafe. Po chvíli váhání se usazujeme ve zcela prázdné restauraci nedaleko křižovatky a také našeho autobusu. Nechceme chodit příliš daleko, protože tolik času zase nemáme.

"Kafé, amerikáno," hlásí Eva Arabovi, který nás přišel obsloužit. Za chvíli je kafe na stole, ale tak silné, že se nedá skoro pít. Zapomněli jsme ovšem na to, že amerikáno je bez mléka. A tak po dalším dohadování arabský hospodský přináší hrnek mléka. Teď už je vše tak, jak má být.

Ze dveří restaurace je vidět mohutná silueta kostela a kláštera svatého Jiří. Rychle dopíjíme, abychom viděli ještě alespoň kousek kopské čtvrti. Arabský pan šéf za námi ještě vyběhl a dává nám jednu lahev vody jako present. Voda navíc se v tomto horku docela hodí.

Jdeme ulicí směrem k areálu kostelů okolo svatého Jiří. Žádný rozdíl v porovnání s arabskou čtvrtí ale není vidět. Ženy mají stejné šátky na hlavách, muži dlouhé galábije, kolem hospody teď dva Arabové ženou stádečko ovcí. Úplná bukolická idylka. V ulici je docela provoz, hlavně kvůli tomu, že přímo před kostelem je stanice metra. 

Kolem kostela a v  areálu kláštera se hřbitovem však už vidíme jen turisty a místní oblečené zcela normálně, tak, jako my.

Řecký ortodoxní kostel svatého Jiří je tak trochu atypický. To, že je kulatý, není jen náhoda, nebo snaha napodobit jiné známější stavby. Je totiž vystavěn v desátém století z původní kulaté římské věže. V roce 1904 sice kostel vyhořel, ale byl znovu obnoven. Když vystoupáte po širokých schodech na první terasu, uvítá vás v prvé řadě krásná plastika svatého Jiří, který zabíjí draka. Celá stavba má vlastně tři podlaží. Uprostřed na první terase je jakési minimuzeum s  ikonami a z  terasy vedou schody dolů do podzemí římské věže. To je bohužel nepřístupné. Tyto prostory jsou zřejmě součástí kláštera. Samotný kostel je až nahoře. Normální řecký kostel. Ikonostas a hořící svíčky. Tedy byl by úplně normální, kdyby nebyl, jak už bylo řečeno, kulatý a za druhé, kdyby se zde, podle legendy, neskrývala Svatá rodina po svém útěku před králem Herodem do Egypta. Kostel je sice řecký, ale protože je v koptské čtvrti, odehrávají se tu vždy v dubnu velké koptské slavnosti. Ostatně koptská a řecká ortodoxní církev se od sebe zase tak neliší. Kostel údajně navštěvují i někteří muslimové. Vždyť muslimové mají k Ježíši Kristu i Panně Marii velmi blízký vztah. Ježíš totiž figuruje, co do důležitosti, na pátém místě v řadě muslimských proroků. Jestli sem chodí muslimové ještě teď, po nedávných krvavých událostech, to lze těžko říci. Je stejně zajímavé, že sousedi, kteří žijí léta vedle sebe a chodí možná i do stejné hospody, najednou zblbnou a začnou se vraždit jen proto, že má každý jiného Pánaboha. Nekřivděme ovšem Arabům. Není to jen jejich specialita. Příklady najdeme i v Evropě, konkretně na Balkáně. Začátkem devadesátých let se do sebe nemilosrdně pustily balkánské národy a zejména Srbové s bosenskými muslimy. Proti tehdejší balkánské genocidě vypadají současné egyptské problémy jako bezvýznamné. Ale nenechme se mýlit. Volby, které právě v Egyptě probíhají, vynášejí do popředí podle očekávání muslimské strany, které byly za Mubarakova režimu zakázané. To, že změny na egyptské politické scéně ovlivní veškerý život v zemi, je více než jasné. Pokud ovlivní negativně i turizmus, bude to s touto krásnou zemí špatné.

V době, kdy jsme procházeli s objevitelským nadšením touto částí křesťanské staré Káhiry, tu však byl klid a mír.  A do začátku voleb zbýval ještě jeden a půl měsíce.

Místo, na kterém leží celý křesťanský areál, byl osídlen již daleko dříve. Již v šestém stol. před naším letopočtem zde byla kupodivu perská osada. Římané si byli vědomi strategické důležitosti tohoto místa a tak zde po své anexi Egypta vystavěli důkladnou pevnost, která se jmenovala stejně, jako původní perská osada. Tedy Babylon. Celý areál je velmi rozsáhlý a zahrnuje kromě zmíněného kostela svatého Jiří ještě klášter svatého Jiří, druhý kostel svatého Jiří, kostely svaté Barbory, svatého Sergeje, synagogu, koptské muzeum a rozsáhlý hřbitov, který vypadá spíše jako pěkně udržovaná zahrada. Na pozůstatky římské pevnosti jsme už neměli čas. Bohužel. I bránu na hřbitov zřízenec právě uzamykal. A tak jsme tam nemohli ani nahlédnout.

Na křižovatce u autobusu čeká již pár lidí, co nešli na oběd s ostatními. Čas odjezdu už dávno minul a pořád nikdo nevychází. Po další půlhodině se konečně začínají trousit z restaurace ti, co dali přednost plnému žaludku před kouzlem nového poznání. V jejich čele kráčí dlouhán a za ním cupitá jeho matka. Nevypadají zrovna nadšeně.

„Tak co?“ ptám se ho. „Co jste měli dobrého?“

„Stálo to za h…. A mám hlad,“ prohlásil lakonicky.

„A to my jsme si užili víc. Viděli jsme Amrovu mešitu, Koptskou čtvrť a ještě jsme si stihli dát kafé amarikáno v hospodě.“

„Ani mi to neříkejte,“ zavrčel a vlezl do autobusu.

Stížnosti na kvalitu oběda byly všeobecné. A tak se Šárka rozhodla, že jim to bude kompenzovat alespoň láhví vody navíc. Ostatně, byl to její kšeft. Ale příští výpravu určitě nasměruje opět sem. Už je tu zavedená. Asi to dělají všichni průvodci.

Opět jsme se ponořili do přeplněných káhirských ulic. Cesta k Egyptologickému muzeu na náměstí Tahrír trvala asi hodinu. Pořád stejný obrázek. Špinavé, oprýskané činžáky, některé z nich nejsou dostavěné a ze střechy jim trčí armatura a mezi tím vším hromady odpadků. Tristní obraz.

Všechno nám ale vynahrazuje muzeum. Šárka má náš čas perfektně pod kontrolou. Teď, v pozdních odpoledních hodinách, je muzeum poloprázdné. Nikoli ovšem exponáty. Těch je tu na stodvacet tisíc. Nejsou tu ale turisté. Co je v tomto případě škodou pro státní pokladnu, je určitě nečekaně dobré pro tu hrstku návštěvníků, procházejících teď skoro prázdnými sály. Času je dost a dost, u vitrin se netlačí davy lidí, průvodci se nemusí překřikovat a je možné si v poklidu přečíst skoro všechny popisky na vitrinách. Pokud ovšem nějaké popisky jsou. Některé štítky jsou zase umístěné geniálně uvnitř vitrin a psané tak malým písmem, že z toho není možné nic přečíst. A většinou jsou tak zažloutlé, že zřejmě pamatují ještě slavnostní otevření muzea začátkem 20. století. Některé z nich se ale přečíst dají. Je vůbec s podivem, jak Egypťané přistupují laxně k prezentaci svých památek. To úžasné a nesmírně bohatství, které má káhirské muzeum ve svých sbírkách, je zde představeno návštěvníkům bez jakýchkoli informačních panelů, ve starých vitrinách  z  počátku 20. století a s nečitelnými popisky. Ano, i to je Egypt. Neustále něčím udivující. Trochu schizofrení, ale stále přitažlivý i přes všechny možné problémy, se kterými se zde návštěvník setkává. Ale turista, předem natěšený na to, o čem si mohl před tím jen číst, nebo se dívat na fotografie na nejrůznějších webových stránkách, musí být v káhirském muzeu i přes všechny uvedené nedostatky doslova ohromen a nadšen. I přes to, co bylo v průběhu minulých 200 let v Egyptě nakradeno a rozvezeno do muzeí celého světa, tady může člověk vidět úžasnou přehlídku neobyčejně vyspělé starověké společnosti. Stodvacet tisíc vystavených exponátů mluví za všechno. Dost dobře nejde popsat vše, co jsme tu dnes viděli. I ti, co již tímto muzeem prošli jednou, či dokonce vícekrát, doporučují soustředit se jen na něco. Čím víc toho zde člověk chce poznat a vidět, tím víc toho později i zapomene. Čili méně znamená více. Určitý systém se tu však dá přeci jen vysledovat.

Hned u vchodu je velká galerie kamenných sarkofágů z období Staré říše. V pokoji č. 3, který je na opačné straně proti vchodu, jsou nádherné kolekce šperků, ilustrující vývoj umění staroegyptských zlatníků od nejstarších dob, t.j. asi od roku 3200 před letopočtem až do byzantské doby, což jsou léta  395-650 letopočtu našeho.  Mezi tím je celá řada místností, kde jsou vystaveny nálezy z  královských hrobek v Thébách, sbírka originálních papyrů, v místnosti č. 19 nalezneme různá zpodobnění egyptských bohů a posvátných zvířat, drobnější plastiky a sochy. To vše z období Staré a Střední říše.

 V prvním poschodí je pak to, na co se všichni návštěvníci těší nejvíce. Jsou zde vystaveny nálezy z  Tutanchamonovy hrobky. Kdyby člověk viděl jen tyto nálezy a už nic jiného, stála by návštěva muzea za to. Tutanchamon nebyl příliš významný panovník. A zemřel velice mlád. Takže toho ani nemohl víc stihnout. Jeho pohřební výbava byla však neuvěřitelně bohatá. Jen jeho zlatý sarkofág vážil 110 kg. Když zemřel, bylo mu pouze 18 nebo 19 let.

Výčet všech předmětů by byl příliš dlouhý. Ostatně, zde je vystavena jen část nálezů. Ale stojí za to. Zlatý trůn, sarkofágy, polní lůžko, náramky, prsní, bohatě zdobený přívěšek, jeho střevíce, dokonce i záchodové prkénko. Na nic nebylo zapomenuto, tak, aby měl faraon na onom druhém světě vše potřebné při ruce. Vrcholem je však bezesporu jeho zlatá maska, která se na nás důstojně dívá z hlubiny dávnověku se všemi symboly staroegyptské královské moci. Na hlavě šátek nemes, nahrazující korunu, ureus - vztyčená kobra jako symbol královského majestátu i na bradě nalepený obřadní vous. Nelze než v tichu stát nad tím vším v hluboké úctě k  práci starověkých zlatníků, jejichž výrobky jsou staré v tomto případě více než 3300 let.

V poschodí nejsou ale jen nálezy z  Tutanchamonovy hrobky. Je zde i pokoj královských mumií, které jsou zde chronologicky seřazené, včetně mumií královen. Vstup k mumiím je však zvlášť zpoplatněn. Neměli jsme však tolik času a ani chuť si mumie prohlížet. Zajímavější byla pro nás určitě prohlídka pohřebních výbav, např. bohaté vybavení hrobky královny Hetepheres, matky faraona Chufeva.  Těžko vše popisovat.

Z poschodí muzea, tedy z horní galerie, která dokola obtáčí celou halu, je krásný pohled do přízemí na vystavené sarkofágy a sochy. Hodnota toho, co je v muzeu vystaveno, se dá asi jen těžko vyčíslit. Při posledním pohledu shora na celé muzeum jsem si znovu uvědomil, že ona letošní úspěšná egyptská únorová revoluce nepřinesla Egyptu jen vše pozitivní. Nejde tu jen o to, kdo se vlastně po ukončení právě probíhajících voleb dostane k řízení státu a také k pravděpodobné změně ústavy. Únorová „revoluce“ přinesla do egyptského běžného života zřejmě úplnou anarchii. Jak jinak si máme vysvětlit fakt, že s vypuknutím revoluce se rozeběhly po celé zemi, včetně Sinaje, stovky zlodějů, zlodějíčků i organizovaných gangů a za naprosté absence policie, nebo armády, která se soustředila spíše na potlačování demonstrací a případné zabíjení demonstrantů, začaly bezostyšně rabovat muzea, otevírat zapečetěné hrobky a ničit to, co nashromáždily četné archeologické týmy za dlouhá léta. Na webových stránkách existuje velmi dlouhý seznam předmětů, ukradených jen v káhirském muzeu. A také seznam toho, co bylo zničeno, když zloději hledali hlavně zlato. Tehdejší ministr kultury a známý egyptolog dr. Zahí Havass se tuto skutečnost snažil před světem bagatelizovat, ale únorové události ho smetly ze scény, tak, jako všechny, kteří měli co společného s prezidentem Mubarakem.

V Egyptě se kradlo již ve starověku a to ve velkém. Kradlo, rabovalo a ničilo se i letos, za oné „celonárodní revoluce“. Ke cti řady těch, co demonstrovali na náměstí Tahrír za zlepšení svých mizerných životních podmínek budiž ale řečeno, že si posléze uvědomili, jaké nesmírné hodnoty celonárodního významu mizí v  kapsách rabujících band a vyzbrojeni holemi utvořili kolem muzea kruh, aby zabránili daleko větším škodám. Je smutné, že to policii i armádu napadlo až o něco později. Ostatně, kradli i ochránci zákona, o čemž svědčí i zatčení několika policistů za krádeže právě v káhirském muzeu. 

Snad se do Egypta ještě jednou vrátíme. Znovu si projít toto muzeum, znovu se projít večerním bazarem, znovu si zopakovat tu neuvěřitelně pohodovou plavbu po Nilu, a možná se i dočkat plánovaného propojení chrámů v Karnaku a Luxoru. Tak, jak tomu bylo i ve starověku. Snad k tomu bude ještě někdy příležitost.

Podivuhodný svět egyptského náboženství I

Duchovní svět, který Egypťané v průběhu své mnoha tisícileté historie vytvořili, je fascinující a jedinečný v celých dějinách lidského náboženství. Polyteismus, jako již vyspělý typ náboženství, je vlastní všem velkým starověkým civilizacím. Tedy i Egyptu. Nikde na světě však nenajdeme tak pestrý a neobyčejně rozsáhlý a složitý náboženský systém, jako právě zde. Tisíce bohů v něm má svá jména, je jim dán i rozsah jejich působení, existují v  různých podobách, jak v lidské, tak i ve zvířecí. Toto náboženství zahrnuje celý systém hodnot, dávných rituálů, soustavu bohů a jejich kulty, mytologii, smrt, posmrtný život a pochopitelně i dominantní úlohu panovníka.

Egypťané věřili, že na světě neustále zápasí síly chaosu a síly řádu. Aby mohl život dál pokračovat a aby mohlo slunce každý den vycházet, musí být mezi těmito silami dosaženo rovnováhy. Jako syn Boha slunce byl nejdůležitější osobností zajišťující rovnováhu faraon, který delegoval některé své pravomoci a povinnosti kněžím. 

Na rozdíl od jiných náboženských systémů, vezměme na příklad daleko jednodušší mytologický systém starořecký, je onen staroegyptský charakterizován obrovskou nesourodostí a početností postav. Význam i rozsah působnosti těchto postav se měnil jak geograficky, tak i postupem času. Tento složitý systém se pochopitelně nezrodil najednou a nezačal působit zároveň se sjednocením Horního a Dolního Egypta kolem roku 3000 před naším letopočtem.

Ten se začal utvářet již v předdynastické době, tedy někdy již od pátého až čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem, kdy se objevují v údolí Nilu počátky organizované společnosti. Tehdejší společnost je členěná do množství malých státečků, z nichž každý má vedle svých vládců i svůj božský pantheon v čele s hlavním bohem. Tak jak se tyto státečky postupně vyvíjejí, spojují se, rozdělují, bojují spolu, nebo spolupracují, mění se i jejich božstva, mísí se spolu a mění se i jejich postavení v tehdejším náboženském životě. 

Při sjednocení Egypta se stává hlavním bohem Hor, od 4. dynastie je to bůh Ra a od 17. dynastie tuto roli přebírá Amon, jemuž se staví po celé zemi ty největší chrámy. Bozi tak na hierarchickém žebříčku stoupají a klesají, podle toho, jak kněží, kteří mají v systému egyptského života hlavní slovo, mění a upravují jejich zařazení a funkce. A často slučují bohy podobných charakteristik do jedné postavy. Např. Chnum-Re, Sobek-Re, Amon-Re, Re-Harachtej apod.

Zatím co se zařazení a postavení bohů často mění, to, co se nezměnilo po celou dobu trvání staroegyptského státu, to je náboženský systém, mytologie, zkrátka řád. Neměnný řád světa Maat. Nemění se ani role vládce, který má v tomto celém systému vůdčí postavení. Faraon, který se nástupem na trůn stává Bohem a tím zůstává i po své smrti.

Starořecký dějepisec Herodótos, který v pátém století před naším letopočtem cestoval po Egyptě, označil Egypťany jako nejzbožnější národ, který poznal. Přesto můžeme říci, že tehdejší náboženský systém nebyl pro obyčejného Egypťana příliš velkou překážkou, nebo omezením v jeho normálním životě. Byl to spíš souhrn mravních zásad. Jakýsi etický kodex. Ucelený filosofický systém. Jeho cíl byl jasný. Tím bylo posílení autority státu. Státu, který díky tomuto paradigmatu přežil jako jediný celá tisíciletí.

 

Cestou za Bohy a faraony

"Pane pravdy, otče Bohů, stvořiteli mužů, tvůrče všech zvířat, pane věcí, které existují, stvořiteli našeho života“.

/staroegyptský chvalozpěv na boha Amun-Rea/

 

Když někdy v polovině šestnáctého století před naším letopočtem Ahmose I. z  jihoegyptské dynastie vyhnal asijské Hyksosy z  Dolního Egypta, stává se jeho sídlo, Veset-Théby, nejvýznamnějším správním a náboženským střediskem Egypta. Na nejvyšší stupeň náboženského piedestalu vystupuje místní božstvo Amun. Patron Théb. Théby se začínají rozrůstat po obou březích Nilu. Na východní straně je město živých, na straně západní město mrtvých. Rozsáhlé pohřebiště. Monumentální chrámové komplexy, vyrůstající zejména na východní straně, nemají obdoby v  tehdejším starověkém světě. A ty největší chrámy jsou zasvěcené právě tomu nejvyššímu. Amunovi. Kněží, jako zruční manipulátoři, však potřebovali upevnit moc státu, vzniklého spojením Dolního a Horního Egypta. Bylo třeba, aby boha Amuna vzali za svého i obyvatelé Dolního Egypta. Tam dominoval kult boha Ra, slunečního Boha. Centrem jeho kultu byla Heliopolis – město slunce v deltě Nilu. Pro kněze, kteří měli v  egyptském nábožensko-politickém systému prakticky neomezenou moc, nebylo nic jednoduššího. Vyrobili si prostě nové státní božstvo. Spojili kulty Horního i Dolního Egypta dohromady a najednou tu byl bůh Amun-Ré. Sluneční Bůh - tvůrce života.

Egyptští kněží vůbec, mixovali různé bohy dohromady, tak, jak potřebovali. Když potřebovali třeba nějaký symbol mužnosti, který by měl skutečně váhu, tak tu byl najednou Amun-Min, jako ichtyfalický symbol. Toto pojetí náboženského systému se blíží až monoteismu. Je tu jeden hlavní Bůh, kterému jsou podle potřeby připisovány vlastnosti a zařazení jiných bohů. A tak místo početného pantheonu bohů je tu vlastně jen jediný, ve kterém se spojují ty nejlepší vlastnosti všech. Jeho role a postavení v systému se tím pochopitelně významně upevňuje. A početná vrstva kněží si touto zručnou manipulací pochopitelně upevňuje také svoji moc a vážnost.

Moc a síla velkého Amun-Rea ležela zřejmě na srdci i židovským prorokům Judského království, které koncem šestého století před naším letopočtem padlo do rukou Babylonu.  Ústy proroka Jeremiáše promlouvá sám Hospodin :

„Aj, já navštívím lidné město Nó / Théby pozn./, též Faraona i Egypt s bohy jeho i králíky jeho a ty, kteříž v něho doufají. A vydám je v ruku těch, kteříž hledají bezživotí jejich, totiž v ruku Nabuchodonozora, krále babylonského a v  ruku služebníkův jeho."

Bible, Jeremiáš, 46:25

Prorok Jeremiáš i s  Hospodinem se však trochu přepočítali. Doufali, že babylonský král za ně udělá tu špinavou práci. Dvojí tažení Nabuchodonozora do Egypta však skončilo nezdarem. A Egypt žil dál. Zatím co Nabuchodonozorova říše se postupně zhroutila.

Vraťme se však opět zpátky zhruba o tisíc let. Horní a Dolní Egypt se spojil v jednu velkou a mocnou říši, která zažívá období neobyčejné prosperity. Budují se paláce, budují se chrámy a to především pro toho nejvyššího Boha. Pro Amuna. Nebo vlastně už Amun-Rea. Na západním břehu Nilu jsou to především dva velké chrámové komplexy, vybudované na počest Amuna. Jeden byl na jižní straně Théb a dnes je známý jako chrám Luxorský a ten druhý, největší, je na severu města a je znám pod jménem Velký chrám boha Amuna v Karnaku. Tento chrám je vlastně trojchrám. Je zasvěcen velké thébské triádě – hlavnímu Bohu Amunovi, jeho manželce Mut a synu Chonsuovi, bohu měsíce.

Pln očekávání a také pod vlivem nadšeného líčení své ženy, která tuto cestu absolvovala již před šesti lety, vystupuji s ostatními z autobusu na parkovišti před karnackým chrámem.

V minulosti byly tyto dva chrámy, tedy chrám luxorský a karnacký, spojeny impozantní alejí sfing. Z menší části s beraní a z větší části s lidskou hlavou. Pokud se někdy v budoucnu oba chrámy opět propojí a ty snahy tu již jsou, bude to rozhodně příležitost k další návštěvě. Část aleje beraních sfing můžeme vidět při příchodu od Nilu před vstupním prvním pylonem. Bývalo jich zde 124, dnes jich zůstalo pouze 40.

Velký Amunův chrám splňuje klasické schéma egyptských chrámů. Monumentální vchod s pylony, rozlehlé nádvoří, vyzdobené sochami a sloupy, velká hypostylová síň, svatyně, síň obětních darů, svatyně posvátné bárky a to vše rozděleno mohutnými pylony.

Beraní sfingy, jako symbol boha Amuna, jsou i po obou stranách rozlehlého nádvoří, kam vstupujeme branou v prvním pylonu. Už tento první pylon se svou délkou 113 metrů a tloušťkou zdí 15 metrů je grandiózní stavba. Tady se člověk může jen mlčky divit a žasnout nad neuvěřitelnými rozměry všeho, co je tu postavené. A hlavně, co vydrželo do dnešních dnů, přes nepřízeň živlů a řádění fanatických koptských křesťanů. Těžko se hledají přívlastky, abych se příliš neopakoval. Hypostylová hala o velikosti fotbalového hřiště se 134 sloupy je skutečný div světa. Nikde jinde na světě toto není možné vidět.

Množství chrámů, svatyní, pylonů, soch i obelisků tvoří monumentální celek, který byl budován od Střední říše skoro dva tisíce let. Každý z  faraonů se chtěl zavděčit tomu nejvyššímu, Amunovi a tak hleděl, aby na tomto chrámu nechal něco vylepšit, opravit, nebo přistavět. Posledními faraony, kteří se na výstavbě karnackého chrámu podíleli, byli panovníci 30. dynastie ve čtvrtém století před naším letopočtem, konkrétně Nechtnebef I., za jehož vlády byl vystavěn první pylon.

Celý chrámový okrsek má dvě ústřední osy. Východozápadní osa, ta hlavní, posvátná, odpovídá dráze slunce po obloze. Osa severojižní, královská, na které leží všechny tři chrámové okrsky, tedy hlavní Amonův a dále okrsek bohyně Mut a jejich syna Chonsua, jde souběžně s tokem Nilu. Po této ose, dlouhou alejí beraních sfing, přicházela z luxorského chrámu i procesí při velkých slavnostech. Tyto osy se protínají mezi třetím a čtvrtým pylonem a jejich průsečík byl vyznačen čtyřmi mohutnými obelisky, Thutmose I. a Thutmose III. Dnes však stoji již jen jeden. Obelisk Thutmose I. je vysoký 22 metrů a váží 140 tun. A jsou i obelisky větší. Je to pro mne dost neuvěřitelná záležitost. Ani dnes nevíme stoprocentně, jak byly obelisky vztyčovány. Pravděpodobně byly taženy po šikmé rampě nad prostor mezi dvěma provizorními pylony, který byl vyplněn pískem. Obelisk se zde vlastní váhou překlopil do písku, který byl zdola postupně odebírán. O pracovní síly, ani o písek nebyla ve starém Egyptě nikdy nouze. Údajně na to měly stačit dvě stovky dělníků. První obelisky byly vztyčovány již v polovině třetího tisíciletí před naším letopočtem.

Vzhledem k tomu, že symbolika hrála v egyptském náboženském životě velkou roli, je možné usuzovat, že tyto obelisky byly také symbolem. Symbolem něčeho, co bylo pro Egypťany posvátné. Římský filosof a přírodovědec Plinius Starší se domníval, že je to symbolické zobrazení slunečních paprsků. Obelisk je také možné chápat jako určitou formu menhiru. Je ovšem také možné, že se jedná o normální uctívání faraonů, jejichž jméno je na obeliscích vyznačené spolu s náboženskými výjevy.

Pylony, sloužící jako majestátní vstup do posvátného chrámového okrsku, již takovou záhadou nejsou. Před nimi stávaly obvykle obrovské sochy faraonů a obelisky. Pylonem věřící procházeli na nádvoří a dál do velké sloupové síně. Dál už obyčejní věřící nesměli vstoupit. Do prostor svatyně mohli už jen kněží.

Vnější stěny pylonů byly zdobeny reliéfy, oslavujícími  faraona a jeho válečné úspěchy. Samotný pylon představovaly dva velké bloky kamenného zdiva, spojené překladem. I v tomto případě se jedná zřejmě o sluneční symboliku. Na několika docela dobře zachovalých pylonech nilských chrámů jsme mohli všechny tyto znaky pozorovat. První vstupní karnacký pylon má vskutku gigantické rozměry. 113 metrů šířka, 15 metrů hloubka a 40 metrů výška. Na jeho monumentalitě nemění nic ani skutečnost, že nebyl nikdy dokončen, tzn, že nebyl obložen žulovými deskami a opatřen výzdobou.

Pro mne je toto vše novum a tak se nad tou vší kamennou symfonií i patřičně jevím. Není to ovšem ono povinné nadšení turisty, který nahlas vykřikuje nad každým starověkým šutrem a když přijde domů, tak si jen odfajfkuje další štaci a druhý den neví, kde byl. Jevím se tiše a bez halasu. Moje fascinace starověkem dnes dostala další impuls a je uspokojena v plné míře. A to jsme teprve na počátku naší nilské cesty.

Postupme však dál do chrámu.  Prošli jsme  prvním pylonem, nádvořím, hypostylovým sálem, minuli jsme Thutmosův obelisk a dostali jsme se do prostoru mezi čtvrtým a pátým pylonem. Jasnou dominantou tohoto prostoru je 30 metrů vysoký obelisk královny Hatšepsut. Při šířce strany 2,6 metru je udávána jeho váha na 323 tun. Pěkný kousek. Královna ho nechala postavit v šestnáctém roce své vlády někdy na přelomu patnáctého  a čtrnáctého století před letopočtem. A lidé, tehdy před třemi a půl tisíci lety, ho dokázali naprosto přesně vytesat v lomu někde u Asuánu, naložit na loď, a v Karnaku postavit a vyzdobit reliefy, jak se slušelo a patřilo na takovýto symbol. Jen znovu připomínám, že tenhle kus krásné žuly měl 323 tun!

Pojďme dál. Šestý pylon, který nechal vystavět Thutmose III. z 18. dynastie, je posledním v  této východozápadní orientaci. Z dalších sálů jsou dnes jen pouhé zbytky. Ať už je to svatyně Filipa Arrhidaia, bratra Alexandra Velikého, nebo svatyně královny Hatšepsut. Dostali jsme se na nejstarší nádvoří celého chrámového okrsku, zbudované již za faraona Senusreta I. z 12. dynastie. V  jeho čele stojí velká, trochu nezvyklá budova, zbudovaná za Thutmose III. Okolo tohoto nádvoří jsou vůbec vesměs thutmosovské stavby. Ta největší z nich je Sál slavností, známý také pod středověkým názvem Ach-Menu. Rozměry sálu jsou taktéž úctyhodné. 44 x 16 metrů.

Střechu podpírá dvacet sloupů, které nesou ještě zbytky barevné výzdoby. Nejzajímavější část chrámu je ale úplně vzadu. V místnosti, jejíž zdi jsou pokryty reliéfy rostlin a zvířat, které získal Thutmose III. na svých válečných výpravách. Místnosti se říká Botanická zahrada.

Vracíme se zpátky. Chrámové okrsky boha Chonsua i bohyně Mut jsou bohužel pro veřejnost uzavřené, protože tam probíhají archeologické výzkumy.

Jižně od nádvoří Střední říše je posvátné jezero, napájené spodní vodou, prosakující sem z nedalekého Nilu. Při obřadech byly na jeho hladinu přeneseny posvátné bárky, aby symbolizovaly cestu slunečního boha Ré. Symbol boha Ré stojí také na žulovém podstavci hned vedle jezera. Vruboun posvátný, jinak řečeno skarabeus.

Má žena se netváří příliš nadšeně, když chci udělat jednu její památeční fotku spolu se skarabem. Nakonec se nechala ukecat, ovšem výraz její tváře vyjadřuje nesouhlas s  tímto vynuceným aktem. Zdokumentováno to ale je. A to je hlavní. Několik návštěvníků teď obchází skaraba několikrát kolem dokola. Nějak jsem při tom fotografování zapoměl si také skaraba obejít. Pověst říká, že ten, kdo si skaraba třikrát obejde, tak se určitě do Egypta vrátí. U římské fontány Di Trevi se nám vyplatilo dodržet pověst. Jeden vhozený drobný peníz tak způsobil, že jsme si mohli po dvou letech znovu vychutnat, spolu se stovkami dalších nadšenců, barevnou noční nádheru této světoznámé fontány. A moje žena tam na rozloučenou pro jistotu hodila jeden padesátieurocent. Snad to pomůže i potřetí. Ale skaraba jsem si neobešel. Škoda. A tak nevím, jak naše příští cesta do Egypta dopadne. Možná nedopadne. Kdo ví. Možná zbyde jen vzpomínka. A také těchto pár řádek. To pro jistotu. A pro potencionální sklerozu pomalu plížícího se stáří.

Nicméně čas pokročil a musíme jít dál. Hned vedle posvátného jezera je menší nádvoří, známé jako dvůr se skrýší. Když říkám menší, musím brát v  úvahu gigantické rozměry všeho, co se v tomto okrsku nachází. Ono není vůbec malé. Je jen o něco menší, než ta nádvoří obrovská. Když tady začátkem dvacátého století kopal francouzský archeolog Legrain, dostal se až tak hluboko, že ho zastavila spodní voda. K úžasu všech v  té jámě objevil 780 kamenných soch v nadživotní velikosti, 17 000 bronzových sošek a stovky stavebních součástí, které tam uložili kněží kolem roku 300 před letopočtem. To vše je nyní uloženo v Egyptském muzeu v Káhiře.

A jsme opět na velkém nádvoří mezi prvním a druhým pylonem.

„A kde je vlastně ta bílá a růžová kaple? Tenkrát jsme je nenašli. A ani na to nebyl čas.“ ptá se žena. Otevírám tedy svého průvodce a studuji mapy.

„Je to jen kousek odtud. Vpravo od prvního pylonu.“

Máme ještě chvíli času. Čtvrt hodiny. Víc už ne. Když jsme došli na místo, bylo na první pohled jasné, že vstup do „open air“ muzea nebude vůbec jednoduchý. Oplocený areál, před ním budka a před budkou Egypťan v dlouhé galábiji, vyhřívající se na jejím prahu. Bílá i růžová kaple je tam někde za plotem a Kerberus u brány na nás chce nehorázné vstupné. Vzdali jsme to. Stejně už není čas. Vracíme se zpět na nádvoří. Marie i s  Julií na nás mávají. Dorazili sem chvíli před námi.  

Vracíme se k autobusu opět alejí beraních sfing. Je půl čtvrté a slunce, které rychle klesá k obzoru, vrhá po zemi dlouhé stíny. Tady se rychle stmívá.

Polední žár pomalu ustupuje podvečernímu příjemnému teplu. Stojíme na luxorském nábřeží a právě začíná představení, které bych mohl pozorovat každý den. A nikdy by nezevšednělo. Sotva jsem si stačil připravit fotoaparát. Jsou čtyři hodiny a slunce se právě dotklo korun palem na druhém břehu řeky. Nejsme tu sami. Představení má více diváků, než jen nás dva. Obloha se začíná barvit do červena. Je sedm minut po čtvrté. Slunce už zapadlo a nad korunami palem se objevují dlouhé šarlatové pruhy. Není třeba nikam spěchat. Na večeři je ještě čas. Je deset minut po čtvrté a celá obloha postupně rudne a na hladině řeky jsou vidět jen černé siluety člunů, mířících na druhý břeh.

Otevřeli jsme okno kajuty dokořán. Máme štěstí, že je při této cestě na západní straně. Alespoň nemusíme chodit na horní palubu. A konečně se dostalo i na kávu.

 

 Podivuhodný svět egyptského náboženství  II

Nechci se zde pouštět příliš hluboko do způsobu života starých Egypťanů. Za prvé to není záměrem této knihy a za druhé je to téma pro skutečné odborníky. Nikoli pro člověka, který až s  laicky nekritickým obdivem prochází touto zemí a marně hledá slova a vhodné přívlastky pro věci a jevy, které mu přecházejí před očima. I když jsou ty oči otevřené a snaží se vnímat. Pro pochopení života starého Egypta chybí to podstatné. Především potřebné znalosti a dlouholeté studium. Závidím lidem, kteří studiu historie věnovali celý život. A přesto si dovolím tvrdit, že ani oni nemohou obsáhnout vše. Poznání nemá a ani nemůže mít hranice. Poznávání je stálé dobrodružství. Kde jinde by toto mohlo platit víc, než právě v  Egyptě. A tak zaplaťbůh za nadšence, kteří se tomuto tématu věnují, ať už profesionálně, nebo amatérsky. Přibližují a popularizují nám svět, který je na hony vzdálen všemu tomu, co určovalo život a myšlení nejen evropského, ale třeba  i  antického člověka. Ta myšlenková bariéra je přímo úměrná i mnohatisícileté bariéře času, který nás dělí od doby této starověké velmoci.

Způsob myšlení obyvatelů starého Egypta je skutečně jedinečný a nemá obdobu ani u současníků, ani v pozdějších kulturách, které se na troskách starověku vyvíjely. Už jsem se zmínil o tom, že jedním z nejdůležitějších principů života starého Egypta byl řád Maat. Dodržování tohoto řádu mělo zajistit stabilitu a řádný chod jejich světa. Život může pokračovat jen tehdy, když bude slunce ráno vycházet a když bude dosaženo rovnováhy mezi silami chaosu a silami řádu. Nejen bozi, ale i prostí Egypťané měli ve svém životě dbát na dodržování řádu. Maat byl jejich duchovní potravou. Faraon měl v tomto systému svoji nezastupitelnou úlohu jako syn boha slunce. Nemohl pochopitelně garantovat vše a proto předává některé své úřední povinnosti kněžím a svým úředníkům.  

Silná vazba na minulost se projevovala především v náboženské oblasti, ale i v architektuře. Ještě za ptolemaiovské doby byly stavěny chrámy podle prastarých vzorů a forem.

Božstvo je nadčasové a existuje věčně. Samozplozený první Stvořitel ustanovil pevný řád věcí Maat, který existuje nezávisle na čase. Věčnost a čas, který se neustále obnovuje, který umírá, aby se opět zrodil. Symbolika slunečního cyklu. Ráno se slunce rodí jako dítě, putuje po obloze, dospívá a sílí, aby  večer umíralo jako stařec. Cestou podsvětím se vrací ke své prvotní existenci. A ráno se opět zrodí a se svou sluneční bárkou stoupá na oblohu. Nekonečný koloběh existence, ve kterém je smrt nezbytnou podmínkou nového života.

I přes neustálé udržování kontinuity daného řádu, není tento archaický systém strnulý a neměnný. Je otevřen i novým podnětům, které však svou inspiraci hledají v minulosti a vždy jsou v souladu  s  řádem a daným stavem věcí.

Egyptské náboženství nelze uzavřít do jednoho uceleného systému. Je třeba si uvědomit, v  jaké době vůbec vznikaly náboženské představy. Starověký Egypt byl rozdělen na množství okrsků – nomů, z nichž každý měl svůj vlastní božský pantheon. Dolní Egypt se skládal z dvaceti nomů a Horní Egypt ze dvaceti tří nomů. Už to samo o sobě přináší množství nejrůznějších bohů i různé mythologické systémy. Přestože měly jednotlivé nomy určitou samosprávu, jejich mytologické systémy se vzájemně prolínaly a kněží proto museli měnit čas od času postavení jednotlivých bohů, jejich charakteristiky, funkční náplně i jejich postavení na hierarchickém žebříčku. Často museli i slučovat několik bohů podobných charakteristik do jedné postavy. Ale o tom už tady byla řeč.

Egyptské náboženství tak bylo velkou soustavou mnoha náboženských systémů, které se mezi sebou velmi pružně prolínaly a doplňovaly podle toho, jaká byla momentálně potřeba.

Vraťme se teď ještě k  samotnému konci lidské pozemské existence. Už zde bylo řečečno, že koloběh života a smrti byl podle staroegyptské symboliky nezbytnou podmínkou existence života a vlastně celého řádu. Nezlomná víra, prostupovala životem Egypťanů od okamžiku jejich zrodu až ke smrti, ta víra, která vylámala postupem času tisíce tun žuly, vápence i alabastru z  lomů podél toku Nilu, a postavila i monumentální chrámy, pyramidy i bludiště podzemních hrobek. A tato víra pomáhala prostému i vzešenému Egypťanovi překonat hrůzu ze smrti. Dávala jim naději, že tam, někde, za hranicí jejich pozemského života, bude jejich život pokračovat ve formě, podobné, ne-li lepší, tomu jejich pozemskému životu. I smrt byla součástí řádu Maat. A v náboženském systému nebylo opomenuto nic, co by mohlo přispět ke vzájemné  metamorfóze života a smrti.

Postoj ke smrti je krásně vyjádřen v  jedné ze straoegyptských literárních památek, která byla pojmenována jako  „Rozmluva rozčarovaného člověka s jeho duší“ :

„Smrt stojí dnes přede mnou jako uzdravení z nemoci. Smrt stojí dnes přede mnou jako příjemná vůně, jako sezení pod plachtou ve větrný den. Sm

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz