Život v Ulánbátaru, část 1.

Seděla jsem v letadle a pomalu vycházelo slunce. Pod námi byla jen a jen nekonečná step, sem tam nějaká zeleň nebo řeka a hory. Čím víc letadlo klesalo níž, tím víc jsem sledovala bílé hlavičky jurt, které se mi do paměti vryly jako žampiony. Nekonečná step, stáda dobytka a modré nebe..... To bylo mé první seznámení s Mongolskem.... Letadlo jde na přistání a já se nestačím divit: "Kam se hrabe Terminál Jih Ruzyňského letiště ! ", tohle je snad ještě menší ! Přistávací plocha mezi horami vypadá opravdu děsivě. Dosedáme na letišti v Ulánbátaru, které nese jméno (jako vše tady v Mongolsku) největšího národního hrdiny všech dob - Čingischána.

Ulánbátar je věčně rozestavěná placka zahalená smogem, kterou lemují posvátné hory. Uprostřed údolí se neskutečným tempem tvoří supermoderní centrum, pár stovek metrů za ním však rozlehlá jurtoviště ukazují stinnou stránku dopadů rychle se rozvíjejícího státu. Všudypřítomná ruská architektura ostře kontrastuje s rozestavěnými výškovými budovami a jeřáby. V létě teploty dosahují na čtyřicítku plus, v zimě stejně, avšak s mínusem. Ulánbátar je proto právem nazýván nejchladnější metropolí světa. Slunce zde prý svítí 10 měsíců v roce (pokud tedy zejména v zimě prosvítí ten šílený smog), krátké dva letní měsíce s vysokými teplotami přechází nečekaně brzy do zimy. Podzim zde trvá pouze pár dní. Než jsem přijela, bylo mi řečeno, ať si neberu nic do deště, že prý zde neprší. Letošní rok byl však pro Mongolsko požehnáním a pršelo téměř nepřetržitě od června do srpna. Letní měsíce byly chladnější, ale za to podzim se nepřirozeně protáhl až do listopadu, kdy ještě nyní je možné užít si "krásných" 6 stupňů nad nulou. Je pravda, že nás již několikrát od začátku září zasypal nečekaný sníh, ale ten po pár dnech z ulic zmizel. Ale zpět k životu v Ulánbátaru.

Pokud do této země přijedete stejně jako já nejen jako turista, ale jste nuceni zde na pár měsíců "zakotvit", chce to opravdu silné nervy a dostatek pochopení do zásoby. Má první procházka po Ulánbátaru ihned po mém příletu pro mne (osobu která je ze severní Afriky zvyklá na ledacos) opravdu znamenala to, že zatnu zuby a prostě se "do toho opřu". Když člověk nezahučí do kanálu, který zde v 90% nemá poklop, nebo si nevyvrkne kotník na chodnících, které připomínají tankodrom (nechtějte zažít, když do toho zaprší), máte reálnou šanci, že vás prostě někde smete auto. Dopravní značení zde neexistuje, stejně by ho nikdo nedodržoval. Semafory a přechody pro chodce jsou zde nejspíš jen pro okrasu. A to nemluvím o tom, že zcela běžné je, že na křižovatce narazíte na fungující semafor společně s policistoiu řídícím dopravu, kteří ačkoliv pracují dohromady, jakoby tam prostě nebyli. Pokud člověk nevyužije jeden z cca 3 fungujících podchodů v Ulánu, a odváží se přejít silnici na vlastní pěst, je nejlepší držet se zaručeného hesla: "Chyť si svého Mongola".

Místní obyvatelé jsou v přecházení čtyřproudové hlavní silnice, která se často mění i v osmiproudovou, zběhlí a zaručeně vás na druhou stranu nějakým způsobem převedou. Ulánbátar v návaznosti na svůj rychlý rozvoj trpí bohužel věčným kolabováním dopravní infrastruktury a zácpy tu jsou na denním pořádku, stejně jako permanentní troubení, vztekání se a drobné kolize. Pro dopravu v Ulánbátaru je možno využít vlastní nohy (nikam to není daleko), místní hromadnou dopravu (lístek za 300 MNT se kupuje přímo v autobuse) nebo taxíky. Oficiální taxíky, kromě jedné společnosti vyznačující se zelenobílou barvou aut, nemají taxametry a turistu v 98% případech okradou. Tzv. "černým taxíkem" je jakékoliv auto, které na zamávání na ulici zastaví a po domluvě (mongosky) vás doveze za 500MNT za kilometr kamkoliv. Černou taxikařinou si zde přivydělává snad každý, kdo má své vlastní auto, takže i v průvodcích se můžete dočíst, že každé třetí auto vám na zamávání zastaví - a je to tak !

Pokud hodláte vyjet za Ulánbátar, je dobré si v některé z místních cestovek pronajmout automobil i s řidičem, mezinárodní řidičský průkaz zde neplatí, tudíž vám je k ničemu a auto vám zde jen tak někdo nepůjčí. Vzhledem k tomu, jaké zde panují dopravní návyky a jak zde vypadají silnice, je to rozhodně lepší. Asfaltová silnice končí po pár desítkách kilometrů za Ulánbátarem, stejně tak navigace - GPS je v mnoha případech nepoužitelná a bez místního domorodce jste prostě ztraceni. Pokud se však nějakým způsobem dostanete k vlastnímu automobilu, mohu potěšit nízkou cenou pohonných hmot, pokud tedy zrovna Rusko nezastaví dodávku a benzín není k dostání. Pokud hodláte cestovat ven z města, rozhodně je na místě terénní vozidlo, nejlepší a nejspolehlivější je starý dobrý UAZ. Když se rozhodnete nechat automobil někde poblíž místa nákupních možností s velkou koncentrací návštěvníků (tržnice Merkury či Naaran Tuul zejména), zaparkujte na hlídaném parkovišti. Zcela běžné tu jsou hádky s myči aut, kteří vám auto ušmudlaným hadrem omyjou a poté vyžadují opravdu vysoké částky za svou službu - a bez zaplacení prostě neodjedete.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora