Íránská islámská republika, část 4.

Čtvrtek 29. 4. 2010 - Yazd

V 7 je snídaně a po ní v 7:30 opouštíme Isfahán. Máme před sebou asi 320 km do Yazdu. Cesta vede monotónní pouštní krajinou. Ani ne v polovině cesty děláme zastávku u karavanseráje u městečka Nain. Karavanseráje byly jakési středověké hotely pro obchodní karavany. Stavěly se od sebe ve vzdálenosti denního pochodu karavany, to je asi 30km. Přes území Íránu kdysi vedla trasa Hedvábné stezky, kudy proudilo zboží dopravované velbloudími karavanami z daleké Číny až do Evropy. Cesta trvala tehdejším obchodníkům celé 2 roky. Museli být zdatnými cestovateli, aby odolali všem nástrahám - nepřízni počasí, nepohodlí a loupeživým bandám. Proto se rádi na noc uchýlili do karavanserájí. Mohli se zde umýt, najíst, pomodlit a vyspat. Taktéž o zvířata bylo postaráno. Karavanseráje hrály i důležitou společenskou úlohu. Putující obchodníci, mniši, vojáci i velvyslanci si tady vyměňovali novinky o politické situaci, válkách a povstáních, o nových náboženství a filosofií i vynálezy a jiné znalosti. Karavanseráj měla obvykle čtvercový půdorys a v každém rohu měla kruhovou věž. Zdobená vstupní brána musela být dost velká na to, aby jí prošel naložený velbloud. Vnitřní nádvoří pak lemovaly řady stejně velkých místností - pokojů pro cestovatele a jejich zvířata. Naše karavanseráj je bohužel zamčená a nepodaří se přivolat hlídače. Nachází se v naprosté pustině. Dírami kolem dveří nakukujeme dovnitř. Na nádvoří jsou balíky slámy a podle bobků všude kolem na zemi poznáváme, že nyní slouží k ustájení ovcí a koz. V blízkosti jsou ještě 2 další podobné stavby, ale v daleko horším stavu. Řidič Xerxés nám připravuje čaj a kávu a k tomu servíruje malé koláčky s datlovou náplní. Počasí je krásné, nebe bez mráčku.

V 13:15 přijíždíme do Yazdu. Nejprve poobědváme kuřecí kebab a potom se ubytujeme v hotelu Mehr. Hotel se nachází v historické části města ve 200 let staré budově postavené v tradičním pouštním stylu. Slouží zároveň jako malé muzeum. Všude ve výklencích na stěnách jsou vystavené různé historické předměty. Hotel se skládá z několika nádvoří, která jsou zastřešena velkou stanovou plachtou. Nádvoří slouží zároveň jako restaurace. Odsud se vstupuje do jednotlivých pokojů. I pokoje jsou starobyle zařízeny - dřevěný bytelný nábytek, židle jako na nějakém zámku, na zdi velká tapisérie a mnoho starodávných předmětů jako dekorace. Okno je z barevného skla a směřuje do nádvoří. Jen jednu vadu to má - pokoj se zamyká na petlici normálním visacím zámkem. Je to asi působivé, ale nepraktické. Dveře nedoléhají a tak mám na chodbu asi centimetrovou škvíru. Po schodech se dá vylézt na hotelovou střechu. Na ní se nacházejí zvláštní komíny (badgiry), které slouží jako klimatizace. Jsou jedním z hlavních znaků místní architektury.

Yazd má asi půl milionu obyvatel. Nachází se v oáze, kde se setkávají pouště Dasht-e Kavir a Dasht-e Lut. Leží ve výšce 1203 metrů nad mořem. Nejvyšší hora v regionu má přes 4000 metrů. Je znám především svou unikátní pouštní architekturou a řemeslnou výrobou, především tkaním hedvábí. Jeho historie sahá až 3000 let zpět. Celé město je postavené z vepřovic. Vzhledem ke své odloučenosti a nepřístupnosti byl Yazd ušetřen od velkých válek a pustošení. V roce 1272 ho navštívil Marco Polo. Napsal o něm, že je to ušlechtilé město, centrum obchodu. Když ho opouštěl, cestoval 7 dní přes holé pláně než přijel do Kermánu.

V 15:30 začínáme s prohlídkou města u páteční mešity Masjid-e Jameh. Z venku je opět pod lešením a probíhá její oprava. Původně se na tomto místě nacházel zoroastriánský chrám ohně, který byl za Sasánovské éry přestavěn na mešitu. Dovnitř vstupujeme vysokým, štíhlým portálem. Z něj vyrůstají 2 minarety a se svými 48m výšky jsou nejvyšší v celém Íránu. Pocházejí z 11. století. Celá mešita byla v letech 1324-1365 přestavěná. Ornamentální výzdoba a kaligrafické nápisy uvnitř jsou z 15. století. Jsou opět úchvatné. Fajánský mihráb z roku 1365 patří k nejkrásnějším svého druhu na světě. Poté si v jiné části města prohlédneme pavilon Bagh-e Dolat Abad, který byl v roce 1750 postaven pro vladaře Karim Khan Zanda. Ukrývá se v tiché zahradě s jezírkem, kde se dá ve stínu pod stromy odpočívat na orientálních dívanech a poslouchat tichou mystickou hudbu. Dvouposchoďový pavilon je osmibokého půdorysu a má do všech stran velká, barevnými skly vykládaná okna. Uvnitř je centrální prostor zastřešen složitou sklípkovou klenbou. Hlavní atrakcí je tady 33 metrů vysoká tzv. větrná věž (badgir). Je to nejvyšší badgir v celém Íránu. Tyto věže slouží jako přirozená klimatizace. Nahoře mají dlouhé úzké průduchy, kterými se pouštní vítr dostává dovnitř do domu. Tam ústí nad vodním bazénkem a tím se ochlazuje. Sami jsme si mohli funkčnost tohoto systému vyzkoušet. V místnosti pod badgirem vál příjemný chladivý vánek. Panovník tady trávil dny se svými konkubínami. Celý komplex je obehnán hradbami z nepálených cihel. Při východu jsme se střetli s dívčí školou na výletě. Mladé slečny z nás byly tak na větvi, že začali ječet a sápat se na vchodovou mříž, chtěly za každou cenu k nám. Jako když fanynky šílí po nějaké rockové hvězdě. Nakonec nás musel pokladní pustit ven zadním vchodem, abychom se jim vyhnuli.

Yazd je domovem pro největší íránskou zoroastriánskou komunitu. Posvátný oheň, hořící už 1535 let, uctívají v chrámu Ateshkade. Oheň je pro ně symbolem světla a dobra. Chrám není z venku ani zevnitř nijak zvlášť zajímavý, ale každý návštěvník touží přes okno uvidět onen zvláštní oheň. Chceme věřit, že opravdu hoří už tolik let a nikdy jim nezhasl. Chrám je totiž celkem nový z roku 1940. Na výletě je tady skupina íránských vojáků a ochotně se s námi fotí. Nad vchodem je umístěn znak boha Ahuramazdy. Doba vzniku zoroastrismu je sporná. Rozbor nejstarších textů ukazuje, že počátky nauky sahají snad až do druhého tisíciletí př. n. l. To činí ze zoroastrismu jedno z nejstarších náboženství světa. Nejúspěšněji se ujal v Íránu a v některých částech Afgánistánu. O životě proroka Zarathuštry toho moc nevíme. Věnoval se v osamění meditacím a zjevil se mu anděl s poselstvím od boha Ahura Mazdy. To potom začal zapisovat do jedenadvaceti knih Avesty-svatého písma. Náboženství je založeno na dualismu - na boji dobra se zlem. Dobro zastupuje Ahura Mazda, zlo Ahriman, symbol temnoty. Ti spolu bojují o nadvládu. Zarathuštra rozdělil onen svět na nebe a peklo, ne Židé, jak se často lidé domnívají. Zoroastrovskou víru převzali achajmenovští králové jako Kýros a Dareios. Už v těchto dobách došlo ke konfrontaci židovské kultury s perským světem. Kýros II. vyvedl Židy z babylonského zajetí. Tehdy se už možná dostali první Zarathuštrovy ideje do biblických textů. Ježíš Kristus převzal tyto myšlenky do křesťanského náboženství a o 600 let později zase vytvořil Muhammad ze židovských a křesťanských textů islám. Takto v sobě dochovávají podstatnou část zoroastrismu miliony věřících po celém světě - křesťané, muslimové i Židé.

Autobusem odjíždíme za město. Tady se na opuštěných pouštních kopcích nacházejí tzv. Věže ticha, kde byli tradičním způsobem pohřbíváni vyznavači zoroastrismu. Protože pro ně byl oheň, země a vzduch posvátné, nesměli půdu znečistit mrtvolami. Také oheň by mrtvolami znesvětily. Tak své mrtvé ukládali na Věže ticha, kde je oklovali supi až na kost. Takto očištěné kosti sebrali a pohřbili v malých skalních výklencích. Dnes je již tento způsob pohřbívání zakázán a tak příslušníci tohoto náboženství musí stavět mohutné betonové hroby, do kterých vkládají rakve s nebožtíky. Pod věžemi ticha procházíme kolem zřícenin prastarých budov, které sloužily k obřadním účelům při pohřbech. Potom již stoupáme vyšlapanými úzkými cestičkami na vrchol jednoho kopce. Není to nic jednoduchého, klouže to a dost se práší. Z posledních sil se vyhrabu nahoru. Odměnou mi je nádherný výhled na celý Yazd a na další pusté kopce v okolí. Kruhová věž je prázdná, žádné kosti tu již nenajdeme. Opatrně sestupujeme dolů. Než dojedeme zpět do města, tak se již začíná stmívat. Zastavíme u komplexu Amir Chakhmagh, který je symbolem města. Podobnou stavbu nikde jinde neuvidíme. Je to postupně se zužující třípatrová budova s arkádami a dvěma minarety. Budova to vlastně ani není, spíše jen portál obložený modrými mozaikami. Nemá to žádný vnitřek. Používá se k rituálním účelům během svátku v den smrti Imáma Hussejna. Teď jsou jednotlivé oblouky nádherně nasvícené a na rozlehlém prostranství kolem piknikuje spousta místních lidí. Na závěr se jenom na pár chvil zastavíme u mohutných městských hradeb z nepálených cihel. Mají polokruhové strážní věže a cimbuří. Potom se kolem 20:30 vracíme zpět do hotelu.

Pátek 30. 4. 2010 - Kermán

Během několika minut se přižene hrozný vítr. Dveře od pokoje mi v průvanu mlátí a nejdou lépe zavřít. Začíná se mi špatně dýchat, ve vzduchu je najednou hrozně prachu. Jdu se podívat na střechu hotelu. Ani se nedá vyjít úplně ven, protože tam zuří pravá písečná bouře. Je vidět na pár metrů a vše tone v hnědavé tmě a mlze. Skvělý zážitek. Asi za půl hodiny se to přežene a jdu spát.

Vstávám v 6 hodin a balím. Potom jdu na kryté nádvoří na snídani. Nejsou tady klasické stoly a židle, ale zase dívány s orientálními koberci. Bohužel na místní je ještě dost brzy a nestihli udělat čerstvé chlebové placky na snídani. Tak si dáváme jen sušenky s džemem a salám s okurkou. V 7:30 odjíždíme. Naším dalším cílem je město Kermán vzdálené asi 350 kilometrů. Kolem 10 zastavujeme na velkém odpočívadle. Slouží hlavně dálkovým řidičům velkých tiráků. Pod borovicemi tu jsou stoly a lavice, různé altánky, několik otevřených umýváren, místa, kde je možno natočit vodu do kanystrů, stánky s občerstvením, krásné čisté kryté umývárny a WC (zdarma!!!), spousta obchodů a nechybí ani mešita obložená modrými mozaikami. Skvěle vybavené parkoviště, cestujícím na dlouhých tratích tady nechybí vůbec nic. Ke všemu je všude čisto, na zemi se neválejí žádné odpadky, ani se nám nechce věřit, že jsme v Orientě. Jedeme dál, krajina kolem už není tak vyprahlá a objevují se zelená pole a ovocné sady. Zastavujeme na krajnici u plantáže s pistáciemi. Řada z nás tak poprvé vidí, jak vlastně pistácie rostou. Jsou to stromy s čeledi ledvinovníkovitých. Mají tuhé vejčité lístky, které v zimě opadávají. Plody, podlouhlé elipsovité peckovice, jsou obaleny dužnatým oplodím, které po dozrání vyschne. Nyní ještě nejsou zralé a mají červenozelenou barvu. Strom pochází ze suchých oblastí Střední Asie. Znali ho už staří Řekové. Pistácie jsou velmi zdravé - ze všech ořechů dodávají organismu nejvíce železa, draslíku, fosforu a vápníku. Mají vysoký obsah provitaminu A, obsahují také pro psychické i fyzické zdraví důležité vitaminy skupiny B. Írán je největší producent pistácií na světě. Druhým největším producentem je Kalifornie. Proto se v tomto směru snaží USA Írán co nejvíce poškodit a předběhnout ho. Zakázali dovážet na své území pistácie z Íránu a tlačí i na ostatní spřátelené země (hlavně na Izrael), aby také tak učinily. Největší pistáciové plantáže se rozprostírají kolem města Kermán. Oříšky z této oblasti jsou ve světě považovány za prvotřídní svou znamenitou chutí, která nemá konkurenci. Je to dáno speciálním složením místní půdy. Pro mnoho labužníků jsou tyto pistácie nenahraditelné. Kolem 13 hodiny zastavujeme na oběd ve městě Rafsanjan, které je pojmenované po bývalém prezidentovi, který se nedaleko narodil. Dávám si míchaný hovězo-kuřecí kebab s rýží. Hovězí je dost tvrdé.

V 15 hodin přijíždíme do Kermánu. Ubytováni jsme v Turist hotelu na okraji města. Je to hotel střední třídy s elegantní recepční halou a dobrým standardem ubytování. Bohužel dost daleko od centra města. Budeme zde po 2 noci. Po malém odpočinku odjíždíme v 16 hodin do centra na prohlídku. Město leží asi 1755 metrů nad mořem a je obklopené horami. V současné době zde žije asi 640 000 obyvatel. Kromě pěstování pistácií je město mezinárodně proslulé i místními perskými koberci. Kermán založil počátkem 3. století Ardašír I. zakladatel Sasánovské dynastie. Již v 8. století je město známé výrobou kašmírové vlny a dalších textilií. V roce 1271 navštívil Kermán Marco Polo. V té době byl hlavní obchodní spojnicí mezi Perským zálivem a Střední Asií. V roce 1793 Lotf Ali Khan porazil Kadžárovce a usadil se v Kermánu. Za krátkou dobu ho ale začal obléhat Agha Mohammad Khan a během 6 měsíců ho dobyl. Všechny muže ve městě dal zabít a oslepit. Potom z 20 000 očních bulev navršil velkou hromadu. Ženy a děti poslal do otroctví. Město bylo během 90 dní totálně zničeno. Už nikdy nedosáhlo bývalého rozkvětu. Páteční mešita Masjid-e Jameh byla postavena rok po založení Karlovy univerzity. Vysokým portálem s hodinami vstupujeme na čtverhranné nádvoří. Na protější straně je mohutný otevřený íwán s hlavní modlitební halou. Všechny stěny jsou tradičně ozdobeny modrými ornamentálními mozaikami a úžasnými kaligrafickými nápisy.

Hned za mešitou se rozkládá Bazaar-e Vakil. Táhne se v délce přes 1 km. Bazar má jednotlivé části, které byly postaveny v různých dobách. Část Bazaar-e Mosaffari je až 700 let stará. Poprvé zde potkáváme lidi afgánského a balúčistánského typu, trochu divokého vzezření. Muži mají většinou plnovous a na sobě bílý hábit s volnými plandavými kalhotami, někteří mají dokonce turban. Ženy jsou také odlišné od Peršanek. Pod černým čádorem mají barevné orientálně vyšívané tuniky a k tomu dlouhé kalhoty. Jedna stařena, kterou jsem v první chvíli považovala za žebračku, se mi chlubí svými masivními zlatými prsteny. V krytým klenutých chodbách se tiskne jeden krámek vedle druhého. Obdivujeme hlavně obchody s různým exotickým kořením a se zlatem. Bazar ústí na náměstí Ganj Ali Khan, které bylo postaveno spolu s lázněmi a mešitou jako jeden architektonický komplex, pojmenovaný podle tehdejšího guvernéra. Pochází z let 1695-1621, kdy vládl Šáh Abbás I. Celý komplex se rozkládá na ploše 11 000m2. Ústředním bodem je obdélníkové náměstí obehnané ze všech stran podloubím. Je postavené ve stejném stylu jako Ímámovo náměstí v Isfahánu, akorát ve zmenšené podobě. Oblouky jsou zdobené mozaikami. Na jedné straně náměstí dominuje vstupní portál do bývalé karavanseráje. Nyní jsou její vnitřní prostory v rekonstrukci. Můžeme jen na 4 íwanové nádvoří, kolem něhož byly ve 2 patrech pokoje pro cestující. O mozaikách se už ani nemá cenu zmiňovat, ty jsou prostě všude. Vedle se nachází vchod do malé Ganj Ali mešity. Její vnitřek je na rozdíl od většiny ostatních staveb laděn do teplých okrových a zlatavých tónů. V mozaikách převládají rostlinné motivy, nechybí ani úžasná stalaktitová výzdoba a vykrajovaná okna, kterými proudí trocha světa. Lázně Gajn Ali se nacházejí na jižní straně náměstí. Byly postaveny roku 1631. Jsou unikátním architektonickým dílem. Obdivujeme krásné dlaždice, ozdobné kachle, štuky, oblouky a klenby nad vodními bazénky. Vnitřní prostory jsou rozdělené na svlékací místnost, chladnou místnost a teplou. Nyní slouží jako muzeum. Jsou tu různě rozmístěny figuríny v historických kostýmech, aby si návštěvník udělal dokonalou iluzi o tehdejším životě.

Poté se autobusem přesuneme k městským hradbám, které jsou opět z nepálených cihel. Na ně je přilepená zvláštní kónická budova Moayedi, která ve středověku sloužila jako ledárna. Led dopravený sem z okolních vysokých hor tu vydržel až do léta. Byla postavená v safávidském období. Nakonec se zastavíme u pěkného parku na okraji města. Hned za ním se už zdvíhají vyprahlé skalnaté hory. Na zelených trávnících odpočívají místní lidé a kolem si hrají děti. Obvyklá večerní idylka. V parku se nachází malá oktagonální kamenná stavba Jabaliyeh. Její základy jsou až dva tisíce let staré a dříve tu býval chrám ohně. Později byla stavba předělána jako mauzoleum. Není jasné, proč byla postavena z kamene a ne jak je tu obvyklé z nepálených cihel. Kolem půl osmé večer se vracíme do hotelu.

​Sobota 1. 5. 2010 – Bám, Rayen

V 6:30 je snídaně. Poprvé za celou dobu v Íránu je k snídani normální bageta a cornflakes. V 7:30 odjíždíme do Bámu. Je to nějakých 190 km nehostinnou hornatou pouští. Jedeme po hlavní výpadovce k hranicím s Afganistánem a Pakistánem. Tudy do země proudí nejvíce pašeráků drog, hlavně opia. Proto je silnice dobře střežena a několikrát projíždíme policejními check pointy. Ale pašeráci si vždy najdou nějaký způsob, jak opium do Íránu dostat i když jim za to hrozí trest smrti. Opium má v zemi mnohasetletou tradici. Tradiční kouření opia (říká se mu terijak) patří tady na jihovýchodě Íránu k životu jako růženec a každodenní modlitba. Pro někoho je to lék, pro druhé způsob, jak naplnit část dne. Většinou vítaná příležitost, jak posedět s přáteli, nemyslet na frustrace a vstřebat rány, patřící k drsnému životu v poušti Lút. Drogy patřívaly k perské kultuře stejně přirozeně jako poezie a malířství. Opium ještě v nedávné době nestíhaly zákazy, jako tomu bylo v případě alkoholu. Opium patřilo mezi lehce zapovězené substance, které udržovaly dobrou náladu, a v atmosféře všeobecné smířlivosti zahánělo chmury a starosti. Je zajímavé, že až do 19. století se opium pojídalo nebo žvýkalo. S kouřením se začalo až později. S moderní dobou do Íránu pronikají kromě opia i jiné mnohem nebezpečnější drogy - hlavně heroin. To už nemá s tradicí nic společného. Opiové seance jsou hlavně rodinnou záležitostí, ale mladí tíhnou spíše k západnímu způsobu života, pro který jsou typické tvrdé drogy. V zemi je velké množství drogově závislých. Funguje tu řada odvykacích center, kde se snaží narkomany navrátit do běžného života. Objemy zadržených drog tu ročně představují až stovky tun opia, morfinu, heroinu a marihuany. Oproti tomu, co unikne, je to však zanedbatelné množství. Celá oblast je hlavní tranzitní trasou při dopravě drogy do vnitrozemí a přes Turecko dál na západ. Hlavním uzlem se stal Kermán, kde se sbíhá hned několik užívaných cest. Pravidelné trasy pašeráků, policejní zátahy a občasné vzájemné střety tak snižují bezpečnost při afghánských hranicích. Jedním z řešení, které schválil íránský parlament, má být bariéra z ostnatého drátu v délce 900 kilometrů, vybavená ruským monitorovacím systémem, která by odclonila dosud volnou íránsko-afghánskou hranici.

V 10:30 přijíždíme do Bámu. Až do 27. 12. 2003 byl Bám jedním z nejhezčích a nejnavštěvovanějších míst v Íránu. Zemětřesení o síle 6.8 Richterovy stupnice srovnalo se zemí celé město a 80% historické hliněné citadely. Pod troskami zahynulo 30 000 lidí. Strašlivá katastrofa, ze které se město dodnes nevzpamatovalo. Zahraniční pomoc dosáhla jen několika milionů dolarů, směšná částka oproti miliardám, které přesně o rok a den později věnoval svět obětem tsunami. V centru města domy opět stojí, mají hotová ale jen přízemí. K nebi ční ocelové tyče výztuže a nosníky, připravené pro další patra, až budou peníze. Místy leží ještě hromady sutin. Vše je neupravené, chaotické, nedostavěné. Ale lidé se snaží fungovat normálně dál. Nic jiného jim nezbývá. Celkové škody se odhadují na 700 milionů až 1 miliardu dolarů. Přijíždíme na parkoviště u hlavního vchodu do citadely. Venku na sluníčku je strašné vedro. V dlouhém rukávu a šátku je mi úplně na padnutí. Od prvních století našeho letopočtu byla pevnost Bám zastávkou na obchodních cestách mezi východem a západem. Na kopci stála mohutná citadela a kolem ní se rozkládalo velké město obehnané dvoukilometrovými hradbami s 38 věžemi. Vše bylo postaveno z hlíny. Bám leží uprostřed pouště a téměř nikdy zde neprší. Dnešní hradby a ostatní stavby jsou z 9. století. Před zemětřesením zde probíhali rekonstrukční práce. Potom bylo téměř vše zničeno a pomalu se začíná znovu s opravami pod odbornou péčí ministerstva kultury a japonských univerzit. Pevnost je zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Všichni jsme se sem moc těšili, ale co vidíme kolem je pro nás zklamáním. Některé stavby jsou už sice opraveny, ale naprostá většina jich je stále v hrozném stavu a je ukryta pod lešením. Někde jsou jen hromady hlíny a trosek. To se už snad ani rekonstruovat nedá. Nepředstavitelná zkáza, v porovnání s obrázkem, jak to tu vypadalo před zemětřesením. Prostředkem ruin je ohrazená cesta, kudy se dá kousek jít. Na hlavní citadelu je ale vstup zakázán. Je to nebezpečné. Zbyly z ní jen pobořené zdi. Teď se opravuje přístupová cesta s hradbami. Kromě nás tu je jen nějaká náboženská delegace. Jeden z duchovních má dokonce titul ajatolláha.

Autobusem objíždíme ještě citadelu z druhé strany. Tam je stav ještě horší. Na okraji palmové oázy, ve které se nalézá moderní Bám, stojí ještě stany, pozůstatek humanitární pomoci po zemětřesení. V 11:45 je pro nás v místní restauraci připraven oběd. Máme nudlovou polévku se zeleninou a pečené kuře. Jako přílohu si můžeme vybrat buď rýži nebo hranolky. Já zvolila hranolky a to nebylo dobře. Ti, co si objednali rýži, tak dostali rýže velký kopec. My hranolkáři jsme na talíři objevili 5 miniaturních hranolek. Po reklamaci nám všem dohromady přidali 1 talířek nastrouhaných miniatur a nechápali, co se nám nelíbí. Asi tady hranolky nejsou běžné. Ale kuře bylo dobré.

Potom odjíždíme do městečka Rayen, kde se nachází podobná hliněná citadela jako v Bámu, ale o dost menší. A co je hlavní, nebyla zemětřesením vůbec poškozená. Město leží na úpatí hory Hezar, která je svou výškou 4465m nejvyšší horou v provincii Kermán. Na jejím vrcholku leží sníh. Celá pevnost je obehnaná vysokými mohutnými hradbami s cimbuřím. Uvnitř se nachází zbytky starého města. Vše je z hlíny. Někde jsou jen polozbořené zdi, ale některé objekty jsou renovované a dá se do nich vstoupit. Obdivujeme krásné klenby a umění tehdejších stavebníků. Město bylo obývané ještě před 150 lety a rozkládá se na ploše 20.000m2. Základy města pochází ještě z předislámské sasánovské éry (224-651 n. l.). V objektu je právě na výletě několik dívčích tříd. Pro jejich jekot a pištění někdy neslyšíme ani výklad našeho průvodce. Flirtují s našimi hochy a nechávají se s nimi fotit. Tady už takové vedro jako v Bámu není a v tunice je mi celkem příjemně. Vyšplháme se na hradby a odtud máme výhled na celou pevnost. Je ohromná, monumentální. Neuvěřitelné, že je vše postavené jen z hlíny a slámy. Jak teprve musel vypadat mnohem větší Bám před svým zničením! Nakonec děláme ještě malou zastávku v centru nového Rayenu. Je možno tady koupit balenou vodu a místní výborné koláčky plněné datlovou náplní. Nachází se tu také nezbytná mozaiková mešita a malá svatyně Shir-e khoda. Zpět do našeho hotelu v Kermánu se vracíme kolem 19 hodiny.

Pokračování povídání o Íránu naleznete zde http://countrypic.com/cs/article/1252-iranska-islamska-republika-cast-5.html

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora