Antigua a její tři sopky - Oheň, voda, vzduch

Město Antigua

Dříve než se dostaneme ke guatemalským hranicím, projíždíme nevelká městečka San Julián a Cara Sucia. Hraniční město se jmenuje Adana La Hachadura. Na hranicích musíme z autobusu vystoupit a jít se ukázat celníkovi. Kanaďanům, kteří jedou s námi, trvá kontrola dokladů déle než nám. Celník projede čtečkou pas usměje se a můžete jít. Razítko do pasu nedostanete. Po prvních ujetých kilometrech po guatemalských cestách vidíte obrovský rozdíl. Okolí cest je čisté, krajina je ještě špičatější a města úhlednější. Stav vozovek je stejný, možná lepší než u nás. Je ovšem pravdou, že jedeme po tzv. turistické cestě a na tu se tady peníze najdou. Zastavujeme v motorestu v předměstí Ciudat Vieja na kafe a nutnou toaletu.

Před námi je Antigua vzdálena už jen deset kilometrů. V okolí vidím tři sopky, dvě vlevo a jednu vpravo. Jedna slušně kouří. Vjíždíme do nejhezčího města celé střední Ameriky. V nadmořské výšce 1 600 metrů ho obklopují zmíněné tři sopky, jejichž vrcholy se hrdě tyčí, až do výšky 3 976 metrů. Oheň, Voda a Vzduch. Tak se jmenují v překladu. Zastavujeme na náměstí Partie Central, bývalého hlavního města své doby, španělského místokrálovství. To bylo přibližně v polovině 16. století, až do roku 1773, kdy bylo zničeno velkým zemětřesením. Výbuch sopky Fuego zničil nejen město, ale i téměř čtyřicítku velkolepých kostelů. Dnes má Antigua třicet tisíc obyvatel. První mé kroky míří k důmyslné kašně, Fuente de los Sirenas, kterou zdobí dvě mořské víly s odhalenými ňadry, z kterých tryskají proudy vody. Na lavičkách kolem posedávají indiánské rodinky v malebných krojích. Jedna z nich mi dobrovolně pózuje u kašny k vyfocení. Poté mi nabízí tretky a nějaké šperky, co sami vyrobili. Nejsou vlezlí a tak si odnáším zakoupený šperk, který jsem ani nechtěl. Na náměstí stoji radnice Palacio de Ayuntamiento z roku 1740. Naproti je Palác kapitánů Palacio de las Capitanos, který byl po zemětřesení přestavěn. Fotím Koloniální muzeum ( Museo Colonial ), Katedrálu (Catedral de Santiago). Místní kostel San Francisko, který v roce 2002 poctil svoji návštěvou dokonce i papež Jan Pavel II. Po celý rok zde můžete obdivovat tzv. sypaný koberec. Tak to je nádhera. Zhotoven je z barevného sypkého materiálu a jeho vzory si prohlédněte na fotografii. Kolem něj leží na zemi plno ovoce i jídla. Jsou zde také obří nosítka z cedrového dřeva. Ty největší váží až 3,5 tuny a při slavnostech jej musí zvednout, víc jak osmdesát věřících.Tady měli nosítka pro padesát oddaných farníků, kteří bývají oděni do fialových kostýmů. Když pochodují, či spíše se kolébají a vrávorají v prachu a horku v době Velikonočních svátku a nesou je po zmiňovaných sypaných kobercích městem, musí být vysílením často vystřídáni jiným věřícím.

Škoda, být tady o týden později, mohl jsem celou tu parádu vidět na vlastní oči. Místo toho, jsem byl pouze svědkem horečných velikonočních příprav a viděl věřící uklízet jak kostely, tak i celá náměstí a města. Palmová neděle, byla za čtyři dny. Dvě významné hrobky Diaze a Hermana Pedra, které jsou v tomto kostele byly z důvodu všudypřítomného uklízení zavřené. V ulicích jsou k vidění krásné fikary a děti na koních.

Fotím krásnou malou holčičku a místní školní skupinu dovádějících kluků, kteří nechápou co je to Čeko a neví ani kde je Evropa. Zato na pokyn učitele se stáhnou do hloučku a po vyfocení mi tleskají. Zvláštní. Procházíme po kamenem vydlážděných uličkách a nemůžeme se nabažit té nádhery. V jedné z nejkrásnějších ulic, kde je žlutě pískový oblouk Arco de Santa Catalina, jsou naše fotoaparáty v plné permanenci. Fotíme nejen oblouk, ale vše kolem, celou tu slavnou historii a nic kolem nevnímáme. Opodál po zemětřesení vidíme jen ruiny Santa Clara, ale i tak je uvnitř mayská tržnice plná klikatých uliček s obchůdky a indián vedle indiána. K mání tu mají pestrobarevné látky, šátky, sošky barevné i kamenné, tašky, masky a na počkání vám do vybrané látky vytkají obrázek, dle libosti.

Při obědě v každé restauraci hraje živá hudba. Většinou to byli dva či tři chlapi, co se s kytarou snad narodili. K obědu se podávalo buď kuře, nebo hovězí a ryba. Někde bylo pivo v ceně a někde za dva dolary, ale dobré. Po obědě jsme měli tzv. rozchod k volné prohlídce. Koupit si můžete, pestrobarevné látky, šátky, tašky, sošky barevné i kamenné, masky a na přání vám vytkají na počkání, co budete chtít. Když si něco koupíte, za dolar, či dva můžete fotit do rána. Poslední naše zastavení bylo v prodejně a výrobně šperku světle zelené barvy - Jadeit. Jeho něžný zelenavý vzhled odstínu, prý uklidňuje mysl a dává jí naději. Jeho ložiska nejsou jen v Číně, nebo v Tibetu, ale i tady. U každé skleněné skříně, kde bylo šílené množství šperků stála obsluha. Koupit jste si mohli každý, který byl vystaven. Na ceny se raději neptejte. Já si nechal jeden ukázat a stál pouze 12 000 tisíc dolarů. To ženské byly ve výběru lepší. Cena jejich chtěného šperku byla za 28 000 tisíc. A to byly pouze takové ty menší kousky.

Náš pobyt v malebném městečku, které bylo v roce 1979 zařazeno do seznamu světového dědictví UNESCO končí. Jsem rád, že jsem toto krásné město viděl na vlastní oči. Budu o něm vyprávět jen to nejlepší a jeho nádheru budu ukazovat alespoň na fotografiích ještě dlouhá léta.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora

Cestovatelský obsah na Desperado.cz