Sopka Kawah Ijen zvaná "Žluté peklo"

K nejnavštěvo­vanějšímu místu Náhorní plošiny Ijen, patří čarokrásné jezero Kawah Ijen se svoji neuvěřitelně zelenou barvou. Samotný vulkán Gunung Ijen měří bez šesti metrů dva tisíce. V Náhorní plošině můžete ještě vidět „obra“ Gunung Raung s 3 332 metry a jen o pár metrů nižší Gunung Suket s výškou 2.950 metrů. Poslední sopkou této oblasti je Merapi s 2 800 metry. Ráno jsme se probudili do již tradičně nádherného počasí s teplotou těsně pod třicet stupňů a oblohou bez mráčků. Při snídani jsme špičkovali, kde je období dešťů, protože zatím nám sprchlo. Jen při návštěvě vesničky Trunyan a to je místo, kde odpolední déšť je na denním pořádku. Já již snad šestý den s nepředstavitelnou bolestí hlavy jsem toho moc nesnědl, zato jsem se v koutku duše těšil, že mnou další naplánovaný výlet všechny uspokojí, ale také jsem říkal, že dnešní den bude pro každého z nás dnem nevšedním.

Z Banyuwangi (Vonná voda) kde jsme nocovali, jsme jeli přes městečko Rogojampi do Licnu, pak přes vesnici Pos Plalangan a odsud už to bylo jen deset kilometrů do Pal Tudingu, odkud se k jezeru musíte vydat pěšky. K výchozímu místu jsme dorazili hodinu před polednem a vydali se po hliněné prašné a kamenité cestě do strmého kopce. Čekal nás tří kilometrový pochod. První část cesty byla celkem v pohodě, ale čím dále jsme byli od auta, začínala být cesta namáhavější a pokud nevedla pod stromy, tak žnoucí slunce nám síly nedodávalo, ba naopak. Po více jak hodině jsme zdolali cestu a dorazili na samý vrchol vulkánu Ijen, ze kterého se valil téměř bez přestání sirnatý kouř. Naštěstí ho vítr odnášel opačným směrem. Všude bylo vidět žluté úlomky síry. Teplota tady na vrcholu už byla o hodně nižší, než na počátku cesty. Popsat jezero a jeho zelenou barvu se jednoduše nedá, to se musí vidět. Byl to nesmazatelný zážitek, stejně jako pohled na místní horníky, kteří ze dna jezera v nelidských podmínkách těží ručně vulkanickou síru, která má nádherně žlutou barvu. Je až nepochopitelné, jak mladí horníci od pětadvaceti let a více dovedou v proutěných koších, které jsou spojeny vahadlem z bambusu unést náklad ze dna jezera a pokračovat dolů do „základny“ pod sopkou, kde se náklad zváží a celá dřina se opakuje stále dokola. Osobně jsem cestou nahoru a ze sopky potkal šest dělníků, na kterých se úmorná dřina viditelně podepsala. Každého z nich jsem se ptal, kolik za den zvládnou takovýchto cest, říkali mi, že při vzdálenosti kterou musí ujít, se to dá zvládnout dvakrát. Nejeden z nich mi ukazoval ramena, na kterých měli neskutečné modřiny a otlaky! Co to je? Co to máš? Ukazoval jsem na krvavé rány a dostal jsem jedinou odpověď – FLEK !

Ani vteřinu jsem neváhal a za pět dolarů jsem si od něj koupil (přesto, že na zemi bylo síry dost) malý kousek, jako památku na toto místo. Vyfotit si modřiny na těle, nebo jak oni říkali flek, jsem si k úctě k nim netroufl, ale několik fotek s těmito chlapy, přece jen mám. A nyní to nejdůležitější. Na dno kráteru sopky je vedena potrubím plynná síra, kde kapalní, tuhne a lidé jí vynášejí nahoru. Do jednoho koše se dá naložit síra o váze padesát i více kilo! Za vytěžení a vynesení jednoho kilogramu síry dostává dělník pouhých 150 rupií!, což je přibližně třicet haléřů. Při denním vytěžení dvou set kilogramů tohoto žlutého nerostu si snadno vypočtete jejich denní mzdu. Snažili jsme se pokusit tento náklad jen „odlepit“ od země, ale marně. Za tuto nepředstavitelnou dřinu dostávají tito zapomenutí lidé, nebo spíše hrdinové směšný plat. Ochranné a pracovní pomůcky tady neznají. Síra se těží holýma rukama s železnou tyčí, a aby se nenadýchali sirných výparů místo respirátorů, které používají jen předáci, mají v zubech kus mokrého hadru případně kapesníku.

Jezero Kawah Ijen je největší a nejdéle existující sirné jezero na světě. Jeho hloubka dosahuje něco kolem dvě stě metrů s teplotou dvacet až neuvěřitelných čtyřicet stupňů. Skalnaté bílé svahy kráteru jsou strmé a těžce přístupné cesta dolů k jezeru, trvá skoro půl hodiny a nahoru jednou tolik. Z jezera stále stoupá hustý kouř, jehož výpary jsou jedovaté a mnoho horníků zde zahynulo a stále tu hrozí, že může dojít k náhlé erupci. Musím říci, že Ijen ve mně zanechal obrovský a nesmazatelný zážitek, ale i smutnou vzpomínku na ty zedřené chlapy v otrhaných tílkách galoších, nebo jen v obyčejných pryžových šlapkách kteří musí živit své rodiny touto nebezpečnou prací.

Při zpáteční cestě jsme mohli vidět jejich skromná obydlí, kde v týdnu žijí, jiní dojíždí denně v časných ranních hodinách z Banyuwangi do vesnice Licinu. Pak už je čeká dosti dlouhá cesta za výdělkem, kde stále hrozí erupce a o sirných výparech, které zdraví neposlouží ani nemluvě. Vidět Kawah Ijen byl velmi silný zážitek, který bych přirovnal k cestě ne do pekla černého, ale pekla žlutozeleného. Má ranní předpověď o prožití nevšedního dne se beze zbytku naplnila. Cesta zpět do přístavu Ketapang sice vedla nádhernou přírodou, ale její kvalita hlavně v začátku byla katastrofální, ale zvládli jsme jí. Po nalodění na trajekt jsme ihned vypluli zpátky na Bali.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora