Říjnový pobyt v Jemenu, část 2.

16.10. Sobota

Okolo sedmé vylézáme ze stanu, balíme, autem popojedeme zpět do Hoteiblu a vystoupáme na skálu, na které je jakási hlásná věž. Po půlhodince nasedáme do auta a odjíždíme do Manaky. Tady se loučíme s Mahmedem, krásně pískal a zpíval, u hotelu Sale vrací šíšu a my se loučíme s tanečníky. V té radosti ze setkávání jsou Jemenci báječní. Odjíždíme pěknou asfaltkou do Wádí. Cestou nám přes silnici přeběhne krásný chameleón, normálka.

Parkujeme u silnice, scházíme k potoku, pod vodopádem se čachtá několik domorodců s dětmi. Ženy, zahalené v černém, sedí v povzdálí. Naši pánové se jdou hned koupat, my namáčíme pouze nohy. Závidíme, ale nechceme pobuřovat. Sale nám říká, že můžeme jít také, tak dlouho neotálíme, jen zůstáváme v šatech. I tak je to v tom vedru velice příjemné. Působíme jako atrakce, domorodci se předvádí, jak dlouho vydrží pod vodou, no, někteří i tři vteřiny. Roman to dal za minutu patnáct, a sklidil celkový potlesk a obdiv. Černě oděné ženy, sedící ve stínu, jen zvědavě koukaly. Pokračujeme, po cestě zastavujeme na oběd (dáváme si rybu, rýži, zeleninový salát, placky, jakousi datlovou hmotu, pití a ještě mangový džus - to všechno pro šest lidí je za 5 000,- YR - naše pětistovka) a nakupujeme na následující 2 dny. Pokračujeme směr Bura. Kolem třetí jsme dorazili k „dědkovi“, kde budeme spát. Vítáme se s ním, vyndáváme věci z auta, a ještě se jdeme projít. Po pěkné hraně hřebínku, nahoru na kopec.

17.10. Neděle

Ráno pomalu balíme, dědkovi dáme 3 000,- YR, za nocleh a v půl deváté odjíždíme, v jedné vesničce nabíráme dnešního průvodce – letitý drobný mužík s pantoflemi na nohou. Vyjíždíme úplně nahoru a na konec silnice se dostáváme v 9. V jedné vesničce si náš průvodce kupuje jednu bramboru a jedno vejce. Jestli to má na celý den, tak to má hodně malou spotřebu. Procházíme řadou vesniček - jedna se jmenuje Bruchat, ostatní snad ani jméno nemají. Spíš je to vždy několik hliněných domků. Ženy tu mají jiný styl šatů. Sice také černé, ale s barevným vyšíváním, v pase třikrát přepásané šerpou, šaty jen do půlky lýtek a pod nimi černé kamaše, opět s výšivkou. Fotit se nechtějí, když je míjíme, otáčí se ke skále. Sotva je však přejdeme, otáčí se a vesele na nás pokřikují. Domy jsou posazené na skalní bloky, spojené jen vyšlapanými cestami. Procházíme okolo několika vesniček, v některých svazích jsou zbudována terasovitá – spíš balkonová políčka s kávou. Krásná, taková svérázná krajina, nádherné výhledy.

Do jedné vesnice přicházíme zrovna v době, kdy dorazili i místní prodavači kátu. Místní se o něj málem poprali, a v mžiku byl veškerý prodán. Zůstal jen zvířený prach, a to ještě dobíhali ze vzdálenějších domků další zájemci. Zde jsme také zašli do místní školy – horší, než jsme čekali. Tmavá místnost, ušlapaná zem, malé okno. V jednom koutě zahalená děvčata (ta hned ukázkově ječela, že sura nou), v druhém tabule a horda kluků, kteří naopak křičí sura sura, a fotit se chtějí. Dětí je příliš mnoho, a tak rychle opouštíme jak školu, tak tuhle vesnici. Začíná dlouhý sestup asi jediným pralesem v Jemenu, krajina se na druhé straně hor opravdu radikálně změní. Průvodce nás upozorňuje na řev opic, a opravdu, za chvilku nám je v dálce ukazuje. Cesta klesá do palmového lesa, má krásnou čerstvě zelenou barvu. Dokonce je zde v malé jeskyňce i pitná voda, tak doplňujeme tekutiny. Po necelé hodině vycházíme u silnice, kde už na nás čeká Sale se svým autem. Než se nadějeme, ozve se hřmění a v mžiku se spustí pravý tropický liják, který ale rychle končí. Převlečeni do suchého nasedáme v 15.15 do auta a jedeme nad údolí, kde vybíráme jedno pěkné kempoviště k přespání. Je to kulatý altánek s palmovou střechou, poměrně veliký. Dole pod ním, tak sto metrů, teče potůček, takže je kde se umýt.

18.10. Pondělí

Jako vždy nás ještě se tmou vzbudil muezin, je slyšet i z té dálky. Okolo sedmé vstáváme a v poklidu snídáme. Ale najednou je po klidu. Přihnala se tlupa opic, berou všechno, a nejen to, co je k jídlu, a nevypadají zrovna přátelsky. Naštěstí my už jsme po snídani, jen Sale přišel o rohlíky a nějaké placky. Ve zmatku rychle uklízíme věci do batohů a do auta, jeden neví, co se jim zalíbí. Prvotní zmatek opadává, fotíme, Sale je krmí tím, co mu ještě zbylo, ty menší se nebojí a žerou mu z ruky. V osm hodin odjíždíme, při výjezdu platíme 500 YR /os., a směřujeme do Zabídu.

Cestou máme ještě zastávku v ruční tkalcovně, kde ve značném vedru pracují dva Egypťané. Látku, dlouhou tak pět metrů zvládnou za tři dny. Za sukni chtějí 9 000 YR, takže ani náhodou. Sice ruční práce, ale pro nás k nepoužití. Před jedenáctou jsme v Zabídu. Je děsné vedro a prašno. Bereme průvodce, jinak to nejde, chce pouhých 1500 YR, a vyrážíme. Město historicky cenné, ale působí značně zanedbaně. Napřed procházíme citadelou, což byla první mešita v zemi, pak procházíme branou do starého města, kde jsou úzké a špinavé uličky. V tomhle městě údajně žila Šahrazáda, a proto tady jeden režisér – Pasolini, točil film 1000 a 1 noc. Navštívili jsme dům, kde bydlel. Vracíme se k autu a jedem na oběd. Salemu zvoní mobil, volá Samír, jestli mu nekoupíme od podloudníků litrovku vodky. Sale s tím nechce mít nic společného, jako muslim ani nesmí, ale zaveze nás na patřičná místa, a my ji za šest tisíc kupujeme. Jako neznalé cizince nás obchodník trochu natáhl. Ve tři už jsme v Tajzu a jedeme se podívat na pevnost. Je to ohromný areál, z větší části zrestaurovaný, několikapatrový, různá zákoutí, a dá se celý projít. Byli jsme tam dlouho, je půl šesté, tma, a tak zbylé prohlídky odkládáme na další den. Jedeme na hotel, dáme očistnou koupel, po půlhodince odcházíme se Salem do města.

19.10. Úterý

Ráno snídáme ve vedlejší jídelně vaječné omelety, čaj a pečivo, všechno za pětistovku riálů. Pak popojíždíme k mešitě, kterou tady opravují Italové, zahaleni do jemenských šátků, průvodce dává výklad v lámané angličtině. Pak nás Sale veze nahoru nad město, na vyhlídku. Když se vracíme, zastavuje Sale u jednoho domku, zvou nás dovnitř, usedáme na koberce a domácí paní nás chce vyzdobit malůvkami henou. Je to Saleho pozornost, tak svolujeme. Odjíždíme do Jibly. Jibla je spojena s královnou Arwou, napřed navštívíme její mešitu, potom muzeum v zachovalé části paláce. Setkáváme se se Samírem a zastavujeme na oběd. Dáváme si výtečné kuře, rýži, chlebové placky, zapečený baklažán, plněnou cuketu, chřest, k tomu piva – samozřejmě nealko, vodu, a to vše pro pět lidí za 5000 YR. Odcházíme a nastupujeme do auta a vtom přibíhá klučík, mává na nás kamerovou taškou. Zapomněli jsme ji tam. Polilo nás horko, máme tam foťák, pasy, peníze.

Autem vyjíždíme do výšky 2 970 m, a jsme na náhorní planině. Tady Samír kupuje dávku kátu, tady prý je nejlepší, dávka za 4 tisíce. Přijíždíme do Sana´a, do stejného hotelu, a jdem na chvíli k Sabancovi posedět.

20.10. Středa

V 7.30 je snídaně na střeše, kupujeme pečivo – výborné dalamánky(12) a osm rohlíků, a je to za 70 YR (7 Kč). Sale nás odváží na letiště a my odlétáme na Sokotru. Let trvá hodinu a čtvrt. Sokotra je v mraku, dokonce prší, když přistáváme. V dešti přebíháme do letištní haly, kde se k nám hlásí řidič, jménem Muhamad, usměvavý čtyřicátník, který umí dobře anglicky. Veze nás do Hadiba (hlavní město Sokotry), stěrače nestačí brát déšť, mraky u země. Ptáme se, jak dlouho tady takovéhle počasí vydrží, tak že prý i týden. Jedeme na oběd, do místní jídelny, dáváme si King Fish – což je španělská makrela (4 000 YR). Déšť mezitím přešel do mrholení, i to pomalu končí, a tak se budeme držet plánu - šnorchlování. V Dirhamri, korálové rezervaci, nám Muhamad dává čtyřicet minut na potápění, což s přehledem o hodinu přetahujeme. Nádherné korály a pestrobarevné ryby, jen jak je zataženo, tak barvy příliš nevynikají. Všude se povalují krásné, velké mušle, jsou jako dekorace, nesmí se odnášet, a ze Sokotry odvážet. Platíme 500 YR, a odjíždíme směr Erher, kde jsou bílé písečné duny. Přijíždíme už za tmy, vyndáváme batohy a stěhujeme je k velkému převislému kameni, kde chceme spát. Vyběhneme dunu, která je po dešti utažená, a pod hvězdami usínáme.

21.10. Čtvrtek

Vstáváme brzy, protože odjezd je stanoven na půl osmou, a my si to tady chceme prohlédnout. Přijíždí náš řidič, balíme a před osmou vyjíždíme. Za chvilku přijíždíme do vesničky pod jeskyní Hoq, a s průvodcem vycházíme nahoru ke skále. Krajina zajímavá, velké červené kameny, lahvovníky a další zajímavé rostliny. Skoro hodinu se škrábeme ke vchodu. Jeskyně je kouzelná, krápníková, a celé je to podtrženo tím, že jdeme sami, a jen za svitu baterek. V 10 už jsme zpátky ve vesnici, jsme pozváni na čaj. Dopíjíme, zaplatíme 4 000 YR a odjíždíme do Hadiba. Cestou zastavujeme na vykoupání a šnorchlování. Sbíráme mušličky, a po půlhodině pokračujeme do Hadiba. V nám již známé jídelně si dáváme luxusní oběd – langustu, krevety, rybu a samozřejmě přílohy, no, vypadalo to nádherně. Přejedeni platíme 9 000 YR, odcházíme vedle do obchodu nakoupit tuňáky, sýry, chleba a rohlíky. Ve tři odjíždíme do hor na trek. Na noc zůstáváme na poměrně pěkném rovném plácku nad roklí. Nanosíme dříví – suché větve dračince, děláme ohýnek, stavíme stan, ale stejně nakonec spíme venku.

22.10. Pátek

Odjíždíme v 7.15, řidič spal ve vesnici, a veze nás dolů do kaňonu, kde máme mít sraz s průvodcem a velbloudem. Musíme na ně čekat 40 minut, nakonec přichází a začíná se nakládat. Do dvou pytlů, do každého dva batohy a pátý nahoru, na hřbet. Všechno pořádně stáhnout provazem, a můžeme jít. Hodinku procházíme mezi dračinci, les to teda není, ale stromů je tu dost. Dračince už se osmdesát let nerozmnožují, a tak se jim lidi, a to dokonce z Čech, snaží pomoct. Dračinec kvete a množí se semeny z těchto květů. Z poškozené kůry vytéká „ dračí krev“, smůla, která se používá jako léčivo na rány a k barvení kůže.

Docházíme do vesnice, usedáme pod strom do stínu. Průvodce se rozhodne, že převáže na velbloudovi náklad, a nás se ptá, jestli se nechceme naobědvat. Z vesnice mu přichází na pomoc asi 12letý klučík. Zdraví se podáním ruky a asi trojitým otřením nosů o sebe, jak správní Sokotřani. Jíst teda nebudeme, a tak odcházíme přes planinu, z jejíhož okraje vidíme kaňon s říčkou a vesnicemi. Scházíme po hřebínku, kamenitou cestou, až žasneme, jaký terén ten velbloud zvládne. Přicházíme do vesnice, je poledne, odvazujeme batohy, sedáme na kraj říčky a budeme obědvat. Průvodce nám oznamuje, že tady budeme nocovat, a my jsme proti, je přeci chvíli po poledni. Takže v klidu pojíme, vykoupeme se a sháníme se po velbloudovi. Mladík to asi myslel vážně, neboť velblouda pustil a dál už se mu nechce. Trváme na svém a tak nakonec jde velblouda chytit a další dospěláci ze vsi mu pomáhají naše batohy naložit a uvázat. Další cesta vede podél řeky, pak ostře stoupá. Kolem páté hodiny docházíme na terénní práh, kde je loučka a vpovzdálí tři kamenné opuštěné domky. Máme toho docela dost, čekáme na velblouda, tomu to ještě půlhodinku trvá. Vybalujeme spacáky, zůstáváme na louce. Vychází měsíc, přímo za jednou horou, je v úplňku, takže jí udělá jakoby svatozář. Také osvítí protilehlé skály, čímž vzniká fantastická podívaná. Zalézáme do spacáků, ale vynadívat se nemůžeme. Jasné nebe, plné hvězd, a Áťovi se plní jeho dávné přání… vidět Jižní kříž.

23.10. Sobota

V půl osmé vyrážíme, stoupáme do sedla, a odtud už jen klesáme wádím. V potoce ještě malá koupel, a před jedenáctou jsme na konci našeho třídenního treku. Sedáme u potůčku do stínu, velbloud se chtěl jít vykoupat, i s našimi batohy, naštěstí ho průvodce zvednul a my odvazujeme batohy. Druhý mladík běží do vesnice, neboť ani jeden nemá mobil, a s řidičem bylo domluveno, že pro nás přijede, jakmile průvodce zavolá. Po půlhodince se vrací, že mobil nesehnal, ani jiný telefon, no… znovu odbíhá, a my čekáme, co se povede. Jsme trochu zklamáni, že trek byl tak krátký, a že už tady hodinu tvrdneme. Nakonec přijíždí naše auto, nakládáme batohy a přemýšlíme co dál. Po chvíli dohadů, domluven trek dalším wadím. Dnes nás řidič odveze na pláž, kde je koupání a možnost přespat, ráno pro nás dojede a odveze na výchozí místo. Batohy necháme v autě, protože odpoledne pro nás dojede a na večer a noc se přesuneme do Qualencie. Sice musíme zaplatit na ten den auto, ale odečítá nám něco za ten ušetřený den, takže doplácíme 80 dolarů.

24.10. Neděle

Vylézáme ze spacáku, jakmile vykoukne sluníčko, a sedíme na břehu až neskutečně modrého moře. V sedm hodin je pro nás řidič. Platíme domluvenou sumu a jedeme na trek. Čeká na nás průvodce a to ten samý, co nás vedl včera, tady se člověk bez průvodce pohybovat nesmí. S řidičem je domluveno, že na nás v jednu hodinu počká na druhé straně hřebenu a vycházíme. Začínáme stoupat, a sluníčko se opravdu snaží. Jdeme v poměrně hustém porostu, zdá se nám, že průvodce cestu spíš hledá. Tady před námi nešly kozy, natož lidi. Tímhle terénem se prodíráme snad hodinu, než nás průvodce zavede k jakémusi vyschlému potoku, kde je ale náznak jakési cesty. Je skoro devět, a my jsme na hřebínku. Sedáme do stínu a kocháme se krajinou. Následuje už rozumnější sestup na druhou stranu, po půlhodince pokračujeme korytem vyschlé řeky. V období dešťů tady bude asi hukot. Veliké, oblé kameny, balvany, po kterých už se ale jde dobře. Za dalších snad padesát minut docházíme k místu, kde se voda objevila, a z boku přitéká další potok. Po něm pokračujeme dolů. Průvodce nás zavede ke krásné tůňce s malou pláží, palmou, no úplná idylka. Vrháme se do vody, moc osvěžující není, ale i tak si libujeme. Slunění, koupání, nádhera. Po dostatečně dlouhém odpočinku pokračujeme dál. Pohledy zpátky do hor jsou nádherné. Dnes vidíme pohoří Shaut z druhé strany než včera.

Cesta je příliš jednotvárná a pochod začíná být únavný, když vidíme přijíždět naše auto. Rádi nasedáme, vyjíždíme z údolí a jedeme dobrou hodinu na západní část ostrovaQualencii. Projedeme vesnicí, mineme opuštěné a již rezavé tanky, vyjedeme na malý hřebínek, odkud je fantastický výhled na velikánskou bílou lagunu, překrásnou, s bílými dunami. Pofotíme, pokoukáme a dostatečně potěšeni pohledem přejíždíme do kempu. Tady jsme ale mírně zklamáni. Jsme uvnitř laguny, ale na koupání to tu není. Ve dvaceti centimetrech vody se nedá plavat. Ale do moře je to prý jen pět set metrů… Stěhujeme se do jednoho přístřešku, domácí přináší termosku čaje a pak se jdeme podívat do laguny, kde náš řidič pomáhá roztahovat sítě na kraby. Vytahovat je prý budou za tři hodiny, takže přecházíme lagunu do míst, kde se dá koupat. Vlny jsou tady docela velké, dají se i proskakovat. Je odliv, objevují se další duny, a všude běhá spousta malých béžových krabíků.

25.10. Pondělí

Ráno je laguna plná vody a z písečných dun zbyly jen vršíčky. Ráno máme čas, tak ještě vyběhneme dunu, je odtud krásný pohled na všechno kolem. Ta duna je tak ladná, že ani nemáme to srdce jí sklouzat dolů, a zanechat v ní stopy. Vracíme se do kempoviště právě ve chvíli, kdy domácí vytahují sítě ze včerejška. Povedlo se jim i něco chytit, krabi jsou velcí, krásně modří, v síti je i pár ryb, a dokonce i jeden rejnok. Tomu opatrně vyndali z ocasu jedový trn a radši ho kamenem rozbili. Dobalíme batohy, platíme 1 000 YR/os., a po deváté hodině odjíždíme na letiště. Na letišti je ten náš řidič zaměstnán, a my jen koukáme, jak plynule přešel mezi letištní odbavovatele. Sedíme v hale, než nám pokynou, abychom dali batohy na pás a šli do rámu. Procházíme v pohodě, jen Áťův batoh je položen vedle. Všichni koukají na monitor, a pak se ho na něco ptají. Po diskusi s naším řidičem mávnou rukou a nechají ho jít s batohem dál. Viděli v batohu mušli, a protože ze Sokotry se nesmí žádná vozit, bylo třeba přímluvy.

Odlétáme v 11.50 hod., už z výšky prohlížíme duny Qualencie, přelet nad mořem, svačinka a už sedáme v Mukalle. Procházíme odbavením, a už se nás chytá policajt, a vyzvídá, co my tady, kam pojedeme… Nikdo na nás nečeká, tak sedáme před letištěm. Přichází vojáci, co jako my, tak jim dáváme číslo na Samíra, jediný kontakt, který máme. Vtom přichází náš řidič, představuje se jako Ahmed, takový drobný čtyřicátník. Má také Toyotu, jen vepředu nemá prostřední sedadlo. Dozadu nakládáme batohy, a mezi ně se musí vmáčknout přidělený policajt, i se samopalem, takový nesympatický černoch. Moc místa tam teda nemá, ale my jsme o něj neprosili. Hodinu jedeme strašnou krajinou - náhorní planinou, pouští. Přijíždíme k policejní kontrole, a ti že nás nepustí, že musíme mít na další cestu větší vojenský doprovod. Musíme hodinu a půl čekat, ale nedá se nic dělat. Vedro je děsné, vystupujeme z auta a rázem jsme středem pozornosti domorodců. Mladíci prodávají kokosy, dva za 300 YR, tak je kupujeme, ale nejsou moc dobré. Konečně přijíždí auto s policajty, a my můžeme pokračovat v cestě. Za další hodinku přijíždíme k přepychovému hotelu nad Wádí Duan. Je to vyhlídkové místo pro všechny výpravy, neboť pohled do kaňonu a na beduínské městečko v něm je impozantní. Zdržíme se tu skoro do pěti a začínáme sjíždět dolů do Wádí. Jsou tu krásné výhledy na okolí i barevná městečka. Jen je škoda toho času, co jsme čekali na ty policajty.

Až za tmy přijíždíme k hotýlku, kde máme nocovat. Tady se nás ujímá takový vysmátý Jemenec, samopal přes rameno, na všechno se žulí, mele si svou a nedá se s ním rozumně domluvit. Dohodneme cenu, jdeme se ubytovat, a on nás bere do sousedního baráku na večeři. Ta je mizerná a drahá. Potom ještě děláme kolečko po vesnici – nic špinavějšího a smradlavějšího jsme zatím v Jemenu neviděli. Máme pocit, že se naší výpravou ten domácí chlubí. Kráčí se samopalem přes rameno, a zřetelně všechny kolem zdraví. Snažíme se prohlídku co nejdřív ukončit, vracíme se na „hotel“ a jdeme spát.

26.10. Úterý

Ráno nás budí Áťa, a že máme jít na snídani. Není ještě ani půl sedmé, co ten fofr? Oblékáme se a jdeme. Domácí na nás čeká, samozřejmě se samopalem, a vede nás ven z baráku. Že by snídaně byla jinde? Projdeme celou vesnicí a pokračujeme pořád dál. Domácí se přiblble usmívá, stále něco drmolí. Stále s větší nechutí jej následujeme. Chvíli se motáme mezi políčky, kde zcela zahalené ženy sklízí kukuřici. Vzrostlým křovím a potom přes koryto vyschlého potoka přicházíme do sousední vesnice. Samopalník nás zavede do místní čajovny, objednává nám čaj a jakési koblihy. Je to tu značně špinavé. Ze stolku, který je mezi námi, by se dal vyčíst jídelníček mnoha dní zpátky. Náš domácí z nás má ohromnou legraci, ale my bychom nejradši zmizeli. Naše trpělivost končí, když jeden z místních, řezník, odvede kozu tak pět metrů od nás, a tam jí podřízne.

Odcházíme, náš samopalník frajersky rovná účet, a vede nás dál, do vesnice, před jeden barák. Tady, jak vyrozumíme z jeho arabštiny, bydleli rodičové Bin Ládina. Barák je veliký, kdysi musel být i přepychový, zvlášť na místní poměry. Jenže dnes je opuštěný a značně chátrá. Po silnici se vracíme do hotelu, a tady nás překvapivě čeká snídaně. Další překvapení nás čeká při odjezdu – při placení. Domácí požaduje 14 tisíc YR, přesto, že bylo předem domluveno sedm a půl. Ještě, že jsme to s ním večer tak dlouho domlouvali !!! Z usměvavého dementa se stává naštvaný samopalník. Následuje půlhodinová skoro hádka, kdy se snažíme i dovolat Samíra, ale na toho je ještě asi brzo. Odmítáme zaplatit, a samopalník začíná být agresivní. Mává tou svou zbraní, ale my už chceme odjíždět. Do hlasité debaty se vkládá i řidič, ať mu nic nedáváme a jedeme. Dokonce i jeden domorodec samopalníkovi domlouvá, ten se vzteká, ale nakonec si peníze vezme a my odjíždíme. To teda bylo ráno !

Projíždíme kaňonem Vádí Duan, míjíme hliněné domy, postavené po skalami. Některé jsou i šesti až osmi patrové. Okolo desáté přijíždíme do městečka Al Hajrein, proslulého svými mešitami a palmovým porostem kolem. Stojí v úžasné symbióze na skalnatém výběžku, vysoké domy, úzké uličky, spousta dětí. Jako prodejní artikl tu mají med, který je vyhlášený, ale pro nás má jinou chuť. Cestou potkáváme zahalené beduínky, ale na hlavě mají pro ně typický špičatý slamák. Na prohlídce strávíme skoro hodinu a pak pokračujeme směr Sejun, po jejich Sewyan, kde bude náš hotel. Ten je veliký, opravdu pěkný, máme pocit, že jako hosté jsme tu sami. Dokonce pro nás napouští bazén, tak to bude přepych. Chvilku odpočíváme, na 13.00 přijíždí náš řidič, přichází i vojáček. Jedeme do Shibanu, kam jsme měli jet až následující den, ale kdo by trávil slunné odpoledne na hotelu. Vedro je parádní, jenom na prohlídku to asi není ten nejlepší čas.

Městečko liduprázdné, kdysi královské, založeno ve druhém století. Velmi význačné svými až čtyřicetimetrovými budovami, stavěnými z hlíny, což na dobu vzniku (6. stol.) bylo něco velmi neobvyklého. Proto je také od roku 1982 na seznamu UNESCO. V přízemích jsou malé ruční dílny na cokoliv, teď většinou zavřené, až na tkalcovnu, kam se jdeme podívat. Jdeme na protější kopec od Shibanu pokochat se západem sluníčka. Měníme vojáčka, jede s námi příjemný mladík, s kterým se dá komunikovat. Západ slunce sledujeme pod dohledem několika samopalníků, dole je ještě auto s kulometem… Mají obavy, aby se nám něco nestalo, byla by to špatná vizitka pro Jemen.

27.10. Středa

V půl deváté odjíždíme do Sejúnu. Na nádvoří paláce chvilku čekáme, ještě není otevřeno. Uvnitř je muzeum, dobové nářadí, v některých místnostech černobílé fotky z dob, kdy sem dorazili první evropští cestovatelé. Pravda, moc se toho do dnešní doby nezměnilo. Začíná zas parádní vedro. Přejíždíme do Tarinu. Místní paláce vypadají zvenku krásně, udržovaně, jsou veliké a nádherně malované. Jenže uvnitř opak. Zanedbané, zaprášené, špinavé. Ono celé to městečko je takové mrtvé, nikde nikdo… Procházíme okolo nějaké staré – původní – knihovny, určitě bychom jí minuli, ale doprovodný vojáček nás na ní upozorní. Zacházíme dovnitř a tady se nás ujímá velmi ochotný zaměstnanec. Velmi slabou angličtinou nás seznamuje s historií, ukazuje i velmi staré, vzácné svazky. Nás zaujala mapa světa, krásně malované polokoule, na kterých ještě nebyla Amerika. Vracíme se do Seyunu, na oběd, do hotelu a zpět. Jdeme na džus, zveme vojáčka a vyzvídáme. Je mu 27, prý by se chtěl oženit, ale ještě nemá na nevěstu. Je překvapený, že u nás se nemusí za ženy platit, a my z toho, že jsme zadarmo, máme pocit méněcennosti. Pak odcházíme do města, vojáček nechápe, že se chceme jen tak courat a okukovat, ale pak nás provede takovým příjemným okruhem starou částí města. Setmělo se, a v těch neosvětlených, úzkých a křivolakých uličkách jsme i rádi, že ho máme s sebou. Cítíme se bezpečněji, a hlavně, že nemůžeme zabloudit.

28.10. Čtvrtek

Ráno v klidu vstáváme, snídáme, potom plavání a pak nezbývá nic jiného, než zabalit a odjezd na letiště. V deset nám odlétá letadlo do Sana´a, kde na nás čeká bratr Saleho a veze na hotel. Jsme opět v našem hotelu, necháváme si batohy u Romana na pokoji, neboť ten má před sebou ještě dva dny pobytu tady. Nám to tady odletem v noci končí, a tak jdeme rychle courat po staré Sana´a, abychom co nejvíc nasáli její atmosféru. Kupujeme domů chalvu, jemenský čaj, nějaký ten šátek a vodní dýmku. Zbytek večera posedáváme u Sabanky, přijíždí Sale, má nás odvézt na letiště, ale nám se domů moc nechce. V deset hodin nám Sabanka nabízí návštěvu svatby, jen nám ženám, a to do mužské části. My jako cizinky že tam můžeme.

Jedeme autem do nové Sana´a, je tu velký sál, kde vepředu je závěsy ozdobené podium, na kterém sedí ženich se svými kamarády. Jdeme mu poblahopřát a pak usedáme na ty jejich matrace. Hraje živá hudba, u podia tančí osm kluků jemenské tance. Ostatní návštěvníci – samí muži - žvýkají kát, který zapíjí vodou. Žádné jídlo, žádné jiné pití, žádné stoly, žádné ženy. Nic. Trochu smutná zábava. Čekáme, že se svatba pohne, a my se budeme moci jít podívat mezi ženy. Ale už je pozdě, volá Áťa, kde jsme, že nám za chvíli letí letadlo. Sabanka sežene auto, vracíme se, odcházíme na hotel pro batohy, loučíme se se Samírem a Romanem, a se Salem odjíždíme na letiště. Loučení se Salem je takové smutné. Dostáváme od něj jakousi vonnou mast, bereme batohy a jdeme do haly. Máváme mu, on ještě chvíli sedí v autě, neodjíždí. I nám je smutno. Bylo tu krásně, a nejen Sale na tom má podíl… Procházíme odbavením, obvyklé letištní procedury.

29.10. Pátek

V letadle jsme toho moc nenaspali, v Istanbulu máme na přestup hodinu a půl a pak do Mnichova. Přelet nad Alpami je už za světla, je nádherný a my se kocháme pohledy na zasněžené vrcholky. Některé poznáváme nebo si to alespoň myslíme. V půl desáté Mnichov, Áťa s Klárkou frčí pro auto (stopem), nakládáme batohy a frčíme domůůů. Tady naše dovolená končí. Byla výjimečná a myslím, že nikdo z nás na ní do konce života nezapomene.

1. část povídání o Jemenu naleznete zde http://countrypic.com/cs/article/1255-rijnovy-pobyt-v-jemenu-cast-1.html

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora