Tam dole je Země zaslíbená II.

Tam dole je Země zaslíbená II.

Když izraelští výsadkáři v roce 1967 dobyli zpět Jeruzalém a vyhnali odtud Jordánce, první jejich akcí bylo zpřístupnění Zdi nářků velkému počtu věřících. A tak armáda během 48 hodin srovnala těžkými buldozery se zemí celou 800 let starou marockou čtvrť, vystavěnou ve 12. stol. synem sultána Saladina Al-Malikem. Lidí, co tam bydleli, se pochopitelně nikdo neptal. Během pár hodin přišli o své domovy, ve kterých jejich rodiny bydleli po dlouhá staletí. Ta čtvrť stála jen pár metrů od zdi a muslimové dělali v minulosti Židům, kteří se přicházeli modlit ke zdi, časté problémy. Buldozery to vyřešily. Síla zbraní byla, je a bohužel i do budoucna bude vždy ten nejlepší argument. Po izraelském vítězství se ulička pro věřící, která se dříve táhla podél zdi v šíři asi 4 metry, najednou změnila v ohromné náměstí, které má údajně pojmout až 400 000 návštěvníků. Tomu se dá docela věřit. A pochopitelně, ženám bylo okamžitě zakázáno vstoupit na toto posvátné území. Podanou stížnost musel řešit až izraelský nejvyšší soud, který rozhodl, že ženy mají stejné právo na modlení, jako muži. Ortodoxní charedim se však tomuto rozsudku nechtěli podrobit. Zvlášť ještě, když měly ženy při modlitbě na sobě modlící tálit. Až po dlouhých tahanicích se dospělo k dnešnímu kompromisu ve formě dělící mechitzi. A stejně dodnes tvrdí, že je to znesvěcení posvátného místa a že takové modlitby nemají žádnou cenu. Vyznej se pak v tom, obyčejný turisto. Ženy jsou diskriminované například i při rozvodovém řízení. Tyto soudy ovládají ortodoxní Židé a tak právo muže má vždy přednost. Není to ovšem jediný problém, který je spojen se Zdí. Muslimové stále tvrdí, že celá Západní zeď je součástí mešity Al-Aqsa, která je hned kousek od ní. Celý arabský svět popírá svatost tohoto místa pro Židy. Arabové pro to mají dva důvody. Ten první uvádí, že u této zdi byl uvázán Mohammedův zázračný okřídlený kůň Buraq, když Prorok Mohammed vystupoval z hory Moriah do arabského nebe k Alláhovi. Druhým důvodem je fakt, že celá Chrámová hora je z rozhodnutí izraelské vlády v trvalé správě muslimské rady Waqf jako muslimská „Vznešená svatyně“. A pochopitelně opěrné zdi jsou součástí areálu celé Chrámové hory. Muslimové uznávají svatost tohoto místa jen pro sebe a pro křesťany. Pro Židy nikoliv. A zeď nazývají nikoli Zeď nářků, ale Zeď Al-Buraq. Ten fakt, že Židé měli svou svatyni na Chrámové hoře již 1500 let před Mohammedem, převážil lehce jeden uvázaný kůň. Ortodoxní židé za římské nadvlády ve svém fanatizmu odmítali všechno nežidovské a neustále vyvolávali krvavé nepokoje, při kterých se mezi sebou vraždili příznivci saduceů a farizeů. Řím, který území Judeji spravoval prostřednictvím židovského ethnarchy Archelaa, musel tyto nepokoje průběžně potlačovat. Nakonec židovského ethnarchu sesadil a sám převzal vládu nad provincií. Nepokoje vyvrcholily za vlády Piláta Pontského. Významnou měrou přispělo k růstu nepokojů i působení Jana Křtitele, který jako příslušník kumránského společenství svým kázáním vyvolával nepokoje mezi lidem. Podobné nepokoje vyvolalo i působení Ježíše Krista po jeho příchodu do Jeruzaléma. Asi 30 let od jeho ukřižování, v roce 64, vypuklo židovské povstání. Jednotlivé znesvářené skupiny Židů se mezi sebou stále vraždili s neobyčejnou brutalitou a za oběť fanatické lůze padli především příslušníci střední a vyšší vrstvy. Povstání zcela ztratilo charakter osvobozeneckého boje proti Římu a stalo se prostředkem k uvolnění těch nejnižších lidských pudů. Římu nezbylo nic jiného, než povstání tvrdě potlačit a zajistit v provincii klid. Zasloužil se o to syn císaře Vespasiána Titus, který v roce 70 dobyl Jeruzalém a srovnal ho se zemí. Včetně Herodova chrámu. Ponechal stát jen tři hradební brány a spodní část zdi, která obepínala Chrámovou horu kolem dokola. Bylo to jediné, co z Jeruzaléma zůstalo. Údajně byly pokáceny i olivové sady v okolí Jeruzaléma. Tak daleko došla římská zloba nad „neposlušným národem“. Je ale třeba zdůraznit, že Židé, zejména svou fanatickou nesnášenlivostí ke všemu nežidovskému, římskou správu neustále provokovali. A té nezbylo, než jednou konečně zasáhnout. Důkazem toho je fakt, že hellénizovaní Židé v diasporách, zejména v Alexandrii a Damašku, římská protižidovská opatření skoro nepocítili. Těm jejich privilegia zůstala. To znamená možnost bohoslužeb, židovský způsob života i značná autonomie s radou starších v čele s ethnarchou. Jen náboženská daň, kterou dřív Židé odváděli do pokladny svého Chrámu, plynula teď do státní pokladny v Římě. A to bylo pro všechny Židy velice ponižující.
„Uložiltě Hospodin zkaziti zeď dcery Sionské, roztáhl šňůru a neodvrátil ruky své od zhouby, pročež val i zeď kvílí a spolu mdlejí.

Poraženy jsou na zem brány její, zkazil a polámal brány její, král její a knížata její mezi pohany, není ani zákona, ani proroci její nemají vidění od Hospodina.“
Pláč Jeremiášův, kapitola druhá: 8, 9.

Toto a ještě mnoho dalšího z Tóry předčítají věřící u Zdi. Někteří potichu, aby nerušili, jiní nahlas, aby dali náležitě najevo svou zbožnost. Někteří jsou v džínách s jarmulkami na hlavách, jiní v tradičním oblečení s talitem přehozeným přes ramena, nebo přes hlavu. Většinou stojí, ti starší sedí, v ruce náboženské texty. Někteří stojí nehnutě, jíní se po židovském zvyku komíhají dozadu a zase dopředu. Tady je jedno, jestli to je sekulární Žid, nebo ortodoxní Charedim. Všechny tu spojuje jedna víra. Chodím s kamerou podél zdi a pokouším se zachytit tu atmosféru, nabitou zbožností. Po západu slunce bych si tohle nemohl dovolit. Dnes večer začíná šabat. Nebudou mobily, foťáky, ani kamery. Žádná elektronika tu být nesmí. Bude tu jen Hospodin a jeho vyvolený národ. Hospodin, který podle židovské víry stále přebývá v těchto zdech, které ještě pamatují slávu Druhého Chrámu. A ty kameny úplně dole, někde v podzemí, s největší pravděpodobností i slávu chrámu prvního, tedy Chrámu Šalamounova. Chodím mezi lidmi a stále marně čekám, kdy na mne začne taky působit atmosféra tohoto místa. Nějaký ten genius loci. To, co na mne tak silně zapůsobilo při pohledu na panorama Zaslíbené země s hory Nebo. Či pohled z hory Scopus na Jeruzalém s kopulemi těch nejsvětějších míst všech tří náboženství. Nejsem zklamaný. To ne. Dojem z Jeruzaléma by byl bez Zdi nářků neúplný. Tady, v této zdi, je totiž koncentrovaná pohnutá historie tohoto zvláštního národa. Národa, který byl pronásledován a sám jiné pronásledoval, národa, který byl vražděn a sám ve jménu Boha zabíjel ty druhé, národa, který vyžadoval toleranci od druhých a sám vyniká svoji intolerancí. Je zarážející, že podstata všeho toho, co provázelo historii Předního východu celá minulá tři tisíciletí, všechny ty problémy přežívají dodnes. Jen převlečené do moderního kabátu. A to do budoucna nedává mnoho nadějí.

Tak ve čtyři u Muristanu

Jeruzalém je město schodů, nekonečných súků, spletitých, křivolakých uliček a promenád na střechách. To poslední je zcela určitě jeruzalémskou raritou. Helena nás vede klikatými, úzkými uličkami, ve kterých bych se sám zcela určitě ztratil i s mapou. Pak už jen malá branka ve zdi, pár schodů vzhůru a jsme tam. Z větracích průduchů a komínů stoupá zdola pestrobarevná vůně a tlumený ruch arabského súku, malý kousek před námi svítí svou nádhernou zlatou kupolí Skalní dóm, vedle na zídce sedí dva milenci a prožívají poklidnou siestu se svačinou, starý pán kousek dál si čte noviny a od schodů přicházejí další a další, aby se na chvíli zastavili, udělali pár snímků a pak zase odešli tam, kde za střechami a komíny vykukují modrošedé kupole Chrámu Božího hrobu. Jeruzalémské střechy. Pamětihodnost, kterou v bedekrech nenajdete. Davy turistů se tísní dole pod námi v přeplněných uličkách súku a tady je klid. A taky výhled. Na Olivetskou horu, na Chrámovou horu, na protestantský kostel Spasitele s vysokou zvonicí a na moře střech. Střechy s desítkami nejrůznějších nástaveb, větracích věžiček a schodů, spojujících jejich rozdílné úrovně. Moje žena je z toho doslova nadšená. A nejradši by tu ještě chvíli zůstala, aby si tu promenádu po střechách náležitě užila. Jeruzalémské staré město je kouzelné. Úzké uličky, idylická zákoutí a schody, vedoucí kdoví kam. Dokonalý labyrint. Šedavě žluté vápencové kvádry zdí, oblouky, spojující protilehlé domy, temné průchody, malé arkýře, přilepené na krakorcích a zase schody. Architektura, která se dá jen těžko pojmenovat a zařadit do nějakého známého schématu. A přesto je v té rozmanitosti forem řád. A taky určitá jednota. Jeruzalémský památkový úřad, sídlící v Rockefellerově muzeu na hoře Scopus i jeruzalémský magistrát svými nařízeními výrazně brzdí tvůrčí rozlet místních architektů a urbanistů. Při nových stavbách a pochopitelně i při opravách domů je totiž nařízeno používat výhradně kamene, jímž se musí obkládat i fasády výškových staveb ze železobetonu. Stavbaři tak používají stejný vápenec, kterým je obloženo dnes celé město. Jak staré, tak i nové. Ale i u nových staveb jsme mohli pozorovat, že jejich tvary nejsou strohé, ale jsou zjemněny větší členitostí, obloukovými okny, obytnými arkádami a spoustou zeleně. Opustili jsme poklidnou střešní promenádu a rovnýma nohama jsme vpadli do rušných a přeplněných uliček súku. Tržiště zabírá podstatnou část centra Starého města. Muslimskou, křesťanskou i židovskou čtvrť. Stovky krámečků, obchůdků i velkých obchodů beze zbytku zaplňují všechny okolní uličky. Súk je většinou organizován podle druhu zboží. A tak procházíme uličkou zlatníků, pekařů, řezníků, uličkami, kde se prodává textil a kožené zboží i koberce. A nesmím zapomenout na ty obchůdky nejvoňavější. Určitě teď nemám na mysli kosmetiku, i když ta je tu zastoupena také. Obchůdky, které již na dálku voní nejroztodivnějšími vůněmi. Jsou to krámky s kořením. Je tu všechno, na co si vzpomenete. I plastová veteš z Číny a trička s Che Guevarou. Procházejí tu lidé snad z celého světa. Učiněný babylon jazyků. Pokud ale člověk umí alespoň trochu anglicky, tak zde nemá problém. Všichni prodejci mluví více, či méně zdatně anglicky. Vždyť angličtina je esperantem dneška. A v židovské části súku se určitě domluvíte i rusky. Oblast Muristanu je uprostřed křesťanské čtvrti. Leží v trojúhelníku mezi třemi kostely. Chrámem Svatého hrobu, německým protestantským kostelem Spasitele a kostelíkem Jana Křtitele. Uličky, které tento trojúhelník vyplňují, jsou dnes jedno velké tržiště. Od druhého století zde bylo Fórum, politické a náboženské centrum římského města Aelia Capitolina, které nechal vystavět císař Hadrián. Za arabské a křižácké éry zde byla nemocnice, spravovaná benediktinským řádem. Odtud také pochází název „Muristan“, značící v perštině nemocnici. Ale proč se ale o tom vůbec zmiňuji? Tenhle docela malý kousek Jeruzaléma hrál totiž v historii velice důležitou roli. Vedle kostelíka sv. Jana Křtitele, který byl poničen Peršany, tady italští kupci postavili ještě jeden kostel, na jehož ruinách dnes stojí kostel Spasitele z devatenáctého století. Zároveň se starším kostelem zde byl postaven i špitál, který byl zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Tento komplex sloužil poutníkům do Svaté země a také i křižákům jako hospic i jakýsi hostel. Po příchodu křižáků se benediktini natolik rozrostli, že byli roku 1113 potvrzeni papežem jako církevní řád johanitů. V polovině 12. století se johanité začali po vzoru templářů organizovat i vojensky. V této symbióze mnišství a rytířství postupně převážil rytíř nad mnichem. Po dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem řád přesídlil na Kypr, pak na Rhodos, aby v šestnáctém století definitivně zakotvil na Maltě. Dnešní úřední název tohoto společenství je „Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě.“ A jejich mottem je „obrana víry a pomoc trpícím.“ Dnešní Muristan je útulné náměstíčko s kašnou uprostřed a věncem obchodů a restaurací kolem. Pár pouličních prodejců běhá okolo s podezřele vyhlížejícími nápoji a předraženými sladkostmi. A pak jsou tady lidé. Tedy turisté. Spíše nutno říci plno turistů. Jsouce znaveni únavným procházením přeplněným a nekonečným súkem, mohou si tady oddechnout, najíst se a napít a na chvíli zastavit čas. Neboť pouť po jeruzalémských památkách je pro většinu z nich velmi slušný sportovní výkon. Ani my nejsme výjimkou. A tak jsme se spolu s ženou posadili do kavárničky a při kávě relaxujeme a nabíráme síly. „Tak ve čtyři tady, u Muristanu,“ nabádá nás Helena. „Nezapomeňte na to, mapu máte a všechny uličky stejně vedou sem. K Muristanu. Tady se nemůžete ztratit.“
A tak máme dvě hodiny. Celé dvě hodiny, osvobozené od spěchu naplánovaného programu. Ale nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji. Všichni se tomuto drilu rádi a ochotně podřizujeme. Pro nadšené a poznání chtivé cestovatele je putování po této části Předního východu tou pověstnou třešničkou na dortu. A v mém případě i zdrojem permanentního nadšení. Teď ale přemýšlíme, jak účelně naložit s dvěma hodinami. A tak se radíme s mapou. Jsme jen malý kousek od Chrámu Božího hrobu. Třebaže návštěva Chrámu je plánovaná na zítřek, vůbec nebude vadit, když ho uvidíme dvakrát. Káva je bohužel dopitá a tak se noříme opět do přeplněných uliček súku. Obchůdky s místními specialitami, sladkostmi a kořením jsou sice lákavé, ale prodírat se jen pomalu pohybujícím se davem zvědavců mne vůbec neláká. Nemusíme se ale prodírat dlouho. Chrám Božího hrobu je jen kousek odsud. Hned ve druhé ulici. Místo Ježíšovy smrti bylo určeno roku 325 svatou Helenou, matkou císaře Konstantina. Svatá Helena na své cestě do Palestiny určila i místo, kde Mojžíš dostal od Hospodina Desatero, jako dnešní horu Mojžíšovu. Ve své době byla Helena velkou autoritou. Oba i se synem konvertovali ke křesťanství. Při stavbě Venušina chrámu za císaře Hadriána byl celý prostor Golgoty zasypán silnou vrstvou navážky. Zcela tak zmizela jeskyně hrobu. Konstantin Veliký zde nechal v letech 326 – 335 na místě římského chrámu Venuše vybudovat kostel Svatého hrobu. Veškerá navážka z římské doby musela být odstraněna, aby byl odkryt původní skalní základ. Venušin chrám byl rozbořen až k samým základům a suť byla odvezena daleko odtud. Z původní Konstantinovy baziliky se do dnešních dnů zachovala jen vnitřní okrouhlá rotunda, zvaná Anastásis. Vzkříšení. V pozdějších dobách byla bazilika několikrát poničena. Vlastnictví a správa kostela byla kupodivu upřesněna až za muslimského vládce sultána Saladina. Podle toho jsou vlastnické vztahy neobyčejně složité. Spoluvlastníky jsou Řecký pravoslavný jeruzalémský patriarchát, katolická Františkánská kustodie Svaté Země a Jeruzalémský patriarchát arménského pravoslaví. Kaple Ježíšova hrobu je společná pro všechny církve. Hlavní vchod do chrámu mají na starost již od dob sultána Saladina od 12. století dvě muslimské rodiny – Joudeh a Musseibeh. Toto platí až do dnešních dnů.
Problémy s vlastnictvím a užíváním chrámu trvají bez přestávky vlastně už od křižáckých válek. Do té doby byl kostel spravován ortodoxní východní církví. V roce 1634 přidělil sultán správu Božího hrobu Řekům. Pak přiděloval správu kostela těm, kteří dali více peněz. V roce 1757 vtrhli do kostela opět ortodoxní Řekové a po krvavé bitvě se ho zmocnili. Roku 1808 kostel vyhořel. Není jasné, kdo požár způsobil. Podle některých záměrně arménští mniši, podle druhých opilí pravoslavní mniši, když hasili začínající požár kořalkou. A tak se roztočilo další kolo nenávisti. Roku 1819 začali s opravou Řekové a odstranili z kostela vše, co představovalo latinský ritus. Řekové ovládli hrobku a Golgotu. Františkáni byli vytlačeni do severní části. A Arméni získali kryptu svaté Heleny. Koptové a Syřané dostali jen malé kapličky. Etiopané si museli postavit klášter a kostel na střeše kostela. Cestovatelé, kteří v minulosti navštívili Chrám, popisují, jak turecké stráže dřevěnými holemi musely rozhánět mnichy jednotlivých církví, kteří se rvali mezi sebou a narušovali bohoslužby. Je to jedna z těch smutnějších kapitol křesťanské historie. V roce 1927 poškodilo chrám i zemětřesení. Rozpory mezi západní a východními církvemi vyvolaly dokonce i spor mezi Francií a Ruskem a udává se, že to byla i jedna z příčin vypuknutí Krymské války. Tyto spory přetrvávají i do dnešních dnů a výjimkou nejsou ani rvačky mezi mnichy, které musí řešit izraelská policie. Je to historický paradox tohoto svatého místa. A ten fakt, že se jedná o místo pravděpodobné smrti Krista, ten zřejmě nehraje žádnou roli. Možnost, že se Chrám Božího hrobu stane znamením naděje pro sjednocení všech křesťanů kolem Kristova hrobu, bere ve světle těchto smutných událostí rychle za své. Při úvahách o pravosti místa Kristova hrobu musíme vycházet pouze z pravděpodobnosti, nikoli z jistoty. Jedno je ale všem teoriím společné. Ježíš Kristus byl ukřižován na místě, zvaném Golgota, což v aramejštině znamená lebku. Je to místo, ležící mimo tehdejší městské hradby. A v každém případě je hrob Kristův blízko místa jeho popravy. V roce 1883 našel generál Charles Gordon blízko Damašské brány skalní sráz, který nápadně připomínal lebku. Gordon z toho usoudil, že by toto místo mohlo být pravým místem Kristova hrobu.

Evangelium sv. Jana v kapitole 19:41,42 uvádí:
„A byla na tom místě, kdež ukřižován byl, zahrada, a v zahradě hrob nový, v němž ještě žádný nebyl pochován.
Protož tu pro den přípravy židovské, že blízko byl ten hrob, položili Ježíše.“

Britský generál Charles Gordon je známá postava. Je to ten samý Gordon, který o dva roky později padl při obraně obleženého Chartúmu při povstání Mahdího. V samé blízkosti Gordonovy Golgoty byla také objevena řada hrobů, což Gordonovu teorii jen podpořilo. Třetím argumentem pro pravost této teorie jsou slova z již citovaného evangelia svatého Jana. Hrob se měl nacházet v zahradě. Oblast blízko Damašské brány se zmíněnou Golgotou byla dříve nepochybně zahradou, protože se zde našel vinařský lis a cisterna na vodu. U hrobek v této oblasti byly nalezeny také kamenné koleje, po kterých býval valen uzavírací kámen hrobky, ve tvaru kola. Dnešní Chrám Božího Hrobu je postaven na místě, kde byl v prvním století našeho letopočtu již dávno nepoužívaný lom. Hroby, které zde byly nalezené, jsou údajně také z prvního století, ale před naším letopočtem. Jak evangelium svatého Jana, tak i svatého Marka shodně uvádějí, že Ježíš byl položen do nového hrobu. Zastánci současného místa pohřbu tvrdí, že lom byl postupně zanesen zeminou a stala se z něj jakási zahrada. Nemůžeme to zcela vyloučit. Vždyť Josef Arimatejský měl zde, podle tradice známé od křižáckých dob, svou zahradu se skalním hrobem, kam měl uložit mrtvého Krista. Zároveň na potvrzení své argumentace jsou zastánci tohoto pravého místa přesvědčeni o tom, že římský císař Hadrián, známý svým odporem vůči křesťanům, vystavěl svůj Venušin chrám na Golgotě zcela záměrně. Místo, svaté pro křesťany, mělo tak být zahlazeno tradičním římským kultem bohů Jupitera a Venuše. Historikové ovšem mohou namítnout, že římský chrám byl postaven na Golgotě nikoli kvůli Kristu, ale kvůli tomu, že toto místo leželo přímo na křížení ulic Decumansu a Carda, dvou hlavních ulic nového římského města Aelia Capitolina, vystavěného Hadriánem na troskách zničeného Jeruzaléma. Na křížení těchto dvou hlavních ulic římských měst stály vždy důležité chrámy. Byla tak stavěna všechna římská města a umístění jeruzalémského Venušina chrámu vůbec nemuselo souviset s místem Kristova hrobu. V argumentech pro i proti je možné pokračovat. A tak je na místě citovat významného izraelského archeologa Dan Bahata, který říká:

„Nemáme naprostou jistotu, že Chrám Božího hrobu je místem Kristova hrobu. Ale neznáme žádné jiné místo, které by mohlo vznést nárok závažnější. A tak nemáme žádný důvod pro zamítnutí pravosti tohoto místa.“

A odborníci na archeologii Oxfordské university k tomu dodávají:
„Je tohle to místo, kde Kristus zemřel a byl pochován? Velmi pravděpodobně ano.“

S očekáváním a až posvátnou úctou vstupujeme dovnitř. V té chvíli si člověk uvědomí, že je úplně jedno, jestli byl Kristus pochován zde, nebo o necelý kilometr dál. Atmosféra tohoto místa, utvářená miliony poutníků, kteří sem proudí již patnáct století, vás zcela pohltí. Tento kostel se stal symbolem pro všechny křesťany. Symbolem víry, která již dva tisíce let formuje naši společnost. A také místem duchovní očisty pro ty, co sem váží cestu třeba až z druhého konce světa. Vydejme se teď na krátkou procházku Chrámem Božího hrobu.

Jeruzalém - svaté město křesťanů

Chrám Božího hrobu si zaslouží mnohé přívlastky. Několik z nich bych však chtěl vyzdvihnout. Především je to chrám velký. To by samo o sobě nebylo tak zajímavé. Na světě jsou i mnohem větší chrámy. Chrám Božího hrobu je také členitý. Velice členitý. Jeho pohnutá historie se na jeho tváři podepsala více než dost. Těžko zde můžete určit dominantní stavební sloh. Najdete zde prvky snad všech existujících architektonických řádů. Od antiky počínaje až po moderní plastiky a mozaiky dvacátého století. Ten třetí přívlastek je nejvýznamnější. Je to nejsvětější chrám křesťanského světa. Když spojíme všechny přívlastky dohromady, máme před sebou prostor, do kterého vstupujeme s úctou a pokorou, která tomuto domu náleží. Je to Chrám chrámů. Když člověk vstoupí do Svatopetrského chrámu v Římě, je ohromen jeho pompézní nádherou i udivujícími rozměry, které mají dokumentovat moc a bohatství katolické církve. Tyto pocity zde člověk nemá. Mystická atmosféra jeruzalémského Chrámu hluboce zapůsobí i na člověka nevěřícího. Římský chrám svatého Petra představuje církev v jejím vrcholném politicko-společenském postavení. Jeruzalémský Chrám je její počátek. Odsud se víra v Ježíše Krista začala šířit nejdříve do Středomoří, později do celé Evropy a dále do světa. Bez jeruzalémského chrámu by nebyl ani svatý Petr v Římě. Tajemnou a mystickou atmosféru Chrámu nemůže narušit ani ten fakt, že málo co v tomto kostele je autentické z doby Konstantina Velikého a jeho matky svaté Heleny, neřkuli z doby Ježíšovy smrti. Dokonce ani ten Kristův hrob nemusí být autentický. Není to důležité. Tento chrám je symbol.
Konstantinova bazilika, postavená v první polovině čtvrtého století, byla rozsáhlá stavba, větší, než současný kostel. Měla dvě části: rotundu, v jejímž středu se nacházel hrob vzkříšeného Krista, a pětilodní baziliku. Mezi rotundou a bazilikou bylo otevřené atrium, v jehož rohu se nacházelo místo Golgoty. Stavba byla roku 614 silně poškozena požárem při perském útoku na Jeruzalém. V roce 630 nechal baziliku obnovit do původního stavu byzantský císař Heraclius. Pouhých osm let poté Jeruzalém ovládli muslimové v čele s kalífem Omarem. Omar v té době, kdy muslimové dobývali jednu zemi za druhou a šířili v nich islám, učinil vůči křesťanům nebývalé gesto. Odmítl se pomodlit v Chrámu svatého hrobu. Říkal, že pokud se v něm pomodlí, křesťané ho ztratí. A ovládli by ho muslimové. A tak Chrám fungoval dál jako křesťanský kostel pod ochranou Omarovou a dalších muslimských vládců Jeruzaléma. To fungovalo celých 371 let. Faktem je, že křesťané pod muslimskou vládou nijak zvlášť nábožensky nestrádali. Tedy až na to, že museli platit daně. Ale to není nic divného. Daně bylo nutné platit už ve starém Egyptě. Palestinští křesťané tak měli velmi dlouho klid. Až jakýsi pološílený kalífa Al-Hakim nechal jeruzalémský chrám zbourat. Za své nevzal jen tento chrám. V rámci tažení proti křesťanům byly zbourány prakticky všechny křesťanské kostely v Palestině a Egyptě. Z jeruzalémského kostela zbyla jen část severní a jižní zdi. Kupole rotundy i edicula byly zničeny. Ale už syn tohoto šíleného vládce, nový fátimovský kalífa, uzavřel dohodu s byzantským císařem Konstantinem Monomachem o znovuvybudování chrámu. Konstantin nechal na své náklady kostel svatého hrobu částečně opravit. Opravena byla rotunda a budovy na ní bezprostředně navazující. Na víc už neměl peníze. Zbytek baziliky tak zůstal v troskách. Aby byla dohoda vyvážená, nechal císař Konstantin na oplátku otevřít velkou mešitu v Konstantinopoli. V tomto stavu nalezli Chrám Křižáci, kteří dobyli Jeruzalém v roce 1099. Křižáci se neprodleně pustili do opravy a rekonstrukce svatého místa. Na místě zbořené baziliky byl postaven klášter. Při odstraňování sutin se křižáci dostali až do přízemních prostor zničeného Hadriánova Venušina chrámu. Tento prostor byl zrekonstruován jako kaple a byl zasvěcen svaté Heleně. V roce 1149 byl dokončen románský kostel a následně nato i zvonice. Významná rekonstrukce proběhla v roce 1555, kdy Františkáni přestavěli aediculu. Rozpory o vlastnictví chrámu mezi jednotlivými církvemi dosáhly takového rozsahu, že v roce 1767 musela ottomanská Porta vydat firman, který upravoval vlastnická práva na kostel. Jak už jsem se zmínil, roku 1808 kostel vyhořel. Byla zničena kupole rotundy i vnější výzdoba aediculy. Vnitřní prostory aediculy s hrobem Krista však zůstaly nepoškozeny. Sultánův dekret z roku 1853, nazvaný Status quo, definitivně upravil vlastnické vztahy mezi jednotlivými denominacemi. Tento Status quo platí vlastně až do dnešních dnů a zvýhodňuje východní ortodoxní církve. První, co po vstupu do kostela vidíme, je velká mramorová deska, uložená v krásně zdobeném mramorovém loži. Podle tradice na této desce Josef Arimatejský podle prastaré židovské tradice pomazal a připravil k pohřbu tělo Krista, sejmuté s kříže. Kámen pomazání. Josef Arimatejský je vůbec zajímavá postava. Byl to zřejmě velmi bohatý muž a také člen Sanhedrinu. Podle evangelia svatého Jana byl i tajným žákem Kristovým. Po Ježíšově smrti si vyžádal u Piláta Pontského mrtvé tělo, nakoupil jemné plátno a spolu s Nikodémem, dalším členem židovského Sanhedrinu, pomazal Kristovo tělo aloe a myrhou a poté ho zabalili do plátna. Nakonec vložil Kristovo tělo do nového hrobu, který byl připraven pro něj na jeho blízké zahradě. Jak Josefa Arimatejského, tak i Nikodéma uctívají katolíci a východní církve jako svatého. Josef Arimatejský je také spojen s legendou o svatém Grálu. Podle středověké pověsti je Svatý Grál miska, používaná Ježíšem na Poslední večeři s jeho učedníky. Do této misky později Josef Arimatejský zachytil krev umírajícího Krista. Kolem Kamene pomazání teď klečí řada lidí, dotýká se kamene oběma rukama, někteří otírají kámen šátkem, aby si domů odnesli alespoň kousek tohoto svatého místa. Nevím, kdo z nich si uvědomuje, že jako skoro vše v tomto chrámu, ani tento kámen není původní. Ten údajně původní byl zničen někdy ve 12. století a tato mramorová deska zde byla instalovaná při rekonstrukci chrámu v roce 1810. Krásná je novodobá mozaika nad kamenem na zadní stěně Catholiconu. Znázorňuje snímání Krista s kříže a jeho přípravu k pohřbu. Podle některých církví je zde 13. zastavení, podle jiných je třinácté zastavení nahoře na Kalvárii. Vzhledem k tomu, že poslední čtrnácté zastavení je Kristův hrob, který je jen kousek od Kamene pomazání uprostřed rotundy, bylo by pravděpodobnější, aby bylo 13. zastavení zde, pokud by jím mělo být právě pomazání Kristova těla. Jenže 13. zastavení je pojmenováno jako snímání s kříže a tak se mi zdá logičtější, že je to místo nahoře na Kalvárii, kde stojí dnes soška panny Marie Sedmibolestné. Pokračujme však dál. Než vejdeme do Chrámu, vpravo od vchodu jsou příkré schody k malé francké kapli. Je to místo, kde byl Kristus před ukřižováním svlečen z šatů. A je to desáté zastavení Křížové cesty. Když vejdeme dovnitř, hned vpravo u vchodu, jen malý kousek od Kamene pomazání, jsou schody na Golgotu. Úzké a strmé. Všechna čtyři evangelia, jak Marka, Matouše, Lukáše i Jana shodně uvádějí, že Ježíš byl přiveden na místo, zvané v aramejštině Golgota. A tady byl i ukřižován. Místo ukřižování je jedenáctým zastavením Křížové cesty. Zde byl Kristus přibit na kříž.

Evangelium svatého Jana, kapitola 19.
„17: A nesa kříž svůj, šel na místo, kteréž slove popravné, a židovsky Golgata.
18: Kdež ukřižovali ho a s ním jiné dva s obou stran a v prostředku Ježíše.“

Tři evangelia – Marka, Matouše a Lukáše popisují Ježíšův soud i smrt velmi podobně. Liší se jen v detailech. To podstatné ale zůstává stejné. Pilát, který na Ježíši neshledal žádnou vinu, byl nucen ho vydat fanatickému židovskému davu na smrt. Ježíšovo učení a kázání podrývalo autoritu Sanhedrinu a nebylo v souladu s ortodoxními židovskými zákony a myšlením. Zejména Židé, kteří jsou přísně monoteističtí, nemohli v žádném případě přijmout Kristovo tvrzení, že je synem Božím. Tento Boží dualismus byl pro ně rouháním. A to přivedlo Krista až na Golgotu, když si Pilát Pontský nad tím ostentativně umyl ruce. Já nic, to všechno oni, Židé. A měl v podstatě pravdu. Jemu totiž nic jiného nezbývalo. Potřeboval na této příliš horké půdě římské provincie udržet klid. To se mu stejně nepodařilo a sám byl pro neschopnost Římem odvolán a pravděpodobně byl po svém návratu do Říma popraven, nebo přinucen spáchat sebevraždu. To se přesně neví. Od ostatních evangelií se dost odlišuje evangelium svatého Jana, které začíná oslavnou identifikací Ježíše, který je podle evangelisty Jana božským Logem, slovem, jež stvořilo svět. Logos, jako božský princip, prostupující vesmír. Logos, který se stává tělem Ježíše Krista. „1,14: A slovo to tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi a viděli jsme slávu jeho, slávu, jakožto jednorozeného syna od otce, plného milosti a pravdy.“

Ježíš Kristus je tak podle evangelisty Jana vtělené Boží slovo. V ostatních evangeliích to takhle přímo řečeno není. Dvanácté zastavení je místem Kristovy smrti na kříži. Na vrcholu kříže podle tehdejšího zvyku umístil jeden z římských vojáků tabulku, na které bylo ve třech jazycích napsáno : Ježíš Nazaretský, král židovský. Židovští starší proti tomu ihned protestovali, neboť ten nápis odporoval jejich víře. Žádali aby byl obměněn na text : Ježíš Nazaretský prohlašoval, že je král židovský. Lépe by to ospravedlnilo rozsudek smrti. Ale svého nedosáhli. A proto můžeme dnes vidět po celé Evropě i jinde ve světě tisíce křížů, které mají nahoře tabulku s nápisem INRI – Iesus Nazarenus Rex Iudeaorum. Jak to vše asi probíhalo? Nad Golgotou se hromadí těžká mračna. Ježíš už tři hodiny visí na kříži.

Evangelium sv. Marka. „15,23 :I dávali mu píti víno s myrrou, ale on nepřijal.“

Evangelium sv. Matouše. „27,34 :Dali mu píti octa, smíšeného se žlučí, a okusiv, nechtěl píti.“

Evangelium sv. Lukáše. „23,36 :Posmívali se pak jemu i žoldnéři, přistupujíce a octa mu podávajíce.“

Evangelium sv. Jana. „19,29 : Byla pak tu postavena nádoba plná octa. Tedy oni naplnivše hubu octem a obloživše izopem, podali ústům jeho.
19,30 :A když okusil Ježíš octa, řekl: Dokonánoť jest. A nakloniv hlavu, ducha otci poručil.“

Mezi evangelii tu jsou místy rozdíly. Než Ježíš zemřel, podle evangelia sv. Matouše zvolal :

„Eloi, Eloi, lama zabachtani? Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“
Podle evangelia sv. Lukáše řekl:
„23,46 : A zvolal Ježíš hlasem velikým : Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého. A to pověděv, umřel.“

Nemůžeme očekávat, že Bible bude věrně interpretovat Ježíšova slova těsně před smrtí. Není ani jasné, kdy byla evangelia napsána. Soudí se, že to bylo někdy od poloviny prvního, do poloviny druhého století. Celou tu dobu se tento základní biblický příběh předával dál pouze ústním podáním. A tak se můžeme spíš divit tomu, že tato evangelia jsou, až na detaily a přímou řeč, docela podobná. Vzhledem k tomu, že nebyla zapsána najednou ve stejnou dobu, je možné předpokládat, že ta dřívější evangelia posloužila těm dalším jako vzor. A rozdíly mezi nimi mohou být způsobeny i tím, že se řada pravděpodobných písemných dokumentů, sloužících jako podklad, později zřejmě nenávratně ztratila. Evangelií bylo a stále ještě je daleko víc, než ta čtyři, která nám Bible nabízí. Ta ostatní ale nebyla do oficiálně uznaných textů zahrnuta. Jsou to texty apokryfní. A nehodily se do oficiálního dogmatu, předkládaného lidem. Bibli je tak v každém případě nutné brát jen jako literární hyperbolu, kde jediným faktem je Ježíšova smrt.

Matouš, 27,51 : „A ay, opona chrámová roztrhla se na dvé, od vrchu až dolů, a země se třásla a skály se pukaly. 27,52 : A hrobové se otevírali a mnohá těla zesnulých svatých vstala.“

Před oltářem Kalvárie je teď malá fronta. A věřící jeden po druhém poklekají v malém prostoru pod oltářem a vkládají ruku do otvoru, ve kterém byl podle tradice postaven Kristův kříž. Po obou stranách oltáře je pod skleněnou vitrínou vidět holá skála Kalvárie. Prasklina, která měla vzniknout v důsledku zemětřesení po Kristově smrti, se táhne až dolů, do Adamovy kaple, která je přímo pod skálou Golgoty. Kristova krev stékala onou prasklinou až dolů do výklenku skály, kde byla uložena lebka prvního člověka – Adama. Oba se ženou jsme si také tu frontu vystáli. Přes všechny pochybnosti, které může mít člověk nevěřící, patří návštěva Kalvárie mezi tu řadu silných okamžiků, které jeruzalémský poutník při své cestě městem může prožít. Genius loci tohoto místa rozhodně nevyčpěl a je živen modlitbami staletí. A pro věřící je úplně jedno, že se evangelia v detailech neshodují. Fakt Kristova ukřižování se zdá být nezpochybnitelný i pro ortodoxního bezvěrce. Židovské trestní právo neznalo trest ukřižování. To byla specialita římská. I když Hasmonejec Alexandr Janaios nechal ukřižovat šest set svých politických odpůrců. Ale to byla výjimka. Ale Židé měli velmi starý zvyk, že ukamenovaného rouhače ještě pověsili už mrtvého na kříž na znamení toho, že je zlořečený Bohem. /5. kniha Mojžíšova, 21:23/ Proto také Židé tolik usilovali o ukřižování Ježíše, aby na něm věčně lpělo, podle nich, Boží prokletí. Ten prostý fakt, že ukřižování byl římský trest, který neměl s Bohem pranic společného, ten se zcela ztratil v náboženském fanatizmu. Židé se vždycky museli zaštítit Bohem. Tak mi připadá, že museli existovat, pokud vůbec existovali, dva Bohové. Na jedné straně starozákonní Jahve, žárlivý, krvežíznivý a mstivý, který neváhá pobít i nevinné novorozence, jen aby dosáhl svého. A který má podle Bible na svědomí miliony životů. Na druhé straně Hospodin, vševědoucí, všudypřítomný, dobrý, trpělivý, laskavý, plný slitování, milosrdný a milostivý. A který miluje lidi. Ten zjevný rozpor bije do očí. Vše je dovoleno. I zabíjet ve jménu víry. Pro věřící však je to jeden a ten samý Bůh. Víra je slepá. I fanatismus posvětí. Pojďme však raději dál v naší prohlídce. Pomalu scházíme z Golgoty po strmých schodech dolů, do kruhové chodby, která obtáčí řecký Catholicon. Po pár metrech, vstupujeme na schodiště, které nás zavádí do podzemí chrámu. Dvacet devět schodů vede do arménské kaple Svaté Heleny. Tento prostor byl objeven právě svatou Helenou, matkou císaře Konstantina, když zde hledala pozůstatky po Kristově ukřižování. Údajně sedávala poblíž kopáčů, kteří likvidovali pozůstatky Venušina chrámu, aby byla co nejblíže možnému nálezu. A podle tradice se zde našla Kristova trnová koruna, trojjazyčná destička, která visela na kříži a hlavně tři kříže, z nichž jeden byl Kristův. Podle legendy byl ten pravý kříž poznán velmi jednoduchým způsobem. Byl přinesen umírající člověk a postupně byl přiložen na všechny kříže. Když byl položen na Kristův kříž, uzdravil se. Kde se všude dnes nacházejí údajné zbytky Kristova kříže, to se mi skutečně nepodařilo zjistit. Největší část relikvií z Kristovy doby je zřejmě v kostele Santa Croce in Gerusalemme v Římě, který byl vybudován z bývalého paláce sv. Heleny. Jsou tam kousky Kristova kříže, dva trny z Kristovy koruny, část hřebu z kříže, kousek pilíře, u kterého byl Kristus uvázán při bičování, něco z betlémské jeskyně a další drobnosti. Největší část Kristova kříže je uložena v římském chrámu sv. Petra. Kus kříže si údajně přivezl do Prahy i Karel IV. Ale po tom jsem se už skutečně nepídil. Kaple Svaté Heleny je nádherný románský prostor s masivními korintskými sloupy a mozaikovou podlahou. Byla vybudována křižáky po odklizení trosek původní Konstantinovy basiliky. Bohužel jsem se nikde nedočetl, co zde vlastně zůstalo z původního Venušina chrámu. Ale moc toho být nemůže, protože svatá Helena nechala Venušin chrám skutečně důkladně odstranit. Krypta svaté Heleny není ale úplný spodek chrámu. Třináct schodů vede ještě po pravé straně oltáře dolů do kaple Nalezení kříže. Prostor kaple je rozdělen na dvě části. Ta pravá je řecká a levou část se sochou svaté Heleny, nesoucí kříž, spravují františkáni. Na místě, kde byl kříž nalezen, je na zemi malý oltářík s rozžatými svícemi. Tento prostor je vlastně z poloviny jeskyně. Ale dole je ještě jeden prostor, který byl objeven a vykopán až v roce 1970. Je schován za železnými, zdobenými dveřmi a vede do míst, kde jsou vidět zbytky ještě Hadriánova chrámu i základy Konstantinovy basiliky. A z plošinky je výhled i na původní antický lom. Dnes je to arménská kaple svatého Vartana a veřejnosti je bohužel nepřístupná. A tak jsme se vrátili opět do chodby, která obtáčí ediculu kolem dokola. Před vchodem do Kaple andělů je velmi dlouhá fronta. Každý chce pochopitelně vidět Kristův hrob. Na to dnes ale čas nemáme. Před vchodem do aediculy se střídají na stráži střídavě příslušníci všech církví, které tu působí. Dovnitř pouští vždy jen tři návštěvníky. Víc by se jich tam nevešlo. Zítra snad uvidíme sami. Přímo pod skálou Kalvárie je Adamova Kaple. Podle křesťanské tradice je to místo, kde byl pohřben první člověk Adam. V zasklené vitríně nad oltářem vidíme skálu s puklinou, táhnoucí se už odshora s Kalvárie, někam dolů, kam už není vidět. Puklina má být způsobena, podle prastaré tradice zemětřesením, jež vzniklo po Kristově smrti. Archeologové na to mají trochu jiný názor. Říkají, že se jedná o přirozenou puklinu ve skále, která způsobila, že tato část antického lomu byla řemeslníky opuštěna. Ať si vybere každý, co je mu bližší. Ale vzhledem k tomu, že celá oblast Předního východu bývala dříve tektonicky velice aktivní, můžeme teorii zemětřesení docela klidně připustit. Jiná otázka je sladění případného zemětřesení s přesnou dobou Kristovy smrti, která není známa. A tak to nechme spíše na té víře. Kdyby ta nebyla, těžko by sem každoročně přicházely statisíce poutníků, aby se toho zázraku dotkli. Pragmaticky a racionálně uvažující poutník je ovšem ochuzen o spoustu emocionálně vypjatých zážitků, které by na této svaté pouti určitě jinak měl. Náš vymezený čas se rychle krátí. Ještě malé nahlédnutí do Kristova vězení. Zde měl Ježíš trávit s dvěma lotry, odsouzenými s ním, poslední chvíle před smrtí. To tvrdí františkáni. Podle řecké ortodoxní církve je Kristovo vězení uvnitř jejich kláštera, který se nachází u kostela Ecce Homo na prvním zastavení Křížové cesty. A aby byl výčet úplný, tak Arméni tvrdí, že to pravé místo je v jejich Klášteře bičování u druhého zastavení Křížové cesty. Pokud uvažujeme logicky, tak bych dal rozhodně v tomto případě za pravdu spíš Řekům. Pokud by měli mít pravdu františkáni, musel by Kristus nejdříve s římskou eskortou jít od dnešního Chrámu, tedy od Golgothy, současnou Via Dolorosa až k místu soudu, tam nabrat kříž a tou samou cestou jít zase zpět k místu ukřižování. To je trochu za vlasy přitažené. Musíme si uvědomit, že v Kristově době byla Golgotha popravním místem. A byl zde i opuštěný lom. A pravděpodobně žádné stavby. Chrám Božího hrobu byl postaven až za svaté Heleny ve 4. století. A do současné podoby přestavěn křižáky. Někde ovšem musel být vězněn. Jestli je něco na tomto biblickém příběhu nejasné, tak je to právě Kristův soud a jeho cesta na Golgotu. Evangelium svatého Jana v kapitole 19:13 uvádí:
„Tehdy Pilát, uslyšev tu řeč, vyvedl ven Ježíše a sedl na soudnou stolici na místě, kteréž slove Litostrotos a židovsky Gabbata“
A zde je to jádro problému. Aramejsky Litostrotos i židovsky Gabbata znamenají chodník, dlažbu. Na místě, kde dnes stojí Kostel odsouzení a naložení kříže na začátku Křížové cesty, byla objevena v podzemí dlažba z římské doby. Problém je v tom, že tato dlažba pochází až z poloviny druhého století n. l., tedy z doby, kdy bylo na troskách zničeného Jeruzaléma vystavěno římské město Aelia Capitolina. A v době Piláta byl na tomto místě velký bazén, do kterého byla sváděna dešťová voda. Těžko tudy mohl jít průvod lidí. A tak křesťanská tradice vychází z mylného předpokladu, že v Kristově době tento Litostrotos existoval. Pravdou je, že v místě, kde dnes začíná Křížová cesta byl tehdy jen rybník. Kde byl tedy Ježíš vlastně souzen? Ani to není úplně jasné. Ta známější a oficiální varianta je ta, že to bylo poblíž herodovské pevnosti Antonia. Tato pevnost byla jen kousek od začátku dnešní Via Dolorosa. Byla později zničena Titem za židovského povstání roku 70. Ta druhá verze říká, že to bylo v Herodově paláci, ve kterém přebývali i římští místodržící, pokud byli v Jeruzalémě. A odtud pochopitelně soudili i případné spory. Pokud byl Kristus souzen v Herodově paláci, bylo by i logické, že tu byl i vězněn. Herodův palác byl ale na druhém konci tehdejšího města, tam, kde je dnes Jaffská brána a Davidova věž. Vše jsou dnes jen dohady. Pravdu nemusí mít často ani archeologové. V úporné snaze vyvrátit onen biblický mýtus, mohou předkládat veřejnosti svou, někdy málo podloženou domněnku za jistý fakt. Jisté je zde jen jedno. A to, že všechna ta, údajně pravá místa, musí jeruzalémský poutník brát jen jako symbol. Nemá cenu dál rozvíjet všechny možné i nemožné teorie o Kristově životě a smrti. Těch nejasností je zde daleko víc, než jen ty, které jsem uvedl. Byly o tom napsány stovky knih, věnovali a věnují se tomuto problému stovky historiků a biblických badatelů. Je to taková biblická detektivka. A ani sebelepší dedukce a úsilí badatelů nezmůže nic tam, kde je sama podstata problému založena na pouhé víře. Musíme si uvědomit, že v roce 70 našeho letopočtu byl celý tehdejší Jeruzalém srovnán se zemí Titem při židovském povstání. Nezůstalo tu nic. A dispozice starého Jeruzaléma byla navíc značně změněna novým římským městem, vystavěným císařem Hadriánem. A tak všechna ta biblická místa, která dnes poutníci navštěvují, byla identifikována jen podle biblického podání. A už jsem několikrát připomínal, že Bible není vůbec věrohodný historický dokument. Nic to ovšem nemění na faktu, že někde tady to bylo. Určitě. Někde tady, kde se dnes ve stínu křivolakých uliček vypínají starobylé jeruzalémské zdi. Někde tady za uzamčenými tajemnými vrátky, v ponurých sklepeních, nebo v množství tunelů, kterými je protkáno jeruzalémské podzemí. Všude kolem nás je třítisíciletá historie. A ten, tak trochu ponurý a hodně tajemný biblický příběh, nás zde provází na každém kroku. A tak mám docela dobrý pocit, že tu jsme a že si můžeme tuto biblickou legendu oživit na místě skutečně autentickém.

Betlém

Kousek za Jaffskou bránou čeká autobus s nemluvným panem Mohammedem. Ta necelá hodina odpočinku přijde docela vhod. A tak jsme se usadili a posloucháme Helenu. Po levé straně ubíhají hradby arménské čtvrti a po pravé straně se právě teď objevilo něco tak zvláštního, že Helena cítí potřebu to okomentovat.
„Po pravé straně si prohlédněte Jemin Moshe Mishkenot Sha´ananim a kousek dál také po pravé straně fontánu ze 16. století, kterou nechal postavit Sulejman Nádherný.“
Jemin Moshe Mishkenot Sha´ananim – tenhle hrozný název patří první židovské čtvrti, která byla postavena mimo městské hradby. Je tu velká koncertní síň, penzion pro umělce a konferenční centrum. A také byty. A všude kolem krásný park. Mají to tu docela pěkné. O to vše se zasloužil koncem 19. století britský finančník a filantrop sir Moses Montefiore, který zasvětil svůj život podpoře průmyslu a vzdělání ve Svaté zemi. A pomoci Židům vůbec. Ať už žili kdekoli. Snažil se přesvědčit židovskou komunitu ve špinavém a starém Jeruzalémě, aby se vymanila ze závislosti na středověkých hradbách a zlepšila si tak kvalitu života. Po několika pokusech se mu to podařilo. Vznikla tak nová komunita v nepřátelském prostředí arabského světa. A aby byla chráněna před případnými útoky, byla celá nová čtvrť obehnána vysokou zdí s vraty, které se na noc zamykaly. Jestli se zamykají i dnes, to už nevím. Ale asi ano. Židé si potrpí na tradice.

„Hele, támhle je větrný mlýn, podívej se,“ říkám překvapeně své ženě. Skutečně. Mezi stromy a budovami, obloženými jak jinak, než nažloutlým vápencem, se tyčí kuželová věž větrného mlýna. O tom nám Helena kupodivu neřekla nic. Za mlýnem stojí ale zase peníze pana Mosese Montefiora, po kterém je tahle unikátní stavba i pojmenovaná. Financoval jeho stavbu a tak v roce 1857 vyrostl vedle hradeb Starého města tenhle mlýn, který by se hodil spíše do holandské pobřežní krajiny, kde je dost větru. Pan Montefiore byl sice schopen udělat pro své židovské soukmenovce první poslední, ale nedomyslel, že v Jeruzalémě nefouká vítr zdaleka tak silně, jako ve vzpomínaném Holandsku. I technologické zařízení bylo nevhodně zvolené a nehodilo se příliš pro místní druh pšenice. A tak byl mlýn v roce 1891 uzavřen. Ještě, že se toho starý pán nedožil. Zemřel v roce 1885 v úctyhodném věku sta let. A v jeho mlýně je dnes malé muzeum jeho podnikatelských a filantropických aktivit ve Svaté zemi. Přemýšleje o něčem úplně jiném, nevšiml jsem si vůbec Helenou avízované Sulejmanovy fontány. A tak jsem se okradl o jednu pamětihodnost. Tak nevím. Asi bych se sem měl ještě někdy vrátit a tu chvilkovou nepozornost napravit. Ale nemám moc času o tom přemýšlet. Helena opět spouští stavidla:

„Po pravé straně je teď skotský kostel svatého Štěpána z doby britského mandátu nad Palestinou. Cesta do Betléma nám bude trvat ještě asi dvacet minut. Záleží na tom, jaký bude provoz.“
Mezi tím, co jsme se ženou dlouze probírali, kolik nám ještě zbývá vody, projíždíme jeruzalémským předměstím. Na předměstí Jeruzaléma je mnoho nových domů. Je to tím, že tudy vedla demarkační linie v letech 1948 až 1967, kdy byl Jeruzalém rozdělen na východní jordánský a západní izraelský. Po roce 1967, kdy Izrael dobyl toto území zpět, povolil zde rozsáhlou výstavbu pro židovské rodiny. Že jsou tyto domy židovské, to poznáme podle atypických balkonků, které umožňují židovským rodinám slavit svátek sukot. Slaví ho tím způsobem, že si ten stánek můžou vytvořit přímo na balkoně. Svátek sukot se slaví sedm dní. Je to na památku putování Izraelitů pouští, kdy byli lidé přímo chráněni Bohem. A proto při svátku sukot by měli v těchto stanech žít celý týden a jíst jídlo pod otevřeným nebem. Znamená to, že se svěřují do péče Boha. Stánky najdeme po celém městě. Některé rodiny mají společné stánky a využívají je ke společnému jídlu. Vedle Zdi nářků na nádvoří bývají velké stany, někteří mají stánky i na střechách. Jeruzalém není natolik bezpečný, aby mohli lidé nocovat na ulicích. To si skutečně netroufnou.
Na okraji Betléma se vedle silnice objevuje jakási stavba, která vypadá jak pevnost. Pochopitelně, že je s ní spojen další biblický příběh.
Když se Jákob vrací se svou rodinou ze služby u Lábana zpět do Země zaslíbené, jeho žena Ráchel začíná poblíž Efraty rodit. Ve velkých bolestech porodí svého syna a dá mu posledním dechem jméno Ben-Oni, tj. Syn bolesti. Jákob je sice zdrcen smrtí své ženy, ale jméno syna se mu nelíbí a tak mu dá jméno Ben-Jamin, tj. Syn dobrého osudu. Ráchel byla v místě své smrti pohřbena a její hrobka je důležitým židovským poutním místem. Ráchel je považována za matku židovského národa. Když byli Židé odvlečeni do Babylonu, říkalo se, že Ráchel pláče pro své děti, protože nejsou doma.

I. kniha Mojžíšova - Genesis, kap. 35 :
„16. I brali se z Beth-el a byli již nedaleko do Efraty. I porodila Ráchel a těžkosti trpěla rodíc.
17. A když s těžkostí rodila, řekla jí baba : Neboj se, nebo také tohoto syna míti budeš. 18. I stalo se, když k smrti pracovala, nazvala jméno jeho Ben Oni. Ale jeho otec nazval ho Benjaminem.
19. I umřela Ráchel a pochována jest na cestě k Efratě, jenž jest Betlém. 20. I postavil Jákob znamení nad hrobem jejím. Toť jest znamení hrobu Ráchel až do dnešního dne.“

Vzhledem k tomu, že hrobka dnes leží na hranici izraelsko palestinské, má docela pohnutou historii. Po Chrámové hoře v Jeruzalémě a Jeskyni Patriarchů v Hebronu je to třetí nejposvátnější místo Židů. A také symbol návratu židovského národa do své vlasti. A i tady jsou pochybnosti o autenticitě tohoto místa. Asi jako všude v Izraeli. Někteří badatelé kladou hrob Ráchel do jiné oblasti severně od Jeruzaléma. Hranatá stavba s kupolí byla postavena roku 1620 osmanskými Turky. A tu prodlouženou předsíň má na svědomí opět nám již známý filantrop sir Montefiore. Zejména dvacáté století bylo zde svědkem neustálých bojů mezi Židy a Palestinci. Muslimové tvrdí, že je to vlastně mešita a Židé se ohánějí firmanem jeruzalémského paši z roku 1615, kterým dostali Židé hrobku do výhradního užívání. Nakonec ten spor dopadl tak, že Židé udělali z hrobky vojenskou pevnost. V roce 1996 ji obehnali vysokou zdí s několika vyvýšenými stanovišti a s vojenskou posádkou. Opět, jako vždy, tu vítězí hrubá síla. Tyto politicko náboženské spory by byly docela úsměvné, kdyby při nich bohužel neumírali lidé. A tak jsme vjeli do Betléma. Kousek od zdi, která dělí palestinské území od izraelského, nás Helena opět informuje:
„Teď projedeme touto zdí. A průchod by měl být v pohodě. Ne, že by neměla být žádná kontrola, ale prosím, abyste vojáky, ani dělicí zeď raději nefotili. Až budeme vevnitř, tak už budete moci.“
A tak čekáme na povolení ke vstupu. A protože jsme v Betlémě, je na místě povědět další starozákonní příběh. Netýká se ale Krista a jeho narození, kvůli němuž jsme sem přijeli, ale židovského krále Davida. Betlém je ve starozákonní Knize Rut zmíněn v souvislosti s Naomi a jejím manželem Elimelechem. Žili zde v Efratě, což je oblast okolo biblického Betléma. Tuto oblast zasáhla jednou bohužel neúroda a hladomor. A tak se celá rodina přestěhovala do oblasti Moabu. V Moabu se jejich dva synové oženili. Bohužel po deseti letech zemřeli. Zemřel i Naomin manžel Elimelech. A tak zůstala Naomi v cizí zemi sama jen se svými snachami. Jedna se jmenovala Orfa a ta druhá Rút. Ve chvíli, kdy Naomi cítila, že se blíží její konec, chtěla zemřít doma. A tak se se svými snachami vracela do Betléma. Cestou je žádala, aby se vrátily domů, neboť dobře ví, co je to žít v cizí zemi. Orfa se tedy vrátila, ale Rút nechtěla Naomi opustit a tak cestovala s ní dál. Ve chvíli, kdy už byly na dohled Betléma a měly velký hlad, viděly žence, kteří sbírali úrodu. Zatím co Naomi seděla pod stromem, Rút chodila za ženci a sbírala klasy, které jim vypadávaly z rukou. Tak se obě ženy mohly alespoň trochu najíst. Toto sledoval majitel toho pole, jmenoval se Bóza. Zjistil, že Naomi je jeho vzdálená příbuzná a líbilo se mu také, že Rút se o Naomi stará, přestože s ní není pokrevně spřízněná. Řekl žencům, aby těch klasů nechali odpadávat více. Rút se mu natolik zalíbila, že jí navrhl sňatek Měli spolu několik synů a mezi nimi vynikal jeden jménem Obéd, nebo Obodas. Obodas měl opět několik synů a mezi nimi vynikal zvláště jeden jménem Jišaj. Ten měl, jak už to tenkrát bylo u Židů zvykem, zase mnoho synů a mezi nimi byl také David, budoucí král Izraele. A ten se narodil tady, v Betlémě. Před rokem 1947 bychom viděli Betlém jako velkou vesnici, spíše městečko, kde žilo asi 6000 lidí, vesměs křesťanů. Po vyhlášení izraelského státu sem přichází dalších více než 20000 lidí, většinou muslimů, kteří pochází z oblasti Jeruzaléma. V dnešní době je Betlém v autonomním palestinském území sféry A. Má tedy plnou palestinskou autonomii. Do toho území patří ještě další vesničky – Bet Sahur a Bet Jala. Bet znamená vždycky dům, jak v arabštině, tak i v hebrejštině. Jméno Betléma – Bet Lachem se vykládá jako dům chleba, nebo dům masa. Obyvatelstvo Betléma se dříve živilo zemědělstvím. Pěstovaly se zde především olivy, potom zelenina i obilí. V dnešní době přetrvává pěstování oliv a také se zde lidé živí výrobou suvenýrů z olivového dřeva. Ty se hodně dováží do Jeruzaléma a na další křesťanská místa v Izraeli. Betlém. Město Davidovo. Toho Davida, který byl po mnoha letech přiveden do otcovského domu před proroka Samuela z pastviny za městem, kde pásl otcovy ovce.

I. kniha Samuelova, kap. 16.
„12. I řekl Hospodin Samueli: Vstana, pomaž ho, neboť to je ten.
13. Protož vzal Samuel roh s olejem a pomazal ho uprostřed bratří jeho. I spočinul Duch Hospodinův na Davidovi od toho dne i potom.“

Prorok je v judaismu jakýsi prostředník mezi Bohem a lidmi. Když na něj sestoupí Duch svatý, oznamuje lidem Boží vůli. A bylo židovským zvykem, že velekněz a král museli být pomazáni prorokem. Tento akt byl slavnostní a byl roven korunovaci. A protože si Bůh Davida oblíbil, tak poslal Samuela do Betléma, aby ho pomazal. Neznamená to automaticky, že se stal hned králem. Ale byl pomazaný. Byl ke kralování předurčen. A to samotným Bohem. Nejdřív ovšem musel umřít Saul, který se Bohu znelíbil. Když se někdo Bohu nelíbil, byl to vždycky malér. Když dal Bůh palec dolů, tak nebylo pomoci. A tak se po mnoha peripetiích stal David přeci jen králem. Betlém je na první pohled velice příjemné město. Plno rozestavěných domů, pár stromů, trocha zeleně, velice živá hlavní třída plná obchodů a reklam. Docela malebný pohled. Město je usazeno v horské krajině a tak tu není moc místa. Domy, obložené světlým vápencem jsou doslova nacpané těsně na sebe. Ale vypadá to docela pěkně. Protože do centra autobusy nemohou, šlapeme vzhůru strmou ulicí až na hlavní náměstí Manger Square – náměstí jesliček. Toto náměstí má dvě hlavní dominanty. Na západní straně stojí velká Omarova mešita z roku 1860 a na protější straně stojí stavba, kvůli které jsme se vlastně přijeli. Chrám narození Páně. Tak, jako nad vším, co je psáno v Bibli, i nad narozením Ježíše se vznáší řada otazníků a nejasností. Evangelium svatého Lukáše klade jeho narození do doby sčítání lidu v římské provincii Judea, což bylo v roce 6 našeho letopočtu, tj. do času římského císaře Augusta a syrského místodržícího Publia Quirinia, který je v evangeliu jmenován. Toto evangelium zcela vynechává úlohu Heroda Velikého a jeho vraždění neviňátek, protože Herod byl tou dobou již dva roky po smrti. Evangelium sv. Matouše zase klade Ježíšovo narození o deset let dříve, do doby Herodova života. A popisuje už známé události, včetně vraždění dětí a útěku Svaté rodiny do Egypta. Věrohodněji působí podle mne evangelium Lukášovo s vylíčením historických faktů a postav. Proč by vlastně šel Josef s Marii ve vysokém stupni těhotenství ze svého bydliště v Nazaretu do Betléma, ne li kvůli nařízenému sčítání lidu. Evangelia se v tomto natolik liší, že je jejich věrohodnost je silně problematická. Zůstává tu jen ta známá biblická báje, které můžeme, ale také nemusíme věřit. Vraždění neviňátek není nikde ani historicky doloženo. Nezmiňuje se o něm ani zdroj časově nejbližší, kterým je docela věrohodný židovský historik Josephus Flavius, který by takovou událost určitě zaznamenal. Příběh o vraždění dětí může mít původ i v samé rodině Heroda Velikého, který nechal zabít své tři syny z obavy, že ho připraví o trůn. Korunu všem nejasnostem ohledně Kristova života nasadil přední izraelský archeolog Aviram Ošri, který tvrdí, že Kristus se sice narodil v Betlémě, ale nikoli v tomto Betlémě Judském, ke kterému proudí ročně statisíce poutníků, ale v Betlémě Galilejském, severozápadně od Jeruzaléma. Své tvrzení dokládá dvanáctiletými vykopávkami na obou místech. Ošri tvrdí, že v době Kristově bylo území Judského Betléma neobydlené. A pak je nutné vzít v úvahu i tu skutečnost, že Judský Betlém, tedy ten, kde dnes stojíme, je od Josefova bydliště v Nazaretu vzdálen asi 150 kilometrů. A tuto vzdálenost by musel urazit Josef s těhotnou Marií tehdejším dopravním prostředkem, kterým byl pouze oslík. Naopak, ten dnes opomíjený Betlém galilejský leží jen asi 10 kilometrů od Nazaretu. A vykopávky potvrdily v místě i existenci pozdější velké křesťanské komunity.
Vraťme se však zase na chvíli do toho známého příběhu o narození Ježíše Krista. Josef s Marií po příchodu do Betléma nenašli žádné ubytování a tak museli přijmout místo ve stájích, které byly vysekané ve skále kousek od města. A tam, na zemi, na slámě, Marie porodí svého syna. Žlab ve stáji, ze kterého zvířata normálně jedla vyložili slámou a narozené dítě je tam položeno k prvnímu odpočinku. Je to ta samá jeskyně, kam se přijdou poklonit Ježíškovi tři králové a kam přinášejí dary. Jsou to v té době vzácné dary. Zlato, myrha a kadidlo. Dary pro krále králů. Jsou tam také přivedeni pastýři. Anděl jim říká, aby šli za hvězdou, že je dovede na místo, kde se narodil nový židovský král. Když Svatá rodina usíná, v Jeruzalémě jsou dány pokyny vojákům, aby se vydali do Betléma a zabili všechny děti do dvou let, protože král Herodes se bojí věštby a slov proroků o narození Mesiáše, nového židovského krále. Protože neví, který je tím, jenž může ohrozit jeho vládu, tak pošle zabít všechny děti. Josef je ale ve spánku varován andělem a ten mu říká, aby vzal rodinu a uprchl s nimi do Egypta. Dostane pokyn k návratu teprve tehdy, až zemřou všichni, co by chtěli malému Ježíši ublížit. Betlémský Kostel Narození Páně je jedním z nejdéle nepřetržitě působících kostelů ve světě. Za jeho stavbou nestojí nikdo jiný, než opět Svatá Helena, matka byzantského císaře Konstantina. Ta, která nechala vystavět i Kostel Svatého hrobu. Betlémská bazilika byla dostavěna v roce 333. Roku 520 byla sice vypálena Samaritány, ale už v roce 565 stála v podobě, v jaké ji můžeme vidět i dnes. Peršané, kteří v roce 614 zničili Herodův chrám na Chrámové hoře, nechali baziliku Narození Páně na pokoji. Údajně to bylo proto, že perský velitel, když vstoupil do kostela, uviděl obraz Klanění tří králů. A protože malíř oblékl krále do perských šatů, kostel zůstal ušetřen. Některé dodatky a opravy pak provedli křižáci během trvání Jeruzalémského království. Kostel dnes spravuje společně církev římsko-katolická, řecká pravoslavná a arménská. Policisté tu bděle stráží u velmi nízkých dveří, u kterých se každý musí sehnout, aby jimi mohl projít. Říká se jim „Dveře pokory“. Tyto dveře jsou hlavním vstupem do kostela. Jsou vysoké pouze 120 centimetrů. Vchod vznikl v osmanské době a měl zabránit jezdcům, aby vjížděli do kostela na koních. Další důvod, proč jsou dveře tak nízké, je také velmi logický. Každý, kdo chce vejít do kostela se musí hodně sklonit. Ať už je to kdokoli. Má to symbolický význam. Původní křižácký vstup byl v normální výšce. Zbytky gotického oblouku jsou nade dveřmi ještě vidět. Hned za vstupem je nartex. Nartex sloužil v byzantských kostelech jako shromaždiště katechumenů, tj. těch nepokřtěných. Pak už je hlavní kostel. Monumentální prostor je rozdělen čtyřmi řadami korintských sloupů do pěti lodí. Hned kousek od

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora