Kotabakini - Králova vesnice a setkání s náčelníkem Veddů U.W.Aththo

Véddové - Návrat k lidem v džungli

Tmavá čokoládově hnědá pleť, dlouhá hlava, široký nos, husté obočí, vlnité vlasy, „kozí bradka“ a výrazný předkus. To jsou hlavní rysy prvních obyvatel ostrova Cejlon.

Šrí Lanku osídlili už šestnáct tisíc let před naším letopočtem. Pokud je někdo chce navštívit a vidět, musí ujet z hlavního města Kolomba tři sta kilometrů a vydat se do Národního parku Maduru Oya, kde je vesnice Dambana i Kotabakini (Králova vesnice). Bylo by chybou, kdybychom se domnívali, že tito lidé pochází z Afriky. Ve skutečnosti je jejich původ mezi kmeny ve východní Asií, Malaisií či Indonésií. Osobně jsem tyto „Děti přírody a Lesní lidi“, kteří jsou spíše známí jako Veddové, navštívil v džungli, již jednou a nyní jsme se vydali za vůdcem domorodé komunity Uruwarige Wanniyala Athto. Cesta byla rozdělena na dva dny. Ujet tři sta kilometrů, na tomto ostrově trvá výrazně déle než u nás. Hlavními důvody je velmi hustý provoz a v horách se po záplavách z počátku letošního roku cesta změnila v oranici a jet v serpentinách se nedá rychleji než dvacítkou. Po projetí nádherného a nejvýše položeného města Nuwara Eliya, jsme nocovali v horské vesničce Ella. Ráno se nám podařilo zaspat. Díky zpoždění vlaku, jsme nakonec pokračovali dle předem domluveného plánu. Auto jelo po vlastní ose do Badully a my po kolejích. Hodinová cesta vlakem v horách byla kouzelná. Jel jsem oběma směry z Ella a každému, kdo miluje železnici jízdu doporučuji. Strmé kopce plné čajových keříků stoupají téměř až do nebe a o pár desítek kilometrů padají kolmo dolů, stejně jako nespočet divokých vodopádů. Celou tu krásu umocňovalo nádherné slunečné počasí. Z Badully už to k Veddům bylo „jen“ sto kilometrů. Jenže cesta nám trvala skoro čtyři hodiny a k cíli jsme dojeli krátce po jedné hodině odpoledne.

Při odbočení do džungle, kde v Národním parku Maduru Oya, je vesnice Dambana, si musíte vzít tlumočníka. Veddové, mluví staro tamilštinou a staro sinhálštinou, do které ještě míchají řeč, kterou se mluví na Maledivách. Někdy se ani sami mezi sebou nedomluví. Po ujetí snad čtyř kilometrů, jsme auto nechali na mýtině, oblékli si tmavě zelená tílka, na které jsme si doma nechali „nažehlit“ fotku náčelníka a dále šli po úzké vyšlapané pěšině do džungle. S sebou jsme vzali jen pití a dary pro vůdce a Veddské děti. V korunách stromů se prohání opice, které se oddávají skotačení a svoji zábavě a nás si nevšímají. Jdeme zhruba jeden kilometr a ve vysekaném prostoru v džungli stojí čtyři chýše. Jsou větší, upravené, než ty které znám. Jsme v „Králově vesnici“ Kotabakini. Po chvíli přichází náčelník. Typickým Veddským pozdravem, podání si obou rukou a slovy „hode may“. Jsme zvaní dále. Usedáme na zem i lavici a já se snažím vysvětlit vůdci důvod a záměr naší návštěvy. Dívá se odměřeně nejen na mě, ale hlavně na Pavlu, která vše překládá do perfektní angličtiny průvodci a on dále do veddštiny. Návštěva v přímém přenosu u Veddů v Národním parku Maduru Oya začíná. Na polévku z kokosové slupky Sedíme na zemi u ohně. Nad džunglí se snesla noc a ozářily jí hvězdy. Z kokosové „slupky“ pijeme polévku, ve které je hodně zeleniny. Na dvou kulatých „ talířích“, které vypadají jako by byly uříznuté z kmenu palmy jsou rajčata, paprika a vařená kukuřice. Na druhé naservírovali sladké brambory, rabu a ještě nějaké maso, které nám chutná. U světla lampy, která přilákala létající hmyz, diskutujeme a já se dovídám, že denní život Veddů je založen hlavně na lovu zvěře, sběru lesních plodin i práci na malých políčkách. Chlapci se od mládí učí práci otce a dívky své matky. Muži často pomáhají s vařením obědu a práci v domě. Dívky zde dospívají dříve a už v patnácti letech jsou připraveny pro život. Chlapcům to trvá o pár let více.

Svatby uzavírají Veddové poměrně v mladém věku. Svatební obřad je velmi jednoduchý. Nevěsta plete ženichovi kolem pasu lano (Diya lanuva) z kůry stromu. Tímto upletením přímá muže za svého partnera. Děti přichází na svět, někdy po půl roce, jindy později. Jejich počet není menší než tři. Sám vůdce má sedm dětí, šest chlapců a jednu dívku. Když jsem se ho právě na toto ptal, náčelník se upřímně rozesmál. Od roku 1998 vláda požaduje, aby manželství bylo stvrzeno na úředním listě. Novomanželé, kteří se neumí podepsat, mají možnost otisknutí prstu. K rozvodům dochází u Veddů zřídka, jelikož mají vztah k rodinnému životu, jsou upřímní, poctiví a ženy zde mají rovnoprávný vztah. Nemoc se ani těmto lidem nevyhýbá. Bývalé šamany nahradily bylinky a hlavně olej zvaný „python“, který používají jak na hluboké řezné rány, tak léčbě zlomenin. Nedaleko od Dambany u hlavní silnice A26 vedoucí do Waywatty a dále až k Indickému oceánu, je nová nemocnice kterou tu pomohli spolufinancovat Japonci. Pokoje jsou třílůžkové, ale můžete zde jako my vidět i jednolůžkový pokoj s kompletním vybavením pro složitější léčení. Za přízeň duchů včel bambara Složité rituály Veddové stále dodržují. Nejdůležitější bývá, když se chystají na sběr medu. Budou totiž potřebovat přízeň duchů včel. Doufají, že složitý obřad je od útoku ochrání. Divoké včely bambara nejednou svými žihadly dokázaly ve velkém hejnu usmrtit i větší zvěř. Do medu těchto včel namáčí sušené maso, které si dovedou uchovat na „horší časy“. Postačí jim vytvořená díra ve stromě, kterou zacelí jílovitou hlínou.

Masitou stravu milují, ale nikdy neloví mladá a vzácná zvířata. Loví tolik, kolik spotřebují a zvěř, které je dostatek. Slepice chovají jen pro vajíčka a nechávají je umřít přirozenou smrtí. K největším lahůdkám patří divoká prasata, želvy i druh hnědé opice, které upravují na otevřeném ohni. Ulovené ryby z řeky Maduru Oya jim navíc poskytují i rybí tuk. Z ovoce jsou to hlavně banány, melouny, papája i kokosy. Veddové: cejlonští kočovníci? Z hovoru náčelníka se dozvídáme, že doba, kdy Veddové postavili malou osadu na dobu dvou let a poté se přesídlili dále a na původní místo se vraceli po deseti letech, je minulostí. Evropané neznalí poměrů je neprávem nazývali, že jsou Roijové – cejlonští cikáni". Nyní, když nelehká a složitá jednaní z předními představiteli vlády Šrí Lanky, konečně vedou i k naší spokojenosti a naši lidé nejsou nikam vytlačování, ani šikanování, mohou svobodně lovit zvěř a nikdo jim nezakazuje přístup k přírodním zdrojům, žijeme spokojeně. Naši tradici, jak dokážeme žít, jaké jsou moudrosti i prastaré tradice, chceme uchovat co nejdéle. Naše děti to tak chtějí a naše budoucnost je mnohem radostnější. Jednou z posledních mých otázek je, jak probíhá rituál při úmrtí. Stejně, jako třeba na Bali, ani zde nejde o pochmurné a uplakané loučení. Zesnulý je v co nejkratší době zabalen do látky, vložen a pohřben do hrobů, který bývá až pět metrů hluboký. Než se zakryje hlínou, na zesnulého se dávají větve stromů.

 

Je hluboká tma. Naše zajímavé sezení je u konce. Kde a na čem budeme spát, nevíme. Jsme zcela závislí na tom, co nám bude nabídnuto. Před odchodem, je nám předvedena ukolébavka, kterou veddské ženy zpívají dětem před spánkem. Skupinka Veddů vytvořila půlkruh, před který se postavil další muž. Držel sekyru, která měla představovat malé dítě. Tento „ceremoniál“ jsem viděl již před dvěma lety a z jeho zpěvu i dalších ….. Odcházíme do nedaleké chýše, kde jsou dvě místnosti i ona nezbytná předsíňka. Na hliněné zemi je „ustlaná“ suchá tráva a toto „přírodní“ lůžko nám bude sloužit ke spánku. Otázka noclehu je vyřešena. I při slabém svitu lucerny, bylo vidět, že chýše je nová a vzorně uklizená. Než ulehneme, natíráme se Citronelovým olejem, který je výborným přípravkem, proti pobodání od hmyzu i před ním. Slouží nám, coby repelent i deodorační přípravek. Dáváme si i desinfekční prostředek - arak.

Dovídáme se, že na odpolední slavnost staví Veddové maduvu, což je obětní oltář. Přichází loučení. Mrzí nás to, ale jinak to nejde. Dny k návštěvě jsme naplnili a těšíme se na další. Sám náčelník, se při našem odchodu zvědavě otázal, kdy opět přijedeme. Bylo příjemné trávit čas s lidmi, z jejichž tváří čtete skromnost, upřímnost i laskavost. S podáním obou rukou, přáním všeho dobrého a pozdravem hode – mya, se loučíme s vůdcem a před odchodem k autu, dostáváme každý kus plástve s medem. Projíždíme džunglí a mně se v hlavě honí myšlenka, že až tady člověk zjistí, co všechno k životu vůbec potřebuje. Postačí dokonalé soužití s přírodou, která poskytuje jídlo, rostliny pro léčivé účely na přežití. Pokud bychom tam měli žít my, zřejmě bychom po pár týdnech, nebyli mezi živými.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora