Život v plovoucích domech na jezeře Tempe, část 2.

Pokud se chcete dostat na jezero a navštívit na něm plovoucí vesnici Salo Tengah, musíte nejdříve urazit kus cesty lodí po řece Sungali Wallanae. Obávat se, že plavba bude nezáživná, se nemusíte a je naprosto jedno, zda vyplujete ráno, kdy se lidé probouzí, případně později, jak se po řece prohání jedna loď za druhou s rybáři, kteří se těší z tučného úlovku. Když začíná být řeka čím dál více zarostlá trávou a vodními rostlinami, které mají nádherné květy a jsou potravou nejen ryb, ale i početným hejnem kolibříků, rybáků, černých ibisi, dlouhozobců, kteří tu mají svůj domov, je to znamení, že jezero se blíží. Jen malinkým „průplavem“, mezi vzrostlými rostlinami, se dostáváme na klidné jezero, kde jsou k vidění rybáři a nespočet rybích farem. Tyto farmy vytváří na jezeře ostrůvky z trávy, na kterých rybáři staví vysoké bambusové trojnožky a do vody dají sítě, vše obrostou trávou. Stín a množství potravy láká ryby, které se zde řádně vykrmí. Pak stačí bambusové trojnožky odstranit a sítě s úlovkem dopravit k břehu. Konečně v dálce je vidět, první plovoucí domy vesnice Salo Tengah. Až když připlujete k domům zjistíte, že jsou postaveny na bambusových vorech a domy jsou svázán po dvou, až třech k sobě. Důvody jsou dva. V případě bouřky a větru, aby po jezeře neplavaly samostatně a pak i kvůli přemístění, při záplavách. Pro případ takového nebezpečí se nejen na jezeře, ale i řece používají barevné praporky, umístěné na viditelném místě střech domů. Červený upozorňuje domorodce před ohněm, žluté, před záplavou a bílý značí přicházející bouřku. Dostat se do těchto neskutečných příbytků, není zase až tak jednoduché. 

Náš průvodce „mořský vlk“, jak jsme jej pojmenovali hned při prvním setkání, nás nezklamal a byli jsme pozvání téměř k hodinovému posezení. Celý jejich „vodní příbytek“, jsme si mohli fotit z kterékoli strany, včetně kuchyně, ložnice a vybavení. Mě zajímala nejvíce toaleta. To že koupelna je jezero mi bylo jasné a na záchod, který je převážně bez střechy a má pouze tři stěny – plechové, dřevěné, nebo jen kartonové – můžete vidět na fotografiích. Zato ložnice, předsíň i kuchyně, které vypadaly dosti kýčovitě, ale pro život na vodě, kde je klid a při srovnání, jak bydlí jiní sulawesané, to byl přepych. Paní Indira nám upekla banánky v těstíčku, ozdobila čokoládou, uvařila čaj i kávu a nabídla balenou vodu. Servírovalo se (jak jinak) na zemi. Na jezeře bydlí domorodci s dětmi, které do školy zatím nechodí. Ty žijí s babičkou a dědou na pevnině, která je vzdálená čtyři kilometry, ale po vodě. Všichni společně se na pevnině starají o další věci potřebné k životu.

Další z této destinace

Další obsah od tohoto autora