Tam dole je Země zaslíbená I.

Tam dole je Země zaslíbená I.

Málokterá oblast na naší planetě vzbuzuje neustále tolik pozornosti jako oblast Blízkého východu. Zde se zrodila naše civilizace, zde vznikla i tři velká monoteistická náboženství. Málokterá oblast je tak bohatá na historické události. Když se před námi otevřela ta možnost, poznat alespoň trochu tajemství Svaté země, neváhali jsme ani chvíli. Ta několikadenní cesta po Blízkém východu byla úžasná a následující řádky mohou jen velmi skrovně přiblížit naše zážitky i pocity, které jsme v průběhu cesty prožívali. /Malý výňatek z mojí knihy - "Snítka olivy ze Země zaslíbené"./

Tam dole je Země zaslíbená

48. Téhož dne mluvil Hospodin k Mojžíšovi řka:
49. Vstup na horu tuto Abarim, na vrch Néboh, kteráž jest v zemi Moabské naproti Jerichu. A spatř zemi Kananejskou, kterouž já dávám synům Izraelským právem dědičným.
50. A umřeš na vrchu, na kterýž vejdeš a připojen budeš k lidu svému. 5. kniha Mojžíšova, Deuteronomium, kap. 22.

V biblické době byly na území dnešního Jordánska tři království. Ammon, Moab a Edom. Edomské království bylo z nich nejjižnější. A také bylo nejvíce prosperující. Jejich přístav, dnešní Akabu, využíval již král Šalamoun i pozdější židovští králové. Stejně jako ostatní národy, žijící v této oblasti, i Edomci se chovali vůči Izraelcům nepřátelsky. Abychom trochu pochopili tyto složité vztahy, vraťme se nejprve k první Mojžíšově knize - Genesis a k Izákovu rodokmenu. Jeho syn Jákob, chráněnec Hospodina, dostal od něj nové jméno – Izrael. Měl celkem 12 synů, kteří představují dvanáct izraelských kmenů. Jedním ze synů byl i Josef, který se dostal do Egypta a díky své chytrosti a obratnosti se stal postupně prvním mužem Egypta po samotném faraonu. Pod jeho záštitou se začali v Egyptě usidlovat Izraelci. V Egyptě se jim dařilo, získávali vliv a majetky, až se jejich vzrůstající síly začali faraonové obávat. Začali Židy čím dál tím více zotročovat. A protože jejich počet dále vzrůstal, nařídil faraon zabíjet každého židovského potomka mužského pohlaví. Když se v domě potomků Léviho, syna Jákobova, narodil Mojžíš, matka ho chtěla uchránit před smrtí a tak ho v proutěné ošatce pustila po Nilu. Faraonova dcera, která se v Nilu koupala, nechala chlapce vytáhnout z vody a Mojžíš byl pak vychován na faraonově dvoře. Jako dospělý ale zabil egyptského dozorce a musel uprchnout ze země. Usadil se v zemi Edomitů, kde se i oženil. Bůh však přisoudil Mojžíšovi jinou úlohu. Vyvolil si ho k tomu, aby vyvedl zotročený židovský národ z Egypta do Země zaslíbené. Exodus Židů, kterých táhlo z Egypta podle Starého zákona na milion, byl však provázen vyvražďováním mnoha původních kmenů, které stály Izraelitům v cestě. Vše se dělo ve jménu Hospodina a na jeho příkaz. Pro ilustraci krátký výňatek z páté knihy Mojžíšovy, zvané Deuteronomium. Jedná se o kapitolu 20:16,17, ve které Bůh přikazuje Mojžíšovi:
16. Ale v městech těchto národů, které ti dává Hospodin, Bůh tvůj do dědictví, nenecháš naživu naprosto nikoho. 17. Zničíš je jako klaté, Chetejce, Emorejce, Kanaánce, Perizejce, Chivejce a Jebusejce, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Jahve úřaduje a Židé v krvi obsazují zem, kde žilo od staletí původní obyvatelstvo. A války pokračují. Jednou je nahoře Izrael, jindy okolní národy. Tahle zem je nasáklá krví. Jen chci znovu připomenout, že se tady jedná o biblické podání, které není žádným věrohodným historickým dokumentem. V biblických knihách se popisují střety Izraelitů s jednotlivými městskými státy. Podle tohoto líčení, které probíhalo pochopitelně v docela jiných časových úsecích, měly tehdejší války o území spíše charakter genocidy. I biblický příběh o Mojžíšovi a židovském exodu je jen nepotvrzeným mýtem. Starý zákon není v žádném případě věrohodný historický pramen. Napovídá však mnohé o tom, jakým způsobem obsazovaly rozptýlené židovské kmeny postupně oblast starověké Palestiny. Americké krváky, kterými nás dnes krmí komerční televize, jsou proti tomu červená knihovna. Mojžíš, jako prodloužená ruka Hospodinova tvrdě účtuje nejen s původním obyvatelstvem, ale i se svými odpůrci ve vlastních řadách. Tedy s těmi, kteří se nechovají striktně dle božích zákonů, jinými slovy, podle jeho přikázání. Pokouším se vžít do situace a myšlení lidí, bloudících celá desetiletí vyprahlými pustinami Sinaje a Palestiny. I dnes je to krajně nehostinný kraj. Jen skály a písek. Před třemi tisíci léty to asi nebylo o mnoho lepší. Podle Bible statisíce lidí, kteří mají málo jídla i vody. Lidé, kteří musejí svádět ustavičný boj s přírodou o holou existenci a tvrdě bojovat i s domorodým obyvatelstvem, které se jim staví do cesty. A na druhé straně tu jsou Boží, tedy Mojžíšovy zákony. Neuvěřitelná spousta různých omezení a nařízení, týkajících se všech oblastí života. Není divu, že se v Mojžíšově lidu objevují reptalové, kteří tento tvrdý dril těžko snášejí. A proti Mojžíšovi vznikají časté vzpoury. Když Židé táboří při své jedenácté zastávce na cestě z Egypta u Rafidim v poušti Sín, mají přirozeně žízeň. Ale žádná voda tam není. Reptají a chtějí po Mojžíšovi nejen vodu, ale i návrat do Egypta, kde se měli, podle mínění některých, lépe. Mojžíš v zoufalství volá Boha: „Co mám činit s tímto lidem. Vždyť mne ukamenují?“ Židé si volí i své nové vůdce, kteří je mají dovést zpět do Egypta. Proti Mojžíšovi stojí nakonec až 250 nižších vůdců. Mojžíš se opět radí s Hospodinem a „milosrdný“ Bůh nařizuje povraždit všechny „modláře“. Pro Mojžíše a jeho věrné je Boží příkaz svatý. Výsledkem toho je pobití 24 000 „nepřizpůsobivých“. /4. Mojžíšova, 25:1-18/ Není divu, že někteří bibličtí badatelé, s odkazem na jiné knihy Starého zákona, se domnívají, že Mojžíš nezemřel na hoře Nebo, ale že byl svými odpůrci prostě zabit. Vše jsou dnes ale jen domněnky. Stejně jako teorie, že Mojžíš nezemřel na hoře Nebo, jen proto, že z této hory nemohou být viděna všechna místa, která jsou uvedena v 34. kapitole 5. knihy Mojžíšovy. Žádný vědecký důkaz o existenci Mojžíše ovšem neexistuje. Jen spousta nejrůznějších kuriózních legend a mýtů. Podle egyptského historika Ahmeda Osmana byli starozákonní prorok Mojžíš a faraon Achnaton, tvůrce jediného slunečního boha Atona, jedna a ta samá osoba. Podle jeho teorie byl Achnaton vyhnán na konci 17. roku vlády společně se Semity z Egypta do vyhnanství na Sinaji. Tento Achnatonův exil se pak dostal do Bible jako Mojžíšův odchod od Nilu do Země zaslíbené. A staroegyptský bůh Amon-Aton se jednoduše přetransformoval na Jahweho. Podle některých japonských křesťanů je Mojžíš pohřben pod vrcholem hory Hudacu v západní části japonské provincie Išikawa, kam s pomocí Boha odletěl ze Sinaje. A Mojžíšův syn Julius mezitím založil Řím. Na Mojžíšův hrob si však dělají nárok i Indové. Podle nich se hrob Mojžíše nachází v indickém městě Bandipur. Nechme však teď stranou všechny tyto více, či méně groteskní teorie. Stojíme se ženou na západní straně hory Nebo na nevelkém vyhlídkovém prostranství. Železné zábradlí nás dělí od prudkého svahu, plného kamení a skrovného porostu nízkých keřů, olivových stromů a několika jehličnanů. Všechny teorie, všechny pochybnosti historiků o pravosti toho, či onoho jsou najednou pryč. Tady jsou zbytečné. Mlčky stojíme a hledíme na panorama hluboko pod námi. Před očima se mi promítá onen známý biblický příběh o muži, který svou nezlomnou vůlí, tvrdostí a vytrvalostí dovedl svůj lid po čtyřiceti letech tam, kam si při svém odchodu z Egypta předsevzal. Příběh o muži, který zemřel před prahem svého cíle, aby naplnil svůj osud. Ten kraj dole před námi až k samému obzoru je Mojžíšova Země zaslíbená. V hloubce 1200 metrů pod námi, ve velké příkopové proláklině, leží Mrtvé moře a široké údolí biblické řeky Jordán. V mlžném oparu, vznášejícím se stále nad hladinou Mrtvého moře, se objevuje nezřetelné panorama Jeruzaléma. A přímo před námi, ve vzdálenosti skoro 30 kilometrů, se rýsuje biblické Jericho. O malý kousek dál doprava, hned pod úbočím hory, leží Beth-Pe´or. Tento místní název nikomu pravděpodobně nic neříká. Ale tady, v blízkosti Beth-Pe´oru, totiž sám Hospodin prostřednictvím svých andělů, podle Starého Zákona pochoval tělo mrtvého Mojžíše /5. Mojžíšova, 34:6/. Stojíme teď před úžasným panoramatem Země zaslíbené. A emoce pracují tak, jako snad nikde jinde na naší dosavadní cestě. Ten pohled se mi natrvalo vryl do paměti. Nechme se tedy alespoň na chvíli unést tím dramatickým biblickým příběhem. A k tomu člověk nemusí být nutně věřícím. Napadá mne, jestli si zde, při pohledu na vytouženou a přislíbenou mu zemi, Mojžíš uvědomil, že umírá pouze pro svou vlastní ješitnost, kvůli které si připsal sám zásluhy za vodu, která vytryskla ze skály při jejich ležení v Rafidim. Tyto zásluhy měl pouze Bůh a Mojžíš mu je upřel. Je ale lidsky pochopitelné, že i vůdce, byť velmi tvrdý, je přeci jenom člověk. A člověk chybující. Je těžké říci, kdo byl v tu chvíli více ješitný. Vždyť i olympští bohové měli lidské vlastnosti. To proto, aby jim lidé lépe rozuměli a pochopili je. A hlavně, aby jim věřili. Přiznám se, že pod dojmem tohoto výjimečného místa se možná až příliš vžívám do onoho známého Mojžíšova příběhu. Hranice mezi realitou a fikcí je zde skutečně velmi tenká. Vraťme se ale opět do skutečné reality toho dnešního, trochu pošmourného dne. Chvíli svítí slunce, chvíli poprchává, ale příjemné, teplé klima nás neopouští. Máme tak trochu smůlu. Na hoře Nebo řádí archeologové. A tak je řada objektů uzavřená. Týká se to hlavně baziliky i vyhlídky s bronzovou plastikou italského sochaře Giovanni Fantoniho. Předpokládám, že zde jsou, tak jako od samého počátku archeologického výzkumu, odborníci z františkánského Ústavu biblických studií v Jeruzalémě. Tento ústav zde začal s výzkumem v létě r. 1933. Archeologové mohli čerpat údaje z velmi starého a jedinečného popisu první baziliky, která byla na vrcholu hory postavena. Tyto údaje pochází kupodivu od jedné ženy jménem Egeria, která ve čtvrtém století putovala po svatých místech Palestiny. Není známo, jestli to byla osoba stavu duchovního, nebo světského. Ale popis její cesty se zachoval. Stejně tak se zachoval popis cesty Petra Iberského, biskupa z Gazy. Ten byl na hoře Nebo o sto let později. Podle toho, co zjistili archeologové, první kostel byl zde postaven někdy ve čtvrtém století. Přesněji řečeno, tento kostel vznikl přeměnou starší stavby z římské doby na křesťanský svatostánek. V šestém století se mniši rozhodli svou svatyni rozšířit na baziliku se sakristií a novým baptisteriem, na jehož mozaikové podlaze je datum srpen 531. A konečně počátkem sedmého století byla postavena kaple Bohorodičky s apsidou a bohatou mozaikovou výzdobou. Zbytky původní baziliky byly začleněny do moderní církevní budovy, která dnes nese jméno Kostel Památky Mojžíše. Bohužel, celý kostel je již dlouho uzavřen vzhledem k jeho probíhající rekonstrukci. A tak neuvidíme nic z nádherné mozaikové výzdoby hlavní lodi ani baptisteria. Vidíme jen malou část mozaikové podlahy s rostlinnými motivy, která byla přenesena do provizorního přístřešku před kostelem kvůli opravě. Ta je bohudík přístupná. Ostatní mozaikovou výzdobu můžeme vidět alespoň v reprodukcích na velkých panelech v malém muzeu, které je hned vedle baziliky. Helena na nás opět chrlí spoustu informací o historii hory, o všech stavbách a vysvětluje i smysl jednotlivých mozaik. Penzum vědomostí, které tahle dívka má, mne sice už nepřekvapuje, ale neustále udivuje. V březnu roku 2000 navštívil horu Nebo i papež Jan Pavel II. v rámci své pouti po Svaté zemi. Památkou na tuto návštěvu je olivovník, který tu sám zasadil. Ještě na chvíli se vracíme na západní stranu hory naposledy pohlédnout na panorama této biblické země. Údolí Jordánu bylo v Mojžíšově době určitě zelenější a úrodnější než dnes. Řeka Jordán je dnes jen malou říčkou, schovanou v rákosí, které roste hojně kolem jeho břehů. Vody Jordánu jsou využívány především k masivním závlahám a tak jeho přítok do Mrtvého moře nestačí pokrýt jeho přirozený úbytek vlivem vypařování. Roční pokles hladiny je asi 0,5 metru. Odborníci tvrdí, že pokud nebude realizován odvážný projekt propojení moří Mrtvého a Středozemního, tak Mrtvé moře do 50 let vyschne. Fantoniho plastika s vyhlídkou nad námi je za drátěným pletivem. Jako ostatně celý kostel se všemi mozaikami. Škoda. Bronzová plastika, která je tam umístěna, znázorňuje Ježíšův kříž, který je obtočen bronzovým hadem. Někde jsem četl, že plastika symbolizuje první hřích člověka. Jedna cestovní kancelář ve svých informačních materiálech dokonce píše, že to má být Aeskulapova hůl, symbol lékařství. Ale protože jsme na hoře, na které podle tradice zemřel Mojžíš, je i tato plastika pochopitelně spojena s Mojžíšovým životem. Židé si na cestě do Zaslíbené země totiž pořád na něco stěžovali. Buď, že jim chybí maso nebo voda, bouřili se proti Mojžíšovi, klaněli se všelijakým modlám a zlatému teleti a těžko se smiřovali s drsnými životními podmínkami i Božími zákony. Hospodina to permanentně rozčilovalo a tak na ně poté, co pochovali Mojžíšova bratra Árona, seslal ohnivé hady. A tady je na místě opět malý citát z Bible : IV. kniha Mojžíšova, kap. 21
„Protož dopustil Hospodin na lid hady ohnivé, kteříž jej štípali, takže množství lidu z Izraele zemřelo.“
A Židé, jako vždy, když na ně přišla nějaká pohroma, prosili Mojžíše, aby se za ně u Boha přimluvil.
„I řekl Hospodin k Mojžíšovi: udělej sobě hada podobného těm ohnivým a vyzdvihni jej na sochu. A každý uštknutý, když pohledí na něho, živ bude. I udělal Mojžíš hada měděného a vyzdvihl jej na sochu. A stalo se, když uštkl had někoho a on vzhlédl na hada měděného, že zůstal živ.“ Tenhle božský trest sice postrádá logiku, ale protože se tu jedná o Bibli, je možná na místě parafrázovat Tertulliana, jednoho z prvních církevních publicistů císařského Říma : „Credo, quia absurdum“. Tady rozum kulhá za vírou. Ale beru to spíš jako svůj nedostatek. Naše návštěva hory Nebo se chýlí ku konci. Zanechala v nás hluboký dojem. Obrovskou práci zde udělali od roku 1932 františkánští mniši. Konkrétně Františkánský archeologický institut a jejich Ústav biblických studií, sídlící v Jeruzalémě. Nejdříve zde postavili klášter, kde mají od roku 1932 své útočiště a nejen pro život duchovní. Pustili se do velikého úkolu. To, co je zde odkryto, zrestaurováno a zdokumentováno, to je jejich práce. Nápomocni jim přitom byli postupně lidé z celého světa. Ať už to byli lidé duchovního stavu, laici, studenti, odborníci, nebo umělci, ti všichni zde vytvořili komunitu, spojenou vzájemně svou vírou a společným cílem. Zde mají svou základnu a odtud působí i v dalekém okolí. Podílejí se na archeologickém výzkumu v Madabě, Umm al-Rassas i v okolních vesnicích.
Na hoře Nebo je jen malá svatyně. Svatyně, nesoucí jméno Mojžíšovo. Ale právě to jméno Mojžíš, je zde jakýmsi symbolem víry. Symbolem naděje pro pokojnou koexistenci tří velkých světových náboženství. Alespoň zde, v multikulturní jordánské společnosti.

Ma´a ssaláma – tak tedy sbohem Jordánsko

Večer jsme toho z Ammánu mnoho neviděli. Ani dnes neuvidíme z centra města nic, protože vyjíždíme na západ směrem k izraelské hranici. Město bylo založeno původně na sedmi pahorcích. Dnes je těch pahorků už devatenáct a mapa Ammánu se vedle jmen královské rodiny hemží i označením „Jabal“, což znamená hora. Ammán je rozhodně zajímavé město. Je to směsice krásné, moderní arabské architektury, ošklivých, betonových kvádrů, proluk s hromadami ssutě a písku, moderních minaretů a mešit a spousty aut v ulicích. Čilá stavební aktivita je vidět všude kolem. Nejvíce je to vidět v západní části, kterou projíždíme. Je tu soustředěna i většina ekonomické aktivity hlavního města. Řada parků, široké bulváry a nad nimi se tyčící výškové budovy obchodních firem. A taky většina čtyř a pětihvězdičkových hotelů. Dnešní Ammán neroste ani tak do šířky, jako do výšky. Jen pro příklad : Capital Tower – 220 metrů výšky, Twin Towers – 200 metrů, Gate Towers – 186 metrů. A řada dalších výškových budov, které jsou soustředěné právě v té západní části města. A v plánu jsou další mrakodrapy. Jordánsko se vehementně snaží stát se regionálním centrem celého Předního východu. A myslím si, že se mu to docela daří. Musím ale říci, že mne tato moderna nijak neimponuje a neláká. Těším se spíš na kouzlo pestrých arabských súků, medin a starých památek. A káva mně rozhodně lépe chutná v pestré a kosmopolitní atmosféře prastarých uliček, které pamatují staletí. Člověk obyčejně nejede do Jordánska obdivovat jejich ekonomické úspěchy. Obdivuje tu hlavně kulturu, která se tu vyvíjí bezmála deset tisíc let. Ale přejme Jordánsku jeho úspěchy. Je to příjemná a vyspělá multikulturní země. Škoda, že se totéž nedá říci o ostatních státech regionu.
Jsme z města venku a míříme k hranicím. Nejsou daleko. Jen malý kousek od hranice přejíždíme řeku Jordán. Kdyby nás na to Helena neupozornila, tak by to nikdo ani nezaregistroval. Biblická řeka Jordán. Jedna z nejposvátnějších řek světa. Vytéká ze svahu libanonského Hermonu, aby se na území Izraele vlila do Galilejského jezera a z jezera pokračovala velkou příkopovou propadlinou v nesčetných meandrech do Mrtvého moře. V ní přijal Kristus křest od Jana Křtitele, Jordán tvoří i přirozenou hranici mezi Izraelem a Jordánskem. K našemu velkému zklamání je dnešní Jordán jen malým potokem, beznadějně ztraceným v rákosovém houští po obou jeho březích. Autobus trochu zpomalil, ale skutečně jen trochu, aby nevzbudil pozornost izraelských vojáků, hlídkujících na hranici. Fotoaparáty, opatrně vysunuté nad okraj okna, v rychlosti zdokumentovaly to naše velké zklamání. A Helena, jako správná průvodkyně, má teď příležitost nás informovat o tom, co se bude na jordánsko- izraelské hranici dít. Nemá to cenu popisovat. Je lepší nechat mluvit přímo Helenu:
„Za chvíli budeme na hranici. Tam budeme čekat, až nás zkontrolují a vyřídí a potom budeme autobusem přejíždět na izraelskou stranu. Autobus nás vyloží před budovou u izraelské hranice a odjede zase zpět. Pak budeme procházet budovou, kde na nás budou čekat různé prohlídky. Za ní nás bude čekat autobus izraelský. Na jordánské straně budou prohlídky jednoduché. Zavazadla vytáhneme ze zavazadlového prostoru, naložíme je na pás, na druhé straně si je vezmeme a naložíme do autobusu zpátky. Takže to bude jen taková ranní rozcvička. Až budeme na izraelské straně, bude záležet na tom, jestli nás pošlou na terminál turistický, nebo místní. Vesměs využívají terminál místní. Ten turistický se jim nechce otevírat. Takže půjdeme, dejme tomu na ten místní terminál. Všechny věci z autobusu musíte mít s sebou, protože autobus tam nemůže čekat a nemůže se ani vrátit. Cokoli v autobusu necháte, tak už nikdy neuvidíte. Autobus odjede, my máme všechny věci s sebou a jdeme k přepážce. Na té přepážce dáte pracovníku pas a velký kufr. Pokud máte jeden společný kufr, tak k němu musíte dát oba pasy. Pracovník si pasy vezme, vy odstoupíte kousek stranou a pak vám pasy vrátí. Případně dá pasy mně a já vám je pak rozdám. Oni nalepí na kufr čárkový kód a ten nalepí i na váš pas. Vaše zavazadlo pak odjíždí, tak jako při odbavení na letišti a vy s pasem jdete dále do budovy, kde je bezpečnostní kontrola osobních zavazadel. Ta zavazadla dáte na pás a pak musíte projít rámem, aniž zazvoní. Ty rámy jsou velmi citlivé, takže u sebe nesmíte mít nic kovového, ani na sobě, ani v kapsách. Předem si to už připravte, vytáhnout opasky, vyndat peněženky a klíče, prostě to kovové, co po kapsách nosíte. Projdete rámem a na druhé straně vám ty věci dají, vezmete si svá příruční zavazadla a pokračujete dál. Před pasovou kontrolou chvíli počkáte, protože chtějí předem mluvit s průvodcem skupiny a já nebudu odcházet od místa, kde se kontrolují kufry dříve, než budete mít všichni zpátky své pasy. Chvíli tam počkáte, než přijdu. Oni se mně budou ptát, kam jedeme, proč tam jedeme a kde budeme ubytováni a tak podobně. Pak půjdete na pasovou kontrolu, kde do pasů dostanete razítko a půjdete dál. Někomu mohou vzít i otisky prstů, případně si vás vyfotí do počítače. Dělají to namátkově. Pak budete procházet dál. Než budete ale venku, přečtou vám ještě čárový kód a zjistí, v jakém stavu jsou vaše zavazadla. Jestli už prošla rentgenovou kontrolou. Pokud je vše v pořádku, tak vám vrátí pas a vy se dostanete do haly, kde jsou ty dlouhé, černé pásy jako na letišti a tam vám přijede vaše zavazadlo. Někomu ale ještě zavazadlo neprošlo, protože to lidem jde rychleji, než zavazadlům. Pas vám sice vrátí, ale řeknou, že se máte posadit a přijít za pět minut. A pak to zkusíte znova. Někdy se ale stane, že se jim při prohlídce něco špatně zobrazí, tak vám řeknou, aby jste se posadili a za pár minut vás podle jména vyvolají, vy jim otevřete zavazadlo, oni se podívají, co je tam špatného a zas vám zavazadlo vrátí. Bývá to celkem plynulé, záleží na tom, kolik tam bude místních. Ti to často využívají, když jedou domů z Jordánska do Jericha, nebo Jeruzaléma, nebo navštěvují rodinu. Když už máte pas a zavazadla, vyjdete před budovu a tam ve skupince počkáte. Nakonec přijdu a spolu počkáme na autobus. Nemusíte se ničeho bát. Ten proud lidí při odbavení vás plynule nese. Zdůrazňuji, že na hranicích se nefotí ani nenatáčí. Ani na jordánské ani na izraelské straně. Nikdo nebude foťák ani vybalovat. A opět je třeba si zavazadla hlídat, žádné nesmí zůstat bez dozoru.“ Ten proslov byl dokonalý a natolik mne zaujal, že ho zde předkládám v přesném záznamu. Tak, jak nám Helena řekla, tak se to i událo. Jen já jsem pochopitelně musel otevírat kufr, protože se Izraelci na rentgenu nezdála naše plastová lahev s vodou, kterou si vyhodnotil jako bezpečnostní riziko. Po ujištění, že vezeme jen vodu, nás velkoryse propustil i s pasy. „Dámy a pánové. Vítám vás v Izraeli. Vítám vás jménem cestovní agentury společnosti Jeruzalem Gold, kterou zde zastupuje pan Mohamed.“ A jsme v Izraeli. Od Heleny se teď dozvídáme, jaký bude v příštích dnech náš program: „První naše zastávka bude na Olivetské hoře, odkud uvidíte krásné panorama města. Z Olivetské hory pojedeme k hradbám města, do kterého vstoupíme Hnojnou bránou a půjdeme ke Zdi nářků. Pro Židy je to nejposvátnější místo na světě. A můžete tam vložit i svá přání. Potom projdeme Židovskou čtvrtí, projdeme kolem archeologických vykopávek římského Jeruzaléma a dostaneme se do centra města. Řekneme si něco o rozdělení Jeruzaléma na čtyři čtvrti a tam pak budete mít asi dvě hodiny volna. Ze starého města pak vystoupíme Jafskou bránou, u které bude stát autobus a ten nás zaveze do Betléma. Tam si prohlédneme Chrám narození Páně a jeskyni narození. Z Betléma pojedeme zpět do západního Jeruzaléma, kde se ubytujeme v hotelu Jeruzalem Gold. Pokud jde o příští den. Z hotelu vyrazíme o půl osmé. Vydáme se na prohlídku Křížové cesty, tedy cesty bolesti a utrpení. Ta nás zavede do Chrámu Božího hrobu, nejdůležitějšího místa křesťanského světa. Po prohlídce chrámu se vydáme na Citadelu, tedy Davidovu věž, kde je pěkně udělaná expozice, věnovaná historii města. Potom budete mít zase asi dvě hodinky volno. Potom se vydáme uličkami ke kostelu sv. Jakuba u kláštera sv. Jakuba, který spravují Arméni. Tam, pokud budeme mít štěstí, budeme moci sledovat arménskou bohoslužbu, pak se vydáme na Sionskou horu, kde je místo Poslední večeře Krista a kde je také Davidův hrob. Pak půjdeme do Getsemanské zahrady a pak do hotelu. Večer je volný a budete moci si vyrazit do města.
Ráno navštívíme areál Chrámové hory, která je v pátek a sobotu uzavřená a otevírá se v neděli dopoledne na dvě hodiny pro turisty. Projdeme se nádvořími kolem mešity Al Aqsa a Skalního dómu. Dovnitř se nesmí, pokud nejsme muslimové. Pak Jeruzalém opustíme a pojedeme na Masadu. Tam pojedeme lanovkou nahoru i dolů, prohlédneme si pevnost, kterou nechal vybudovat Herodes a kde se udály dramatické události při povstání Židů proti Římu.
Pak bude asi dvě a půl hodiny koupání v Mrtvém moři v letovisku Ein Gedi. Poté jedeme na hranici s Egyptem a vracíme se do vašeho hotelu. Tak vypadá plán našich dnů v Jeruzalémě.“ Krajina od hranic k Jeruzalému je docela zajímavá. Olivové a palmové háje střídají pole se zeleninou. Silnice se postupně zdvihá, tak jak se vzdalujeme od prolákliny Mrtvého moře. Území Izraele můžeme rozdělit do čtyř oblastí. Jsou to historické názvy, které známe z Bible. Na jihu je oblast pouští, hor a písku. To je Negev. Druhou oblastí je Judsko. Ani zde nenajdeme souvislejší porosty lesů a zeleně. Ty jsou až v dalších oblastech, kterými jsou Samaří a Galilea. Tyto oblasti bývají přirovnávány k rajské zahradě Eden. A tam se dobře daří zemědělství. Politický systém v Izraeli je trochu zvláštní. Často můžeme slyšet, že Izrael je jediným demokratickým státem v regionu Předního Východu. I naše skvělá průvodkyně Helena nám to několikrát opakovala. Ale ono to není tak úplně pravda. Ostatně, kdyby Helenka říkala turistům něco jiného, s největší pravděpodobností by tento svůj docela zajímavý post asi brzy musela opustit. Co je tedy vlastně pravdou?
Stát Izrael byl ustaven 14. července 1948 v Tel Avivu Židovskou národní radou těsně před vypršením britského mandátu nad Palestinou. V Deklaraci nezávislosti Státu Izrael, kterou o půlnoci toho dne přečetl budoucí izraelský premiér David Ben Gurion, je jasně označen budoucí izraelský stát jako stát židovský. Již toto označení však předznamenává, pro koho byl stát Izrael ustaven a kdo se zde stane občanem pouze druhořadým.
Budovaná koncepce Izraele jako státu židovského je docela nebezpečná. Osoba, uznaná za Žida, může kdykoli do Izraele přijet a usadit se tam. Rodina přitom dostává značný finanční benefit. Takoví přistěhovalci mají okamžitě volební právo. To, že třeba vůbec neumí hebrejsky, nehraje vůbec žádnou roli. Důležité je pouze to, že je uznán úředně za Žida. Na průkazech totožnosti musí být totiž uvedena národnost. Tzn. národnost židovská, arabská atd. Nikoli tedy státní příslušnost izraelská. To je skutečně izraelská specialita. Osadníci, kteří dnes stále ve větším počtu osidlují okupovaná palestinská území, se převážně rekrutují z té nábožensky nejfanatičtější vrstvy obyvatel Izraele. Jak docela trefně uvedl jeden zasvěcený novinář, tak tito osadníci chodí po okupovaných územích s Tórou v jedné a útočnou puškou M-14 v druhé ruce. Je to pochopitelně nadsázka. Ale oni sní o Velkém Izraeli, který by se měl rozkládat v rozsahu Davidovy biblické říše. Tedy od Eufratu až skoro po Nil. Říše, posvěcené samotným Hospodinem. Od roku 1993 bylo postaveno na okupovaných územích více než čtyřicet tisíc židovských osadnických domovů. A v téže době bylo přibližně deset tisíc palestinských domů buldozery srovnáno se zemí a jejich obyvatelé vyhnáni. A musím znovu zdůraznit, že to vše se událo na palestinské půdě. Tady je nutné hledat příčiny dnešního stavu. Oporou režimu je pochopitelně armáda. V Izraeli je povinná vojenská služba pro chlapce i pro dívky. Po absolvování střední školy chodí dívky na dvacet měsíců a chlapci na tři roky. Poté, co absolvují základní tříměsíční výcvik, jsou rozděleni do specializací, ve kterých základní službu dokončí. Na povinnou vojenskou službu nemusí ženy, které mají děti, nebo které jsou vdané. Nemusí také ortodoxní židé, kteří jsou přihlášeni ke studiu na jeshivách. Izraelská armáda je armáda velmi zkušená. Je to pochopitelně díky neustálým místním konfliktům a několika prodělaným válkám od založení samostatného státu. K tomu přispívá i fakt, že všichni muži až do čtyřiceti let mají každý rok několikatýdenní cvičení. Izraelská armáda - to je velká síla. A ještě je potřeba připomenout, že Izrael není signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Jejich arsenál se odhaduje až na 400 kusů jaderných hlavic. Nechme ale teď politiku na chvíli stranou. Ze svého místa v čele autobusu se najednou ozvala Helena :
„Čeká nás malá změna programu. Místo na hoře Olivetské zastavíme na hoře Scopus, ze které uvidíme podobné panorama Jeruzaléma. Na Olivetské hoře nemusí být stoprocentně bezpečno. Takže tam dnes nepojedeme.“ V dálce je teď vidět panorama Jericha. Jednoho z nejstarších měst světa. Toto město leží na území, které je dnes pod palestinskou správou. Celé území Západního břehu Jordánu, jak je dnes nazýváno, bylo od r. 1948 až 1967 pod správou Jordánska. Je to území, které v roce 1967 Izrael obsadil a které okupuje dodnes. Jak je dnes vlastně Palestina rozdělena? Palestinské autonomní území se dělí do dvou na sobě geograficky nezávislých celků. Je to Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. Od drtivého vítězství Izraele nad koalicí Egypta, Syrie a Jordánska v tak zvané Šestidenní válce v roce 1967, byla tato území okupována Izraelem. Od dohod z Oslo v roce 1993 je palestinské území rozdělené do tří bezpečnostních zón. Zóna A je plně pod palestinskou správou, včetně bezpečnostních otázek. Jsou to především velká města a správní střediska. V zóně B má palestinská správa civilní pravomoci a má na starosti udržování veřejného pořádku. Bezpečnostní otázky jsou v pravomoci Izraele. Zóna C je plně pod správou státu Izrael. Pochopitelně toto rozdělení je jinak interpretované Palestinci a jinak izraelskou stranou. Zóně B a C říkají Izraelci „spravovaná území“, kdežto Palestinci jim říkají „okupovaná území“. Navíc si Palestinci nárokují východní část Jeruzaléma, kterou získali Izraelci také v šestidenní válce. A protože se asi těžko někdy dohodnou, je současným správním střediskem Palestinského autonomního území Ramalláh. Je to zvláštní zem. Od dob Mojžíše přeci jen naše civilizace trochu pokročila a tak se tady sice nevraždí na potkání, ale napětí tu je. Hmatatelné. Malou ukázku jsme mohli vidět už na hraničním přechodu v Eilatu, tak, jak jsem to již popsal výše. Blesková reakce všech pracovníků přechodu, ať už těch ozbrojených, nebo civilistů a jejich následné až křečovité uvolnění je zcela charakteristické pro tento nepřirozený stav. Neochota v čemkoli ustoupit je tu patrná na obou stranách. Je ale jen spravedlivé poznamenat, že Palestinci vlastně nemají ve svých požadavcích už kam ustoupit. Obě palestinská území mají dohromady asi 6000 km² a žije na nich kolem čtyř milionů obyvatel. Ve východním Jeruzalémě žije ještě asi čtvrt milionu Palestinců. Palestinské území dnes spravuje jako jediná regulerní politická síla Organizace pro osvobození Palestiny. Nemá ale kontrolu nad celým územím. Částečnou kontrolu má i islámské militantní hnutí Hamás, které ovšem vedle politických metod používá často i násilné, teroristické akce. Hnutí Hamas dnes kontroluje oblast Gazy. Řešení tohoto konfliktu je v nedohlednu. Křehké příměří porušují hrubě obě strany. Ta izraelská především, jak už bylo řečeno, budováním svých osad na palestinském území, čímž chce jednoznačně změnit demografické složení obyvatelstva. Napětí v celé oblasti Izraele to jen zvyšuje. A staví se dál a dál. Izraelská snaha o ovládnutí celého území Palestiny a jejich sionistická doktrina státu jako státu židovského, již předem vylučuje jakékoli ústupky z jejich strany. Na druhé straně jsou fanatičtí bojovníci Hamásu a dalších militantních islámských skupin, pro které padnout v boji s nepřítelem je jejich životním cílem. Ale nejdřív musí těch nepřátel zabít co nejvíc. Je nutné ale připomenout, že ne všichni Palestinci jsou teroristé. Je to zvláštní svět. Magický svět náboženské pokory i nekontrolovatelného násilí. A když bychom chtěli hledat kořeny toho všeho, musíme se vrátit hodně zpět do minulosti. Až někam do dob mýtického Mojžíšova tažení do Země zaslíbené. Jeruzalém se už blíží a je skoro na dohled. Silnice začíná stoupat, a město Jericho se nám trochu přiblížilo. Je to první město, které začali Židé v čele s Jozuem podle Bible dobývat po svém návratu z Egyptského otroctví. Jericho Židé osídlili a obchodovali odtud s datlemi, solemi a asfaltem z Mrtvého moře. Od Mrtvého moře do Jeruzaléma absolvujeme více než 1100 metrů převýšení. Z minus 350 metrů u Mrtvého moře na plus 800, což je výška jeruzalémské Olivetské hory i hory Scopus. Tak, jak se blíží Jeruzalém, zmocňuje se mě jakési vzrušení z toho, co bude následovat. Pročítám si ještě svého průvodce, vyrobeného před cestou, v plné permanenci je i empétrojka, která nahrává Helenin výklad a ještě se snažím přes okno autobusu filmovat záběry krajiny, ubíhající kolem nás. Nevím, co dřív a jsem z toho trochu nervózní. Naše očekávání, naše představy, které jsme měli se ženou ještě doma, kdy jsme se na cestu teprve připravovali, se nyní začínají naplňovat. Blížíme se do míst, která tak dramatickým způsobem zasáhla do dějin celého světa. Když se podíván na ženu, vidím, že prožívá něco podobného. Blížíme se k samému centru židovského státu a tak je na čase si trochu oživit začátek židovských dějin. I když už jsem se tohoto tématu dotkl trochu v kapitole, týkající se jordánské Petry, nebude na škodu to vzít od začátku.

Prožít svůj sen

„Prosím vás, abyste v průběhu dne byli na své věci opatrní. Vezměte si jen to, co budete potřebovat, ostatní si můžete nechat v autobuse. Při prohlídce města buďte velmi opatrní na peníze a pasy. V Jeruzalémě, tak jako i jinde ve velkých městech jsou kapsáři. Oblíbeným jejich trikem je to, že když budete chtít někomu zaplatit, najednou vám někdo zakryje výhled svým zbožím a zespodu vám vytáhnou peníze.“ Takto nás důrazně upozorňuje Helena při vjezdu do Jeruzaléma. Projíždíme bezpečnostním stanovištěm a autobus po chvíli odbočuje k již zmíněné vyhlídce na hoře Scopus. Helena, když nemá zrovna přednášku, tak telefonuje. Naši malou výpravu vede jistě a rázně. Bez organizačních zmatků a s velkou mírou improvizace. A proto teď nejsme na plánované vyhlídce na Olivetské hoře, která je uzavřena kvůli jakési demonstraci, ale na podobné vyhlídce na hoře Scopus. Je to jen malý kousek na sever. Ostatně hora Scopus a hora Olivetská jsou skoro stejně vysoké. Něco málo přes osm set metrů. Improvizace mají někdy svůj význam. Místo jedné plánované vyhlídky tak uvidíme vyhlídky dvě. Budovat vyhlídkové terasy na zvlášť pěkných místech je neobyčejně důmyslné. A když je u toho ještě místo na zaparkování, tak to nemá chybu. Určitě to časem zjistí i prodejci nejrůznějšího zboží a suvenýrů a na vyhlídkové terase se objeví stánky se všemi možnými cetkami a suvenýry. A taky záchodky. A velbloudi. A docela malé arabské děti, proplétající se mezi návštěvníky a nabízející své zboží se zručností starých zkušených obchodníků. Nikoho teď ale nezajímají cetky, nabízené místními prodejci. A kupodivu ani záchodky. O velbloudu ani nemluvě. Všichni jsme se nahrnuli k zídce, vybudované nad svahem. Kousek za námi jsou monstrózní budovy Hebrejské university a pod námi je město. To město je Jeruzalém. Úžasný pohled, který budu před sebou vidět do konce života. Najednou pryč jsou všechny historické příběhy a anomálie, někde daleko zůstaly i věčné židovsko-arabské sváry a boje a před námi se rozprostřelo do šíře nádherné panorama Svatého města. Úplně vlevo svítí do dálky pozlacená kupole Skalního dómu s areálem Chrámové hory. A kousek dál vpravo je bílá kupole zcela nové synagogy Hurva. Přímo před námi je pak šedomodrá kupole Chrámu Božího hrobu. Tři dominanty města. Tři znaky tří velkých monoteistických náboženství, která zde v menších, či větších problémech koexistují již dlouhá staletí. Město, posvátné pro křesťany, stejně tak jako pro muslimy a Židy. Tahle cesta je naplnění jednoho našeho velkého životního snu. Moje žena nemluví. Je opřená o zeď terasy a beze slova pozoruje město. Byl to taky její sen. A teď jsme tady, abychom ten sen prožili. Pojďme tedy.

Jeruzalém - svaté město židovské

Jaffská brána na západní straně je jednou z osmi bran, kterými se vcházelo kdysi do Starého města. Ono je těch bran dnes vlastně jen sedm. Ta osmá, Zlatá, která byla postavena už někdy v sedmém století našeho letopočtu, je totiž zazděná. Osmanský sultán Sulejmán I., který nechal celé Staré město obehnat hradbami v polovině 16. stol., se tolik bál Ezechielova proroctví, že nechal tuto bránu při stavbě hradeb zazdít. Podle tohoto proroctví měl Zlatou branou totiž vstoupit do města Mesiáš. Je to docela zajímavá skutečnost. Kdyby totiž muslimský vládce na příchod židovského Mesiáše nevěřil, tak byla brána dodnes průchodná. Je vidět, že nespoléhal jen na Alláha, ale sám raději jednal. Nechal dokonce zazdít z téhož důvodu i jeden z vchodů do Chrámu Božího hrobu, jak jsme se později přesvědčili. Otázka zůstává nezodpovězena. Věřil osmanský vládce také v židovského boha Jahve, nebo to byla z jeho strany jen pouhá pověrčivost? A muslimové si to chtěli ještě pojistit tím, že před branou založili hřbitov. Kohen, tedy osoba duchovní, nesmí podle tóry a rabínských zákonů vstoupit na místo, kde jsou mrtví. A Mesiáš je přeci taky kohen. Nebo není? Ale tady se muslimové přepočítali. Židovská pravidla jsou totiž docela složitá a mnohdy i velmi vynalézavá. Sulejmán prostě podcenil fakt, že kohen může v určitých případech vstoupit na hřbitov, kde nejsou pochováni Židé. A hřbitov před Zlatou branou byl přeci muslimský. Ať je to jak chce, Mesiáš ještě nepřišel. A když přijde, zazděná brána ho přeci nemůže zastavit. Ale nebudu se pouštět dál do těchto trochu choulostivých témat. V každém případě teď procházíme širokou Jaffskou bránou, která je jedním ze dvou vjezdů do města. Po pravé straně míjíme masivní Davidovu věž a noříme se do trochu ponuré Arménské čtvrti. Arménská čtvrť je nejmenší ze všech čtvrtí Starého města. Žije zde asi 2500 Arménů a to většinou kolem kláštera sv. Jakuba, který zabírá většinu zdejšího území. Ale arménskou čtvrtí jen procházíme. Dlouhou a klikatou ulicí sv. Jakuba se dostáváme do židovské čtvrti a na zbytky římského Carda. Po zničení Jeruzaléma v roce 70 bylo město asi šedesát let v troskách. Teprve v roce 130 našeho letopočtu nechal císař Hadrián město znovu vybudovat. Židé marně doufali, že dostávají od římské správy dárek ve formě nového Jeruzaléma. Jinak velmi tolerantní římská správa i císař Hadrián měli však dost věčného hašteření, stížností a nepřátelských akcí Židů. Na troskách starého města zde vyrostlo čistě římské město Aelia Capitolina s klasickým křížením ulic podle světových stran. To znamená severojižní Cardo a východozápadní Decumans. Zklamaní Židé vyvolali povstání, které vedl Šimon Bar Kochba. I toto povstání však Římané tvrdě potlačili a rozzuřený Hadrián se rozhodl zcela vymýtit judaismus z této oblasti. Židům byl pod trestem smrti zakázán vstup do města a provincie Iudea byla přejmenována na provincie Syria Palaestina. Hadrián také zakázal židovskou obřízku. Město zůstalo bez hradeb a sídlila v něm posádka desáté legie Fretensis. Jedinou výjimkou, kdy mohli Židé do města vstoupit, byl židovský postní den Tisha B´av, což je výroční den zničení obou chrámů. Je ale třeba si uvědomit, že tato drastická římská opatření proti Židům se týkala pouze území Judei. Židů, sídlících v diasporách, zejména v Sýrii a Alexandrii, se tato opatření prakticky nedotkla. Tam měli Židé svou autonomii, věnovali se obchodu a slušně z něj i bohatli.
Na křižovatce obou hlavních ulic, tj. Carda a Decumansu, bylo velké Fórum. Dnes je na této části bývalého římského Fóra menší náměstí, zvané Muristan. Sekundární, souběžný Decumans byl položen o něco severněji směrem k dnešní Damašské bráně. Na jeho místě je dnes slavná Via Dolorosa. Na křižovatce hlavního Carda a sekundárního Decumanse byl postaven velký chrám bohyni Venuše. Na jeho základech dnes stojí Chrám Božího hrobu. K synagoze Hurva je to od Carda jen pár kroků. Synagoga byla postavena v r. 1864 na místě starší svatyně. Byla zničena v bojích o Jeruzalém jordánskou armádou v roce 1948. Na starších fotografiích můžeme vidět na jejím místě jen pouhý oblouk. Bylo to vše, co z ní zůstalo. V letošním roce byla dostavěna za velkého protestu Palestinců a celého arabského světa. Židé cítili jako velký problém, že Jeruzalém, jako jejich svaté město, nemá nějakou židovskou dominantu. Z jakékoli jeruzalémské vyhlídky můžeme vidět Skalní dóm, vždycky uvidíme i Chrám Božího hrobu, ale odnikud není výrazně vidět nějaké židovské svaté místo nebo Zeď nářků. Obnova synagogy Hurva je tak ze strany izraelských úřadů demonstrace toho, že Jeruzalém je pro všechny Židy především město židovské. Bílou kopuli synagogy můžete dnes vidět z každé vyhlídky. Otázkou ovšem je, kdo vlastně zničení staré synagogy zavinil. Byl to akt náboženské pomsty jordánské Arabské legie, která město dobyla, nebo to vyplynulo z vojenské situace ve městě? Tady je nutné říci, že ve chvíli, kdy měli Arabové většinu města již pod kontrolou, se bojovníci Haganah uchýlili do synagogy Hurva, jako do svého posledního útočiště. Obvykle je možné se dočíst, že Haganah byla židovská polovojenská organizace, která vznikla za britského protektorátu nad Palestinou a stala se později základem izraelské armády. Ve skutečnosti se jednalo o židovskou, dá se říci teroristickou organizaci, která prováděla atentáty i na britskou správu a vyháněla palestinské rolníky z jejich domovů ve prospěch židovských imigrantů z celého světa. Tato organizace a také jí podobná, nazývající se Irgun, se skutečně stala základem pozdější izraelské armády. Po obležení synagogy Hurva Arabskou legií píše jordánský král Abdallah I. dopis na Mezinárodní Červený kříž, ve kterém upozorňuje, že pokud Židé synagogu nevyklidí, budou muset na ni zaútočit. Velitel Hagany ignoroval i poslední jordánské ultimátum. A tak Jordánci vyhodili synagogu do vzduchu. Byla to válka a válka je vždy krutá. A tahle válka byla oboustranně špatná od samého začátku.
Posuneme se teď ale do období po Šestidenní válce. Ve sporech o podobu obnovené synagogy zvítězili tradicionalisté. Příznivci moderní stavby byli v menšině. Přiznám se, že jsem v tomto směru hodně konzervativní. Myslím si, že moderní stavby ve staré zástavbě nemají co dělat, protože tam působí rušivě. Naše matička Praha je toho smutným příkladem. Jsme už jen kousek od západní opěrné zdi Chrámové hory, tedy od onoho nejposvátnějšího místa židovského národa. Ke Zdi nářků už zbývá zdolat jen pár klikatých uliček a Rothschildův dům. Ale nejdřív ještě malá zastávka u vchodu do jednoho obytného domu. V celé židovské čtvrti můžeme vidět velmi často krásně zdobené kovové dveře. A hned vedle nich, v ostění, můžeme vidět taková malá, podlouhlá, jakoby zazděná pouzdra. Mohou být ze dřeva, z plastu, skla, nebo železa. Říká se jim mezuza. Uvnitř je svitek tóry a jejím účelem je chránit obyvatele domu. Na ručně psaném pergamenu jsou verše židovské modlitby z 5. knihy Mojžíšovy Deuteronomium, kapitoly 6:4-9 a 11:13-21: „Slyš Izraeli! Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest,“ a pokračuje to dál v podobném duchu. Když odchází někdo z domu, dotkne se mezuzy, pak rtů a čela. Dávají tím najevo, že ctí Boží zákony. Mezuza dává domu bezpečí. Když se rodina stěhuje, tak se mezuza vysekne a instaluje se v novém domově. Prošli jsme kolem domu s mezuzou a už zdálky slyšíme charakteristické zvuky, které mohou být způsobené pouze blížící se školou. Děti jsou všude stejné. A je jedno, jestli jsou holohlavé, vlasaté, či mají na hlavě jarmulku. Nahrávat ovšem na nádvoří, kde běhá a doslova huláká spousta dětí, je záležitost značně obtížná. Stojíme totiž před Rothschildovou školou. Tato velká budova byla rekonstruována za přispění Židovské obce tak, aby mohla sloužit jednak jako škola a také jako místo pro pořádání kulturních akcí. Na fasádě domu, hned vedle visící izraelské vlajky, můžeme vidět i erb rodiny Rothschildů, vyvedený v mozaice. Podstatná na erbu je zaťatá pěst s pěti šípy, které symbolizují pět synů Mayera Rothschilda, zakladatele rodu z osmnáctého století. Pro delší výklad je školní dvůr rozhodně místo velmi špatné. Malí chlapci s jarmulkami na hlavách tu běhají, křičí, hrají fotbal. A tak se empétrojka stěhuje zpět do batohu. Přes dvůr teď prochází člověk v typicky židovském oblečení. Má dlouhý, černý kabát, bílou košili, na hlavě klobouk a pochopitelně pejzy. Ortodoxní Žid se nikdy nedívá přímo do očí. Ovšem ne všichni Židé jsou ortodoxní. Kupodivu existují i Židé sekulární, kterým je náboženský fundamentalizmus cizí a což je přímo neuvěřitelné, i židovští aktivisté, kterým silně vadí současný tvrdý ortodoxní sionizmus a požadují pro Palestince stejná práva, jako pro Židy. Zaplaťpánbůh za ně. Je jich ale zoufale málo. Za správného, ortodoxního Žida je považován jen ten, který podle svého nejlepší vědomí a svědomí dodržuje 613 božích přikázání Tóry, kterým se říká micvot. Tato přikázání byla v průběhu času kanonizována židovskou tradicí. Názory na Tóru se ale liší. Někteří Židé tvrdí, že Tóra je souhrn Božích přikázání, které dostal a také i zapsal Mojžíš v jednom dni od Boha. Člověk je jen člověk. A ten nemůže Boží záměr nikdy pochopit. A proto správný Žid jen slepým posloucháním Božích příkazů a zákazů ukáže svou oddanost Bohu. Čili, Tóra se musí brát doslova, jak je napsána. Jiní tvrdí, že Tóra je to, co Mojžíš dostal od Boha zároveň s informacemi, jak ji vykládat a učit. A proto je Tóru možné vykládat v souladu se společenským vývojem a potřebami. Člověk by měl sám hledat v hlavě a srdci ten pravý význam. To je pochopitelně ta lepší verze ortodoxního judaizmu. Tóra vlastně znamená v hebrejštině zákon. Obsahem Tóry je Pentateuch, čili pět knih Mojžíšových. Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Tóra je psaná ručně na pergamenu podle přísných pravidel. Písma není možné se dotýkat rukou a tak se při čtení používá kovové, nebo dřevěné ukazovátko. Tóra v širším slova smyslu obsahuje ještě knihy prorocké a další spisy, které najdeme i ve Starém zákoně. Součástí Tóry je i její výkladová část, tzv. ústní Tóra.
Židovský svět ale není tak uniformní, jak by se na první pohled zdálo. Můžeme to vidět i v oblékání. Žid si uvědomuje, že je nad ním Božská síla a proto nosí na hlavě jarmulku. Tady se jí říká kipa. Kipa může být jakékoli barvy a materiálu. Kipa je symbolem židovství. Je to výraz úcty Židů k Bohu. Říkají tím, že je něco mezi nimi a Bohem. Mnoho evropských Židů nosí na jarmulce ještě klobouk. Ty klobouky nejsou zase tak stará tradice. Bylo to dáno módou v Evropě. Když potkal muž souseda nebo faráře, pozdravil tím, že smekl klobouk. Žid jarmulku zvednout nemohl, proto si na jarmulku dávali klobouk. Klobouky mají mnoho tvarů. Mohou být olemované kožešinou, do špičky, s bambulkou, mohou mít různé tvary. Nošení kožešinových klobouků bylo dřív ponižující, ale dnes je velkou módou. Židé je nosí především o šabatu. Židovských zvyklostí a symbolů je skutečně mnoho. Jedním z nich jsou pramínky vlasů po stranách hlavy, buď před ušima, nebo za nimi. Jsou to tzv. pejzy. Někdy je možné potkat maminku s chlapečkem s dlouhými vlásky, který vypadá jako holčička. Ve věku dvou až čtyř let bude chlapci proveden obřad postřižin, při kterém se mu oholí celá hlava. Nestřihají se jen vlasy po stranách, které se nechávají růst. Potom podle komunity, do které chlapec patří, se vlasy nechávají buď volně růst, nebo se zastřihávají v úrovni ramen, nebo se dávají za uši. Některé děti jsou ale ostříhané úplně. Je to různé. Židovské zvyklosti postihují i úpravu vousů. Podle Tóry si Žid nesmí zohavit plnovous. Někteří rabíni říkají, že pro střihání vousů nesmí být použita břitva. Druzí zase říkají, že je to špatný výklad a tak raději na vousy nesahají. A nechávají je růst, aby příkaz Tóry neporušili. Jiní zase používají nůžky. Jsou různé způsoby úpravy vousů, podle toho, do které skupiny Židů patří. 3. kniha Mojžíšova-Leviticus,19:27 „Nebudeš stříhati vlasův hlavy své okrouhle, aniž zohaví kdo brady své.“ Ortodoxní Žid nesmí zkrátka používat k úpravě své hlavy a vousů jedno ostří. Může však použít nůžky, protože ty mají ostří dvě. Stejně tak mohou použít holicí strojky, protože tam jde ostří proti kovové mřížce. Tohle však neplatí pro ultraortodoxní Charedim, kteří striktně odmítají vše nové. Pokračujme ale dál. Mně jde z toho množství zcela nesmyslných náboženských příkazů a zákazů hlava kolem. Bylo by to úsměvné, kdyby to nebylo přímo úděsné. Kde má vlastně konec náboženský fanatizmus? Bez ohledu na vyznání. Ale není to zdaleka konec. Zvláštnosti můžeme pozorovat i na tom houfu řvoucích dětí, které běhají na nádvoří Rothschildovy školy. Všichni chlapci tady mají šňůrky kolem pasu. Říká se jim talit. I dospělí mají kolem pasu pod košilí takový pléd a na okraji toho plédu jsou šňůrky. Ty šňůrky mají připomínat všech 613 micvot, tj. 613 božích příkazů a zákazů. Ty šňůrky jsou navzájem spletené a zauzlované. Uvázání těch střapců je přímo přikázáno Tórou, která i určuje, jak se mají vázat. Těm střapcům a někdy i celému plášti se říká cicit. Nikde jsem se ovšem nedozvěděl, co by se stalo tomu dotyčnému, kdyby na cicitu udělal místo čtyř uzlů jen tři. Na některých obrázcích nebo přímo na lidech u Zdi nářků je možné vidět na rukou, nebo na čele takové malé krabičky. Říká se jim tfilin. Jsou z kůže a uvnitř je, stejně tak jako v mezuze, část textu Tóry. Na obou koncích jsou řemínky, kterými se tfilin uváže na čelo nebo na ruku. Způsob tohoto vázání je ale strikně určen Tórou. Tfilin, určený pro paži, se dává na tu slabší. Tedy na levou. U leváků je to naopak. Tfilin má stejný stupeň svatosti, jako mezuza a má člověka posílit. Chlapec si ho může nasadit až po Bar Micva. Bar micva je židovský náboženský obřad, během kterého se ze židovského chlapce stává nábožensky dospělý muž. Tato slavnost se koná poté, co chlapec dovrší třináctý rok věku. Židovské ženy chodí docela pěkně oblékané. Nesmí ale nosit kalhoty, které jsou zakázané. Rukáv musí být buď tříčtvrteční, nebo dlouhý a důležitá je pokrývka hlavy, která znamená, že je žena vdaná. Rozpuštěné, dlouhé vlasy jsou sekundárním znakem ženské sexuality a proto si je musí žena po svatbě zahalit. Některé mají šátek, některé baret, některé jen kousek krajky. Krk může být oproti muslimkám vidět. U žen aškenázských Židů bývalo zvykem, že se jim při svatebním obřadu hlava oholila. A tchýně jí dala paruku. I dnes můžeme vidět mnoho žen se stejným účesem. Možná, že se tento obřad praktikuje někde i dnes. Konečně jsme pryč od řvoucích dětí. Od rozlehlého prostranství před Herodovou zdí nás dělí už jen pár domů a schody dolů. Domy, kolem kterých ke schodům procházíme, má na svědomí také rodina Rothschildů. Dala tu vystavět několik obytných domů, vlastně takové malé sídliště. Tato rozvětvená rodina stála finančně i u zrodu státu Izrael a i v pozdějších letech zde investovala nemalé prostředky. Stojíme teď na terase nad vchodem do areálu, který končí slavnou Zdí nářků. Na tom nejnižším místě vidíme velké kameny a zbytky oblouků. Ty pochází z doby Heroda, tedy z doby přestavby druhého chrámu. Západní zeď je nejblíže místu, kde se nachází skála, na niž měl Abraham obětovat svého syna Izáka. Na místě té skály dnes stojí Skalní Dóm. Nejvíce Židů se proto modlí spíš vlevo, aby byli co nejblíže té skály. Vpravo na jižní straně Chrámové hory vidíme začínající Západní zeď a malý pozůstatek Robinsonova oblouku, kde bylo schodiště, po kterém se dostávali věřící do vnitřních prostor Herodova chrámu, do tak zvaného portika. Nad tím vidíme šedomodrou kopuli mešity Al Aqsa a ještě dále v kopci židovský hřbitov na Olivetské hoře. Ty první dojmy z Jeruzaléma jsou úžasné. Vše, co jsme doposud viděli, bylo úžasné. Sestupujeme dolů kolem zlaté Menory, která je připravena pro třetí Chrám. Ten by měli Židé postavit Mesiáši, na kterého čekají a který vstoupí do Jeruzaléma z Olivetské hory. Menora je postavena podle židovských pravidel. Správná Menora má sedm ramen. Sedm ramen symbolizuje sedm dní, ve kterých Bůh stvořil svět. Židé však mají ještě jeden svícen, který má na rozdíl od Menory ramen osm. Ten se zapaluje při osmidenním židovském svátku Chanuka. Proto se mu říká Chanukija. Svátek Chanuka oslavuje znovu vysvěcení Chrámu po úspěšném povstání Makabejských proti syrské nadvládě Seleukovců. Ten svátek se slaví 8 dní, proto má svícen osm ramen. Se západem slunce se zapálí prostřední svíce, hlavní, které se říká sluha a od ní se zapalují ostatní svíce. Sestoupili jsme až dolů, na veliké prostranství, odkud bychom se měli dostat až k samotné Zdi. Jedinou překážkou je teď bezpečnostní kontrola. Tu už máme všichni dobře natrénovanou. Země, kde jsou bezpečnostní kontroly na všech, jen trochu exponovanějších místech, je zvláštní zem. Kontroly jsou dokonce i v obchodních centrech. A jsou velmi pečlivé. Přesvědčil jsem se o tom sám, když jsem na jedné takové rutinní kontrole přišel o kapesní nožík, který nemohl v žádném případě nikomu ublížit. Ani jsem neprotestoval. Helena nás dostatečně poučila. A ten mladík, který mi s úsměvem a vítězoslavně zamával nožíkem před nosem má alespoň ode mne suvenýr. Pochybuji ale, že by kdokoli, při příchodu na velké prostranství před Zeď nářků, chtěl zde dělat nějaký brajgl s bombou. Žid to neudělá, protože je to jejich svaté místo a Arab zřejmě taky ne, protože muslimové odjakživa tvrdí, že Zeď nářků je součástí mešity Al Aqsa, tedy vlastnictví arabské. A přeci si nepoškodí svoje, také svaté místo. Izraelci mají na tento problém svůj názor. Asi je i prověřen časem. Dokonce si tu postavili, v dostatečné vzdálenosti od prostranství před Zdí, i moderní budovu se zmíněnou kontrolou, kterou musí projít všichni. Židé i nežidé. A proto teď, s rutinou starých cestovatelů, házíme svá zavazadla na pás před rentgen, vybíráme z kapes drobné peníze a mobily, rozepínáme pásky u kalhot a vše, co je z kovu, dáváme stranou. Rámy jsou prý, podle Heleny, mimořádně citlivé. Nikdo z nás se ale nechystá k násilné akci a tak všichni hladce procházíme. Je to trochu zvláštní pocit. Máme před sebou nejvlastnější symbol židovství. Místo, kde se odehrávaly ty nejdramatičtější okamžiky v židovských dějinách. To, co jsme doposud mohli sledovat jen v televizních zprávách, nebo filmech, to teď vidíme na vlastní oči. Ale člověk, cestující Svatou zemí, by si měl na takovéto chvíle zvyknout. Tahle zem je nabitá památkami. Je tu mnoho míst, vyvolávající pohnutí i možná i vzpomínky na dějepisné čítanky mládí. My máme štěstí. Nemusíme lovit v paměti dějepisné znalosti. Máme Helenu. Děvče, které je přeplněné množstvím informací. Tak, jak chodíme ulicemi, vyvstávají před námi, díky ní, dějiny židovského národa od samých začátků až do dneška. Letopočty a fakta z ní padají jak z displeje počítače. Jen si to všechno zapamatovat. Nemusíme se vůbec na nic ptát. Helena mluví ráda a mluví často. Bohudíky. Stojíme před Zdí nářků. Ohraničený prostor před ní má postavení synagogy a tak není možné do něho vstoupit s nepokrytou hlavou. Proto jsou hned u vstupu k dispozici papírové jarmulky. Ale jarmulka není podmínkou. Můžete mít na hlavě cokoli. Cokoli, co je mezi vámi a Bohem. V mém případě je to čepice, kterou jsme všichni dostali od izraelského průvodce. Suvenýr od jeho cestovky O.S Travel. Ortodoxní Charedim, Židé, kterých je tu docela dost, mají na hlavách pochopitelně černý klobouk. Černý klobouk, černý, dlouhý plášť a černé boty. Jen košile je bílá. Někteří mají kolem pasu uvázaný modlící šátek talit. Celek pochopitelně doplňují dlouhé, nakulmované pejzy a plnovous. Pokud možno neupravený. Odhady počtu těchto ortodoxních vyznavačů judaismu se různí. Od šesti set tisíc až do jednoho milionu. Kdo to vlastně je, ten ortodoxní Žid? I o tom se názory různí. Těch jednotlivých skupin a sekt v izraelské společnosti je totiž tolik, že se v tom těžko orientuje i normální Izraelec. Natož neznalý turista. Nejvyšší autoritou pro ortodoxního Žida není stát a jeho zákony, ale Tóra a jeho rabín. Někteří ultraortodoxní jsou dokonce na antisionistických pozicích a neuznávaní legitimitu státu Izrael, protože stát byl vytvořen sekulárními sionisty a nikoli Mesiášem. Ovšem jeho nesčetné výhody velmi rádi pro sebe využívají. Jsou to pro nás dost těžko pochopitelné skutečnosti. Zeď, před kterou teď stojíme, má skutečně pohnutou historii. Je to jen malá část opěrné zdi, která obepíná celou Chrámovou horu. Do podoby, ve které ji vidíme dnes, ji nechal vybudovat v letech 19-20 př. n. l. židovský král Herodes I. Veliký. Kraloval sice pod římskou patronací, ale stihl toho za svého života docela dost. Někteří historikové ho popisují jako šílence, který vyvraždil značnou část své rodiny i celou řadu duchovních osob, kteří měli tu smůlu, že měli jiný názor než on. Ale to není nic výjimečného v té době. A v Judeji zejména. Tehdy bylo zvykem, že se spory mezi znesvářenými skupinami rozdílně smýšlejících Židů řešily i zbraněmi. A stálo to životy desetitisíců. Vraťme se ale k Herodovi. Nutno ještě připomenout, že jako Idumejec nebyl čistým Židem, ale jako všichni Idumejci byl konvertita. A tedy pro ortodoxní nebyli Idumejci rovnocenými ve víře. Herodes se proslavil hlavně svými kolosálními a uskutečněnými stavebními projekty, z nichž vyniká zejména rekonstrukce a rozšíření druhého Chrámu, stavba pevností Masada a Herodium a zakládání nových měst. Možno vzpomenout i rozsáhlou rekonstrukci jeruzalémského vodovodu. Herodes nechal původní plošinu Chrámové hory rozšířit a celou pak obehnat masivní zdí. Na západní straně je zeď vysoká neuvěřitelných 32 metrů. Má 45 řad masivních kvádrů, z nichž 28 řad je nad zemí a 17 řad je pod dnešní úrovní terénu. Ta část zdi, která dnes slouží věřícím jako cíl jejich modliteb a naříkání nad ztrátou chrámu je dlouhá asi 60 metrů. Celková délka západní zdi je ale 488 metrů, které jsou většinou ukryty v podzemí pod dnešní zástavbou židovské čtvrti. Začátek tunelu, který vede podél celé západní stěny, slouží dnes jako modlitebna. Do těchto míst ženy nesmějí. Postavení ženy v izraelské společnosti je vůbec kapitola sama pro sebe. Většina žen nepatří mezi ortodoxně věřící a jejich postavení se blíží postavení ženy evropské. Ale je potřeba zdůraznit, že se jen blíží. A hodně pomalu. Ženy se zde nesmí modlit společně s muži, ale je jim v synagogách vyhrazeno oddělené místo. Ve svých dnech je také žena pokládána za nečistou a není možné se jí ani dotknout. Diskriminované jsou i zde, před Zdí nářků. Prostor pro ženy je oddělen tak zvanou mechitzou, což je přepážka, která je vysoká tak, jak více, či méně je ortodoxní rabinát, spravující synagogu. U těch ortodoxnějších musí být mechitza vysoká jak člověk, aby muži nemohli vidět na modlící se ženy. Co kdyby některá z žen byla neslušně oblečena a odváděla tak pozornost mužů od pánaboha. V konzervativním judaismu to chápou trochu jinak a tam se většinou modlí společně muži i ženy. Konzervativní a ortodoxní judaismus není jedno a totéž. Konzervativci jsou liberálnější v dodržování náboženských zvyků. Mám dojem, že čím víc se nořím do tajů a zvláštností židovského života, tak to čím dál tím méně chápu. Západní zeď byla vůbec místem častých konfliktů, co se týče chování Židů k modlícím se ženám.
 

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora