Putování za faraony I.

Putování za faraony I.

Předmluva

Žhnoucí slunce, proti modré obloze vzhůru se tyčící koruny datlových palem a v dáli na obzoru nekonečná skalnatopísčitá poušť. To je malebný obraz krajiny podél Nilu. Pozorný cestovatel, hovící si pohodlně v křesle na horní palubě přiměřeně luxusní nilské lodi, může občas pozorovat i malá stádečka skotu, či oslíků, pasoucích se při pobřežních mělčinách a občas i pár felláhů v dlouhých galábijích, pachtících se na svých skrovných políčkách, či odpočívajících ve stínu datlovníků na břehu této majestátní řeky.

Kdysi dávno, přibližně před 125 lety, plula po této řece trochu zvláštní loď. Na její přídi stál Emil Brugsch, zástupce ředitele káhirského muzea, vážnější, než kdykoli předtím, vědom si svého životního úkolu. Náklad, který převážel do muzea, byl skutečně mimořádný.

Tento příběh však má svůj začátek někdy v polovině dvanáctého století před naším letopočtem. Po éře silných vládců Ramesse II. a Ramesse III. moc egyptského státu pozvolna, ale jistě upadá. I Amonovi kněží postupně ztrácejí svou vážnost i moc. Egyptský stát ani sami kněží nedokáží již čelit stoupajícímu množství vykrádačů hrobek, kteří nehledě na posvátné prastaré tradice nemilosrdne vylupují a ničí hrobky vládců, které byly přeplněné drahocenostmi. Amonovi kněží však byli věrně oddáni staré tradici. Nechtěli za žádnou cenu dopustit, aby hrobky jejich vládců byly dále znesvěcovány a aby byl ohrožen jejich věčný život. Začali tedy mumie svých vládců stěhovat z místa na místo. To ale nešlo dělat do nekonečna. Rozhodli se proto pro konečné řešení. Nechali vykopat v posvátném okrsku Théb na svahu Dér el-Bahrí hlubokou studnu s chodbou a pohřební komorou. Do této komory v noci, tajně, při svitu pochodní, přemístili těla čtyřiceti svých panovníků i s identifikačními štíty kolem krku. Konečně měli mrtví vládci svůj klid. Tři tisíce let klidu. Ani důmyslní vykradači hrobů je neobjevili. Objevil je až v roce 1875 jeden mladý vykradač hrobů z blízké vesnice Gurnah a to zcela náhodou. Šest let se jemu a jeho bratřím dařilo tento nález utajit. Šest dlouhých let, ve kterých se bratrům dařilo úspěšně prodávat předměty z okradených mumií. Teprve po šesti letech byli dopadeni.

Těžko si vybavit pocity vědce, stojícího na prahu znovuobjevené pohřební komory, kterak ve slabém svitu pochodní objevuje pozůstatky velkých panovníků starověkého Egypta. Bylo jich čtyřicet. Ahmose I., zakladatel XVIII. dynastie, velký dobyvatel Thutmose III., Ramesse II., spoluautor první mírové smlouvy v dějinách, jeho otec Sethi I. a další a další. O pár dní později byly všechny mumie pečlivě zabaleny a dopraveny na nilskou loď. A ta se vypravila po proudu do Káhiry.

A pak se stala ta zvláštní, neuvěřitelná událost. Lidé, žijící v okolí Nilu se nějakým způsobem dozvěděli o transportu tři tisíce let starých mumifikovaných těl faraonů po řece. Taková událost se ani nedala utajit. A tak se ti obyčejní felláhové i se svými rodinami shromažďovali na březích Nilu, někteří stáli mlčky, někteří stříleli do vzduchu ze starých pušek a jejich ženy s pláčem si podle starého zvyku sypali na hlavu písek a prach.

Tak prostí Egypťané vzdávali čest svým pradávným vládcům.

Nil. Řeka, která se jako dlouhý had vine polovinou Afriky od Viktoriina jezera v Tanzanii, přes Ugandu, Súdán a Egypt. Nedaleko súdánského Chartúmu přibírá vody Modrého Nilu, pramenícího v etiopském jezeře Tana, poté se noří do oblasti velké arabské pouště, aby se na konci své více než šestitisícové pouti rozvinula jako květ lotosu do úrodné delty při pobřeží Středozemního moře. Šest tisíc šest set sedmdesát kilometrů života. To platilo zejména ve starověku, kdy byli obyvatelé, žijící v jeho údolí na jeho životadárné síle zcela závislí. Pravidelné záplavové cykly po jarních monzunových deštích v etiopských horách přinášely od nepaměti do nilského údolí úrodné bahno a právě na něm se zrodila egyptská civilizace. Ne nadarmo nazval starořecký dějepisec Herodotos Egypt „darem Nilu“. Staří Egypťané nazývali tuto řeku prostým názvem – iteru. Iteru znamená velkou řeku. A taky život. Nebylo určitě těžké poznat, o jakou řeku vlastně jde. V Egyptě žádná jiná řeka totiž není. Obyvatelstvo, které se s měnícím se klimatem postupně usídlovalo čím dál tím blíže toku řeky, si vytvářelo svá sídla především na severu v oblasti říční delty a poté v jižní části země přibližně mezi dnešním Asuánem a Thébami. Díky této dualitní povaze osídlení se obě mocenská centra vyvíjela odděleně. Proces sjednocení země se udál relativně velmi rychle. Během pár generací. Na přelomu třetího a čtvrtého tisíciletí už existuje jednotný egyptský stát, zahrnující velké území od prvního asuánského kataraktu až po Středozemní moře. Ústředním článkem tohoto vývoje byl Nil.

 

 Když se řekne Egypt

Nejlepším způsobem, jak se seznámit s Egyptem, s  jeho bohatou a složitou historií, kulturou i současným životem, je nalodit se na jednu z  výletních lodí, které s  turisty celého světa v desítkách brázdí vody Nilu od Luxoru až po jihoegyptský Asuán. I v dobách faraonů to byl nejjistější a nejrychlejší způsob dopravy po celé rozlehlé říši.

Dávná minulost se zde bezprostředně prolíná s přítomností. Háje datlových palem se na obou březích střídají s políčky kukuřice, cukrové třtiny, nízkých banánovníků, či bambusu, s tisiletými  chrámy a žlutočervenošedou barvou skal Arabské pouště. Skrovné příbytky felláhů a rybářů z nepálených cihel, většinou bez střechy, nebo jen lehce pokryté rákosem či palmovými listy, při břehu ženy, peroucí prádlo a houf dětí, dovádějících v pobřežní mělčině. Stejný obrázek, jako před staletími. Poklidnou hladinu řeky občas rozčeří tradiční felúky s  šikmými stožáry nebo výletní loď, jedoucí opačným směrem.

Retro styl, ve kterém je většina výletních lodí postavena, dřevěné schodiště s  ozdobnými koncovkami zábradlí, stylový nábytek kajut i baru, těžké závěsy na oknech, i konečně nevtíravě diskretní a ochotný personál lodi, to vše evokuje noblesu doby Agáthy Christie a jejího hrdiny Hercula Poirota. Pohled na spolustolovníky v jídelně v podpalubí nás však vrací do doby až příliš současné. Na místo smokingů, obleků a kravat či společensky oděných dam dob bohužel již minulých, tu jsou cestovatelé všeho věku, oblečeni do toho nejúspornějšího oblečení. A to zejména ti mladší. Ti starší přeci jen zachovávají jakési dekórum a přicházejí do jídelny oblečení více či méně společensky. Kdo ví, zda na ně krom neobyčejné atmosféry této plavby nepůsobí ještě i naplno běžící klimatizace, která ty starší nutí obléci se přeci jen trochu méně sportovně. Kajuty sice nejsou příliš prostorné, ale za to je tu vše, co člověk k několikadennímu životu na lodním hotelu potřebuje. Nezbytná lednice, ve které se chladí krom obyčejné vody i neobyčejně dobrá vodka, přiměřeně vybavená koupelna s teplou vodou i televize s arabskými pořady. Televize je skvělý vynález. Nikoli ovšem kvůli arabským seriálům, či zprávám, ale kvůli tomu, že se na ní dá přehrávat a tudíž i přebírat množství fotografií a videí, natočených během dne. Pokud si ovšem cestovatel přibalí do zavazadla i potřebné propojovací kabely. Toto tedy v době Hercula Poirota nebylo možné. Domnívám se však, že tehdejší cestovatelé nebyli proto méně spokojení. Pokud nelezli po nejrůznějších památkách, tak se určitě věnovali duchaplné společenské konverzaci, či, jak nám sděluje spisovatelka Agátha Christie, vraždili své spolucestující. Toho se snad na našem krásném plavidle jménem „Crocodile“ obávat nemusíme. Cestující se většinou nevěnují duchaplné konverzaci. Dnešní doba je přeci jen trochu jiná. Ti otrlejší vylézají ve volných chvílích na horní palubu, od hlavy po paty naviksovaní krémy s vysokým faktorem a opékají se na prudkém slunci, hřejícím úměrně svému postavení na obratníku Raka. Naši přátelé, Marie s Julií i já se svoji ženou, máme ovšem jiné priority. Polední slunce, které žhaví naši nilskou odysseu do teploty mezi třiceti pěti a čtyřiceti stupni, nás, věkově trochu pokročilejší, zahání pod slunečníky horní paluby, nebo do přiměřeně klimatizovaného ovzduší kajuty ke kávičce, při nádherném pohledu na zvolna ubíhající břehy Nilu. Úžasná pohoda.

Když jsme se ještě doma, před odletem, připravovali na tuto cestu, nejvíce ze všeho jsem se těšil na tuto plavbu po Nilu. Mohu zodpovědně prohlásit, že pokud něco, na této naší egyptské cestě, naplnilo zcela mé představy, byla to právě tato nádherná, skoro pětidenní plavba po Nilu. Pochopitelně, že Egypt není pouze jen řeka Nil. Egypt je hlavně prastará historie, jsou to chrámy, stavěné v  průběhu minulých tisíciletí. Jsou to sídla, stavěná okolo posvátných chrámů. Sídla, která přerostla do městských aglomerací dnešní doby. Jsou to i lidé, tvrdě bojující o svůj dnešní chléb vezdejší. Dnešní Egypt je poznamenám i arabskou revolucí, která zachvátila značnou část arabského světa. Prozápadní jistota mubarakovského Egypta je najednou ta tam a svět čeká, kam se arabský svět pohne. K demokracii, či ke xenofobnímu fundamentalizmu. Nedlouho před naší cestou vyvrcholily delší čas potlačované averze mezi asuánskými muslimy a koptskou křesťanskou menšinou. Zasáhla armáda a výsledkem jsou i mrtví na obou stranách. Zejména na straně křesťanských Koptů. Je starou pravdou, že s vojenskými režimy není radno si zahrávat. A nejen s těmi arabskými.

Nutno říci, že až na množství vojáků, hlídkujících na častých check pointech, byl všude klid. Velmi skrovné informace, které se objevily v našich médiích, však odradily celou řadu potencionálních zájemců o Egypt. Hotely v přímořských letoviscích jsou poloprázdné a z  asi tří set nilských velkých výletních lodí je v provozu sotva třetina. K naší velké radosti to bylo znát i při návštěvě velkých chrámů podél řeky. V Karnaku, Luxoru, i Edfu kotvilo vždy jen pár lodí a tak naše skvělá průvodkyně mohla v  poklidu spustit stavidla svých nevyčerpatelných znalostí.

Z pohodlí klimatizované kajuty, či z pohodlného lehátka na horní palubě lodi jsou však problémy dnešního Egypta dosti vzdálené. Podstatně menší množství turistů oproti minulým létům egyptské hospodářství tvrdě postihlo. Vedle příjmů z prodeje ropy, příjmů z průjezdních poplatků Suezským průplavem je právě příjem z turistického ruchu nosným příjmem do státní pokladny. Důležitým příjmem jsou i peníze asi osmi milionů Egypťanů, žijících mimo svou zemi a kteří přeci jen občas nějaký ten peníz pošlou do své staré vlasti. Ostatní příjmy jsou zanedbatelné. Nevím, kolik lidí dnes živí turistický ruch. Ale asi hodně. Při menším počtu turistů to znamená pro tyto egyptské rodiny i nižší příjmy a živoření na pokraji chudoby. Mohli jsme to pozorovat při naší cestě na každém kroku. Ať v káhirském obrovském bazaru Chán al-Chalílí, který byl z večera poloprázdný a kde jen pár cizinců si nezúčastněně prohlíželo vystavené zboží. Bylo to patrné i v Luxoru i v Asuánu, kde se na nás ihned poté, co jsme vyšli na břeh, vrhli pouliční prodavači vody, nejrůznějších cetek, korálků, šátků a suvenýrů pochybné kvality a až neurvale nabízeli své služby. A vůbec nejdotěrnější byli drožkaři. Dva mladí drožkaři v Asuánu si po projíždce městem řekli o neobyčejně vysokou částku, tedy vysokou na jejich poměry. Tady spíše šlo o princip, ne, že by nás to zruinovalo. A tak se musím přiznat k tomu, že jsem občas, pod vlivem často prožívaných emocí, uvažoval nad šálkem kávy v poklidu klimatizované lodní kajuty i nad tím, zda si Egypťané vůbec zaslouží mít tak krásné památky. Emoce ovšem k cestování patří. I když, jako v tomto případě, byly moje emoce až nepřiměřeně velké.

Přirozená neobytnost a dotěrnost všech těchto lidí, jejichž rodiny jsou závislé na každé libře, kterou živitel přinese večer domů, je v této době pochopitelně násobena neobyčejně nízkým počtem turistů, kteří projíždějí turistickou trasou mezi Asuánem a Luxorem. Turista se musí již předem obrnit trpělivostí a hlavně klidem, aby nedošlo náhodou k nějakému konfliktu. Agresivní dotěrnost některých prodejců je vrcholně nepříjemná a tak by si měl člověk uvědomit, že je v jiném světě, v jiné kultuře, která má zcela jiný žebříček hodnot, než jsou naše evropská měřítka.

Když jsem si po návratu domů sedl k počítači, obložil jsem se knihami, fotkami, Modrým Portugalem a s ním i možnou inspirací a začal jsem zpracovávat naši cestu do nějaké srozumitelné a čtivé formy. Tyhle chvíle mám nejraději. Opět cestuji a je to stejně, možná i více dobrodružné, než v reálu. Všechny zážitky se postupně vybavují a k nim je možné přidat i pár informací, které jsou na nejrůznějších webových stránkách, nebo v  dostupné literatuře.  Jsem pak docela spokojený člověk. Při tom probírání se vzpomínkami na cestu jsem si však uvědomil jeden důležitý fakt. Ti lidé v Egyptě žijí na naše zvyklosti docela v bídě. Pokud je v zemi dostatek turistů, tak, jako to bylo běžné ještě za Mubaraka, mají se relativně dobře. Říkám relativně. Arabské revoluce však přinesly do oněch postižených zemí vedle velkého očekávání místních, také velký chaos, organizační zmatky, nejistotu, co bude dál a i potencionální nebezpečí pro turisty, kterých do těchto končin jezdí nyní sotva polovina. Všichni ti lidé, kteří jsou více, či méně nějak spojeni s turistickým ruchem, jsou najednou v obtížné situaci, jak zajistit pro své rodiny přiměřený výdělek. Turisté prostě nejsou. A tak se davy obchodníků, drobných prodejců i drožkařů vrhají až agresivně na prořídlé turistické davy a snaží se urvat, co se dá. Pro nás je to krajně nepříjemné.  Ale žít se musí.  A tak jsem mladému asuánskému drožkaři Hasanovi, i jeho společníku Alimu a konečně i jejich koníkovi Rambovi odpustil na dálku to, že nás stáhli o 100 liber, tedy o našich asi 350,- Kč. Žena to sice obrečela, ale snažil jsem se jí to už v Asuánu vysvětlit. Nakonec mi dala za pravdu. Ostatně, ten výlet drožkou byl docela pěkný.

Avšak, pak se zvídavý a občas i naštvaný turista vrátí na loď, sedne si na horní palubu s kafem a dívá se na to nádherné panorama nilských břehů s datlovými palmami, cukrovou třtinou, s rybáři na stařičkých felůkách a s pasoucími se buvoly a oslíky v pobřežních mělčinách. A rázem se ocitne v jiném světě. Na lodi, kde mu nic nechybí.  Na lodním hotelu s diskretní a vycvičenou egyptskou obsluhou a i s přiměřeným luxusem a skvělým jídlem. Pryč jsou dotěrní prodejci všeho možného a zůstává jen ten úžasný pocit pohody. A po pyramidách přicházejí i tisícileté chrámy a člověk má při tom náhle pocit, že se plaví nejen proti proudu Nilu, ale také proti proudu času. Vše obrovské, postavěné na věčnost, postavené svým bohům a vládcům. Obrovský zážitek. Pokud bych měl hodnotit naši cestu, musím ji tedy hodnotit jako celek. Ty drobné nepříjemnosti ji rozhodně nenarušily. Žádné nepříjemnosti, žádné demonstrace, žádné násilí, které tu bylo jen pár dní před naší cestou. Co není, však může být. Dva dny po našem návratu jsem se dočetl v online vydání Egypt news o havarii autobusu poblíž Hurghady. Výsledkem je 11 mrvých Maďarů a 25 zraněných. Egyptský řidič v nesmyslně vysoké rychlosti nezvládl řízení, když vezl Maďary na letiště. I to je Egypt. Egyptská doprava je vůbec kapitola sama pro sebe. Ale o tom bude ještě řeč. Nevím, jestli se do Egypta ještě někdy dostanu. Ale byl jsem rád za to, co jsme mohli vidět. Že jsem mohl na vlastní oči vidět hlavně onu patetickou monumentálnost staroegyptského státu. Kéž by ten dnešní, moderní Egypt byl alespoň zčásti takový. Přál bych mu to. A hlavně jeho lidem. Ať už bude v Egyptě jakýkoli režim, ať už ho ovládnou fundamentalisté, nebo nová arabská inteligence, jedno bude pořád jisté a neměnné. A to budou jejich památky. Ty byly postavené na věčnost. Na věčnost, která prostupovala celým staroegyptským životem.

Maat  -  všeobjímající, neměnný řád života

"Nedávej se do sporu s násilníkem

a neútoč na něho slovy.

Buď trpělivý před nepřítelem

a podvol se tomu, kdo se chová urážlivě.

Nepřihmuřuj oči kvůli vášnivci,

ale před rozvášněným vášnivcem ustup

a ponech ho jeho zvůli;

Spravedlivý, tichý člověk se drží stranou;

je jako strom, který vyrostl v zahradě:

Zelená se, nese dvojnásobné množství plodů,

je před obličejem svého pána,

jeho ovoce je sladké, jeho stín je příjemný

a jeho konec je mu připraven v zahradě.

Všichni tiší v chrámu říkají:

´Veliká je sláva Reova!´

Přidrž se mlčenlivého;

najdeš život a budeš zdráv na zemi."

Výňatek z nauky Amenemopovy /staroegyptská literatura/

 

Žádná ze starověkých kultur netrvala neuvěřitelně dlouhých třitisíce let, tak jako ta egyptská. Třitisíce let, po kterých se příliš neměnil ani princip fungování státu, ani lidé, ani podstata jejich náboženství. Při pohledu na obrovské monumentální chrámy, rozeseté podél Nilu od Nubie až po nilskou deltu, si člověk musí nutně položit otázku, co bylo tím hlavním, nosným pilířem dlouhověkosti egyptské kultury a moci. Té kultury, která svou velikostí ovlivňovala ostatní kulturní společnosti své doby, zejména pak pozdější kulturu helénistickou. Pokud se hlouběji ponoříte do tohoto problému, nutně narazíte na pojem „ŘÁD“. Staroegyptský pojem Maat, jako neměnný řád, stejně tak jako pojem věčnosti, prostupuje všemi fázemi vývoje egyptské společnosti již od Staré říše. Slovo maat znamená ve staroegyptštině základnu, nebo podstavec. Stabilitu, harmonii. Tento pojem představoval universální a neměnný řád světa, kterému byl podřízen i sám panovník. Tento řád byl reprezentován i stejnojmennou bohyní, jejímž symbolem byla čelenka s  pštrosím pérem. Maat byl základním kamenem nejen egyptského náboženství, ale vlastně celé egypské kultury. A každý panovník, byť byl chápán jako zosobnění Boha a jako Bůh sám, byl především zodpovědný veškerým svým jednáním za dodržování tohoto řádu. Maat zahrnuje svět lidí i svět bohů, jejich vzájemné propojování a závislost, neměnné přírodní cykly, zejména cykly sluneční a lunární, zahrnuje všechny mýty a legendy, řádné fungování státu a jeho institucí, patřilo sem i zachovávání daných společenských pravidel. Pokud se Maat zhroutí, nastane všeobecný chaos a konec světa. Zjednodušeně řečeno, Maat byl pevný řád lidského bytí, přírody i společnosti. Je třeba žít v souladu s  kosmickým řádem, což nám umožní ovládnout i naše bytí. Tak se mi zdá, že tato myšlenka, tyto ideové zásady, staré již pět tisíc let, nám mohou i dnes mnohé říci. Jen škoda, že podobnou úroveň obecně etického myšlení nesdílely i ostatní starověké civilizace té doby. Pochopení principu Maat je velmi důležité k pochopení faktu, proč se egyptská společnost v průběhu svého, více než třítisíciletého trvání, prakticky v  zásadních věcech neměnila a když, tak jen velmi zvolna. Je třeba jen se držet daného kosmického řádu, nic neměnit a nic nenapravovat. Jakákoli změna je počátek chaosu. Veškerý egyptský život a dění nebylo tedy založeno na víře v  Boha, či v Bohy ve smyslu pozdějších monoteistických náboženství, ale na podřízenosti onomu principu Maat, tedy na podřízení kosmicko-etické harmonii lidského bytí. Největším cílem života bylo překonání smrti a dosažení posmrtného klidu a blaženosti.

Žádné náboženské systémy pochopitelně nemohou opomenout problémy eschatologie. Názory na smrt a posmrtný život se v Egyptě přeci jen měnily a vyvíjely s postupem času. Egypťané věřili na posmrtný život.  Věřili tomu, že duše zemřelého bude žít dál, když bude zachována jeho tělesná schránka. Proto byl vyvinut i složitý a velmi dokonalý proces mumifikace těl zemřelých. I když se pohřební zvyklosti a rituály v průběhu doby přeci jen měnily, jedna myšlenka však zůstala všem vývojovým etapám egyptské historie společná.

Podle této myšlenky má člověk tři části. Fyzické tělo, duši – Ba a ducha -  Ka. Duše Ba znamená životní sílu, universální podstatu všeho živého. Naproti tomu duch Ka určuje individualitu, myšlení a konání konkrétního člověka.

Ve chvíli, kdy tělo člověka opustí duše Ba, nastává smrt. Poté tělo opouští i duch Ká a od bohů dostává nové tělo. Duše zemřelého se nevrací do jeho těla, existuje mimo tuto zachovanou tělesnou schránku, zůstává však s ní v určité spojitosti. Další existence Ká je tedy podmíněna zachováním tělesné formy těla.

Víra v  posmrtný život je vlastní všem náboženským eschatologickým systémům. Tato víra měla zbavit člověka strachu před samým koncem jeho dnů a podporována kněžími a zavedenými rituály podporovala tím i moc a autoritu nejen státu, ale i kněžského stavu. Pro člověka tak má být smrt nikoli koncem, ale jen vstupem do dalšího života. Do toho lepšího. Smrt tak znamená jen proměnu jeho stávající formy bytí.

Egyptský svět podsvětí byl jen odrazem skutečného světa pozemského. I tam tekla řeka Nil, po které se plavil Bůh Rá na své sluneční bárce, rolník dál obdělával své políčko, řemeslník se dál věnoval své obvyklé práci. Vše bylo stejné. Ale na lepší úrovni.

Ne každý ovšem sdílel tyto názory na posmrtný život. V každé společnosti se občas vyskytnou lidé s vysloveně kacířskými názory, které se hodně rozcházejí s oficiální ideologií. V ustrnulém náboženském úzu starého Egypta může pro toto sloužit jako příklad tzv. „Píseň harfenistova“. Byla objevena vytesaná na stěně hrobky sochaře Paatonemcheba, žijícího někdy ve 14. století př. n. l.

„Jaký je smysl pohřebních obřadů, jestliže mrtvý neslyší nářku? Jeho srdce nebije a žádný pláč nikoho nevrátí zpět z hrobu do života. Nelze věřit kněžím to, co vyprávějí o podsvětí. Vždyť odkud by jim to vše bylo známo. Nikdo se odtamtud nevrátí, aby mohl říci, co se s ním dálo. Je proto nutno starat se nikoli o život po smrti, ale toliko zde na zemi uskutečnovat své skutky….“

Těch příkladů je v staroegyptské literatuře pochopitelně více. I tehdy existovali lidé, jejichž myšlení nepropadlo dogmatu a kteří pragmaticky pojímali smrt jako definitivně konečnou. Důležité je jen to, co člověk vykoná dobrého, či zlého ve svém životě. To, co se nepodaří v reálném životě, to už nemá nikdo možnost napravit.

Myšlenka, či vlastně epitaf sochaře Paatonemcheba je silně nadčasová. Platí pro staroegyptský filosofický systém stejně tak, jako pro dnešní monoteistická náboženství. I když nutno říci, že v  případě křesťanství je představa posmrtného života přeci jen trochu odlišná.  Křesťané nevěří v reinkarnaci, ale ve vzkříšení. V okamžiku smrti se člověk odevzdává do náruče Bohu. Spravedlnost a život  věčný  přichází  dle  křesťanského pojetí právě skrze Krista. Všem těmto systémům je však společné jedno. A to přednost víry před rozumem. Credo, quia absurdum. Tento, více než 1800 let starý Tertullianův oxymoron je kupodivu do dnešních dob stále živý.

Vraťme se však zpátky k pohřebním zvyklostem starých Egypťanů. Od období Nové říše vstupuje do egyptské mytologie nový prvek. Je to obřad „vážení srdce“. Duch zemřelého předstupuje před tribunál 42 bohů, jimž předsedá bůh podsvětí Osiris. Někdy také Bůh Ra. A bohové kladou duši otázky. Na misku vah klade šakalí bůh mumifikace Anubis srdce zemřelého.  Na druhé misce je položeno pero bohyně spravedlnosti a řádu Maat. Pro lepší ilustraci výjevu je zobrazována někdy na misce přímo bohyně Maat. Výsledek vážení zapisuje a ohlašuje bůh moudrosti a písma Thovt. Thovt bývá  někdy zobrazen i v podobě paviána. Po straně vah stojí bohyně Eset a Neptbeh. Pokud je odpověď lživá, srdce je lehčí než pírko bohyně Maat a srdce zesnulého sežere obluda Amemait. Člověk tak podruhé a definitivně umírá. V opačném případě duše vstoupí do podsvětního věčného života.

Starý Egypt nám nezachoval pouze gigantické zříceniny, čnící vysoko vzhůru k modré nilské obloze. Nejen tajemné pyramidy, obestřené tajemstvím a věčnou pozorností stovek záhadologů, hledajících v nich skryté poselství dávnověku. Egypt nám vedle svých stavebních památek také zanechal příklad kultury, která svou komplexností a svým důrazem na věčnost a ustálený řád světa zůstala až do helénistické doby zcela jedinečná a ojedinělá v celém starověkém světě.

Etický kodex starých Egypťanů, na rozdíl od jejich tehdejších sousedů a současníků, byl na vysoké úrovni a obsahoval v sobě výrazné humanistické prvky. Egyptská kultura byla na rozdíl od východních sousedů daleko jemnější, propracovanější a kladla důraz hlavně na povahu lidského chování a mezilidských vztahů. Tím se výrazně odlišovala od současných i pozdějších kultur celého Předního východu.

Mrtvé pozůstatky, zvedající se nad proudem času.

Dovolil jsem si vypůjčit pro nadpis této kapitoly jednu krásnou metaforu z  příjemně napsané knihy Stanislava Richtera – Říše faraonů. Tato kniha, psaná trochu vzletně archaickým, ale krásným jazykem, je sice už trochu staršího data vydání a tudíž nemůže obsahovat nejnovější výsledky výzkumu za posledních třicet let, nicméně podává na poměrně malém prostoru zasvěcený a ucelený obraz života starověkého Egypta, obraz neměnnosti a neotřesitelnosti jeho posvátného řádu.

Od dvacátých let devatenáctého století, tj. od počátků moderní egyptologie, se postupné poznatky a objevy v historických oblastech Egypta ukládají do dnešních dnů jak střípky mozaiky do obrazu života starověké egyptské společnosti. Dnes toho o něm víme skutečně dost.

Jedním z nejvýznamnějších egyptských archeologických nálezů je tzv. Narmerova paleta. Je datovaná do 31. století před naším letopočtem. Obsahuje jedny z  vůbec prvních hieroglyfických nápisů, které byly v Egyptě objeveny. Je to 63 centimetrů vysoká deska ve tvaru štítu, vyrobená z materiálů, podobného břidlici. Na lícové straně je zobrazen vládce s červenou korunou Dolního Egypta a v ruce drží žezlo a palici, symboly královské moci. Dvě kravské hlavy mohou znamenat bohyni Háthor, nebo býky, opět symbol královské moci.

Na zadní straně je opět vládce, ale s bílou korunou Horního Egypta, a je tam i sokol znázorňující boha Hora, jak sedí na rozvinutém květu papyru, symbolu dolního Egypta. Vysoká míra stylizace a symboliky je charakteristická vlastně pro celou dlouhou dobu staroegyptského umění. A proto se dají podle ní i docela dobře datovat události a identifikovat osoby i děje. Výjevy na obou stranách palety pravděpodobně znázorňují sjednocení Egypta. Říkám pravděpodobně, protože výkladů oněch výjevů je více. Faktem je ale to, že ke sjednocení Eypta pod vládou panovníků Horního Egypta došlo již před rokem 3000 před naším letopočtem. Přesná datace tehdejších událostí není pochopitelně možná. V písemných pramenech se objevuje pouze datace, začínající vládou toho určitého panovníka. Přesná chronologie vlády jednotlivých faraonů tak není známá. Narmerova paleta nám však krom informací o sjednocení země říká také něco jiného. Ukazuje, že podstata egyptského náboženství se utvářela již dávno. Mnoho a mnoho staletí před rokem 3000.

Už vlastně v pátém tisíciletí před letopočtem se na území Egypta začínají objevovat první totemističtí bohové ve zvířecí či rostlinné podobě. A v tisíciletí čtvrtém se mění tito totemističní bozi v bohy antropomorfní, kteří ovlivňují veškeré přírodní dění. Nastává období, kdy se faraon stává Bohem. A Bohem zůstává i po své smrti.

I když se panteon egyptských bohů v průběhu staletí přeci jen trochu měnil a rozšiřoval, měnily se i rituály a slavnosti na počest všech možných bohů, zdá se až neuvěřitelné, že do sjednoceného státu vstoupil Egypt po roce 3000 jako státní útvar s  pevným náboženským systémem, s  vyspělou znalostí matematiky, stavitelství, lékařství i astronomie. Jak asi dlouho může trvat starověkému národu dostat se z  kmenové úrovně lovců a primitivních zemědělců na úroveň vyspělého státu? Sto let, pětset, nebo snad tisíc? Na to dnes těžko někdo rozumně odpoví. Možná snad ty zástupy nejrůznějších záhadologů, přicházejících občas s  fantastickými teoriemi až po tehdejší přistání mimozemských civilizací. Vysvětlení bude možná prozaičtější.

Dnes je alespoň jasné, že úrodná údolí velkých řek, ať už to byl Nil, nebo velké řeky Předního východu, Eufrat a Tigris, značně urychlila civilizační vývoj v  prvním desetitisíciletí před letopočtem. Velmi příznivé klima a tím i dobré životní podmínky urychlily rozvoj zemědělství a tím i vytváření velkých sídel, rozvoj řemesel a konečně i obchodu a umění. Je známo, že již před rokem 3000 je možné doložit obchodní styky Egypta s územím Mezopotámie a s oblastí Palestiny. A tyto obchodní styky nutně předpokládaly i rozvinutou strukturu tehdejší společnosti.

Kemet – Černá zem. Tak nazývali staří Egypťané ten úzký pruh úrodné země, táhnoucí se v délce zhruba 1500 kilometrů celou zemí od jihu až ke svému vyústění do Středozemního moře. To ostatní byl  Dešret – červená zem, obávané území smrti, kde vládl nemilosrdný Sutech, bůh chaosu a bouře.

Egypťané, to byl zbožný národ. Nejzbožnější národ starověku. Životem každého Egypťana, ať už to byl prostý rolník, či rybář, přes početnou kastu kněží až po úředníky faraonského dvora, prostupovaly náboženské zvyklosti a rituály od jejich narození až do samotné smrti. A bylo to mírumilovné náboženství. I tím se lišil starověký Egypt od většiny svých současníků. A nad tím vším pozemským stál faraon. Vládce nad jejich životem i smrtí. Faraon jako garant věčného řádu MAAT. Faraon jako pozemské ztělesnění Boha.

Egypťané své bohy, tedy i faraony, skutečně ctili. Byli nedílnou součástí jejich života. A tak jim stavěli i příbytky. Mnoho příbytků. Stavěli jim údolní chrámy, zádušní chrámy, sluneční chrámy, skalní chrámy, kiosky pro úschovu posvátných bárek. Velká země potřebovala mnoho chrámů. A také mastaby a pyramidy, aby byl zajištěn věčný život i po smrti pro jejich zbožštělé vládce. A to vše na věčné časy. Toto rčení má v našich českých poměrech silně pejorativní nádech. V  poměrech egyptských však to slovo „věčné“ nebylo obsaženo jen v myslích lidí. Věčnost byla součástí jejich života. Ta věčnost byla uložena zejména v solidní červené asuánské žule, v núbijském dioritu, v  břidlici z Wádí Hammámát i v mohutných vápencových blocích, lámaných v četných lomech Východní pouště. Nil byl v tomto případě nejen životodárnou řekou pro obyvatele na jeho březích, ale také hlavní a vlastně jedinou dopravní tepnou, kterou brázdily jak početné obchodní lodě, tak i mohutné čluny, přepravující náklad stavebního kamene pro chrámy, budované poblíž břehů. A budovalo se neustále. Co faraon, to nějaká stavební aktivita. Každý vládce se chtěl zavděčit nějakému svému patronu v  početném pantheonu egyptských bohů a tak přistavoval, dostavoval, rekonstruoval, či nechal vybudovat zcela nový boží stánek. Například, chrám boha Amona v Karnaku se stavěl více než dva tisíce let. A kupodivu to vše, ten obrovský chrámový komplex, spolu docela dobře ladí. Egyptská posedlost věčností, prastarými kulty i ustáleným řádem věcí, nám řadu těchto sakrálních památek uchovala až do dnešních dob v relativně dobrém stavu. I přes pozdější fanatické řádění koptských křesťanů, kteří se ve svatém zanícení, jež nemělo vůbec nic společného s učením Ježíše Krista o lásce k bližnímu, s majzlíky a kladivy vrhali na nilské chrámy a pečlivě odsekávali tváře bohů a lidí i podoby zvířat. Rozšíření křesťanství do tehdy římského Egypta bylo posledním hřebíkem do rakve egyptské kultury. Byla to vedle pravověrných křesťanů i lúza, která cítila svou šanci. Lúza, která ve jménu křesťanské víry začala ničit kulturu, které nemohla rozumět. Poslední ranou bylo nařízení císaře Flávia Theodosia koncem třetího století našeho letopočtu o uzavření všech pohanských chrámů v římské říši. Za oběť padla nejen nádherná výzdoba nilských chrámů, ale i velká alexandrijská knihovna, tedy to, co zbylo ještě po požáru knihovny při dobytí Alexandrie Juliem Caesarem. Nutno říci, že Koptové, zaplať Bůh, nezničili vše. Možná se někde nedostali až do těch nejvyšších pater chrámů, část chrámů byla také již v jejich době zasypána pískem z pouště. Arabové, kteří je zde v sedmém století střídali, tak už neměli co zničit. Nebylo třeba, aby zde řádili tak, jako při jejich anexi tehdy křesťanské Palestiny. Fanatismus víry. Xenofobie a nenávist vůči každému, kdo nebyl loajální k jejich víře. To je vklad, který světu přinesla dvě velká a nová monoteistická náboženství – křesťanství a islám. Zejména silně xenofobní křesťanství východního ritu. Tady vůbec nešlo o to, co hlásal a učil Ježíš Kristus. Šlo o pokřivená dogmata, která byla vytvořena a sepsána lidmi dlouho poté, co byl Ježíš uložen do jeruzalémského hrobu. Sepsána tak, aby vyhovala především těm, co vládli. Troufám si tvrdit, že víra prvotních křesťanů, tedy vesměs Židů, kteří se ve velkých zástupech přidávali k učení Ježíše Krista a pojetí víry, uplatňované středověkou „církví svatou“, jsou dvě zcela rozdílná náboženství. Křesťané se z  tohoto schizmatu vzpamatovávali celý středověk. Nemluvě o judaismu. Tomu je xenofobní pojetí víry vlastní již od samého počátku.  Ale nechci se pouštět, zde, v prostředí zcela odlišném, do polemiky o podstatě křesťanství. Myslím, že jsem svá stanoviska dostatečně objasnil již ve své knize "Snítka olivy ze Země zaslíbené."

Když se Koptové dostatečně vyřádili s kladivy a majzlíky a jejich náboženské zanícení bylo konečně uspokojeno, staré, kolosální egyptské chrámy osiřely a zůstaly prázdné na pospas větru a písku pouště. Z některých byly vytvořeny křesťanské svatyně, jako například z ptolemaiovského chrámu v  Kom Ombo. Staré egyptské mýty byly postupně zapomenuty, bylo zapomenuto veškeré vědění, umění, i tajemství kněží, utvářené zde po tisíce let. Až Napoleonova vojenská výprava do Egypta otevřela opět světu fantastický obraz této starověké velmoci.

Během minulých tisíciletí se Egyptem prohnalo mnoho národů. Nubijci, asijští Hyksosové, Lybijci, Asyřané, Peršané a v helénistické době Řekové i Římané. Co vlastně dnes zůstalo z původního obyvatelstva říše faraonů? Každý z  těchto národů zanechal v obsazeném Egyptě něco ze své genetické výbavy. A také kus své kultury. Největší vliv na složení obyvatelstva měl však vpád arabských kmenů, které v  sedmém století ovládly nejen Egypt, ale i celou severní oblast Afriky. A tak dnes můžeme v Egyptě vidět celou škálu zcela rozličných lidských typů a ras. Od černých Núbijců s kudrnatými vlasy, přes charakteristické arabské typy až po zcela světlé typy skoro s helénistickými rysy.

Staří Egypťané vytvořili silný stát. Silný ve své ideové jednotě a duchovní velikosti. Jen takový stát dokáže vytvořit tak kolosální a nádherná díla, jaká dnes můžeme vidět od Alexandrie přes Káhiru až k prvnímu nilskému kataraktu za Asuánem. Tento Egypt však zemřel s pádem Římské říše. Od té doby žije jen ze vzpomínek. Nic nového už nebyl schopen vytvořit. A to je velmi tristní zjištění.

 

 

 

 

 

 

 

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz