Jak jsem hledal dívenku 8 tis. km od domova, část 2.

Je ráno a já cítím, že jsem unavený jako by byl večer, nebo jako nikdy v životě předtím. Jsem napnutý. Zvažuji, kdy vyjdu k další zatím stále bezvýsledné snaze. Odvaha hledat jí dál mne neopustila. Dopoledne, když jsem byl v zahradě hotelu, mě volají prodejci z pláže, kterým jsem hned po příjezdu fotku dívenky nejen ukázal, ale také dal. Foto, foto, foto a stále to opakují. Pochopil jsem, že jde o fotku dívenky. Spěchám na pokoj, abych jim jí co nejdříve mohl znova ukázat. Ve tři hodiny buďte před hotelem, přijede pro vás člověk, který dívenku zná, říká mi vysoký mladý muž. Doba do tří hodin, se mi neskutečně vleče a nechce se mi věřit, že se setkání uskuteční. Společně s Karlem doslova cpeme do batohu poslední zbytky drobných dárků, které nám zbyly. Přesně v dohodnutou dobu stojí před hotelem řidič tuk- tuku drží v rukou fotku holčičky a stále říkal teta, teta, teta. Jedem.

Dojeli jsme do nedaleké osady, kde se kolem nás ihned seběhl houf malých, usměvavých dětí. Nic nechtěly, jen ať si je vyfotíme. Je to neskutečné, jsou tak chudí, že si to těžko představíte. Ten jejích úsměv na tvářičkách zmírňuje mé sevřené hrdlo. Přichází mladá žena. Dívá se na fotku. Ano, ano znám jí a vím kde bydlí, pochopil jsem z jejího jednání a posunků. Dobrá, tak jedeme. Vracíme se k hlavní silnici, po které jedem přibližně půl kilometru a poté odbočujeme do vnitrozemí. Cesta je samá díra, jeden dům rozbořený napůl, druhý celý. Pohled na místní hřbitov kde na pomnících sedí lidé, je smutný. Ani ne po dvou kilometrech zastavujeme na úplném konci vesnice, kde stojí nové malé žluté baráčky. „Teta" vystupuje z rikši a volá Tačilo, Tačilo. Z domu vychází žena, za ní klučina a pak chudý muž. Nechápou co se děje a mě v tom odpoledním vedru začíná mrazit. Ve dveřích se po chvíli objevuje štíhlounká, krásná dívenka.

Po neuvěřitelném odpoledním setkání s malou wadduwskou dívenkou, kterou se mi podařilo najít v předposlední den naší dovolené 26. ledna 2009, tedy přesně po čtyřech letech a jednom měsíci po tsunami, jsme byli na hotelu netrpělivě očekáváni.

Téměř nikdo tomu nechtěl věřit, že všechno co ze sebe radostně „chrlíme“ je pravda, ale fotky ve fotoaparátu „hovořily“ jasnou řečí. Společně s Karlem jsme to pořádně zapili arakem a oba jsme měli ze setkání obrovskou radost. Abych se přiznal, pod tíhou zážitků z prvního setkání s Tačilkou a její rodinou, které byly sice nádherné, ale po pravdě daly mi dost zabrat, jsem toho moc v noci opět moc nenaspal. Stále jsem měl před očima jejich dům, kde bydlí a jak málo pohodlí mají k životu. Vstáváme do posledního dne naší dovolené a už v půl sedmé se koupeme v moři, které tady má stálou osm a dvaceti stupňovou teplotu. Po snídani nabíráme sílu v krásné hotelové zahradě, k zítřejšímu brzkému návratu domů. Jak mě po celou dobu pobytu nezajímalo kolik je hodin, tak dnes ano. Kdy bude deset. Stále sleduji čas. Jsem zvědavý, jak budou přesní. Ležíme ve stínu pod palmami pár metrů od pláže a oceánu. Jsou tady. O patnáct minut dříve. Tačilka na nás mává a volá. Jdeme k plotu, za něj si místní nedovolí vkročit. Tačilka mi dává obrovitý ananas a něco brebentí „to je pro tebe“, pochopil jsem.

Obcházím plot a jdu za ní. Během chvilky jsou kolem nás všichni rekreanti, kteří se o mé „historce“ dozvěděli už během včerejšího večera. Nejen já, ale i ostatní si celou rodinku fotí. Dozvídám se, že ve škole je dnes“sportovní den“, tak s uvolněním obou sourozenců nebyl žádný problém. Tatínek nám ukazuje směrem, kde před příchodem ničivé tsunami bydleli. Na palmě se snaží ukázat výšku, kterou vlna dosahovala při tsunami. Po chvíli se dozvídáme, že nás zvou na odpolední oběd domů. Kolik vás přijede, ptají se. Kdo pojede? Ptám se zase já. Klid. Sakra, tak to pojedu sám? Ano klidně pojedu. Nakonec jsem přesvědčil Jardu, který je z Prostějova a slíbili jsme, že po třetí hodině přijedeme. Horší bylo, že jsme už skoro neměli žádné dárky, které bychom ji přivezli. Nakonec jsme nakoupili ovoce, pití, vzali peníze a jeli. Tuk- tukář byl u recepce na čas. Zase se drkotáme po prašné cestě, kterou už znám. Jarda jen kroutí hlavou a kulí oči, kdeže to jedeme. Jede správně? Ptá se. Ano jede. Už tam budeme, odpovídám mu. Neboj, tu cestu už nikdy nezapomenu.

Jsme na místě. Tačilka a Dinesh už nás vyhlíží. Vítají nás a zvou dál. V místnosti na plastovém stole je novinami přikryté jídlo. Na pouhopouhé tři plastové židle usedám s Jardou a Tačilkou. Dostáváme krásně malované talíře a nestačíme se divit, co bylo ukryto pod novinami. Veliká miska s rýži, kari s rybím i kuřecím masem a zeleninovou směsí. K pití máme nejmíň čtyři druhy nápojů, které zřejmě před chvíli přinesli z obchodu. Berte si, kolik chcete, jako bych slyšel, tak nás hostitelka pobízí. Hmm a jak to budeme jíst? Levá ruka je tady podle zvyku „špinavá“, tak pravou? Ne, ne, naštěstí dostáváme lžíce a naše hostina začíná. Talíř máme na kolenou a doslova se cpeme tak skvělým jídlem, na které mám chuť ještě teď. Tačilka, ale jí pravou rukou, tak jak jí všichni domorodci. Teď vidím z blízka, jak se dá jíst rýže s omáčku jednou rukou, aniž by se ušpinila, najedla a na zemi bylo čisto. Tačilka tu rýži stále mačká společně s omáčkou i masem a pak šup do pusy. Dokonce nás krmí a je nesmírně šťastná. I my se pokoušíme jíst holýma rukama, jenže více toho končí na podlaze a se lžíci je to přece lepší. Jsem rád, že celou tu atmosféru mám na svých fotografiích dnes doma. Po obědě, mě bere Tači za ruku a tahá mě ven. Jde bosá po kamenité cestě. Když jí ukazuji rukou na bosé nohy, jen mávne rukou a usmívá se. Z jejího výrazu chápu, že je na to zvyklá. Ukazuje mi v zahradě krásnou palmu plnou banánů a také jak jim roste papája. Přicházíme k domku jejího dědečka. Opět stejný obrázek. Holé zdi, žádný nábytek, jen v rohu vlastnoručně vyrobená postel, kde spí. V druhém rohu na zemi poskládané oblečení a uprostřed místnosti stojí na z desek zbitém stole žehlička. Na zdi nechybí obrázek Buddhy. Ten je v každé domácnosti, umístěn na viditelném místě. Z vedlejší zahrady na nás pokukují děti, malý klučina bouchá klacky na rozbitý plastový kanystr. Opodál sedí sotva desetiletá holčička na invalidním vozíku a mává na nás a za ní „stojí doslova celá vesnice“.

Vracíme se zpátky a já se dozvídám, jak přežili ten hrůzostrašný den neděle, 26. prosince před čtyřmi lety. Táta byl brzo ráno s rybáři na moři. Pak se dělili jako vždy o úlovek. Říkal, že oceán začal být jiný, než na jaký jsou zvyklí. Z břehu se na něho dívali a neměli dobrý pocit. Ani sám neví, co ho přimělo, aby ženu a děti poslal pryč daleko do kostela asi šest či více kilometrů do vnitrozemí a sám zůstal doma v těsné blízkosti moře, kde měli dům. A pak to přišlo. Lidé se probouzeli do slunečného dne. Ráno jako každé jiné. Nikdo netušil, že u indonéského ostrova Sumatra se dvě minuty před osmou hodinou ráno zvedlo mořské dno. Zemětřesení o síle 9,2 stupňů Richterovy stupnice začalo svoji zkázu. Celá Země se chvěla a vlna vody se od Sumatry řítila, osm set kilometrovou rychlostí v hodině. Na Srí Lanku „dorazila“ v půl desáté. Oceán nejdříve ustoupil jako při odlivu. Lidé „šli“ dál za oceánem. Sbírali mušle a našla se i nějaká ryba. Jenže po chvíli se v dálce se začal ozývat podivný hukot. Ničivá vlna neničila jen při proniknutí na pevninu, ale i když se stahovala zpátky. Ničila vše, co jí stálo v cestě a bylo jí naprosto jedno, zda mezi oběťmi jsou staří bezmocní lidé či děti. S jednatřicet tisíci oběťmi se Srí Lanka smutně zařadila mezi nejhůře postižené oblasti. Táta malé Thakshilky měl štěstí, podařilo se mu rychle utéct a pak jen sledoval tu pohromu z palmy na kterou vylezl. Dům jim úplně zničila obrovská vlna, která jej nejdříve smetla a pak, když se „vracela“ zpátky, vzala s sebou i všechny jejich věci.

Po domě zůstala jen základová deska. Nezůstalo jim vůbec nic, naprosto nic. Až po dvou dnech se setkal se svými dětmi a manželkou. Dva dny nejedl on ani děti. Pak měli alespoň banány a holou rýži. Vyjet na moře se nikdo neodvážil a jak dodával v té spoušti zbořených domů a po celé té hrůze to ani nešlo. Dnes jsou šťastní, že mají kde bydlet a to co mají, jim stačí. Tačilka s bráškou spí na jedné posteli s maminkou. Táta má svoji. Vše jen „stlučeno“ z desek. Přichází chvíle nejhorší – loučení. Po tom co jsem slyšel, se mi nedaří ze sebe dostat jediné slovo. Loučíme se s rodiči, dědečkem i bratrem. Dostávám adresu. Thakshila Madushani Silva je její celé jméno. Malá Thaksilka mi říká, že pojede tuk-tukem s námi k hotelu a bude čekat na náš odjezd autobusu, aby nám mohla zamávat. Po tvářičkách jí stékají slzičky a mé oči také vlhnou, ale já se za to nestydím. Musíš zůstat tady Thačilko, my odjíždíme až ráno, brzo ráno, nejde to. Přesto usedá bosá do tuk-tuku a jede zhruba dva kilometry s námi. Zastavujeme Thakshilka „dívenka z průvodce“ vystupuje a já vím, že k mým dnes už desíti vnukům, jedné vnučce přibyla další holčička. Objímáme se a dáváme si poslední pusu. Malou ručičkou nám mává a já cítím, jak mi říká, dědečku vrať se, prosím, prosím, vrať se mi někdy.

Budu na Tebe čekat. Její i mé oči se lesknou v slzách. Kdy se sem vrátím zatím přesně nevím a slibovat co přesně nevím nechci. Vracím se na hotel hodně vyčerpán. Se svými přáteli se dělíme o dojmy z návštěvy a všichni společně jdeme k oceánu, do kterého házíme stříbrnou minci co nejdál s přáním, abych se na tento úžasný ostrov mohl vrátit co nejdříve. Poslední noc je krátká, ráno ve čtyři hodiny jedeme na letiště. Venku lije, ale nám to nevadí. To nám padá štěstí. Opouštíme Wadduwu. Letadlo roluje na ploše letiště a už se chystáme ke startu. Letíme. Pod námi je ostrov, na kterém jsem společně s přáteli prožil krásné chvíle a potkal na něm neskutečně milé, srdečné a úsměvné lidi. S přáním všeho nejlepšího žití, se nám pohádkový ostrov vzdaluje a všichni máme sevřená hrdla.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora