Za horaly k Rudé řece

Bylo září a po prohlídce Hanoje jsme přemýšleli s kamarádem Alešem kam dál. Dlouho jsme neváhali a rozhodli se pro hornatý sever Vietnamu, konkrétně pro městečko Sa Pa. Pod tímto jménem si většina lidí z Čech představí spíš vietnamskou tržnici v pražské Libuši, ale tady to vypadá naštěstí úplně jinak. Z Hanoje je ideální spojení nočním vlakem do pohraničního městečka Lao Cai a autobusem do hor Sa Pa. Ušetříte za nocleh a brzy ráno jste na místě.

My jsme moc ubytování neřešili a vzali hned první hotel s honosným názvem Summit. V celku fajn hotýlek za lidovou cenu s pěkným výhledem na okolní hory. Nelenili jsme a hned jsme půjčili motorky a vyrazili na průzkum terénu. Okolní kopce byly v historii útočištěm partyzánů, pašeráků, dokonce i strýček Ho se tu během války v jedné jeskyni schovával. Každopádně ještě dnes jsou některé příhraniční oblasti zaminované (pozůstatek války s Čínou), takže jsme měli docela respekt. Omrkli jsme pár vodopádů a při zpáteční cestě jsem našel konečně třpytivý poklad hned u cesty. Já věděl, že tu to zlato musí být. Při bližším ohledání jsem zjistil, že zlato to sice je, ale jen kočičí (pyrit), kterého jsou v místních kopcích zřejmě tuny. No nic, nevadí. Počkám si na nějaký větší diamant. Večer už jsme spřádali plány na druhý den.

Sa Pa je původně francouzské horské letovisko, které díky svému klimatu sloužilo k ozdravným pobytům francouzské smetánky a k rekonvalescenci vojáků po zranění. Na malém území tu žije přes dvacet horských kmenů. Každý z nich má svou řeč, kulturu a zvyky. Život v horách je dost drsný a místní lidé se ještě nedávno živili pěstováním a prodejem opia, což se samozřejmě moc nelíbilo místní vládě. V dnešní době je živí jejich skromná políčka a prodej šperků a všemožných ručních výrobků turistům. Hned ráno už na nás čekala skupinka místních Hmongů (nejpočetnější místní kmen), se kterými jsme si udělali celodenní výlet do oblasti Ta Van s návštěvou osady Cat Cat.Mohli jsme se pokochat úžasným pohledem na terasovitě položená rýžová políčka, tánoucí se od Červené řeky směrem k nejvyššímu vietnamskému vrcholu hory FanSiPan (3143m). Hora byla sice zahalena v oparu, ale v údolí bylo počasí luxusní.

Poobědvali jsme v jedné z osad, navštívili blízký vodopád a nakonec nakoupili pár suvenýrů od našich průvodkyň, aby měly na školu. Moc chlapů jsme tu neviděli. Údajně přes den posedávají po hospodách a čekají až přijde manželka zaplatit. Zajímavé zvyky. Už je zase večer a zítra ráno musíme vyrazit zpět do Hanoje. Škoda, že ještě nezbyl čas na výstup na FanSiPan.Tak snad někdy příště.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora