Laos - Phonsavan, část 1.

Ačkoliv jsme se chteli přesunout do cíle naší cesty co nejrychleji, museli jsme se smířit s faktem, že možností transportu v těchto končinách na výběr moc nebude. Vyrazili jsme tedy na zhruba 10ti hodinovou cestu autobusem. Cesta ubíhala vcelku rychle. S občasnými zastávkami a kapkou štěstí jsme do Phonsavanu dorazili tak jak stálo v jízdním řádu. Ono štěstí spočívalo v tom, že na několika místech cesty došlo k nemalým sesuvům půdy. My projížděli zrovna, když těžká technika doodklidila největší návaly hlíny ze silnice. Byly jsme tak ušetření čekání. Jak jsme se pak dozvěděli, tohle štěstí neměla linka, která vyrážela hned po nás.

Cestu si nechtěně prodloužila o několik hodin. Ještě bych rád vzpomenul fakt, že cesta z Luang Prabang do Phonesavhanu je snad tou nejklikatější cestou jakou jsem kdy jel. Vzhledem k tomu, že rád sleduju okolí za každých podmínek, kromě nočních hodin, tak jsem po vystoupení z autobusu nabyl vědomí, jako bych byl opojen alkoholem. Šťastni ti, kdož cestu prospali :) Phonesavhan je malé rychle se rozvíjející městečko, soustředěné podél jedné hlavní silnice, s několika bočními uličkami. Guesthouse jsme nemuseli dlouho hledat. Po pár minutách chůze nás oslovil mladý rozjařený Laosan s doporučením guesthousu, příhodného jména "Nice guesthouse" který patří jeho bratrovi. Nahlédli jsme a souhlasili s ubytováním. Ještě ten den nás ten samý Laosan zkoušel nalákat na celodenní výlet. Slušně jsme odmítli s tím, že jsme po cestě velmi unaveni. Po rychlém zabydlení a nezbytné sprše jsme se vydali něco sníst. Průzkum Phonesavhanu jsme tak nechali na další den.

Následující den jsme se rozhodli prozkoumat městečko co nejdůkladněji. Po snídani jsme nakoupili vody a vyrazili na obhlídku. Zjistili jsme, že je možné v Phonesavhanu navštivit dva typy trhů. Denní a noční. Denní trh je přeplněn stánky s nepotřebným zbožím, tedy se suvenýry a stánky s věcmi potřebnými, nikoliv však pro nás. Místní zde mohou nakoupit cokoliv, co je třeba k pěstování rýže, tedy zahradnické potřeby. V zadní části tržnice nabízeli malá selátka, kachny, slepice a jiné domácí zvířectvo. Díky 30 stupňovému vedru byl zápach v této části opravdu silný, museli jí takřka proběhnout. 12. hodina a hlad nás přinutily tržnici opustit. V malé restauraci jsme probírali další plán dění. Dostat se na planinu hrnců. Sháněli jsme si tedy někoho, kdo nám měl buďto poradit jak se na planinu dostat, nebo nás v lepším případě přímo doprovodit. Našli jsme průvodce. Těšili jsme se tedy na příští ráno. Večer jsme se rozhodli, že se vydáme na obhlídku nočního trhu, zjistit, je-li mezi nočním a denním trhem ještě jiný rozdíl, než jen v kvalitě světelných podmínek. Byli jsme příjemně překvapeni. Nebyli jsme ani trochu nuceni zrychlovat své kroky, ba naopak. Ze všech stran se linula vůně pečeného masa na grilu, občas smíšená s vůní čerstvě rozmixovaného ovoce, prodávaného kolemjdoucím coby ovocný shake. Noční trh byl jen a jen o pohodově stráveném čase, dobrém jídle a zábavě.

Objevili jsme část trhu, kde trhovci nikomu nic neprodávali, nabízeli velmi jednoduchou formu zábavy, řekněme soutěže. Několik stěn ověšených nafouknutými balonky různých barev. Za pár tisíc kipů jsme dostali vrhací šipky. Samotná pravidla jsme nepochopili. Možná byly jednodušší než jsme mysleli. Protože byly i šipky různobarevné, mysleli jsme, že je třeba trefit balonek stejně barevnou šipkou. Což se nám díky několika pivům ve velkém vedru vůbec nedařilo. Trhovci od stánku se náramně bavili. Byli jsme tak nešikovní, že se během chvíle přišli podívat i prodejci od vedlejších stánků. Naši marnou námahu a nešikovnost pak s úsměvem odměnili plechovkou Coca Coly.

Následující den jsme si přivstali. Byly jsme s naším průvodcem domluveni na 8h. Po vydatné snídani jsme se jali vyčkat našeho průvodce. Přiznám se, že jsem byl nucen zvolit tradiční english breakfast a to z bezpečnostních důvodů. Za celou doposud strávenou dobu v Laosu jsem nebyl schopen určit původ mých zažívacích obtíží. Proto jsem si dával v případě delšího trecku obzvlášť pozor na to, co jím, abych si zbytečně nekazil zážitky a dojmy nebo nás neokrádal o čas. V půl deváté se konečně objevil. Po rychlém představení účastníků, tedy mě, kamaráda, řidiče a průvodce, jsme nasedli do dodávky a vyrazili z městečka. Hned v prvních minutách jízdy se nám o dost mladší průvodce než jsme byli mi, přiznal, že má za sebou krušnou noc a že se nám tím za svou únavu předem omlouvá. Tímto přiznáním si nás získal a plně jsme s ním soucítili. Obzláště pak v dalších hodinách, kdy vzhledem k jeho příběhu z předešlé noci, bylo hodně těžké pochopit, že vůbec zvládá komunikovat a být tak "živý". Chtěli jsme se dostat hlavně na planinu hrnců, ale náš průvodce nám chtěl ukázat mnohem víc.

Původní ruční tkalcovnu, jezírko s neuvěřitelně horkou vodou, planinu plnou kráterů po bombových útocích, dovézt nás mezi Monky, tedy obyvatele nedotčené a nezkažené civilizačním shonem, následně pak jeskyni, v které se ukrývalo mnoho nevinných laoských obyvatel před nálety a poslední řadě kýženou planinu hrnců. Den se tedy zdál být nabytý víc než dost. Po několika minutách jízdy řidič zastavil na kraji silnice, průvodce vystoupil a koupil od místního trhovce obrovský svazek nepražených buráků. Nabídl nám, předpokládaje, že buráky neznáme a že je proto musíme ochutnat. Zobajíce oříšky, vyprávíme, že u nás se buráky také prodávají, nikoliv však po trsech. Cesta ubíhala a mi si dál s milým unaveným průvodcem povídali až do chvíle první zastávky.

Zastavili jsme u malé chajdy. U vchodu nás přivítal pravý nefalšovaný ladyboy, stačil jeden pohled a měli jsme jasno. Mladík v holčičích šatech nás s úsměvem provedl po tkalcovně, vysvětlil, jak celý proces probíhá až po samotný export. Nepatřím mezi fandy krejčovství, proto mi stačilo projít tkalcovnu jen jednou. Kamarád se zdržel o něco déle, já si zatím sedl venku do trávy a pozoroval luční flóru. Zaujala mě jedna zvláštní rostlinka reagující na dotek. Jen jsem se jí dotknul a ona se neuvěřitelnou rychlostí sbalila do snad pětinové velikosti. Průvodce si všiml, jak si s rostlinkou hraju a sedl si ke mě. Vysvětlil mi vcelku logické jednání oné rostlinky. Samozřejmě se tak chovala kvůli své vlastní ochraně před faunou, která by si na ní chtěla pochutnat. Příroda je opravdu krásně dokonalá.

Po chvíli jsme opět nasedli do auta a jeli o několik desítek kilometrů dále. Vystoupili jsme kousek od veliké planiny. Stojíce na planině, nevěříme vlastním očím. U nás se také kdysi válčilo a i dnes je na mnoha místech možné zahlédnout kráter po výbuchu granátu a podobných explozivních nesmyslů. Ale toto? Krátery vypadaly čerstvě. Jen něco málo rostlin zejících z vody na dně kráteru prozrazovalo, že jsou tu jámy už dlouho. Jako zajímavost jsme se dozvěděli, že krátery jsou domovem mnoha žab, v celku pochopitelné. Žáby pro nás samozřejmě nebyly tak zajímavé, ledaže by dosahovaly obřích rozměrů, nebo by uměly třeba mluvit, zajímavé bylo spíš jednání mladých kluků, žijících v nedaleké vesničce. Žáby chodili pravidelně chytat a pravidelně je pak i jedli. Proč ne :)

Chvíli jsme se zdrželi, zatím co já pobíhal kolem kráterů ve snaze některý vyfotit, kamarád si zatím povídal s průvodcem. Najednou se počasí začalo trochu kazit, když déšť dosáhl větší intenzity, rozhodli jsme se pokračovat dál. Další zastávka, horké jezírko. Než jsme k jezírku dorazili, počasí se lehce umoudřilo, pršet přestalo a občas dokonce vykouklo sluníčko. Zkoušel jsem si představit jak asi takové jezírko bude vypadat. Dosud mi byla známa akorát vřídla na Islandu nebo termální prameny ve Varech. Ale tady? kde je všude kolem krásná zeleň, místy až džungle? Konečně jsme po krátké procházce džunglí dorazili k jezírku. Bohužel však bylo oplocené, místní si tak patrně chránili vodu před znečištěním nedbalými návštěvníky. Jezírko skrze plot vypadlo zajímavě, na jedné straně obrostlé banánovníky, ale to nám nestačilo. Museli jsme se stůj co stůj přesvědčit o jeho vysoké teplotě. Prý přes 50 stupňů. Obešel jsem jezírko a zjistil, že je v jedné části plotu díra. Výborně ! Vlezli jsme tedy dovnitř. Voda měla silně nazelenalou barvu, byla plná napadaného listí, ale kupodivu nijak zvlášť nezapáchala, což bych díky její teplotě a tlejícímu listí, předpokládal.

V jedné části napovídali vyvěrající bubliny, že by voda mohla být opravdu horká, pokud by tedy nešlo jen o unikající plyny. Ponořil jsem do vody ruku a se sykotem okamžitě ucuknul. Nevím kolik je přesně 50 stupňů, ale tohle jezírko horké bylo. Spadnout do něj, tak by ze mě mohl být v celku rychle solidní vývar. Jsou místa, na kterých bych zůstal rád hodiny, někdy i dny. Tohle jezírko bych ze seznamu takových míst vyškrtnul. I když jsme byli chráněni repelentem, tak to komárům očividně vůbec nevadilo a otravovali nás svými nálety a bzukotem čím dál víc. Nezbylo nám nic jiného, než se rychle vzdálit. Čas ubíhal docela rychle, průvodce nám naznačil, že je čas k obědu a že se tedy někde zastavíme. Stalo se tak po chvilce jízdy. Vešli jsme do malé restauračky, zcela otevřené, za určitou částku jsme si mohli nandat, cokoliv, na co jsme měli chuť. Pro jistotu a svůj klid jsem zvolil jen rýži s kuřecím masem a zapil vodou.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz