Íránská islámská republika, část 5.

Neděle 2. 5. 2010 – přejezd do Šírázu

V 6:30 je snídaně a v 7 opouštíme Kermán. Před sebou máme 600 kilometrů do Šírázu. Krajina není moc zajímavá, většinou jen holé stepi, občas trochu zelené trávy. Poprvé za celou cestu po Íránu vidíme nomádské stany. Naštěstí v celé zemi jsou pěkné, široké, kvalitní silnice a tak se jede celkem dobře. Kolem 10 hodiny zastavujeme u pěkného parku ve městě Sirjan. Řidič nám zase připravuje čaj nebo kávu a můžeme si trochu protáhnout nohy. K dispozici jsou čisté městské záchody samozřejmě zdarma. Oběd máme zamluven ve městečku Neyriz. Je to ospalá, zaprášená díra na úpatí pohoří Zagros. Turisté sem asi moc často nezavítají. Restaurace taky moc výstavní není, ale je hojně navštěvovaná místními lidmi. Všechny židle v restauraci jsou ještě v originálních igelitových obalech jak byly zakoupeny. Zřejmě už to bude nějaký ten rok, protože místy z obalů zbyly jen cáry. Toto je velice rozšířený íránský zvyk. Má to zřejmě prodloužit životnost nábytku, aby se tak brzy neošoupal. Během naší cesty jsme se s tím setkali dost často - třeba v hotelových recepcích jsou křesla zabalená v igelitu a taktéž v našem autobuse sedíme na zbytcích obalů. K jídlu dostáváme zeleninovou polévku, jako předkrm bílý jogurt s bylinkami a jako hlavní chod si dávám oblíbený kuřecí kebab. Během jídla nějaký místní umělec preluduje na flétnu. Většina místních lidí používá k jídlu jen lžíci, někdy ještě vidličku. Nůž téměř nikdy. Ten po urgencích dostáváme jenom my turisté.

Po odpočinku přejíždíme průsmykem pohoří Zagros. Kolem nás jsou vysoké hory přes 3 000 metrů. Serpentiny nahoru a potom serpentiny dolů. Jezdí tudy celkem dost náklaďáků a tak se naše jízda trochu zpomalí. Na vyhlídce zastavíme na pár fotek. Pohoří je vyprahlé, téměř bez vegetace. V nižších polohách občas živoří fíkovníky. V dálce vidíme hladinu solného jezera Bakhtegan. Těch je v této oblasti několik. V údolí pod horami zastavujeme u ruin sasánovského paláce u města Sarvestán. Je zataženo, fičí vítr a vypadá, že každou chvíli začne pršet. Je to na svetr. Palác pochází z 5. století n. l. Byl zapsán na seznam kulturních památek Íránu. Palác je moc vzletné slovo, je to dost malá stavba a nikdo s určitostí neví k čemu vlastně sloužila. Jestli to byl nějaký lovecký zámeček nebo třeba chrám ohně. Hlavní prostor je zastřešen kopulí, která se propadla a teď se opravuje. Jinak je k vidění pár kamenných zdí a oblouků. Těsně přes Šírázem projíždíme kolem dalšího solného jezera Maharlu. Ale už se spustil déšť a nikomu se z autobusu ven nechce. Tak jen z okýnka děláme pár fotek. Jezero leží v nadmořské výšce 1460 metrů a má průměrnou hloubku 0,5 - 3 metry. Kolem břehů je narůžovělá krusta soli a uprostřed jezera je hejno plameňáků. Kolem 19 hodiny přijíždíme konečně do Šírázu. Už jsme za celý den hrozně utrmácení. Jsme ubytováni v centru města v hotelu Parsian

Pondělí 3. 5. 2010 - Šíráz

V 7 je snídaně. O půl osmé máme pokračovat do Persepole. Venku ale prší a předpověď není dobrá, tak náš místní průvodce mění program a čeká nás celodenní prohlídka města. Do Persepole pojedeme zítra, má být lépe. Šírázské růže, půvabné ženy, údajně nejkrásnější perština, poezie, těžké víno a datle, to všechno jsou atributy tohoto velkého města. Jeho počátky se datují do 7. století, kdy byla Persie dobyta Araby. Velkého rozkvětu dosáhl za Mongolského a Timurovského období, kdy se stal obchodním a kulturním centrem. Rozvíjela se kaligrafie, malířství, literatura a poezie. Umělci šířili slávu Šírázu daleko za hranice Persie. Podíleli se na výstavbě nádherných památek třeba v Samarkandu. Autor výzdoby Taj Mahalu v Indii také pocházel odsud. Poté, co Šáh Abbás I. přenesl své hlavní město do Isfahánu, Šíráz začal pomalu upadat. První panovník dynastie Zandovců Karím Chán se pokusil pozvednout jeho slávu a roku 1750 ho ustanovil hlavním městem. Éra panování jeho dynastie však byla krátká a nově nastupující Kadžárovci přenesli hlavní město do Teheránu. Dnes je Šíráz městem poezie a centrem vzdělanosti s jednou z nejlepších univerzit v Íránu.

Prohlídku začínáme v Eramské zahradě. V překladu její název znamená Zahrada zemského ráje. Je to údajně jedna z nejkrásnějších zahrad v celém Íránu. Pršet už přestalo a začíná svítit slunce. Přesné datum založení zahrady není známé, ale zřejmě vznikla za Seldžucké dynastie. Opravená byla potom za Zandovců. Uprostřed zahrady je pohádkový kadžárovský palác Kach-e Eram z 19. století. Má 3 patra a je zdoben dlaždicemi s výjevy ze života na panovnickém dvoře. 3 terasy podpírají bílé štíhlé sloupy. Celý palác se odráží v modré hladině krásného bazénku lemovaného květinami. Zahrada je osázená různými exotickými stromy, keři a barevnými květinami. Do toho jsou zakomponována rozmanitá jezírka a fontánky. Ve velké oblibě jsou u Peršanů růže. Jejich pěstování je v Íránu přímo kultem. Obyvatelé někdejší Persie vždy milovali zeleň a květiny. Asi proto, že většinu jejich země pokrývají pusté pouštní hory bez vegetace. Zahradní umění proto dotáhli k naprosté dokonalosti. Podle lingvistů právě perský název pro umělou zahradu pairidaeza stojí za původem slova ráj v mnoha evropských jazycích. Na rozdíl od japonských zahrad nejsou perské zahrady inspirovány okolní přírodou. Naopak, jejich podoba přímo kontrastuje s okolní pustinou. Je v ní vše, co venku za zdí chybí. Tráva, stromy, keře, květiny a voda. Ta je v pouštních krajích vždy symbolem štěstí a blahobytu. Peršané povýšili práci s vodou na umění. Když Arabové dobyli Persii, tak byli zdejšími zahradami tak uchváceni, že je začali napodobovat. A tak se staly zahrady s fontánami a vodotrysky chloubou islámské architektury. V zahradě je plno místních turistů, kteří dle rozmanitého oblečení pocházejí ze všech koutů země. Zastavuje mě skupinka dívek na školním výletě. Ptají se, jak se mi v jejich zemi líbí a zajímají se, jak to vypadá zase u nás v Česku. Strávím s nimi pár příjemných chvil. Na kopci za zahradou vykukuje mohutná budova místní univerzity, v jejímž majetku je nyní celá zahrada.

Na vzdělání se klade v Íránu velký důraz. Země je díky embargu OSN dost izolovaná a nemá šanci, aby legálně získala nové technologie ze západu. Proto se snaží být co nejvíce soběstačná a vychovat si dostatečný počet vlastních vědců a techniků. Bez zajímavosti také není, že 60% vysokoškolských studentů tvoří ženy. Nejsou to odstrčené a nevzdělané chudinky jak si většina lidí na západě myslí. Mužům konkurují v celé řadě různých profesí - taxíkářky, policistky, úřednice, lékařky, vysokoškolské lektorky atd.

V samém středu města se nachází citadela Arg-e Karím Chán-e Zand. Tvarem připomíná středověkou cihlovou pevnost, je čtyřhranná s ozdobným cimbuřím a v každém rohu stojí kruhová věž. Byla postavena v letech 1766-7 Karimem Chánem z dynastie Zand. Byla používána pro slavnostní příležitosti nebo přijímání královských návštěv. Za Kadžárovské dynastie tady bylo sídlo guvernéra. Později byla přeměněna na vězení. V roce 1971 byla zapsána na seznam kulturního dědictvím Íránu a začalo se s její rekonstrukcí. Středem nádvoří se táhne úzký dlouhý okrasný bazének lemovaný stromy a květinovými záhony. Dnes citadela slouží jako muzeum. V některých místnostech jsou dobové fotografie a různé expozice. Pár pokojů je zařízeno starodávným nábytkem. Terasu podpírají 2 dřevěné sloupy a na oknech jsou nádherně vyřezávané dřevěné výplně. Před citadelou se rozkládá velký park, kde relaxují domorodci a nechávají se od nás ochotně fotit.

Nyní jdeme navštívit nejposvátnější místo v celém Šírázu - mauzoleum Bogh-e-je Šáh-e Čerágh. Je v něm pohřben bratr Imáma Rézy Sejjed Mír Ahmad, který v roce 835 zemřel nebo byl zavražděn v Šírázu. Dále tu odpočívá i jeho bratr Muhammad. Jedná se o významné poutní místo a panují tu velmi přísné bezpečnostní předpisy. Veškeré tašky a batohy musíme odevzdat v okénku u hlavního vchodu. To platí i pro foťáky a kamery. Veškeré cennosti tam rovnají do jedné police a celá skupina dostaneme jen jeden společný lístek na všechny věci. Jelikož moje celá fotovýbava stála kolem 60 tisíc, tak z toho nemám moc dobrý pocit. Ale místní průvodce mě ujišťuje, že se určitě nic neztratí. Potom my ženy vstupujeme po jedné za plentu, kde nás prošacují a ustrojí do „slušivého“ čádoru. Muži vstupují zase jiným vchodem, kde je mužská ochranka. Uvnitř se sejdeme. Nacházíme se na ohromném nádvoří, kterému dominuje velkolepá mešita se dvěma minarety a velkou kopulí. Veškeré vnější fasády jsou opět obložené mozaikami s úžasnými vzory. Je škoda, že si tu nádheru nemohu vyfotit. Ujímá se nás nějaký pracovník z návštěvnického centra a vede nás do své kanceláře. Tam nás usadí, pohostí čajem a rozdá nám obrázky a propagační materiály o této svatyni. Tak aspoň něco místo fotek. Měli jsme obavy, že bude následovat nějaká náboženská přednáška, ale nic takového. Po chvíli se s námi loučí a můžeme vstoupit do samotného mauzolea. Nádherou nám až oči přecházejí. Hrobka je celá ze stříbra, zdobená kaligrafickými nápisy a obehnaná stříbrnou mříží. Poutníci se hrobky dotýkají rukama nebo ji i dokonce líbají. Zdi jsou obložené zrcadlovou mozaikou, všechno se třpytí, září a leskne. Jelikož se jedná o velmi konzervativní místo, máme strach, abychom se nedopustili nějakého faux-pas a nešlápli třeba tam, kam se nemá nebo se nedotkli něčeho zakázaného. První hrobka na tomto místě byla postavena v roce 1130. Od 14. století se stává poutním místem a kolem se stavějí teologické školy. Během stovek let byla svatyně několikrát poškozena zemětřesením a přestavěna. Poslední rekonstrukce pochází z roku 1958. Toto je jediné místo v Íránu, kde jsme viděli, že se věřící v mešitě modlí. Jinak všechny mešity na naší cestě vždy zely prázdnotou, nebo v nich nanejvýš někdo pospával. To je pro nás dost překvapující zjištění, protože Írán je náboženský stát a měli jsme představu, že se tady všichni furt budou modlit. Ale opak je pravdou.

Třeba v Egyptě nebo Tunisku často prodavači v poledne vytáhnou modlitební kobereček a nehledě na zákazníky jdou se modlit. Nebo lidé pospíchají k večerní modlitbě do mešity. Nic takového se v Íránu neděje. Zdá se, že většina Íránců své náboženské povinnosti moc svědomitě nevykovává. Sice jsou to muslimové, věří v boha, ale náboženství intenzivněji nepraktikují. Obřadů v mešitách se zúčastňují jen v určitých životních situacích. U východu jsem ráda, že se zbavím čádoru, který mě furt padal. Holt ho neumím nosit. Vyfasujeme zpět z úschovny naše věci (foťák je v pořádku) a vracíme se autobusem do hotelu. Máme hodinu a půl volno na individuální oběd. S přáteli se vydávám kousek od hotelu na hlavní třídu do jedné pizzerie. Dáváme si dohromady 2 pizzy, protože jsou obrovské a na pití kolu. Konečně něco jiného než kuřecí kebab. Pizza je moc dobrá, pochutnám si. V 16 hodin máme pokračovat dál, ale řidič asi zaspal. Čekáme na něj před hotelem. Přijíždí velký taxík a z něj vystupuje nějaká ománská nóbl rodina. Všichni na ně koukáme s otevřenou pusou. Páni mají na sobě bílé hedvábné „noční košile“ až na zem a na hlavách bílé čepičky. Ženy jsou v černých vyšívaných nikábech. To je černý dlouhý hábit se závojem přes obličej s malým průzorem pro oči. Je vidět, že to jsou samé kvalitní drahé látky a ruce mají ověšené zlatem. Sluhové jim z auta vynášejí zavazadla.

Konečně v 16:30 přichází náš řidič Xerxés a pokračujeme ke Khan medrese. Založil ji v roce 1615 Imám Gholi Khan jako teologickou školu pro 100 studentů. Je dosud v provozu. Zase se jedná o čtvercový objekt uprostřed s nádvořím, na kterém nechybí kašna a okrasné stromy. Kolem dokola jsou dvoupatrové arkády s mozaikovou výzdobou. Typický isfahánský stavební styl. Po úzkém schodišti se dá vylézt na střechu, odkud je výhled na Šíráz a okolní vysoké hory (kolem 3 000m n. m.). Autobusem se přesuneme na třídu ajatolláha Dastgheiba, kde se nachází skvost perské architektury - mešita Nasir al-Mulk. Byla dokončena v roce 1888 za panování Kadžárovské dynastie. O opravy a údržbu této jedinečné památky se stará nadace Nasir al Mulk. Mešita je proslulá hlavně svými dlaždicemi s květinovými motivy. Zde na rozdíl od ostatních mešit převládá červená, růžová a žlutá barva. Vnitřní modlitebna se skládá ze 3 lodí oddělených sloupy. Mozaiky v každé lodi jsou laděny do jiné barvy. Podlaha je pokryta perskými koberci a okna vyplněna barevnými skleněnými vitrážemi.

Po prohlídce odjíždíme na severovýchodní okraj Šírázu, kde se nachází další monument - Koránová brána. V malé komůrce na vrcholku brány byly uloženy 2 vzácné rukopisy Koránu. Poutníci procházející bránou věřili, že jim tyto knihy požehnají jejich cestu a přinesou štěstí. Za Kadžárovské dynastie byla brána poškozena zemětřesením a v roce 1937 byly knihy odstraněny a umístěny do muzea ve městě, kde jsou dosud. Tak brána už asi ztratila svůj účinek. Dnes je součástí městského parku. Je odtud krásný výhled na město. Šíráz je město básníků a poezie. Narodili se v něm 2 velcí perští básníci islámského středověku Háfez a Saadí. Klasická perská poezie je v Íránu velmi populární i nyní v moderní době. K hrobům těchto velikánů neustále proudí davy lidí a přinášejí jim květiny. My navštívíme hrobku Chvádže Šamsuddína Muhammada Šírázé neboli Háfeze. Narodil se v roce 1320. Už od ranného mládí se zabýval arabskou a perskou poezií. Perfektně zřejmě ovládal Korán, protože jeho pseudonym Háfez znamená ten, kdo zná nazpaměť korán. Jeho díla získala širokou oblibu už za jeho života. Dodnes se všechny společenské vrstvy učí a citují verše z jeho Dívánu. Perští básníci výrazně ovlivnili západní literaturu. Například Goethe byl tak okouzlen Háfezem, že ho tato fascinace inspirovala k napsání Západovýchodního dívánu. Hrobka se nachází v krásné zahradě plné květin, jejichž krásu Háfez ve svých básních často opěvoval. V roce 1935 zde byl postaven osmiboký pavilon, ve kterém leží kamenný sarkofág popsaný kaligrafickými nápisy. Kolem je malá sloupová kolonáda z 18. století. U rakve je stále plno. Přichází sem rodiny s dětmi, mládež, vojáci, mladí výrostci v džínách, lidé všech věkových kategorií a všichni se chtějí poklonit tomuto oblíbenému básníkovy. Nedovedu si představit, že by u nás proudily takový davy třeba k Máchovi.

Autobusem se zase vracíme do centra města. Nyní máme na programu místní bazar Bazaar-e Vakíl. Patří k nejkrásnějším v Íránu. Začal se stavět v 11. století a do současné podoby ho dotvořil Karím Chán-e Zand. Ponořujeme se do bludiště ulic, překrásných zákoutí, medres a karavanserájí. Obdivujeme obchody se zlatem, koberci, tepanými předměty, perskými miniaturami a orientálními parfémy. Írán ještě není zaplaven levnými kýčovitými suvenýry a tak veškeré kousky jsou kvalitní ruční práce. Téměř umělecká díla. Dále se dostáváme do oddělení s úžasnými pestrobarevnými látkami. Některé jsou vyšívané zlatými nitěmi a flitry. Šijí se z nich nádherné, téměř plesové toalety s úzkými ramínky a hlubokými dekolty. Jsou určeny ale jen k domácímu použití. Protože v zemi jsou taneční zábavy, plesy nebo diskotéky zakázány, mladí lidé ze středních a vyšších tříd pořádají často bujaré párty v soukromí. Náplní těchto oslav bývá setkání s přáteli, tanec, západní hudba, a konzumace alkoholu. Alkohol není možno v Íránu sehnat ani v luxusních hotelech pro turisty. Proto se ho velké množství pašuje ze zahraničí a prodává za vysoké ceny na černém trhu. Asi po hodinové procházce bludištěm uliček se chceme vrátit zpět, ale ouha, náš místní průvodce tady zabloudil. Furt chodíme dokola a nemůžeme najít východ. Už sotva pletu nohama. Nakonec se musíme několikrát ptát na cestu ven.

Kolem 19:30 se vracíme do hotelu. Máme necelou hodinku na odpočinek a očistu. Pak vyrážíme na slavnostní večeři. Měla to být večeře s folklórním vystoupením, ale to bylo zrušeno. Právě celý Írán drží 14 denní smutek kvůli úmrtí Fatimy, sestry Imáma Rézy, která zemřela v 9. století a teď má výročí. V době smutku jsou zakázány veškeré hudební produkce. Večeře se koná v elegantní restauraci. Je tady zase úplně plno a dokonce potkáváme i nějaké další turisty. Máme na výběr z několika jídel, já zůstávám věrna kuřecímu kebabu s rýží. Někteří si dávají v této zemi dost neobvyklý pokrm - hovězí řízek. K velkému překvapení jim donesou šnicl přes celý talíř. Prý byl moc dobrý. Zeleninové saláty a deserty si bereme sami z připraveného bufetového stolu. Na závěr ještě šálek čaje. Pak už rovnou do hotelu, mám toho za celý den dost.

Další část povídání o Íránu naleznete zde http://countrypic.com/cs/article/1253-iranska-islamska-republika-cast-6.html

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora