Veddové - Lidé z "pralesa"

Ráno jsme plni očekávání, protože dnes konečně jedeme za pravěkými lidmi. Opouštíme Kandy a jeho malebné jezero se sídlem nejvýznamnější svatyně v zemi. Projíždíme kolem Chrámu Buddhova zubu a nás čeká cesta dlouhá necelých sto kilometrů směrem na východ k Národnímu parku Maduru Oya. Místo, kde žijí první obyvatelé tohoto nádherného ostrova v Indickém oceánu Veddové. Wanniyala – aetto („Lidé z pralesa“), jsou spíše známí jako Veddové „lovci“. Turisté sem jezdí velice málo. Z našich končin už téměř vůbec nikdo. S řidičem si večer domlouvám směr cesty, jenže ráno po vyjetí bylo vše jinak. Místo aby přehradní nádrž Victoria, byla po pravé straně jízdy byla nakonec vlevo. Náš řidič mi vysvětlil, že se na cestu ptal místních lidí, kteří by volili raději jízdu druhou stranou. Není sice tak kvalitní, ale rychlejší bude určitě. Dalším důvodem byla skutečnost, že tato nádrž je největším zdrojem k výrobě elektrické energie a v současné době, kdy už téměř čtvrt století řádí nemilostná válka s Tamilskými tygry je v okolí spousty vojáků a auta jsou jimi neustále kontrolována. Takže volba jet jinudy byla namístě i kvůli hustému provozu. Odměnou je nám krásná, ale drsná krajina plná zeleně, nádherných kopců, divokých vodopádů a pohledných vesniček, jen sem tam u cesty stojí jednoduché chýše.

V těchto kopcích žijí opice, jeleni, antilopy i levharti. My jsme měli štěstí a viděli také stádo divokých buvolů, které se hnalo napít do řeky. Jestliže příroda byla kouzelná o cestě stoupající do více jak tisíc metrů se to však říci nedá. Kroutí se jako divoká užovka. Popisovat, že jedeme prašnou, hrbolatou cestou, by byla pochvala. Opravdu. Za čtyři hodiny se nám podařilo ujet osmdesát pět kilometrů. Ano, přesně tolik a jakou rychlostí jsme jeli, se lehce vypočítá. Když jsme dojeli v horách k další vodní nádrži Randenigala vojenská kontrola se i nás nevyhnula a to hned dvakrát. Když hlídky viděly „bílé tváře“, mohlo naše auto bez problémů pokračovat dále. Na kopcích dále vidíme pole s „čajem“. U cesty zase pravidelná rýžová políčka, jedno vedle druhého a o kousek dál upravené zelené terasy, ke kterým vedou zavlažovací kanály stoupající téměř k nebi které je bez mráčku. Slunce svítí, ale rtuť teploměru klesla o pěkných pár dílků své stupnice.

Provoz v horách „obstarávají“ hlavně povozy tažené chudými kravkami. Už, už si myslíme, že ta příšerná terénní cesta plná výmolů a samých zatáček končí, ale není tomu tak. Blíží se poledne, náš řidič jezdící zásadně na boso zastavuje a ptá se na cestu. Ještě dva kilometry a budeme tam, říká. A opravdu, zastavujeme u malého dřevěného obchůdku a do auta přibíráme mladého hošíka, který se umí s Veddy domluvit. Veddové mluví starosinhálštinou, kterou se tady mluvilo téměř před sto lety. Řeč je podobná jazyku jakým mluví na Maledivách, ale jak se dále dozvídám, Veddové do ní ještě „míchají“ i tamilštinu. Asi po třech kilometrech jízdy, musíme zastavit a dále jít pěšky. Po chvíli vidíme v houští z hlíny uplácanou chatrč, která má střechu ze suchého palmového listí opodál je i další. Přichází první Vedd. Je to udělaný ale postavou malý a zarostlý chlap. Na sobě téměř nic nemá, ale má luk, šípy a neodmyslitelnou sekyru. Něco promluví s mladíkem, který nám stručně oznamuje, že nás přijímají. Domluveno, můžeme dále. Nejstarší Vedd se s každým pozdraví podáním obou rukou a pozdravem „hode – may“. Prohlížíme si chatrče, kde bydlí. Dozvídáme se, že dál v Národním parku, jsou další osady. Tam přespávají Veddi na stromech. Důvody jsou dva. Často zde prší a liják z místa kde žijí, se změní ve veliký rybník a v noci se tu často přežene stádo divokých slonů, kteří za sebou zanechají nepředstavitelnou spoušť. Ani jsem se nestačil rozhlédnout a rázem je kolem nás plno Véddů. Jsou tu mladí klučinové i starší chlapíci. Mají luky a sekery. Oblečení prakticky nejsou, jsou polonazí. Jako úbor nosí úzkou plátěnou zástěrku, protaženou mezi nohama a vzadu i napřed uvázanou provázkem a ten uvázaný kolem pasu. Jiní mají na sobě kolem pasu listí, které jim vytváří jakousi sukni. Jsou zarostlí, mají dlouhé rozcuchané vlasy a malou „kozí“ bradku.

Všichni žvýkají betel, což je směs listí z betelového stromu, troškou vápna, arekových oříšků a tabáků. Tato mírně narkotická směs je oblíbená nejen u Veddů, ale všech srílančanů a po rozžvýkání zanechává „krvavé“ skvrny. Jejich zuby a rty jsou tím hodně poznamenané. Neodmítnou ani kokosovou pálenku. Živí se lovem, plody džungle a cukr nahrazují medem divokých včel zvané dambara, který nám dali okusit. Byl vynikající. Jsou milovníky masité stravy. V jejich jídelníčku nechybí divoké prasata, králici, želvy, opice i ocas varana. K velkým pochoutkám patří sušené maso namočené a uchovávané v medu. Uloví pouze tolik, kolik nutně potřebují k životu. Nikdy neloví březí zvěř ani zvířata, která nejsou dospělá. Je to divná a zatím stále primitivní rasa lidí. Antropologové se domnívají, že patří k prvním obyvatelům ostrova. K jejich jediné zábavě patří tanec, který nám po ukázce zapálení ohně křesadlem předvádí. Obřadní tanec „kri koraha“se tančí před lovem, aby byl úspěšný, dalším předvádí narození potomka, když narozeného nahrazuje sekera a končí tancem za mrtvé. Velikým požitkem je ukázka lovu a střílení z luku. Jako terč, bych stát nechtěl. 

Prohlížíme si znova jejich chudá obydlí. Některá mají kostru svázanou z bambusu a propletenou chrastím stromů, další uplácaná z hlíny. Podlahu tvoří pouze udusaná hlína. V některých byla jednoduchá postel, jinde na zemi sláma nebo suché listí. Tito lidé ještě před pár lety neuměli číst ani psát. Dnes se proslýchá, že se o ně vláda začala starat. To, že zde postavila novou školu, kde se mohou učit nejdůležitějším základům, je sice pravda, ale též strašně málo. Přestože jejich počet neustále klesá, mají zájem žít svým tradičním životem, kterému jsou zvyklí od svého narození. V současné době je počet odhadován na tisíc pět set, ale jak sami říkají je to číslo velmi nepřesné. Na památku si kupujeme jejich nádherné výrobky z kůže, přírodního materiálů, chrupu i kostí zvířat. Traduje se, že Veddové se neumějí smát, ale když jsem nejstaršího Vedda obdaroval malým dětským diktafonem, na který jsem před ním do něj namluvil Vedda, Vedda, Vedda a pak to přehrál, na jejich tvářích se úsměv přece jen objevil, což jsem si hodně považoval, protože to se nepovedlo ani princovi z Walesu.

Při jeho návštěvě Srí Lanky a „Lidí z pralesa“ se jeden z nich jen ušklíbnul, když mu ukázali třípencovou minci. Více jak hodinový pobyt v osadě kde žijí lidé tmavé pleti, malého vzrůstu neupravených vlasů a rozpláclým nosem pomalu končí. Při odchodu vidíme v dálce také jejich ženy, které se schovaly v pralese. Vidět se to povede málokomu. Projíždíme ještě kousek touto divokou krajinou, kde už je zase skleníkové vedro. Když jedem kolem již zmiňované nové školy v hlavě se mi honí myšlenky o jejich letitém boji s vládou, která je nutí žít jiným způsobem. Veddové naopak trvají na svém a vládě vzkazují, že přece nemohou okamžitě změnit tento způsob svého života. Mnoho věcí se změnilo a pochopit všechno najednou nedovedou ani jejich děti. Mnoho toho nenamluvili, ale když něco řekli, věděl jsem, že mluví pravdu. Jsou už skoro dvě hodiny odpoledne a my se plížíme „třicítkou“ do hinduistického Haputale.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora