Cesta k tajemným džbánům

                                       Cesta za tajemnými džbány

Pokud chcete navštívit Planinu džbánů a na vlastní oči vidět ony tajemné džbány, případně i krajinu zpustošenou a zhyzděnou po těžkých bojích, z dob Vietnamské války s Američany, budete nuceni se obětovat. Phonsavan vzhledem své poloze, náročné a dlouhé cestě, totiž cestovní kanceláře moc neláká. Mnoho možností tedy nezbývá. Jednou z nich, je dorazit zde autobusem, nebo a ta není zrovna levná, je letadlem. My jsme volili variantu první.

Jsme na autobusovém terminálu. Od centra krásného města Louang Phabangu je to dosti daleko. Na veliké ceduli je uveden odjezd. Ten ovšem je jen orientační, bude se čekat, až se autobus naplní. Víc co nás zajímá je, v jakém stavu bude onen dopravní prostředek, ve kterém budeme trávit neskutečných sedm hodin, do Phonsavanu! Bude cesta tak strastiplná, jak píšou naši lidé, kteří jí absolvovali před rokem? Budou nejen turisté, ale i místní používat igelitové sáčky, pro tu nejnutnější potřebu? Bude silnice opravdu v tak katastrofálním stavu? To je jen pár otázek, které se mi honí v hlavě při nástupu do vcelku slušného autobusu. K velkému překvapení nás všech, mají naše koupené lístky, čísla sedadel. Domorodci, kteří si už lebedili na našich místech, museli zaujmout místa jiná, neoznačená.

Už jedeme asi tři hodiny. Cesta špatná není, až na to stoupání do hor. Stále se cesta klikatí. Rovná není více jak třicet metrů a zase zatáčka. Dopravní značky tu neuvidíte, stejně jako svodidla, zato srázy do údolí ano. Uvažuji, proč tu chybí. Naše rychlost, nepřesáhne třicítku, tak zřejmě nejsou nutná. Nikomu není nevolno – ani nám. Zastavujeme, jen abychom vyložili nějaké pytle a krabice, na které čekají lidé žijící v těchto ne zrovna pohostinných místech. Zaplatí, průvodčímu, který hlídá a sedí u otevřených dveří. Dveře jsou přivázány provazem, ale to je asi jediná věc, kazící dojem našeho autobusu, jehož dveře jsou stále otevřené.

Pho Khun, je na cestě s označením číslo 13, jediné místo, kde má autobus po ujetí necelé stovky kilometrů, krátkou přestávku. Zde budeme totiž z hlavního tahu odbočovat na Phonsavan a pojedeme po cestě, která na některých mapách, ani vyznačená není. Cestou dále po „třináctce“ se dostanete do Van Viengu, a pak do hlavního města Vientiane. A dobře je, že stojíme. Je zde sice vše zaprášené, ale vidět opět místní trh, nám ukazuje, co vše můžete v horách nakoupit. Od masa – vepřového- přes ovoce, ale i výrobky pro domácí potřebu. Nechybí rýče, motyky, i mačety. Dalibor si hned dvě koupil, a jsou skvělé. V místní jídelně jsme si dali polévku „big“ – tedy velkou a jeli jsme vstříc dalšímu stoupání. Ještě zhruba dvě stovky kilometrů a budeme v cíli. Čekají nás serpentiny, hory, džungle a snad i nějaká víska u silnice.

Jediné, co překvapilo nás, nikoli řidiče, byly v místech, kde jsme projížděli těch pár horských vísek, byly na cestě pochodující černá prasata s mladými a to samé slepice s kuřátky. Za celou tu klikatou cestu, ve vysokých horách, nikdo sáčky nepotřeboval, a po sedmi hodinách jsme dorazili do cíle, kde zrovna nebylo nejtepleji!

A ono se není čemu divit. Phonsavan je v nadmořské výšce 2 750 metrů, což je o rovnou stovku více jak Gerlachův štít ve Vysokých Tatrách. Ihned u autobusu nás vítali tuk - tukáři a každý se dušoval, že právě on nás zaveze tam, kde je nejlepší cena ubytování. Kam uložit hlavu na dvě noci, jsme našli velmi brzo a také si stačili při večeři, udělat plán na oba dny. Spát budeme v chatkách a ráno nás čeká Planina hrnců a nejen ta.

 

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz