Barmou naboso

27.10. - 20.11.2010 Myanmar

Myanmar (dříve Barma) – Britové přejmenovali Myanmar na Barmu podle většinového etnika, junta ji přejmenovala zpět v roce 1989, patří mezi státy nejméně ovlivněné západní kulturou. Nesporně za to může vojenská junta, která v zemi vládne od roku 1962 a která v roce 1988 tvrdě potlačila povstání lidu a nerespektovala výsledky demokratických voleb. Část disentu, který žije mimo tento stát, doporučuje do Myanmaru nejezdit. Turistický ruch považují za podporu vojenské vlády. Pravda je, že část peněz turistů jde do kapes státu, kolik to je, záleží často na samotných turistech. Je potřeba vybírat si na cestách soukromé firmy a ne státní instituce. Myanmar není stát komunistický, to znamená, že tu celkem normálně funguje kapitalismus a soukromníků je tu hodně. Když jsme se ptali, co si myslí samotní Barmánci o tom, zda mají či nemají turisté do jejich státu jezdit, převládal názor, že mají, protože s tím, jak budou ovlivňovat jejich kulturu a přinášet informace a naopak o Myanmaru informovat v cizině, se zvýší šance na změnu.

Od roku 1988, kdy bylo povstání lidu krvavě potlačeno a generální tajemnice opoziční strany NLD Aung San Suu Kyi byla uvržena do domácího vězení, kde je s přestávkami držena do teď, se některé věci změnily. Vláda začala podporovat příliv turistů do země a zjednodušila vydávání víz. Ve starších cestopisech jsme se dočetli, že všude jsou vojáci a tanky, že lidé nesmí mluvit s cizinci a pokud mluví, když jsou třeba na něco tázáni, tak musí jít tuto událost nahlásit na policii. S tím už se dneska nesetkáte. S turisty se ochotně baví každý, všichni jsou extrémně ochotní a milí. Samozřejmě i tady jsou oblasti, kam turisté nesmí. Jsou to většinou oblasti, kde žijí menšiny, které proti vládě bojují. Ta pak radši vstup do oblasti turistům zakáže, protože se už v minulosti stalo, že povstalci unesli turisty a tím získali páku na vyjednávání s vládou. Ale je jasné, že není vše tak, jak je to v demokratických státech. Lidé se bojí mluvit otevřeně, ne všichni, ale velká část ano. Udavačem může být jejich soused nebo i někdo z rodiny. Život v totalitě je těžký, jak jsme ostatně poznali i my v České republice. Dovolte mi používat název BARMA – jednak je více vžitý a mně se osobně líbí.

27.10.2010

Odlétáme z Prahy Ruzyně ve 13:30 se společností Aeroflot do Moskvy. Let trvá 2 ,5 hodiny. Máme společnost, pán se prezentuje jako velký podnikatel, který letí do Šang Haie na jednání a vypadá to, že lítá minimálně 3x do týdne…no proč ne, ani mu to moc nezávidím. V Moskvě probíhá důkladná kontrola v tranzitu a to až tak,ž e nás zují i z bot ! Samosebou, že batohy musí být vyprázdněny a zase zabaleny. Pan podnikatel se nás drží jako klíště, začínám mít podezření o jeho cestování a dovrší to tím, že zmateně za námi poklusává, když si jdeme zjistit náš gate, ze kterého budeme mít odlet do Bangkoku. Ve finále zjišťujeme, že si neumí ani na letence najít svoje číslo letu a gate do cíle svojí cesty. Tak mu to přečteme a nasměrujeme ho na jeho trasu

Tranzitní prostor letiště Šeremetěvo je ubohý. Sice tu mají několik Duty Free, ale na WC nás bábuška nepustí s tím, že !TUILET“ nefungují. Hledáme tedy další WC – marně. Vracíme se tedy na ty původní a Aja říká „BÁBUŠKA AKUTO“ to babču zcela jistě naprdlo a i kdyby WC zprovoznili, už nás stejně nepustí. Hledáme tedy dál a ujme se nás nějaká pracovnice letiště a odvede nás do patra na nějaké tajné záchody. Čekání si krátíme psaním prvních poznámek do deníku a pozorováním cestujících navlečených do Addidas soupraviček a lodiček na nohách paní a slečen všeho věku. Za malou vodu tady chtějí 3,5 USD….už abychom byly pryč ! Posílám domů SMSku , že jsem v Moskvě a že už se moc těším,až v Moskvě zase nebudu ! Po téměř 3 hodinách ve 20:50 hod. m.č. startuje naše letadlo Airbus A330-300do Bangkoku.

Letadlo je to pohodlné, máme místa u okna, kde jsou jen 2 sedadla, takže nemusíme nikoho otravovat, když budeme courat, to je příjemné. Poletíme cca 10 hodin. Letadlo je plné ruských pasažérů letících se ohřát do Thajska. Před námi sedí 3 dámy, které vyndají okamžitě z kabelek flašky whisky i se štamrdlátky a začne celkem obstojné vyprazdňování obsahu lahvinek. Do toho si lupnou svačinku i když jídlo na palubě normálně dostáváme, ale když se pije, musí se hodně jíst, tak asi proto. Docela se těším, že bude veselo,ale po půlce lahvičky holky usnou a je po legraci !!! Letíme přes noc, skouknu nějaký film, poslechnu trochu hudby, možná na chvilinku zdřímnu, když k ránu otevřu oko a Ája mi povídá “koukni na to, co myslíš že to je“? A já bez váhání odpovím“svítá ne“ ? a ona že ne, že je to Dilí. Opravdu září to město pod námi jako by svítalo. Na monitoru sledujeme trasu a opravdu pod sebou máme Dilí. Zanedlouho mi Aja ukazuje, že jsme nad Varánásím a vidíme jasně Ganghu a kolem ní plápolající ghaty, kde pálí nebožtíky. Aja je celá u vytržení, protože Varánásí miluje. I tento pohled z výšky stačí,aby mi bylo jasné, že to musí být opravdu něco jedinečného. Ráda bych se tam někdy podívala. Aja říká, že kdykoliv řeknu ,že chci do Varánásí – jedeme !!! Tak jo.

28.10.2010

Do Bangkoku přilétáme ráno a čeká nás 10 hodin čekání na spoj do Yangonu v Barmě. Čas si krátíme různě,letiště je velké a tak jezdíme z patra do patra, jsou tu restaurace, dala jsem si krevety na česneku s rýží – moc dobré to bylo, jsou tu obchody a tak to čekání celkem utíká. V 16:00 mám sraz v restauraci s Jitkou, která měla původně letět s námi, ale osud tomu chtěl jinak a tak změnila destinaci na Kambodžu. Krásně ji najdu ve společnosti spolucestující Míly, chvilku s nimi posedím, holky mně lákají na pivo, ale už jsem celkem grogy a trošičku prožívám krizi z únavy a tak odmítám. Konečně nadešel čas našeho odletu v 19:20 do Barmy. Letíme se společností Myanmar Airways (letenku máme koupenou přes net z domova) a let trvá 1hodinu. Moc milý personál, všichni se nádherně usmívají (za 10 hod. letu s Aeroflotem jsme zapomněly, jak úsměv vypadá), dostaly jsme občerstvení a příletové lístky do Barmy, které je nutné vyplnit.

V Yangonu na letišti proběhne všechno bez jediného problému a už na nás čeká personál z hotelu Mother Land Inn s cedulí, kde je napsáno Alena. Měly jsme rezervaci opět přes net z domova. Vylezeme z letištní haly a přivítá nás teplo a řev cvrčků . Do hotelu přijíždíme kolem 22. hodiny a protože o nás věděli,tak celkem rychle máme pokoj. Požádáme je ještě, jestli by nám zajistili letenku z Yangonu do Mandalaye. Prý to nebude problém a ráno nám řeknou. Je to hotel kde se ubytovávají hodně batůžkáři, taky že jsme ho vybraly podle Lonely Planet, kde měl dobré reference. Jsme celkem unavené a tak dáme sprchu a padáme do postele jako mrtvoly.

29.10.2010 – Yangoon

Ráno jsme si daly kávu (Aja má sebou ponorný vařič, protože káva v Barmě prý není nic moc) a slivovici. Jdeme na snídani, která je v ceně ubytování - 16 USD dvoulůžák/noc. Jídlo je jednoduché, toasty, máslo, džem, nebo vaječná omeleta, čaj a káva. Ochutnávám kafe a není vůbec špatné. Najíme se a jdeme na recepci zeptat se na letenku. Volají na letiště a letenka je na zítra v 10:30 za 88USD. To je skvělá zpráva. Zjišťujeme, že to takhle tady funguje asi bez problému, že nám v hotelu zajistí, co potřebujeme, to je ohromná úspora času. Zaplatíme tedy letenky a objednáváme hotelové taxi do města za 1500 kyatů, kde v první řadě musíme vyměnit na černém trhu dolary za kyaty (čti : čáty) a proč tímto způsobem? Jednoduše proto, že ofiko kurz v bankách je 1 USD = 8,9 kyatů a na černém trhu je to 1 USD = 860 kyatů …. ne, ne nepřepsala jsem se !!! 

Takže se necháme odvézt k hotelu Central, kde je prý nejlepší peníze vyměnit někde u klenotníků. Jakmile vylezeme z auta,lapí nás chlápek a jestli prý potřebujeme vyměnit peníze. Tak ať nás někam zavede vede nás do temných uliček, kde v jedné z nich přijdeme k chlapíkovi, kterej tu sedí na jakémsi pódiu v tureckém sedu, nabídne nám čaj, kterej nechceme a začne dohadování kurzu a domluva, kolik chceme vyměnit dolarů. Ptá se,jestli máme nové bankovky, koukne na ně a je to prý O.K. a tak nám začne vydávat balíky kyatů po 100.000.- přegumičkováno, moc se mi to ani nechce přepočítávat. Každá měníme 400 USD za kyaty . Dostáváme 350 000.- kyatů a je nutné to přepočítat. Tak jo přepočítáme, souhlasí a můžeme jít do víru barmského života. Chlápek, který nás zavedl za směnárníkem se nás drží jako klíště a kam prý chceme jít. Říkáme mu, že do Sule Pagody a prý je to kousek a že nás tam dovede. No jasně, bude chtít provizi. Ale je nám jasné, že provizi dostal od překupníka a tak mu dáváme jen drobné a je spokojený.

Ještě vysvětlení k těm penězům. V Barmě budeme potřebovat jak dolary, kterými se platí vstupy na památky, do oblastí, hotely, některá doprava a podobně. Tyhle peníze jdou většinou všechny vládě. Budeme se snažit dát co nejvíc místním lidem,kteří by z těchto peněz absolutně nic neměli a to se dá udělat jediným způsobem. A to tak,že se budeme snažit jíst a najímat si dopravu u soukromníků i když tady se to poznává jen hodně těžko. Ale v zásadě platí, že platby v kyatech se dostanou k lidem.

Projdeme si Sule Pagodu a už chvátáme do Shweagon Pagody. Podle mapy by to nemělo být daleko a rozhodujeme se, jestli si vezmeme rikšu, nebo půjdeme pěšky, když v tom se přimotáme do ulice, kde jezdí místní autobusy. Jeden zastaví a naháněč visící z otvoru, kde by jistě měly být dveře, na nás něco křičí,asi abychom nastoupily. Copak víme, kam to jede ? A tak se ptáme, jestli jede ke Shwe Paya a prý jo. Tak nastoupíme a to je teda šrumec za 200 kyatů (cca 4 Kč) můžeme jet. Jakmile nastoupí tolik lidí, aby se vyplatilo odjet, vyrazíme na cestu. V tom do busu naskáče několik prodejců všeho možného, od vařených křepelčích vajíček po tygří masti několika druhů, proloženo šicími potřebami cukrovinkami, košťaty a podobně. Tohle všechno se děje za překřikování prodejců, naháněčů do autobusů, kupujících a neustálého troubení všeho, co má kola a klakson. A protože autobus ani nemá okna, tak se tyhle všechny zvuky promísí a je z toho docela slušný rambajs. Za pár minut na nás volají ( celej autobus ví, že ty dvě běloby jedou do Shwe ), že máme vystoupit. Takže první zážitek z MHD máme za sebou

Vystoupíme a všichni nás navigují,je jim jasné, kam asi jdeme a my opravdu jdeme k té velké Shwe. Procházíme uličkami, kde je spousta obchůdků pro monky (mnichy) s různými barvami a kvalitou mnišských rouch a jiným příslušenstvím. Obchůdky kde se prodávají všechny ty zvonečky a vonné tyčinky, mály (kuličky z vonného dřeva nebo kamenů) pro odříkávání mantry , sošky Buddhů a různé jiné obětiny včetně obrovského množství čerstvých květin do chrámu. Vstup na schodiště vedoucí na Shwedagonskou pagodu hlídají dva velcí čintejové, děti nám tu nutí igelitové sáčky na boty, protože do všech svatých míst se musí jak jinak, něž bosky….jasně za to chtějí nějaké ty drobné. Z každé světové strany vede jedno schodiště…každé v jiném stylu…jezdí tam i eskalátor . Jdeme schodištěm,které je z obou stran lemováno obchůdky se spoustou potřebných věcí s Buddhistickou tématikou pro věřící ale taky pro nás, pro turisty ,ale bohužel se sem vtírají mnohdy i věci z Číny, dá se tady koupit spousta suvenýrů, když se rozhodnete to tahat po celé Barmě už tady odtud :-), což my dvě tedy považujeme za nutné, mít suvenýr právě ze Shwe Pagody !!! Potkáváme tu velké množství mnichů,které není možné přehlídnout a na nás působí hodně atraktivně a fotogenicky,takže jak se objeví někde v dohledu mnich,automaticky nám letí ruce na foťáky a jsme k neudržení . Asi v polovině schodiště si musíme zaplatit vstup do areálu 5 USD a něco za foťák, myslím že 1 USD, ale už to přesně nevím. Pokračujeme nahoru, jsme nadšené a natěšené. Konečně jsme nahoře a ocitáme se v překrásné atmosféře plné ticha, čistoty a neskutečné architektury. Bílá dlažba, kterou naruší jen sem tam pruh černých dlaždic, které jsou v žáru slunce rozpálené, člověk se jim velmi rychle naučí vyhýbat a spousta zlata, bílé barvy a barevných sošek ….to je můj první dojem.

Procházíme se v úžasu nad tím vším, máme plánek, kde jsou zakresleny nejvýznamnější objekty, ale spousta jich tu chybí. Je toho všeho neuvěřitelné množství, občas si z toho všeho sedneme na zadek – doslova- a Aja mi z jejích poznámek sděluje o co se vlastně jedná, trochu historie a podobně. Spousta lidí tu jen tak posedává i pospává, v tichosti se modlí a uctívají různými způsoby své Budhy a Naty (bohy). Třeba se polévá Buddha - tolikrát, kolik je Vám let + ještě jednou navíc. Barmánci mají narozeniny každý týden - podle dne narození. Areál je udržován, je zde neuvěřitelně čisto a vše se blýská, mniši (monkové) jsou velice přátelští a rádi si povídají. Odhadem je v Barmě něco kolem 700 tisíc mnichů. Přichází tady poprvé na řadu také mapa a fotky z domova, aby si udělali představu, odkud ty dvě ženský vlastně jsou. A konečně přicházíme k té velké Shwe jak ji Barmánci s oblibou zkráceně nazývají .

Shwedagon - největší a nejdůležitější barmská pagoda - celá pokryta zlatem, v hlavici (HTI) pagody je 5448 diamantů,2317 rubínů,safírů a perel, na vrcholu koruny jeden 76karátový diamant, kolem 1065 zlatých zvonečků, které je neustále slyšet cinkat ve větru-tento kus má prostě nevyčíslitelnou hodnotu. Výška pagody je 98 m, její stáří odhadováno na 2500 let Dalekohledem lze sledovat vrchol pagody, osázený pravými drahokamy. Celý areál byl několikrát stižen zemětřesením a byl mnohokrát opravován a renovován . Je symbolem Yangonu a vlastně i celé Barmy, je zde prý zazděno víc zlata a diamantů, než je zlatých rezerv ve všech bankách světa a význam má výrazně náboženský, je to nejsvatější místo v celé zemi a areál má rozlohu 5 ha…je to místo krásné a pohodové…luxusní veřejné prostranství, areál je plný věřících, malých i velkých v denním žáru se vše třpytí nepopsatelným leskem, celý areál na Vás udělá obrovský, nepopsatelný dojem ….pro buddhisty je nejposvátnější ze všech buddhistických svatyní v zemi a každý buddhista touží ji alespoň 1x v životě navštívit. Hlavní stúpu obklopuje neuvěřitelné množství pavilónků,soch, svatyň, chrámů a v tomto areálu jsme strávili asi 7 hodin.. a stále je co obdivovat, nad čím žasnout - je zde mnoho zvonů i zvonků…tluče se do nich dřevěnou palicí, …vždy 3x a všude samý Buddha. Tady mi to ještě nevadí, ale přijdou chvíle,kdy se z toho málem zblázním - je to fascinující, neuvěřitelný počet Buddhů !!!! malé pavilonky, kde se poléváním vodou uctívají jednotlivé dny(reprezentované zvířaty) v týdnu, dle data narození. 

Mezi nimi je stupa, která symbolizuje 8 dnů v týdnu - v Myanmaru uznávají 8 dnů na rozdíl od našich 7, ale naštěstí jen tak, že středu rozdělují na dopoledne, kdy se narodil Buddha a odpoledne. Je zde Obrovský sedící Buddha, který je ovíván obrovským vějířem, 4 vzácní Buddhové na každé ze světových stran, hvězda na zemi, do které když se klekne a dívá se na pagodu, tak se splní přání, které si člověk přeje, Buddha dělající zázraky a další a další zajímavosti. Turistů je tu pomálu, ale i tak najednou zaslechnu češtinu a slova: „česká vlajka na batohu,to by mohla být Milena ??? “ nevěřím svým uším !!!!! potkáváme se s klukama – jedním z nich je Martin ,se kterým jsem si psala před cestou na Hedvábné stezce, kde jsem sbírala informace o Barmě a jeho spolucestovatel - sorry ,ale jméno mi vypadlo - a jako poznávací znamení jsem hlásila Českou vlajku na batohu - neuvěřitelný. Prohodíme pár slov a slíbíme si, že až se zase potkáme někde v Barmě, dáme pivko (už jsme se nepotkali ).

V areálu se lze schovat i do stínu v různých místech ať už ve svatyních, nebo pod korunami posvátných stromů BO, je vedro, máme kliku na počasí,je překrásný den, na focení ideální . Ještě se potouláme po okolních cestičkách pod pagodou, než začne zapadat slunce a narazíme na ubytovnu monků (mnichů) – a něco o nich: Předpokládá se, že každý muž by měl nejméně dvakrát za život vstoupit do kláštera a strávit tam určitou dobu. Ta může být různě dlouhá, nejkratší se pohybuje okolo jednoho týdne. Do kláštera muži vstupují jednak ve věku od 8 do 15 let a po druhé v dospělosti. Jinak se uvádí, že v Myanmaru je okolo 0,5 milionu mnichů, údaje z různých zdrojů se značně rozcházejí. Muži nosí roucha červených barev, ženy, které mohou také být mniškami, nosí roucho růžové barvy. Mniši každé ráno vychází z kláštera s miskou, do které jim lidé během jejich procházení městem či vesnicí dávají jídlo. I nejchudší rodina daruje jídlo, i kdyby to měla být jen lžíce rýže. Darování jídla mnichům, přispíváním na pagody a dalšími způsoby si lidé „zajišťují“ šanci na lepší život po smrti až dojde k dalšímu převtělení. už z dálky je slyšet jejich monotónní odříkávání buddhistických textů. Zní to jako by byl na blízku ůl Dojdeme po zvuku až k ubytovně, ptáme se nesměle ve dveřích,jestli můžeme dál, jsme zvány a můžeme i fotit,což je pro nás povel uchopit foťáky a cvakat. Monkové (mniši) se rádi fotí,ostatně jako všichni Barmánci. Děkujeme a vracíme se k velké Shwe.

Začíná padat slunce a velká Shwe dostává teplou barvu měnící se do oranžova a s touto dobou také roste počet věřících, kteří stále ještě přicházejí a oddaně hledí na pagodu s rukama sepnutýma a odříkávajíc své modlitby. Při západu slunce má neuvěřitelnou atmosféru, která i mně donutí si sednout mezi věřící a zamyslet se sice po svém, ale o to upřimněji nad tím, jak moc jsem bohatá, že jsem tohle mohla vidět a vzpomenout na všechny mé blízké,kteří tu nemohou být se mnou a cením si té chvíle. Udělám posledních pár fotek, nohy necítím, vždyť jsme tu strávily neuvěřitelných 7 hodin !!! Cestou dolů cítím v chodidlech jehličky, ale to nic……bylo to nádherné . Cestou ze Shwe si na ulici koupím aspoň 2 vařené kukuřice, protože jsem celý den nic nejedla a je pokročilá doba, kdy Barmánci po setmění zavírají krámy a jídelny a tudíž už nestihneme nikde jídlo. Vezmeme si taxi a jedeme do hotelu. Jednu kukuřici jsem snědla, druhou dala žebrajícím dětem jakmile jsme vystoupili u hotelu z taxiku, ještě se o ni málem poprali i slzy tekly … že jsem jich nekoupila víc kdo to mohl tušit, že blbá vařená kukuřice by mohla mít takovou cenu !!!! Padáme do postele, nohy necítíme, ale jsme plné dojmů ze Shwe, lidí, atmosféry. Zítra odlétáme na sever do Mandalaje.

30.10.2010

Odlet s Yangon Airways do Mandalaje posledního hlavního město Barmy, předtím než ji převzali Britové. Ráno po snídani, která je v Barmě vždy v ceně za noc v hotelu – v 8:00 odjíždíme taxikem na letiště za 5000 K. Let má cca 1 hod. zpoždění, což je nám v tuto chvíli naprosto jedno, nikam nechvátáme a tak si užíváme na letišti atmosféru pozorujíce lidi, kteří s námi poletí. Každou chvilku se nás někdo zeptá odkud že jsme a kam máme namířeno. Let potrvá cca 1,5 hodiny s mezipřistáním v Hehu. Při příletu na Mandalajské letiště čekáme na krosny, které nám dali do zavazadlového prostoru jen my dvě a ještě nějaká mladá Číňanka – turistka. Letištní hala zeje prázdnotou. Číňanka se nás ptá, kde chceme bydlet a jestli si nevezmeme taxi dohromady. Klidně. Jede s námi do hotelu, který máme vytipovaný z LP a dělíme se o náklady. Hotel je bohužel obsazen a tak nás řidič veze do jiného. Tam už jsme úspěšné. Bereme pokoj v hotelu ET na 4 noci za 14 USD na noc za dvoulůžek, takže platím 28 USD za noc se snídaní za sebe. Výborně.!!! Po sprše a kávě se rozhodujeme, že si vezmeme rikšu a pojedeme se podívat na Mandalay Hill.

Sejdeme do recepce a tam už neomylně postává rikšák a prý kam chceme. Dohadujeme cenu na zmíněný kopec nad městem. Potáhne nás dvě chudák za 4000 K přes půl města. Je mi hanba za tu cenu, ale pro něj jsou to dobré peníze - “ lucky money“ a tohle „LAKY MANY“ uslyšíme v Barmě milionkrát . Tak tedy jedeme. Velká část cesty probíhá kolem hradeb Mandalajského královského paláce - nenavštívily jsme ho, údajně neskýtá nic pozoruhodného, hradby jsou přes 3 km dlouhé, hradby 8 m vysoké a okolo příkop široký 70 m. Za celkem hustého provozu, kdy mám mnohdy třeba náklaďák až na kolenech (sedím vzadu). Smrad a prach,ale všichni na nás mávají a přátelsky se smějí. No jsme přece v zemi úsměvů. Ale jakmile odbočíme z hlavní silnice, je to mnohem lepší. Z rykši je krásné pokoukání. Dorazíme k jednomu ze vchodů na Mandalay Hill, který střeží dva čintejové. Čintejové jsou mytická zvířata, napůl lvi a napůl draci a střeží většinu významných míst v Barmě. Domlouváme se na hodinu odjezdu, náš rikšák na nás bude čekat. Zouváme pantofle a vydáváme se směrem vzhůru.

Je odpoledne a horko. Nohy ještě nepřestaly bolet ze Shwe Pagody a už jim zase dáváme zabrat. No nic se nedá dělat. Aja vyčetla v LP, že by tu měl být někde eskalátor, kterým bychom se mohly popovézt. Ptáme se, ale nikdo nám asi nerozumí a ukazují stále nahoru. No tak šplháme. Cestu nahoru lemují i kamenné lavičky a jsou na nich vytesány buddhistické texty v jazyce páli. Schodů jen a jen přibývá, nebere to konce. Sem tam dojdeme ke krámku se suvenýry, nebo s občerstvením. Voda se dá koupit všude i Cola a různé chipsy a podobně. Blízko vrcholu je velká socha stojícího Buddhy, stojí tváří ke Královskému paláci a tímto směrem ukazuje rukou, podle legendy předpověděl, že tam bude stát město. Když konečně dorazíme na samý vrchol (230m), jsem v úžasu - je zde vystavěn nádherný palác . Vše vykládáno zrcátky a tyrkysově modrými střípky do nádherné mozaiky. Pochopitelně tady nechybí spousta Buddhů,ale jsou tu i natové a animistické výjevy. Mezi tím vším mniši od malých kluků po dospělé muže v té krásné červené a oranžové barvě a to vše za neskutečného třpytu a čistoty tohoto místa s nádherným výhledem na Mandalay. Je tady prý jedinečný pohled na město s řekou Irrawaddy v pozadí a nechybí ani legendární Mandalayská věznice, kde si opykává trest kdoví kolik politických vězňů. Prý si nemáme nechat ujít tento pohled při západu slunce, tak si na něj počkáme. Něco se tu filmuje a skupinka mnichů se s námi chce vyfotit a tak to my zase rády Západ slunce nám trošku pokazil mrak. Zjišťujeme, že eskalátor tady opravdu je, ale na schodišti z jiné světové strany než jsme si nechaly dole boty. Takže se musíme dolů vrátit zase pěkně po svých. Rikšák na nás trpělivě čeká a veze nás k hotelu už za naprosté tmy.

Dorazíme a jdeme se najíst o ulici dál do jídelny na ulici. Dáváme si nějaké kari s rýží a pivo značky Mandalay. Je fakt moc dobré. Vrátíme se na hotel za klapotu generátorů, protože je jak jinak, vypnutý proud. Elektřina v Barmě funguje jen někdy, občas. Její omezování a vypínání má na svědomí vládnoucí režim, který prý často takové přerušování dodávek elektrické energie využívá k nátlaku na domorodé obyvatelstvo, případně i k trestání za jejich nesouhlas s vládou a vládními kroky. To nás bude provázet celou Barmou. Prostě večer se vypíná elektřina. Přes den to ani nezaznamenáváme, protože na hotelu nejsme, ale večer to pociťujeme skoro denně. Ulice jsou osvětlené jen pár zářivkami, které naftové generátory utáhnou. Chodníky jsou ve stavu, že není radno se po tmě po nich nějak extra procházet,sem tam díra,je to o hubu. Dojdeme na hotel a domlouváme si na další dny auto (malou dodávku Mazdu) s řidičem, který se jmenuje Fatty a bude nám dělat společnost další 3 dny. Smlouváme si s ním co všechno budeme chtít vidět a čas na ráno po snídani v 8:30 hodin. Jdeme spát, máme toho celkem dost.

31.10.2010 – celodenní výlet po okolí Mandalaje

Vstáváme v 6:30, první co uděláme, že si dáme slivovici, pak Ája vaří kávu a dělá Fattymu itinerář, aby věděl kam nás zavézt, co chceme určitě vidět a jdeme na snídani, která se podává v patře v jídelně. Mají tady svůj oltář, který vlastně najdete v každé domácnosti. Snídaně je klasika, máme na výběr: vaječná omeleta, nebo pečivo s máslem, džem, čaj nebo káva a určitě nechybí nějaké ovoce, většinou jsou to banány. Je tu s námi jedna evropská rodina s dětmi a starší pán taky turista. Jinak nikdo. Najíme se a už na nás čeká Fatty s umytou Mazdičkou. Zalezeme si dozadu na korbu, kde jsou dvě lavice pod stříškou. Je odtud krásně vidět a těším se, jak se bude dát i fotit za jízdy ……. OMYL Fatty s námi vyrazí celkem velkou rychlostí přes město plné aut, smogu a prachu. Oči štípou, ale neodoláme a stejně fotíme a to doslova všechno. Je mi jasný, že fotky nebudou stát za nic v tý rychlosti,ale nemůžu si pomoct.

Dorážíme na první zastávku a to je městečko Inwa, kde jsou velké sochy Buddhy ležícího a stojícího. Pak navštívíme stříbrnickou dílnu – stříbrnictví má v Mandalaji dlouhou tradici a historii. Potom zajedeme do mnišského kláštera Maha Ganayon Kyaung - jeden z 50.000 buddhistických klášterů žije zde přes 1000 mladých mnichů, je zde centrum mnišských studií, vládne zde přísná disciplína, kde počkáme na vydávání jídla mnichům. Je to obrovský zážitek, vidět řady mnichů, jak mlčky se skloněnými hlavami s miskami v rukách kráčí pro jídlo uvařené z darů,které dostali při ranní obchůzce ulicemi. Každý chce mít dobrou karmu a tak daruje určitě každý Barmánec denně jídlo,nebo peníze,ale většinou jen jídlo. Taky tu čekají spousty lidí, aby mohly mnichům rýži vydávat…to může každý. Mniši se společně se v jídelně najedí, oběd je posledním jídlem dne…dostávají i moučník nebo zmrzlinu. Tady je docela hodně turistů, hlavně těch,které sem navezou cestovky autobusy. Poté nás Fatty zaveze do tkalcovské dílny, kde se vyrábí pěkně ručně na tkalcovských stavech nádherná díla z hedvábí. Pracují tu ještě děti a v některých dílnách kolem kterých procházíme stojí ve dveřích hlídač, hlavně aby ty děti při práci nikdo nefotil !!! Asi vědí proč !!! Pokračujeme na Sagaingskou horu, kde je zase jak jinak na vrcholu, kam je třeba bosky vyšplhat po nekonečném schodišti, vystavěn honosný klášter. Posílám Áju samotnou, rotože mně bolí koleno. Procházím se dole po okolí, pozoruju nádherné motýli a vejdu i do mnišského kláštera a projdu se po zahradě. Když se Ája vrátí,vypráví, že byl ze shora nádherný výhled …..no já to neviděla,ale třeba dostanu od Áji posléze i fotky. Pokračujeme k řece Irrawaddy, kde přeplujeme loďkou na druhý břeh a podnikneme cestu na koněm tažené bryčce po ostrově, kde bývalo kdysi královské město. Ale než vůbec k řece dojedeme, necháváme si zastavit na silnici,kde kolem žijí místní lidé a je vidět, že to jsou celkem chudáci. Potřebujeme mezi ně a tak velíme Fattymu stop. Jakmile auto zastavilo, okamžitě se seběhli děti,ale i dospělí a natažené ruce prosí o nějaký dárek. Nemám sebou nic jen sáček žvýkaček a nějaký zavírací nůž. Tak to dávám Fattymu, aby to dětem rozdal, ale neumíte si představit ty prosebné pohledy z tváří natřených tanakou a natažené ruce pro blbou žvýkačku. Pláč těch, na které se nedostalo …..Tohle asi nerozdýchám. Slzy se mi derou do očí a lituju, že jsme zastavili. Nožík dávám nějakému muži, který se připletl mezi děti a taky by něco rád dostal. A prosíme Fattyho, aby už snad raději odjel. Odjíždíme a děti za námi ještě kus běží a mávají. A to ještě netuším, co nás čeká.

U řeky Irrawaddy Fatty zastaví, dáme si tu studenou Colu než přijede loďka. Mezi tím se seběhnou zase děti a tyhle prodávají cetky. Už nic nechci, to bych nedělala nic jiného, než nakupovala a kdo to potáhne. Ale jsme nenapravitelné !!! Neprozřetelně jim říkáme svá jména a odjíždíme přes řeku na projížďku po "městě klenotů“. Přejíždíme na druhý břeh, kde nasedáme na bryčku taženou koněm a vydáváme se po cestě,která mnohdy vypadá,jako opravdu ve středověku,kdy mám pocit, že ani projet nemůžeme a nebo, že se svalíme ze břehu přímo do řeky. Hned při najímání bryčky se k nám přihrnou děti s cetkami, ale tady už jsou vybaveni….mají kola a na těch za námi pojedou, dokud něco nekoupíme. Jedna dívenka je obzvlášť vytrvalá a jede za námi cca 5 km. Kupuji od ní barmskou dýmku, to prostě jinak nejde tady jsou prodejci vycvičeni k vytrvalosti a hlavně….jsou to děti a když vidíte,co jsou schopni udělat, jen aby něco prodali …… A proč jsme vlastně tady? Co je Inwa ? Ava (Inwa) se nachází 20 km jihozápadně od Mandalay. Byla založena na řece Irrawaddy v roce 1364 králem Shan Thadominbya a status královského města si podržela téměř 5 století až do vzniku města Amarapura. Inwa byla přes 400 let hlavním městem opuštěno bylo 1842… dnes je to ještě pořád skoro středověk. Královský palác se nedochoval a na jeho místě se dnes pěstuje rýže a lze tu vidět bujnou přírodu a venkovský život, který si jen těžko dokážete představit. Najdete tady klášter Bagaya postavený z teakového dřeva, který má nádhernou atmosféru a k hlavním turistickým zajímavostem Inwy patří strážní věž Nanmyint a pak ještě třeba Maha Aung Mye Zan - dnes známý jako Me Nu Okkyaung - zděný klášter r. 1822. Až sem za námi jedou na kolech ty dětičky, aby nás provedli po klášteře a prodali něco ze svých košíčků. Je to náročné odolat a nekoupit. Tady naše cesta po Inwě končí, dojedeme na břeh řeky a počkáme na loďku ….vracíme se k autu a Fattymu.

Tady už ale na nás čekají děti, které znají naše jména a volají „Alena, Mili……kup ode mně něco“ ach jo……… Pokračujeme na Amarapuru -  Beinův most nejdelší teakový most na světě 1208 m dlouhý - Leží přibližně 11 km jižně od Mandalaje. V době vlády dynastie Konbaung byla Amarapura hlavním městem. K mostu dorážíme na poslední chvíli před západem slunce a hned na nás najíždí prodejci. Chvátáme a říkám jim, že až cestou zpátky se podívám na zboží ….. a dojde tu mezi námi k nedorozumění v komunikaci. Ája říká,že už z vody na loďce nestihneme podle Fattyho západ slunce a tak si v klidu na mostě fotím,když v tom přiběhne Fatty a honem,že mám chvátat na loďku. Když přiběhnu,vidím Áju už sedící v loďce, jak je naštvaná, ale já jsem tedy taky naštvaná, že s Fattym utekli a já nic nevěděla. Nakonec to dobře dopadlo a vše jsme stihly. Západ slunce byl neskutečně krásný z vody s pohledem na most,kde korzovali místní a mniši a při západu slunce se jevili jako siluety v té červené záři. Krásný moment pro fotky. Projížďka je nádherná a za tmy vystupujeme na břeh,kde už na mně čeká holčina s těmi náramky z melounových semínek. Pane bože taková práce za pár šupek a ta vytrvalost,ta se musí ocenit !!! Kupuju od ní 3 kousky za prvé se mi líbí a za druhé dokážu ocenit ruční práci že !!!! Za tmy se vracíme na hotel,domluvíme s Fattym na ráno odjezd a aby nám koupil na pozítří lístek na loď na výlet do Mingunu. Jdeme na večeři do už známé jídelny. Chtěla bych se spojit nějak s domovem, ale internet vláda zablokovala protože budou volby, telefon nám tu nefunguje,žádný nám dostupný operátor tu nemá pokrytí,takže smůla.

1.11.2010 Mandalay – celodenní prohlídka města - ​roztloukání zlatých plíšků, Paleik, kamenictví , Mahamuni Paya, Teakový klášter, zeleninový trh

Ráno po snídani už na nás čeká Fatty a na korbě Mazdy máme pověšeny krásně voňavé kytičky,no to je pozornost !!! Moc milé. Vyrážíme tedy vstříc novým zážitkům z našich Barmských dnů. Přijíždíme do výrobny zlatých plíšků. Tyhle opravdu zlaté plíšky jsou vlastně jen tenoučké folie,kterými věřící polepují sochy Buddhů,nebo kameny na některých tomu určených místech. Ta výroba spočívá v tom, že chlapi s velkými kladivy vážícími prý 6 liber (ani nevím, kolik je to kilo) buší do zlatých plátků vložených napevno mezi bambusový papír do vrstvy asi tak 7 cm silné – jakési kostky, aby z nich udělali ty tenoučké plátky. Každý rozklepaný plíšek se pak dělí na cca 6 menších kousků a opět se proloží bambusový papírem a proces pokračuje. Finální bušení trvá 6 neuvěřitelných hodin, při kterých se bouchači pochopitelně musí vystřídat. Je to nepředstavitelná dřina a nechápu, proč to nedělají na nějakém lisu. Ale prý je to dobře placená práce….no nevím. Zlaté folie pak děvčata v místnosti - (kde nesmí ani fouknout a bylo takové vedro, že se mi až dělalo mdlo) - krájela zlaté lístky na čtverečky o hraně asi 3,5 cm a skládala je mezi dva papírky. Ten jeden zlatý lístek je neskutečně tenký, jen několik setin milimetru. Sám o sobě nemá proto prakticky žádnou váhu, a v žádném případě ho nemůžete nějak vzít do ruky,protože se vám okamžitě nalepí na prst a už je nepoužitelný. Těmito zlatými plíšky se polepují Buddhovo sochy po celé Barmě.

Pokračujeme na Paleik - hadí stúpa Chrám byl založen v roce 1974, když se jeden buddhistický mnich staral o staré pagody, uvnitř našel dvě velké krajty omotané kolem sochy Buddhy. Mnich je poslušně odnesl do džungle a vrátil se k čištění pagody. Ten den, byly krajty zpět, a třetí se připojila. Pokaždé, když mniši odnesli krajty do džungle, tak se vrátily. Nakonec mniši shledali hady jako svaté, a začali věřit, že reinkarnovala duše Buddhy v krajty Mniši přestali hady vracet do džungle a začali se o ně starat. 3x denně je koupou a 1x za 3 dny je krmí. Po koupeli se krajty neomylně vracejí samy k soše Buddhy. Koupání začne asi tak za hodinu a tak nás Fatty popoveze kousek dál, kde v okolí hadí stúpy je 325 stúp různého věku.

Některé se už rozpadají (Staré stúpy se v Barmě neopravují tím se nezíská dobrá karma… stúpy se staví nové, to vede k zásluhám) pasou se mezi nimi krávy a pěstují se tu houby na slámě. Ale nikde nikdo, natož turisti a tak je tu krásně. Z jedné staré stúpy vyleze starý mnich a zve nás dál. Žije tu jako poustevník, skromně a sám. Necháváme mu tu peníze a jdeme dál na procházku. Vůbec se mi odtud nechce, ale Fatty velí,že je čas,tak nasedáme a jedeme na to koupání- probíhá každý den v 11,00 hodin…1x za 5 dnů také krmení (na to jsme štěstí neměly). Krajty jsou velmi uctívány a lidé na ně pokládají peníze. Proudí sem hodně věřících, mnichů i mnišek a je pro ně velkým darem, když mohou vykoupanou krajtu osušit ručníkem, zájem je opravdu velký. Padla mi tu do oka jedna rodinka s malým dítětem, pořád po mně pokukují a tak je požádám, jestli si je smím vyfotit. Ochotně (a zdá se, že na to čekali) se postaví a pózují pro fotku. Poprosím Áju, aby mně vyfotila s nimi taky a slíbím jim,že jim jednoduše fotku pošlu. Fatty si od nich bere adresu a domluvíme se, že já pošlu fotky Fattymu a on pak následně jim. Fotky jsem poslala, snad se k nim dostanou. Když odjíždíme, celá rodina nám jde zamávat, narychlo jim ještě z auta podám peníze a na ty jejich oči nikdy nezapomenu. Opatrujte se tu !!!! a bye bye

Podívejte se na galerii fotek z našeho putování po Barmě zde http://countrypic.com/cs/article/321-putovani-po-barme.html

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora